24h SLOVAKIA RING cycling race

Tak jako se pachatelé vrací na místo činu, jsem se vrátil po roce na autodrom Slovakia Ring. V loňském nultém ročníku závodu 24h Slovakia Ring cycling race si organizátoři osahali tento způsob závodů a tak mohli v letošním roce přistoupit k vypsání regulérního prvního ročníku. Nebudu zastírat, že myšlenka 24-hodinových závodů na uzavřené, technicky dokonalé a osvětlené trati, mě velmi oslovila. Proto mě maličko zarazilo, když se na startovní listině objevilo pouze 22 jmen v kategorii jednotlivců. Naproti tomu, v kategoriích družstev bylo týmů požehnaně. Celý závod se tak posunul více k týmovému závodu, což samozřejmě výrazně ovlivnilo i průběh závodu jednotlivců, ale o tom až dále.

Na závod jsem pochopitelně nejel sám, ale opět jsem měl k dispozici doprovodný tým a to přesně ve stejném složení jako loni: Irena Prokešová, Tomáš Mrázek, Michal Kaláb, Mirek Mikláš. Navíc jsem po svých zkušenostech z 24-hodinovek dostatečně poučen, a tak Irča měla připravený přesný rozpis pití, jídla a především suplementů, včetně přesných časů, kdy je mám dostat. Plán byl takový, že budu zajíždět do depa každou sudou hodinu. Rozpis mě pomohla připravit Hanka Ebertová, která už mě zná z ultramaratonů jako své boty a ví, co na mě kdy platí. Jednoduše na 24-hodinovce, když se jede na rekord, nemůžeme řešit krize, až když nastanou, ale musíme mít připravený plán, jak jim co nejlépe předcházet. Zvlášť na takovém charakteru okruhu, kde má závodník jen omezenou možnost komunikovat s doprovodem, jako je právě na Slovakia Ringu. No a v nejhorším, když už krize nastane, má u sebe závodník KPZ-ku s nějakým životabudičem. To je ale opravdu poslední varianta, když je nejhůře. Mohu prozradit, že letos na ni nedošlo, což jen značí, že rozpis zafungoval na jedničku.

  Na okruh kousek od Orechové Pôtoně jsme dorazili s předstihem chvíli před devátou ráno. Do startu jsme měli tedy dost času a parkoviště bylo takřka prázdné. Mohli jsme si vybrat místo pro naše dvě auta. Opět jsem měl od BarčaTrans k dispozici skříňovou dodávku, která je dostatečně prostorná i pro případnou mokrou variantu závodu. Co mě maličko rozladilo, byl silný nárazový vítr, který na okruhu foukal a porážel nám plastové židle. Jenže ten přesně odpovídal meteogramům modelu ALADIN, které jsem studoval den předem na web stránkách SHMÚ. Rychlost měla být kolem 6m/s s nárazy kolem 10-12m/s, což pro cyklistiku na rovině není zrovna ideální. Nicméně věřil jsem předpovědi, která slibovala k večeru jeho ustávání. Za to jsme měli mít celý závod bez deště a poměrně teplo.  Realita byla taková, že na startu bylo kolem 20°C, v noci nad ránem se teploty pohybovali kolem 11°C a závěr závodu se jel za polojasné oblohy při teplotách kolem 24°C a téměř v bezvětří. Silný čtvrteční vítr se začal tišit k večeru a s příchodem noci už skoro nefoukalo.

V depu jsem potkal své staré známé. Slovenského ultramaratonce Richarda Melega, mého soupeře z 24-hodinovky K24 v Újezdě u Brna Stanislava Komárka a v neposlední řadě slovenskou legendu ultramaratonského sportu Martina Kerekeše. Na soupisce závodníků také byl Martin Uharček, který zde loni zajel druhý nejlepší individuální výsledek. Spolu s Richardem Melegem jsem je oba považoval za své největší soupeře v závodě.

Předstartovní čas uběhl poměrně rychle a v poledne jsme „Le Mans“ stylem odstartovali do závodu. Od začátku se jelo solidní tempo a tak se pole závodníků rozdělilo na skupinky. První dva dvouhodinové úseky jsem se pohyboval ve skupince s Richardem a pravidelně jsme se střídali při vedení tempa. To je ostatně dobře vidět na tepové křivce z Polaru. Po druhé zastávce v boxech jsem ale cítil, že tempo naší skupinky začíná ochabovat a také jsem zaregistroval, že Martin Uharček se vyváží ve skupince s týmy a začíná na mě získávat náskok. Bylo to v podstatě okamžité rozhodnutí. Když nás skupinka vedoucích týmů dojela v závěru dalšího kola, vsadil jsem rychlou cílovou rovinku a dotáhl jsem se k nim. Richardovi se to nepodařilo a zůstal zpět. Od této chvíle jsem změnil svou taktiku. Pokud to bylo možné, do tempa na čele skupin jsem se nezapojoval. Prostě jsem se začal vyvážet v háku za rychlými vláčky týmů, stejně jako Martin, který už to takto dělal prakticky od začátku závodu. Zatím mu to skvěle vycházelo a s příchodem tmy už na mě měl kolo náskok. Věděl jsem, že noc rozhodne, ale nebyl jsem si jistý, jak to zvládnu. Z vražedného tempa ze začátku závodu mě dost bolely svaly na nohou a občas se maličko ozvaly i úpony v kolenou.

Nicméně s příchodem noci a především asi i díky tomu, že jsem důsledně dodržoval nově zvolenou taktiku, mě tyto problémy opustili a já jsem v noci jezdil myslím velmi dobře. Koneckonců rychlostní průměry kol mě dávají za pravdu, že jsem se neflákal. Navíc jsem pravidelně každé dvě hodiny zajížděl do boxů, kde mě čekala Irča s jídlem a pitím. Díky jízdě s týmy, jsem měl v půlce závodu za sebou nějakých 440km, což jsem považoval za dostatečnou rezervu do druhé půle závodu. Rozhodl jsem se, že musím jet celou noc na maximum a pošetřit co nejvíce z rezervy, kterou jsem si na cílovou osmistovku už vytvořil. To se mně také podařilo a v noci jsem neztratil ani kilometr. Co se týká průměrné rychlosti v noci, největší propad tam mám po zastávce ve čtyři ráno, kdy se po trati pohybovalo nejméně jezdců, takže byl problém se s někým svést. Navíc tohle bývají nejtěžší okamžiky, těsně nad ránem, kdy tělo prostě spí a nechápe, že od něj chcete nějaký výkon. Jinak jsem druhou půlku noci myslím, zajel velmi dobře a do závěrečného úseku závodu jsem najížděl s vědomím, že mám reálnou šanci překročit osmistovku.

S příchodem rána se mě začalo trochu lépe jezdit a dokonce jsem několikrát během dopoledne zajel pár rychlých kol v týmovém vláčku. Dokonce jsem si kolem osmé ráno zajel své nejrychlejší kolo závodu (8:37 min., 41,2km/h)! To už se blížila desátá hodina a mě bylo čím dál tím jasnější, že budu mít nakonec najeto hodně přes osm set. Teď už šlo jen o to, udržet vysoké tempo až do konce závodu. Jenže s blížícím se polednem závodníků na trati ubývalo a týmy se roztrhly do dvou menších skupin a především nasadily vražedné tempo. Začaly závodit o umístění. Když už se mě s nimi podařilo uviset na rovince, tak mě v následujícím brdku utrhli. Už jsem nebyl schopen vsadit krátký silový úsek přes ty čtyři malé kopečky na dráze, abych s nimi vydržel celé kolo. V poslední hodině jsem jezdil prakticky sám, pouze se za mě občas někdo zavěsil a vyvezl. Navzdory tomu jsem ještě v poslední hodině ujel pět kol a cílem projel v čase 12:03:51.

Výsledkem mého celodenního snažení bylo 856,61 kilometrů. V soutěži jednotlivců jsem obsadil druhé místo za vítězem Martinem Uharčekem, který ujel vzdálenost 870,53 km. Závod jsem tedy prohrál o necelých 12km. Na třetím místě dojel Richard Meleg s nájezdem 811,31km. Oběma soupeřům blahopřeji k dosaženým výkonům! Pouze my tři, jsme se dostali v kategorii jednotlivců přes hranici 800km. Gratulaci ještě posílám Standovi Komárkovi, který si vylepšil své osobní maximum na 781,7km.

Co se týká samotného průběhu závodu, musím se přiznat, že mě hodně překvapilo, jakým způsobem se závod vyvíjel. Bylo to poprvé, co jsem zažil 24-hodinovku s dominantním zastoupením silných týmů. Bylo třeba zvolit úplně jiný způsob jízdy, než jaký znám z 24-hodinovek jednotlivců. Bohužel způsob, jakým je třeba jezdit v takovém závodě, prakticky znemožňuje jednotlivcům závodit mezi sebou, takže výsledek závodu není až tak podmíněn poměrem jejich výkonností, ale spíše uměním jízdy v háku. Právě Martin to pochopil dříve jak já a dokonale toho využil. I když musím přiznat, že jsem moc nevěřil, že mu vydrží síly až do konce závodu. Od svého doprovodu jsem měl informace, že velmi málo zastavuje v boxech. Takže mu silně hrozila dehydratace a tzv. hlaďák. Nakonec to ustál až do cíle, ale tahle vražedná taktika si musela vybrat svou daň, k čemuž u něj zřejmě došlo až po vyhlášení výsledků. Těsně před naším odjezdem z areálu jsem se dozvěděl od člena jeho týmu, že má problémy právě s křečemi a dehydratací. Poslal jsem mu nějaké prostředky proti křečím a Mirek Šlégl mu poskytl dávku Renegeru, aby se zavodnil a dostal do sebe nějaké cukry. Doufám jen, že mu to pomohlo. My už jsme se více nemohli zdržovat. Sám jsem byl značně unavený a čekala nás tříhodinová cesta do Hradčan u Brna.

I když mě změna charakteru závodu po loňské zkušenosti zaskočila, musím organizátorům závodu vyseknout velkou poklonu. Po loňském skromném začátku, byl letošní ročník opravdu plnohodnotným amatérským závodem. Čemuž odpovídají dosažené výkony a to jak v kategorii jednotlivců tak především v soutěži týmů. Také organizace letos klapala na jedničku a vůbec celá atmosféra kolem závodu byla skvělá. Ještě jednou velký dík a uznání!

K samotné organizaci mám však jednu a podle mě zásadní připomínku. Pokud budou organizátoři chtít zachovat soutěž jednotlivců, měla by být tato striktně oddělena od soutěže týmů. V opačném případě soutěž jednotlivců ztrácí svůj význam. Jednotlivci musí závodit mezi sebou! Vyvážení se ve skupinkách s týmy je sice efektní a ve výsledku znamená o dost více najetých kilometrů, ale význam závodu sólistů by měl být v měření sil mezi sebou a ne v tom, kdo se chytne rychlejšího vláčku. Vůbec bych se nebál toho už na startu rozdělit balíky týmů a jednotlivců a ty pak poslat na trať třeba s minutovým odstupem. Ostatně start stylem „Le Mans“ je podle mě nesmysl. Ostatní by vyřešil zákaz míchání jednotlivců s týmy, např. jiná barva startovních čísel a koneckonců tohle už si umí ohlídat i samotní závodníci na trati, aby ostatní nepodváděli. No a co třeba do toho zapojit i traťové komisaře? Na ultra závodech se dávají za porušení pravidel časové penalizace, tady by to třeba mohl být povinný průjezd boxovou uličkou, kde se smí jet jen 20 km/h. A ještě co se týče startovních čísel, při závodu na 24 hodin, kdy se jezdci několikrát převlékají je číslo na dresu nesmysl. Tohle se dá opět elegantně vyřešit číslem na kole. Výměna kola během závodu je méně pravděpodobná jako převlékání dresu a oblékání do nočního chladu. No a ten použitý materiál na čísla se taky moc nepovedl, fungovalo to jako plachta a hrozně se trhaly. Takže pouvažujte prosím, pánové ze SLOVAKIA RING AGENCY, zda se v tomto směru dá něco udělat. A neberte to prosím ode mně ve zlém. Myslím, že jste na dobré cestě, ale je třeba neusnout na vavřínech, ale pokusit se posunout akci na vyšší level.

Velké díky mému doprovodnému týmu! Hlavně moc děkuji Irči, za perfektní servis! Stejně jako já celou noc nezamhouřila oka a dělala mě pomyšlení, co se týká jídla a pití. Takový servis, jaký jsem měl k dispozici já, se jen tak nevidí. Ještě jednou moc děkuji! Na mém výsledku má obrovský podíl. Děkuji Michalovi, Tomášovi a Irči za fotky. Také nesmím zapomenout poděkovat mojí mamince, za přípravu vařeného jídla pro závod. Moc díky za zapůjčení doprovodného vozidla firmě BarčaTrans. Velké díky Hance Ebertové, jednak za přípravu rozpisu pro letošní ročník, ale také za tu hromadu rad a konzultací, které mě během naší tříleté spolupráce pomohly dostat se na tenhle výkonnostní vrchol. Všem výše zmíněným velmi děkuji!

Velký dík ještě posílám všem závodníkům, kteří mě nechali se za sebou nezištně vyvážet. Hlavně v nočních hodinách mně to velmi pomohlo. Moc děkuji!

Na závěr přikládám výsledkové listiny závodu, statistiky a fotky:

• celkové pořadí kategorie jednotlivců
• celkové pořadí závodu
• nejrychlejší kola závodu
•  moje statistiky včetně záznamu z Polaru 
• on-line výsledky na stránce SportSoft
• fotogalerie - Michal, Tomášek a Irena

V letošním ročníku 24h Slovakia Ring cycling race 2014 bylo klasifikováno celkem 274 závodníků, z toho v kategorii jednotlivců 21. Ostatní se účastnili týmové soutěže, kde závodilo 42 týmů.

Nakonec si dovoluji jednu poznámku z měření závodu pomocí čipů, které měla letos na starost firma SportSoft. Vše fungovalo perfektně. Pouze mně na světelné tabuli na okruhu chyběl údaj o počtu najetých kilometrů, byl tam jen údaj o počtu kol, takže jsem si to musel pořád počítat v duchu. Jinak taky bylo fajn, že i v boxech mohly týmy sledovat na obrazovkách průběžné výsledky. V tomto směru velká spokojenost. Jen mě maličko zarazilo, když jsem se po skončení závodu od týmu dozvěděl, že v průběžných výsledcích se objevovaly zmatečné hodnoty času stráveného v boxech. Tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost, ale když jsem si potom doma v klidu prohlížel detailní výpis mých časů ze stránek SportSoftu, musel jsem dát týmu za pravdu, že to není úplně v pořádku. Také mě došlo, proč byly v cílové rovince instalovány dvě měřící zóny. Jedna na cílové čáře a druhá v místě konce boxové uličky. Pánové ze SportSoftu totiž průjezd cílovou rovinkou započítávali do času stráveného v boxech?! Což je podle mého názoru úplný nesmysl a značně to pak zkresluje ostatní, z toho vycházející hodnoty. Přece v boxu jsem od průjezdu hranicí začátku boxové uličky až po okamžik přejezdu hranice konce boxové uličky! Pokud se pohybuji po cílové rovince, jsem přece na trati a ne v boxu! Nevím, proč to takhle měřili, jestli k tomu měli nějaký svůj důvod, ale pro moje potřeby to bylo nepoužitelné. Takže při přípravě své statistiky jsem od nich převzal pouze průjezdy cílovou čárou a jelikož jsem věděl, kdy jsem zastavoval a čas průjezdu cílovou rovinkou byl přibližně stále stejný, dosadil jsem si své hodnoty přestávek. Moje statistika tedy více odpovídá realitě s chybou v řádech desítek sekund.