24h Slovakia Ring cycling race - výsledky

Na čtyřiadvacetihodinovku do Orechovej Pôtoně jsem se velmi těšil. Místo konání mě doslova nadchlo. Závod se konal na automotodromu Slovakia Ring, který disponuje dráhou s délkou 5,922 km včetně nočního osvětlení. Pro konání celodenního závodu takřka ideální podmínky. Bezvadný asfalt a bez aut. Co více si může cyklista přát?

Jelikož se jednalo o první a tedy zkušební ročník daly se předpokládat nějaké ty komplikace. Nikdo není dokonalý a napoprvé je to vždy krok do neznáma. Navíc specifikum celodenního závodu problémy jen umocňuje. Nicméně v této věci je třeba organizátory pochválit. Byli dobře připraveni a vzniklé problémy dokázali pružně řešit a zajistit hladký průběh závodu. Všechna čest!

Na místo konání jsme vyráželi ve čtvrtek ráno kolem šesté. Můj doprovodný tým odjížděl ve složení Irena Prokešová, Tomáš Mrázek, Michal Kaláb a Mirek Mikláš. K dispozici jsme měli Mirkovu Xaru a od BarčaTrans jsme měli půjčenou skříňovou dodávku. Cesta proběhla naprosto bez komplikací a bloudili jsme jen kousek před okruhem, když jsem přehlédl odbočku. Nicméně v devět, přesně podle plánu, jsme byli na místě.

Kdo naopak nebyl na místě, byli čipaři, takže registrace se rozběhla až po desáté, když konečně dorazili. V mezičase jsme si našli dobré místo pro naše auta, abychom byli co nejblíže k boxové uličce. Parkoviště bylo zatím skoro prázdné, takže to nebyl žádný problém. Co mě zarazilo, že jsem nikde nepotkal své dva konkurenty, kteří byli na závod registrovaní. Richard Meleg ani Marek Harčarik se k mé smůle nakonec na závodě neobjevili, což pochopitelně závod také ovlivnilo.

Krátce před startem proběhla rozprava se závodníky, kde se, k mé nelibosti, řešili také moje triatlonové nástavce na řídítkách. Naštěstí to dopadlo dobře a mohl jsem do závodu nastoupit. To, že bude mít situace ještě dohru, jsem v té chvíli netušil.

Start proběhl systémem „Le Mans“, takže ke strojům jsme museli přeťapat celou šířku dráhy v tretrách. Byl jsem rozhodnutý, jakmile se seznámím s tratí, jet hned od začátku naplno. V prvních kolech mě překvapil poměrně silný protivítr v některých úsecích trati, se kterým jsem se musel prát vlastně až do setmění. Druhá věc, která pro mě byla nepříjemným překvapením, byla strmost čtyř kopečků na okruhu. Jelikož jsou velmi krátké, je třeba je jezdit silově, aby jezdec neztratil rychlost. Kolena dostávají pěkně zabrat.

Po prvních pár kolech bylo jasné, že v podstatě nemám mezi jednotlivci konkurenci a tak nezbývalo, než se pokusit o maximální individuální výkon. Zpočátku to vypadalo, že hranice 800 km by mohla padnout. Po dvanácti hodinách jízdy jsem měl k dobru dvacet kilometrů. Není to sice mnoho, ale říkal jsem si, že bych ten náskok snad nemusel propálit během noci, kdy určitě zpomalím.

Během noci však teplota klesla až k 11°C, takže jsem o druhé ráno musel zastavit a doobléknout se, abych nezmrznul. Ačkoli jsem nemusel bojovat s větrem, boj s nočním chladem mě stál hodně sil a ztratil jsem na něm prakticky celou zálohu kilometrů. V šest ráno mě z těch dvaceti kiláků zbývali necelé čtyři. Stále jsem však neztrácel naději. Ze zkušeností vím, že pokud je všechno v pořádku, tělo se po ránu probudí a mělo by se mě jet o něco líp. Tím pádem bych už nemusel ztrácet. Jenže přišel pravý opak. Ačkoli jsem od doprovodu dostával pravidelně jídlo i pití, dostavila se krize, kterou jsem rozcházel více jak dvě hodiny. Těch třináct pomalých kol znamenalo nenahraditelnou ztrátu, což mě bylo hned jasné.

Jakmile jsem se z krize jakž-takž vylízal, veškerou svou snahu jsem napřel na zrychlení a alespoň pokoření svého dosavadního osobního maxima (776 km). Za cenu obrovského úsilí se mě to nakonec povedlo. Poslední kolo s číslem 133 jsem dokončil v čase 24:05:09.6. Celková ujetá vzdálenost za 24 hodin tedy činí 784,685 km, což je mé nové osobní maximum.

Rád přiznávám, že v cíli jsem si plnými doušky užíval pozici vítěze. Zájem ostatních účastníků závodu, kteří mě aplaudovali v cíli a poté ještě za mnou sami chodili s gratulacemi, byl velmi příjemný a milý. Stejně tak mě mile překvapil zájem hned dvou slovenských televizních štábů o pár slov na kameru. Tak příjemnou a přátelskou atmosféru v závěru závodu jsem ještě na 24-hodinovce nezažil a ještě jednou děkuji všem za ty báječné chvíle. Bylo to pro mě naprosto senzační vyvrcholení závodu, který přece jen pro mě neskončil tak, jak bych si představoval. Hranice 800km opět, už podruhé za sebou, odolala. Nadále tak zůstává mým nesplněným cílem do další sezóny.

Na tomto místě musím především poděkovat členům mého doprovodného týmu. Svou roli v závodě zvládli na výbornou. Irča ještě k tomu všemu stihla říct pár vět do televizní kamery a šířit osvětu o ultramaratonu. Jsem jejich velkým dlužníkem. Moc děkuji! Stejně tak děkuji Hance Ebertové za pomoc po telefonu. V neposlední řadě děkuji své mamince za přípravu jídla pro celý tým.

Poslední poděkování patří organizátorům závodu. Za odvahu, s jakou se vydali na nelehkou cestu a za obětavost, s jakou to dotáhli do zdárného konce. Přeji jim do dalších ročníků hodně štěstí.

Co se týče problému s mými řídítky respektive triatlonovou hrazdou, organizátoři jej nakonec vyřešili šalamounským způsobem, když pro mou osobu vytvořili zvláštní kategorii. I když stále nejsem přesvědčen o tom, že bych použitím hrazdy porušil daná pravidla závodu, uznávám, že v této situaci se jednalo o rozumný kompromis a nemám s tím problém. Nicméně si myslím, že by bylo třeba do dalšího ročníku upravit přesněji pravidla závodu, aby k těmto situacím nemuselo docházet. Nástavce (hrazdy) na řídítka se na těchto druzích závodů běžně používají a jsou také pro tento druh závodů schválena. Na druhou stranu, jízda v nich vyžaduje cvik, a pokud v nich neumíte jezdit, je lepší je nevozit. Váha nástavců není nulová, takže jejich přínos může být i záporný, pokud v nich nestrávíte větší část závodu. A to, věřte mi, není nic jednoduchého.

Závěrem přikládám oficiální výsledkové listiny: celkové pořadí, kategorie speciál. Vzdálenosti ve výsledkových listinách jsou na celé kolo. V případě dokončení posledního kola po 24. hodině, je třeba odečíst alikvotní vzdálenost podle průměrné rychlosti v posledním kole.

Ještě je k dispozici statistika mého výkonu během závodu ZDE.

No a snad ještě něco: splnilo se moje očekávání ohledně možnosti jet čtyřiadvacetihodinovku na autodromu? V zásadě ano. Povrch perfektní, noční osvětlení = paráda! Navíc díky informační technice na okruhu máte stále aktuální informace i jako závodník. Také můj tým si pochvaloval skvělé zázemí okruhu, které na jiných podobných akcích, není k dispozici. Co mě naopak před závodem nedocvaklo, jak je ježdění na okruhu technicky náročné a to i když na něm jezdíte „jen“ na kole. Kromě cílové rovinky je to samá zatáčka a některé hodně utažené a k tomu navíc několik krátkých prudkých stoupání, která je třeba jezdit silově. Shrnuto: ježdění na okruhu tohoto typu má své velké a neocenitelné klady, ale je také poměrně náročné na výkon a koncentraci jezdce, tedy žádné lážo-plážo, ale zabíračka od začátku do konce. Resume: okruh ode mě dostává „oba palce nahoru“! Pokud budu mít v budoucnu ještě možnost, určitě nebudu s účastí váhat. Ten zážitek za to stojí.

P.S. Hanka mě přivedla na nápad, pokusit se vyseparovat ze záznamu Polaru průběh jednoho kola, tak aby bylo vidět převýšení. Nebylo to jednoduché, protože jsem měl během závodu časté výpadky přenosu dat z čidla rychlosti, protože jsem měl špatně nasazený magnet na předním kole. Nakonec se mě podařilo najít dvě kola, která jsou zaznamenaná celá, jedná se o druhé a třetí kolo. Z obrázku jsou patrné nejen čtyři krátké brdky na okruhu, ale i velké změny rychlosti, které jsou způsobené částečně výjezdy na převýšení, ale také tím, zda se v daném úseku jelo po větru, nebo proti němu.