24h Slovakia Ring cycling race, 2.-3. července 2015, Orechová Pôtoň

Již třetí rok po sobě jsem zavítal na 24-hodinový závod 24h Slovakia Ring cycling race, který se koná na autodromu nedaleko obce Orechová Pôtoň. Prostě jsem to chtěl potřetí a naposled zkusit, zda se dokážu ještě posunout. Bohužel mě tentokrát nebylo přáno, ale to předbíhám.

Na okruh jsem vyrazil s týmem ve stejném složení jako v předchozích dvou letech. Irena Prokešová, Tomáš Mrázek, Michal Kaláb a Mirek Mikláš se nechali ještě jednou přemluvit a vytvořili mě zázemí pro třetí pokus na tomto podniku. Skříňovou dodávku, ve které jsme si vytvořili základnu na okruhu, nám zapůjčil Barča trans. Mockrát děkuji!

Na autodrom jsme dorazili po bezproblémové cestě kolem deváté hodiny dopoledne. Už jsme na okruhu celkem známí a tak se nám dostalo srdečného přivítání nejen od účastníků závodu, ale i funkcionářů autodromu a závodu. Což mě velmi mile překvapilo a potěšilo. Na parkovišti bylo ještě volno a mohli jsme si vybrat výhodné místo blízko výjezdu na trať a začít přípravy ke startu.

Předpokládal jsem, že se opět pojede od začátku poměrně rychlé tempo a bude třeba se co nejdéle udržet ve skupině s týmy. Naplánoval jsem si tedy prvních šest hodin prakticky bez zastávky, jen se zajetím do boxů pro pití za jízdy. Věděl jsem, že mě čeká závod v nezvyklých podmínkách. Odpolední teploty se šplhaly k 35°C, noční teploty se pohybovaly kolem 19-20°C. Hydratace bude klíčová.

Start proběhl opět stylem Le Mans. Vzhledem k tomu, že nás do závodu vyrážela téměř stovka, to byl docela zmatek a byl jsem rád, že jsem vykličkoval bez problémů. Dojel jsem si do vedoucí skupiny a začal kroužit ve vláčku. Jelo se, jak jsem předpokládal, vražedné tempo hned od začátku, ale rozhodl jsem se, že budu jezdit tak dlouho, dokud to půjde. Měl jsem sebou od startu dvě láhve navíc v dresu. Takže první čtyři hodiny jsem jezdil bez zastavení. Ke konci jsem trochu cítil, že mě osychají rty, což u mě nikdy neznamená nic dobrého. Jenže ve čtyři se mě podařilo dojet si pro další dvě flašky do boxů a bez zastavení dojet vedoucí skupinku. Doufal jsem, že se dopiju a bude to v pořádku.

Po dalších dvou hodinách to ale o moc lepší nebylo, jenže nelibé pocity na  začátku 24-hodinovky nejsou nic nového, měl jsem za to, že to s nástupem večera bude lepší. Zajel jsem do boxů na plánovanou krátkou zastávku. Dostal jsem jídlo a pití a opět vyrazil na trať. Bylo tam ale prázdno a tak jsem další dvě kola absolvoval sám. V druhé kole jsem se však dostal do velkých problémů. Udělalo se mě nevolno a začala se mě točit hlava. Na konci kola jsem raději zatočil do boxů. Takřka na pokraji vědomí jsem dojel až ke vchodu do umývárny. Opřel jsem kolo, sundal helmu a narval hlavu pod kohoutek se studenou vodou. To už u mě byla Irena a pomáhala mě se ochlazovat. Po pár minutách to bylo lepší. Sedl jsem si na židli, kterou mě přinesli a snažil se vzpamatovat. Ještě jednou jsem šel pod studenou vodu. Uplynulo asi čtvrt hodiny a začal jsem se cítit trochu lépe. Rozhodl jsem se to znovu zkusit a vyjel na trať.

Opět jsem jezdil několik kol sám, ale stále jsem se cítil pod psa. Bolelo mě břicho a měl jsem problém s udržením pozornosti. Po třech kolech jsem raději opět zamířil do boxů a pod studenou vodu. Pochopil jsem, že si musím trochu víc orazit a pak se teprve pokusit vrátit do závodu. V boxech jsem strávil skoro půl hodiny v péči svého týmu, ale nebyl to zmarněný čas. Po opětovném vyjetí na trať se mě začalo jezdit o něco lépe a s každým kolem jsem se vracel do závodu. Na začátku noci se mě dokonce podařilo objet ještě pár kol s vedoucí skupinou, ale cítil jsem, že mě to příliš vyčerpává a tak jsem to vzdal a od poloviny závodu jsem jezdil víceméně sám.

Stále mě však pobolíval žaludek, a tak jsem nemohl moc jíst. Každé dvě hodiny jsem stavěl v boxech a vždy se mě podařilo dostat do sebe alespoň pár lžiček teplého jídla. Nad ránem se mě začalo trávení zlepšovat a já jsem doufal, že se po ránu snad ještě trochu zvednu. Jenže, ačkoli se mně vrátila chuť k jídlu, energie mě kvapem opouštěla. Posledních několik hodin jsem se po okruhu už jen ploužil a do cíle jsem dorazil totálně vyčerpaný.

Ve výsledku jsem objel 131 kol, což dává výslednou vzdálenost 757,5 km. Tento výsledek stačil pouze na čtvrté místo v kategorii jednotlivců. Kategorii s přehledem vyhrál Dominik MELLEN, kterému se podařilo najezdit celkem 156 kol. Druhý byl Robert Kommenda s počtem kol 144. Na třetím místě dojel Roman Vagner s počtem kol 143. Soupeřům blahopřeji ke skvělým výkonům!

Musím se přiznat, že takhle špatně jsem snad 24-hodinovku ještě nezajel. Můžu si za to ale především já sám, moc jsem tlačil na pilu a evidentně jsem něco podcenil (nebo sebe přecenil?). Přitom jsem dobře věděl, že bude odpoledne pořádné vedro a snažil jsem se na to připravit. Nevzpomínám si, že bych si na kole kdy uhnal takový úžeh. Ale jak říká Hanka, nejsme stroje na vyhrávání, někdy to prostě i při nejlepší vůli nejde. Já dodávám, že i špatná zkušenost se dá zúročit.

Pro mě z toho plyne poučení, že se už v budoucnu nebudu pokoušet účastnit závodů na 24 hodin, kde se míchá dohromady týmová a sólo soutěž. Nejde to rozumně skloubit a upřímně, takové závodění mě moc nebaví. Potřebuji se svými soupeři závodit tváří v tvář a ne prostřednictvím dalších nezúčastněných závodníků, kteří jedou jiný závod. Také se určitě budu vyhýbat závodům, které nepovolují časovkářské nástavce na řídítka. Letos jsem doplatil na to, že jsem druhou polovinu závodu jezdil prakticky sám. Strnulou polohu rukou na řídítkách jsem odnesl částečnou a doufám, že jen dočasnou, ztrátou jemné motoriky na levé ruce. To by se mně v nástavcích nestalo. Po závodě jsem si nedokázal sám ani zavázat tkaničky u bot.

Velkou pochvalu si však zaslouží můj doprovodný tým. Především Irena mě velmi pomohla posadit se po kolapsu zpět na kolo a závod i přes všechny problémy dokončit. Téměř nespala a v noci každé kolo vyhlížela, zda se objevím na kopečku za cílovou rovinkou. Při každé zastávce pro mě měla teplé jídlo! Jenže v tom zmatku, když mě křísila na umývárně, tam nechala ležet svůj mobil. Naštěstí se našel poctivý nálezce a mobil se jí vrátil. Znáte to: Irča má v mobilu spoustu kontaktů, které neměla uložené jinde!  Byl by to pro ni velký malér, kdyby o něj přišla. Mně neznámému nálezci tímto posílám velké díky! Pokud by tohle moje povídání náhodou četl, byl bych moc rád, kdyby se mně ozval.

Nicméně poděkování pochopitelně zaslouží všichni členové mého doprovodu. Ještě jednou jim moc děkuji a slibuji, že příště to bude lepší! Tomášovi a Michalovi také děkuji za pořízené fotky.

Poslední poděkování posílám organizátorům závodu. Myslím, že za těch pár let existence si závod našel své příznivce a letošní rekordní účast o tom nepochybně svědčí. Přeji jim i do dalších ročníků hodně úspěchů. Akce se jim velmi dobře rozběhla, a i když to ještě není dokonalé a je stále co zlepšovat, myslím, že jsou na dobré cestě. Takže do dalších ročníků jim přeji hodně štěstí a odhodlání.

Ještě pár poznámek k samotnému závodu. Za tři roky své existence závod zaznamenal překotný vývoj a to nejen v nárůstu počtu účastníků. Zásadně se také proměnil charakter závodu. V aktuální podobě je to především soutěž týmů, závod jednotlivců je v podstatě degradovaný na to, jak dlouho se udržíte ve skupině s týmy, které jezdí pochopitelně úplně jiné tempo, než jakého jsou jednotlivci schopni. Vývoj soutěže jednotlivců tedy směřuje spíše k pojetí závodu, které jsme letos viděli v podání vítěze Dominika Mellena. Měl k ruce dva závodníky z kategorie jednotlivců, kteří mu vozili občerstvení na trať a sám tedy nemusel ani na chvíli během závodu opustit trať a vedoucí skupinu. Pokud se už v závěru závodu neudržel ve skupině s týmy, jeho domestici jezdili s ním a tahali mu špic. Je to sice efektivní způsob, jak najet co nejvíce kilometrů, ale je to ještě závod? Tím však nechci nijak snižovat jeho výkon, který odvedl, ten byl skvělý!

Poslední věc, která mě udivila, byla velká benevolence organizátorů co se týče rychlosti průjezdu závodníků boxovou uličkou. Během svých zastávek v boxech jsem zažil několik dramatických předávek v týmech. Rychlost při těch předávkách odhaduji cca na 40 km/h. Předávající měli co dělat, aby to na konci ubrzdili! Jelikož pravidla závodu upravují rychlost v boxové uličce na 20 km/h, předpokládal bych, že týmy dostanou minimálně napomenutí a v případě opakování penalizaci.

S nárůstem počtu účastníků se objevil další problém, a to je malá vyježděnost některých závodníků. Během svého krátkého působení ve vedoucí skupině jsem byl svědkem tří nepříjemných pádů. Všechny byly způsobené nepozorností závodníků, především žduchance nebo najetí do zadního kola. Všechny se staly přede mnou a musel jsem se někdy s velkými obtížemi vyhýbat. Ten poslední byl už za tmy a to bylo o fous, zadní kolo jsem měl ve smyku, ale se štěstím jsem to ustál. V noci, když jsem jezdil sám, si jeden ze závodníků, kteří jeli občas za mnou v háku, líznul o moje zadní kolo. Naštěstí nespadl, možná i díky tomu, že jsem to ucítil a včas uhnul. Ještě se vrátím k jízdě ve skupině, docela mě překvapili problémy některých závodníků s průjezdy zatáček ve skupině. Klidně to řezali křížem a motali se jeden druhému do dráhy. Kolikrát to bylo jen o fous, že z toho nebyl další karambol.

Závěrečný výsledkový servis:

• výsledková listina jednotlivců
• výsledková listina celkové pořadí
• výsledková listina nejrychlejší kola
• moje statistika včetně záznamu z Polaru

Závěrem si dovolím několik poznámek k měření závodu pomocí čipů (firma SportSoft):

Stejně jako loni i letos se měřil průjezd po cílové rovince na dvou místech. Na cílové čáře a na úrovni konce boxové uličky. Ekvivalentně na stejných místech se měřil také průjezd boxovou uličkou. Ve výstupech naměřených hodnot pak není vidět rozdíl, kdy jel závodník po trati (cílové rovince) a kdy zajel do boxů. Výsledkem je, že čas strávený mezi oběma body na cílové rovince (vzdálenostně cca 200m), se v každém kole počítal jako čas strávený v boxech (není započítaný do času kola!), což je přece logický nesmysl! Závodník se v této době pohyboval po trati! Pochopitelně že to působí systematické chyby ve výsledcích. Ty nejzřetelnější si dovoluji uvést:

• průměrná rychlost na kolo – také vám připadá, že po okruhu jezdili profesionálové a ne hobíci? Není divu, když vám někdo odpustí v každém kole cca 20-25 sekund (typický čas skupiny při průjezdu cílovou rovinkou), pak vaše průměrná rychlost na kolo vypadá takto: skutečný čas kola 8:22 = průměrná rychlost 42,5 km/h; započítaný čas kola dle SportSoft 8:02 = průměrná rychlost 44,5 km/h. Když si ještě uvědomíte, že vám organizátor daroval dalších cca 200m (viz odstavec: Délka okruhu), reálná průměrná rychlost vychází kolem 40 km/h!

• čas v boxech (mimo okruh) – hodnota udávaná ve výsledcích je nesmyslná. Uvedu na příkladu vítěze jednotlivců. Dominik Mellen jezdil celý závod po trati a ani jednou nezajel do boxů. Přesto má ve výsledcích údaj o času stráveném v boxech asi jednu hodinu. To se mu však jen nastřádali průjezdy mezi oběma měřícími body na cílové rovince. Vychází to velmi dobře, při 156 kolech, když počítáme průměrně 20-24 vteřin na průjezd. Už vůbec nemluvím o tom, že organizátoři tím ztrácí přehled o tom, kdo jel po trati a kdo boxovou uličkou. Jak potom chtějí hlídat maximální povolenou rychlost závodníků v boxech? Netuším! No a že pak vychází průměrná rychlost v daleko lepších číslech než byla reálně je nasnadě.

Délka okruhu – skutečně ujetá vzdálenost:

Tento problém mě praštil do očí až letos, kdy mám k dispozici záznamy Polaru ze dvou závodů a mohu srovnávat (v roce 2013 mě Polar špatně fungoval a záznam není kompletní). V loňském roce jsem objel 145 kol, vypočetli mě tedy 858,6km (kolo 5,922km), jenže můj Polar ukázal 829,3km. Tedy o 29,3km méně. Letos jsem objel 131 kol, což je prý 775,5km (kolo 5,92km). Polar letos naměřil 747km, tedy o 28,5km méně. Ty dva metry rozdílu v použité délce kola neřeším, na tom počtu kol to dělá pár set metrů. Ovšem skoro třicet kilometrů velký rozdíl mezi oficiální mírou a Polarem je někde úplně jinde. To už spíše ukazuje na chybu v reálně odjeté vzdálenosti. Na kolo mě vychází rozdíl 202m (záznam 2014) a 217m (záznam 2015). Docela slušná meziroční korelace, ne? Myslím, že by se organizátoři měli vzchopit a skutečně změřit vzdálenost, kterou ujede na okruhu cyklista a to ideální stopou. Domnívám se, že nebudu daleko od pravdy, že zde je zakopaný nějaký pes.

S problémem délky ujeté vzdálenosti jsem se už na 24-hodinovce setkal. Pokud měl někdo ze závodníků sebou solidní GPS-ku a má schovaný záznam, může se pokusit skutečně ujetou vzdálenost změřit. Zajímalo by mě, o kolik bychom se lišili. Já myslím, že skutečně ujetá vzdálenost cyklistou na okruhu se bude pohybovat někde kolem hodnoty 5,7 km.

Jsem toho názoru, že deformace skutečně ujeté vzdálenosti, je na 24-hodinovce dost velkým problémem. My se pak pyšníme čísly, která jsou však mimo realitu a ve finále to snižuje v očích veřejnosti kredit závodu a potažmo tohoto krásného sportu. Být organizátorem, hluboce bych se zamyslel. Ta čísla jsou příliš hezká, ale myslím, že za tu blamáž to nestojí.