Alpský čtyřboj 2016 - reportáž, fotogalerie

08.07.2016 17:58

To, co zpočátku vypadalo jako dost bláznivý nápad, získalo časem pevné kontury a termín realizace se nezadržitelně blížil. Peripetie s počtem účastníků a doprovodných aut vyústila v jediné řešení: jedna dodávka, čtyři účastníci – Petr Janouš (řidič, fotograf), Michal Kaláb (řidič, cyklista, tlumočník), Hanka Ebertová (cyklista, fotograf) + moje maličkost. Je 23. června a po celodenních manévrech na trase Brno – Lipník – Praha se scházíme v podvečer u Hanky. Nakládáme materiál a kola, ještě nákup potravin a míříme v začínajícím večeru směrem na rakouské hranice.

Cestou zastavujeme jen těsně před hranicí na tankování a svačinu. Pak už tradá a krátce po půlnoci jsme v Ferleitenu a parkujeme na takřka prázdném parkovišti u mýtné brány. Zde začíná hlavní část proslulé Großeglocknerstraße. Do rána hodláme bivakovat. Takže za autem rozbalujeme karimatky a spacáky. Už jsem takhle venku nespal pěkně dlouho, ale je celkem teplo kolem 14°C a jasno, takže bez obav.

O páté ráno nás vycházející sluníčko a Hanka vyhánějí z tepla spacáků. Je třeba se začít chystat, po šesté hodláme vyrazit. Jelikož mě čeká nejdelší štreka, snažím se před odjezdem nachystat dopředu co nejvíce věcí. Naštěstí mám více času, budu vyjíždět jako poslední. Než jsem všechno nachystal a sám sebe odbavil a vyrazil do kopce, je skoro sedm. Silnice se hned za mýtem strmě zvedá a začátek je poměrně prudký a dlouhý. Snažím se to hned zkraje nepřepálit, přece jen jsem vyrazil bez rozjetí. Těsně před polovinou stoupání, kdy se začínám rozehřívat a cítím se na kole už lépe, dojíždím Michala a vzápětí i Hanku, která jede kousek před ním. Domlouváme se, že budeme na Michala čekat, abychom na vrchol dojeli společně.

Nemáme tak pomalé převody, takže mu vždy kousek odjedeme a pak čekáme. Začíná se dělat krásné ráno a je na co koukat. Nádherné vyhlídky vyplňují čekání. Když se dostaneme na hřeben, opře se do nás sluníčko a je celkem teplo. Na to, že se pohybujeme už ve dvou tisících, docela pecka. Konečně jsme u prvního výškového vrcholu – kamenné kapličky. Jedno rychlé společné foto a jedeme vstříc závěrečnému úseku k Hochtoru.

Už se těším na rychlejší jízdu, tohle pomalé poskakování se mě přece jen začíná pomalu zajídat. Nebýt těch nádherných dech beroucích výhledů, nevím, jak bych to jinak přežil. Na parkovišti před tunelem čekáme na Michala a já si dávám rychlou snídani, dole před odjezdem na to nebylo moc času a nechtěl jsem se nacpat do kopce. Konečně je tady, společně projíždíme tunelem na druhou stranu. Je asi krátce před devátou. Od Michala to byl velmi slušný výkon! To jeho MTB kolo je docela macek, nechtěl bych jej táhnout do kopce. Naštěstí má dostatečně lehké převody. Ještě společná fotka u cedule a jedeme dolů.

Hanka sjezd zná, jede první. Na téhle straně už je docela provoz a sjezd ještě zpestří oprava silnice se semaforem. V dolní pasáži projíždíme krátký stoupavý úsek a čeká nás poslední část sjezdu. Brzdy a ráfky dostávají zabrat. To jsme už v dolní šlapavé pasáži a zastavujeme mimo silnici. Za chvíli nás dojíždí i Petr s autem. Hanka s Michalem tady končí a dál pojedu sám. Svlékám se do krátkého a už se musím namazat, abych se na slunci nespálil.

Zakrátko najezený a napojený vyjíždím směrem na Lienz. Čeká mě několik desítek kilometrů přejezdu údolím a průjezd městem. Je už docela teplo a fouká proti docela čerstvý vítr. Zatím je ale silnice z kopce a tak se mě šlape dobře. Navíc si pamatuji, že za Lienzem se otočím vpravo. Tak bych potom měl mít vítr při jízdě k dalšímu passu do zad. Navigaci jsem si vyřešil postaru a připravil jsem si podrobný itinerář. Teď se ukáže, jak dobře. Přece jen jedu v neznámém terénu a navíc zdejší značení se může od naší praxe docela lišit. Jsem na to docela zvědavý, jak se s tím poperu.

Zakrátko je tady první výzva, průjezd Lienzem. Sice je to téměř stále rovně a odbočuje se vpravo až na poslední křižovatce, ale v silném provozu, kdy musíte hlídat tisíce dalších věcí, to není zrovna jednoduché. Nicméně průjezd zvládám na první dobrou.

Vyjíždím směrem k Hubenu a opravdu vítr dostávám do zad. To je docela příjemné. Navíc provoz se s výjezdem z města hodně snížil. Pěkným údolím pomalu začínám stoupat k začátku kopce na další průsmyk. Už dlouho jsem neviděl naše auto, předpokládám, že se zastavili někde ve městě na tankování a doplnění vody. Předjíždějí mě až téměř v Hubenu, na jehož začátku stavíme u nějakého lomu. Na úbočí vlevo je už vidět první pasáž stoupání.

Dostávám pití a nechávám si polít hlavu, už je opravdu velké teplo. Posílen se vydávám vstříc dalšímu stoupání. Úvod je poměrně prudký, ale ve střední části se sklání do příjemného sklonu, který se navíc s větrem do zad jede celkem dobře. Celé stoupání v délce 34,5 km s převýšením cca 1200 m se jede v otevřené krajině, kde se každou chvíli otvírají nové krásné výhledy. Prudší úseky se střídají s mírnějšími pasážemi a rychle to ubíhá. Závěrečná pasáž kolem jezera je kouzelná. Bohužel na vrcholu mě čeká nemilé překvapení. Je tady do sjezdu semafor. Sjezd už je na italské straně. Sice je tam pěkný asfalt, ale šířka jen pro jedno auto, takže se jezdí dolů na střídačku, čekací doba 15-60 minut!

Už je tady docela slušná kolona motorek a aut. Naše auto se zařazuje na konec. Kdybych to věděl předem, zůstal bych dole u jezera a počkal, až se kolona rozjede a jel bych až za ní. Takhle jsem tady stál na slunci jak trubka přes čtvrt hodiny. No alespoň jsem pojedl nějaké tyčinky z kapsy dresu.

Konečně zelená, zařazuji se do rozjíždějící se kolony motorek. Úzký namotaný sjezd v lese jedu s nimi. Je tady sice krásný asfalt, ale zatáčky jsou hrozně úzké, takže když mě na rovném úseku trochu odjedou, v zatáčce je zase dojedu. Občas potkáváme cyklisty v opačném směru, je třeba být stále ve střehu. Po několika kilometrech se silnice rozšiřuje a na rovných úsecích mě zbytek motorek postupně předjíždí.

Nejde si nevšimnout, že kvalita silnic se po přejezdu hranic zhoršila. Hlavně spodní část sjezdu, kdy valím sedmdesátkou po otevřeném úbočí, mě pěkně vytřásá. Ve šlapavé dolní části na mě čekají naši, dostávám čerstvé pití a jídlo do kapes. Ještě políváme studenou vodu a mažu se.

Čeká mě asi nejotravnější část přejezdu před stoupáním na Jaufenpass. Kdybych předem věděl, do čeho v tom horkém odpoledni jdu, asi bych se na to vykašlal. Nicméně snažím se držet plánu a jedu dál. K městu Brunico to ještě jde, ale na okruh s kolem nemůžu, je tam tunel, kam cyklisté nesmějí. Musím tedy přes město. No potěš pánbů! Nekonečné kolony a pomalé posouvání mezi semafory. Je sobota odpoledne, všude mraky lidí. Mám oči na šťopkách, abych něco nedej bože nevyvedl. V jedné koloně u semaforu pomalu zprava předjíždím místní četníky!

Konečně se probíjím na výjezd z města, ještě projet nákupní a průmyslovou zónu a jsem na výjezdu z města. Díky dobře připravenému itineráři trefuji správně několik odboček a najíždím na správnou hlavní cestu směrem na Vandoies. Jen mě trochu znervózňuje, že jsem už dlouho neviděl naše auto. Zastavuji vedle hlavní silnice ve stínu u nějaké stodoly a volám Hance. No jasně, čekají na druhé straně města za tunelem, kudy jsem ale nejel. Takže zpět do sedla a chutě dále, za chvíli mě dojedou.

Na silnici je neskutečný provoz, občas je to docela problém, když se nedostává krajnice.  Ne, že by Italové nebyli ohleduplní řidiči, ale spíš asi mají pocit, že se prostě na tu silnici musíme všichni vejít, prostě Itálie jak vyšitá.

U jedné odbočky si nejsem jistý, jsou tady dva téměř identické cíle, tak radši zastavuji a kontroluji si správný směr. V tu chvíli kolem mě projíždí naše auto a Petr na mě mává z auta. Tak je to jasné, stále vpřed. Zakrátko je dojíždím, dostávám pití a jídlo. Domlouváme se, že pojedou dopředu a vypraví Hanku na Jaufenpass předem mnou. Budou na mě čekat na začátku stoupání v městečku Gasteig.

Takže jsem opět osaměl a jedu dál. Provoz je přece jen s blížícím se podvečerem trochu menší, ale cítím, že začínám být trochu otupělý a jednou se musím kousek vracet, protože jsem špatně odbočil z hlavní silnice. Už mě unavuje ten neustálý hluk provozu, hlavně ty motorky jsou otravné. Navíc se přidávají nechutné objížďky tunelů často po vedlejších nic-moc silničkách. Už abych byl v kopcích. Konečně Vipiteno a odbočuji doleva. Tamhle by někde měli čekat kluci.

Jo, čekají těsně před začátkem stoupání, pěkně ve stínu pod velkým stromem. Dozvídám se, že Hanka vyjela před půl hodinou. Tak to ji už nedoženu. Musím se převléct, mám komplet propocené oblečení a kalhoty mě začínají dřít. Takže všechno dolů, hygoška a čisté oblečení. Zvládám to včetně malé svačinky asi za 20 minut. Když poté nasedám na kolo, cítím se přece jen trochu odpočatý a těším se do těch 15 km stoupání s převýšením asi 1050 m. Jenže po několika kilometrech se mě začíná dělat šoufl od žaludku, asi jsem se odpoledne přece jen trochu uhřál. Vůbec se mě to nelíbí, samé špatné pocity. Naštěstí potkávám kluky, kteří stojí s autem vedle silnice, takže se u nich na chvilku zastavuji. Nejdříve mám černé myšlenky, jestli to vůbec vyjedu, ale po chvilce se mě dělá lépe a tak se rozhoduji s menší intenzitou pokračovat, třeba se to rozejde.

Pravda, nakonec jsem na průsmyk vyjel, ale bylo to hodně se sebezapřením. Vůbec mě to nejelo a na záznamu z Polaru je to krásně vidět. Nahoře byla naštěstí lavička, na kterou jsem se svalil a chvíli si mohl oddechnout. Jinak to byl moc pěkný tempový kopec s průměrným stoupáním kolem 7,1%, ale ve stavu, jakém jsem jej vyjížděl, jsem nebyl sto si jej pořádně užít. Byl to boj!

Zatím, co se oblékám na sjezd, domlouváme se s Hankou, že další přejezd pod Stelvio už pojedu v autě. Představa, že bych měl absolvovat ještě další přejezd cca 80 km v tomhle stavu je nad mé síly. Po převlečení a svačince se s Hankou spouštíme pěkným sjezdem z pasu. Je to moc pěkně namotané a já začínám zase trochu ožívat. Nicméně dole v městečku slézám spolu s Hankou z kola a to putuje do držáku. Já se pak usazuji v autě a doufám, že se dokážu zregenerovat na noční jízdu, na kterou jsem se tak těšil.

Když pak projíždíme podvečerním Meranem, jsem moc rád za to, že můžu sedět v autě a ne se bloncat někde městem v tom mumraji. Opět jsou tady tunely, které bych musel objíždět. Jak se začínáme blížit k Prato Allo Stelvio, objevují se ve večerním soumraku nad kopci mraky. Začíná to vypadat, že pojedeme nahoru do deště. Na výjezdu z městečka, kde začíná hlavní stoupání, zastavujeme na parkovišti a už v pološeru se začínáme chystat na výjezd. Takže nasadit světla a raději i blatníčky a do kapes pláštěnku, pro jistotu. Petr nám ještě připravuje instantní svačinku. Moc jsem na ni sice neměl chuť, ale nakonec bodla a musím říct, že mě i napravila rozbouřený žaludek. Kolo si nachystal i Michal, ale nakonec si ujel jen asi dva kilometry před námi v půli kopce a zabalil to. Potmě ho to prý vůbec nebavilo. :-)

Úderem desáté hodiny vyjíždíme s Hankou vstříc stoupání na Passo Stelvio do výšky 2758 m. Čeká nás asi 23 km na kterých vystoupáme asi 1700 metrů. Polar mě zpětně vypočítal průměr stoupání na 7,6%.  Jelikož nevíme, do jakého jedeme počasí, a nahoře bude určitě zima, musíme tam dojet společně. V první polovině stoupání jedeme celkem svižně a tak nemáme problém se udržet spolu, ale v druhé půli se mě začíná nedostávat lehčích převodů. Hanka má kompaktní převodníky, já už ale nemůžu točit pomaleji a tak se rozhoduji jet své tempo a pak na ni počkat. Je to pro mě přijatelnější varianta. Problém je trochu s větrem, který se v horní bezlesé části maličko rozfoukal. Je docela studený a na něm se mě nechce stát, takže v každé zatáčce nejdříve testuji, jestli fouká a když ano, tak jedu raději dál a stavím, až když jsem v závětří. Na záznamu z Polaru jsou moje zastávky patrné. Citelně se ochladilo, takže na první zastávce jsem oblékl vestu. Dole pod kopcem bylo přes dvacet, teď je nějakých 14°C a stále to klesá. Naštěstí naše obavy ohledně deště se nepotvrdili a jedeme vstříc nádherně hvězdné obloze.

Konečně je tady vrchol. Naše auto stojí těsně pod vrcholem. Zastavuji za ním a začínám si s pomocí Petra chystat věci na převlečení na noc. Je celkem chladno, teploměr ukazuje 11°C. Za chvíli dojíždí Hanka, takže beru kolo a jdeme se vyfotit k ceduli. Je asi tři čtvrtě na jednu v noci. Jsme tu sami, což by se nám ve dne asi nestalo.

Převlékání a jídlo mě zabralo půl hodinky. Hanka to vzdává, není jí moc dobře, dál pojede v autě. Já se ve čtvrt na dvě, nabalený do zimní bundy, vydávám do sjezdu sám. Zpočátku to držím zkrátka, ale jak se s přibývajícími kilometry zahřeji, začínám si ten krásný sjezd užívat. Petr mě z auta pomáhá dálkovými světly, vidím skvěle. Je to neuvěřitelně dlouhý sjezd, ale krásný. V městečku pod ním ale musím zastavit a sundat zimní bundu. Je mě v ní docela teplo a čekají mě stoupáky. Zajíždím na parkoviště a od Michala si beru zateplený dlouhý dres. Za městem bych měl pomalu začít stoupat na další průsmyk – Ofenpass. Mělo by to být nějakých 13 km s převýšením asi 760 metrů, vrchol je ve výšce 2150 m.n.m. Petr se zpočátku zkouší držet poblíž, ale nakonec se domlouváme, že na mě počká až na vrcholu. Mám dobré světlo, takže do kopce svítit nepotřebuji a oni si budou při čekání moct aspoň trochu schrupnout. No a přiznám se mám i jeden sobecký důvod, v noci jezdím nejraději sám, když to jde. Zatím se mně jede celkem dobře a stoupání s průměrem kolem 5,7 % zvládám za hodinku. Těsně pod vrcholem se objevuje hustá mlha a nebo jsou to už nízké mraky?

Na parkovišti nahoře stojí naše auto, když začnu klapat pedály, probudím Petra a Hanku. Prosím je o vestu na sjezd a něco malého do žaludku, začínám mít hlad, což je dobré znamení. Na blízké lavičce pak do sebe nacpu salám s chlebem a jedeme dál. Ve sjezdu mě bude Petr zase svítit, jen doufám, že co nejdřív vyjedeme z toho mlíka.

Naštěstí asi po kilometru se z mlíka dostáváme. Opět mě začíná sjezd bavit, i když tenhle je skoro stále rovně a občas je třeba i přišlápnout. Alespoň neztuhnu, přece jen jsem z výjezdu trochu zpocený a v rovnějších úsecích, kde se mě to rozjede, už začínám cítit chlad. Zachraňuje mě stoupání v půli sjezdu, kde se opět trochu zahřeji. Občas nám také dělá společnost vysoká zvěř, naštěstí pro nás jen zírají z okrajů lesa. Kdyby mě nějaký takový „drobeček“ skočil před kolo, asi bych se moc neradoval. Protijedoucí auto takové štěstí nemělo, ale místní řidiči jsou na tyhle situace asi zvyklí, stihl přibrzdit, takže král lesa mohl vzápětí zmizet ve tmě.

Druhá část sjezdu je zpočátku hodně rychlá, opět maličko prochládám, spodek je už šlapací a tak se za Zemezem opět trochu rozehřívám. Je tady městečko Susch, kde odbočujeme doleva a začínám stoupat na další průsmyk. Flüelapass má vrchol ve výšce 2350 m.n.m. Čeká mě asi 13 km s převýšením asi 940 metrů. Může být tak něco kolem čtvrté hodiny nad ránem. Pitím a jídlem jsem vybaven, Petr odjíždí s autem na vrchol, opět jsem osaměl.

Začátek stoupání vede úzkým údolím, na jehož dně bouří horská řeka a to doslova. Až to nahání strach, když mám nad ní přejet přes most. Je to neskutečné, jaký je tady rachot. Naštěstí, jak začnu na pravé straně řeky stoupat po úbočí, hluk vody se pomalu vzdaluje. Když zvednu hlavu tak nahoře už je možné zahlédnout obrysy štítů zpola pokrytých sněhem na pozadí světlající oblohy.

Z počátku má stoupání mírný sklon a tak se mě jede celkem dobře. Silnice vede téměř stále rovně po úbočí, světla občasných protijedoucích aut vidím skrze stromy daleko před sebou. Když se dostávám do druhé části stoupání, sklon kopce se zvětšuje a silnice se začíná otáčet pomalu doprava kolem hory. V pološeru se dostávám nad hranici lesa a několika serpentýnami vyjíždím na závěrečnou náhorní planinu. Otevírá se přede mnou úžasná scenérie široké plošiny mezi dvěma horskými štíty. Všude kolem silnice zurčí, bublají a lomozí desítky potoků a malých říček. Tady se bere ta voda, která pak dole v údolí dělá ten pekelný rámus.

Začínám se blížit k horizontu plošiny, ještě zbývá několik serpentýn. Některé jsou v opravě, takže mě čeká krátká cyklokrosová vložka po hlíně a kamení. Je to tady sice uježděné, jen mě občas nějaký ten kámen ustřelí od zadního kola. Projel jsem bez defektu, sláva! Poslední stovky metrů si téměř euforicky užívám. Je tady nový den, noc mám za sebou a na parkovišti vedle krásného horského jezera parkuje naše auto.

Ještě než k němu dojedu, míjí mě z protisměru cyklista s číslem a doprovodným autem. Už jsem jich před vrcholem stoupání pár potkal. Asi se tady jede nějaký místní ultramaraton, jedu špatným směrem!?

V myšlence mě utvrzuje posádka auta, která zastavila kousek od našeho a dva chlapíci si chystají stativ pro kameru. Srdečně mě vítají. U auta mě už také vítá Hanka s Petrem. Dostávám malou svačinku a zimní bundu na sjezd. Je tady pěkná kosa, to bych asi jen na vestu nevydejchal.

Krásný sjezd za světla je pěknou odměnou za náročný výjezd. Cestou potkávám další závodníky s doprovodnými auty. Když můžu, tak je zdravím. Od Hanky jsem se pak dozvěděl, že to byla místní 24-hodinovka. Tak to bych si taky nechal líbit! Rozhodně lepší, než se jak trubka honit celý den po nějakém nezáživném okruhu, jenže kde u nás sehnat tyhle nádherné kopce! Skvělý koncept cyklistické 24-hodinovky, ode mě všechny palce nahoru!

Ve sjezdu se střídají serpentýny s rovnějšími úseky, kde se to dá pustit a tak sjezd ubývá hodně svižně. Zanedlouho vjíždíme do Davosu. Tady už silnice klesá jen mírně a je třeba šlapat, opět se začínám rozehřívat na provozní teplotu, ale jsem rozhodnutý to pod kopcem zabalit a pod další průsmyk, kterým bude Oberalppass se nechat dovézt autem. Dalších 80-90 kilometrů po brdcích a objížďkách tunelů bych jel čtyři hodiny a už by mě nezbyl čas na poslední tři průsmyky. Alespoň ten první bych ještě rád vyjel.

Kousek za Davosem najednou vjíždím do tunelu. Ještě štěstí, že jsem si nechal zapnutá světla, tenhle zřejmě nebude krátký. Zatím na konec nedohlédnu. Stále jedu z kopce, takže poměrně rychle. Je tady místy dost mokro. Koukám, abych nechytil nějakou díru a vyhlížím konec. Jenže s každou další zatáčkou se objevuje jen tunel! Je to nekonečné, ale přece jen se objevuje světýlko na konci a konečně jsem venku. Odhadl bych to tak na dva kilometry.

Jedu ještě pár kilometrů mírným sjezdem a vypadá to, že je přede mnou nějaké krátké stoupání. Domlouvám se s Hankou, že na mě nahoře počkají. Jenže když se vyškrábu nahoru po pár serpentýnách v městečku a najedu opět do sjezdu, nikde je nevidím stát. Podezřelé! Zastavuji u krajnice a doluji ze zadní kapsy mobil. No jasně, vrchol přejeli a čekají pod kopcem v Tiefencastelu.

Jedu tedy ještě kousek dolů a skutečně u odbočky na mě čekají. Když Hance říkám o svém úmyslu nechat se svézt pod další stoupání, zdá se nejdřív překvapená, ale pak souhlasí. Takže kolo nahoru a já se uvelebuji v autě. Nejdříve se trochu najím, ale zakrátko poté se mně zavírají oči. Pozice vsedě pro mě sice není moc pohodlná, ale únava je velká a tak usínám.

Po nějaké době mě budí hovor v kabině a také slyším kapky deště bubnovat do auta. No to je pěkný! Hanka prohlašuje, že do deště určitě na kolo nepůjde. Já se k ní v polospánku připojuji, do deště se mě rozhodně nechce. Opět se poté propadám do spánkového limbu. Když se opět probudím, už jsme v začátku stoupání na Oberalppass a stojíme na semaforu. Zase nějaký rozkopaný úsek. Už sice neprší, ale silnice je mokrá a je pod mrakem. Opět upadám do polospánku. Ještě jednou se během stoupání probudím, když projíždíme zastřešený úsek silnice, který se už opravoval loni a i letos je to tady stále rozkopané. Na vrcholu se jdeme alespoň podívat ven a udělat nějaké fotky. Je sice sucho, ale okolo se honí černé mraky a je pěkná zima. Také je zde více sněhu, než jsme zažili loni, když jsme tudy jeli v dešti s Hankou.

Pokračujeme dále směrem na Furkapass. Sice mě pohled na suchou silnici láká, ale do té zimy a potenciálního deště se mě moc nechce. Na samotném průsmyku je to podobné, zima, spousta sněhu. Takže děláme pár fotek a jede se dál. Poslední průsmyk před sjezdem k Interlakenu je Grimselpass. Tam mají dokonce ještě zamrzlé jezero. Proti teplému počasí z Rakouska a Itálie obrovský rozdíl.

Sice jsem měl několikrát cukání sednout na kolo, ale občasné přeháňky a zima mě definitivně odradili. Zpětně mě to trochu mrzí, že jsem se neodhodlal, ale je to pryč. Z Grimselpassu sjíždíme kouzelným sjezdem kolem hotelu Grimsel Hospiz a přečerpávací elektrárny k jezerům u Interlakenu, kde máme rezervované ubytování v kempu. Je sobota poledne a naše putování přes Alpy je u konce.

Ubytování v mobilhome na břehu jezera bylo super, odpoledne jsme na procházce obdivovali místní policii, která pomocí norné stěny chytala na jezeře nečistoty, které do jezera přinesla po dešti velká voda z hor. V noci jsem se krásně dospal a tak jsem si druhý den mohl naplno vychutnat mlhu na všech třech průsmycích (Grimselpass, Furkapass, Oberalppass), které jsme museli cestou nazpátek opět přejet. Zpáteční, téměř celodenní cesta, přes Německo byla úspěšná, i když také značně únavná. Takže, když mě v pondělí nad ránem těsně před pátou Michal vyklopil v Lipníku, měl jsem za sebou další probdělou noc a tedy i co dospávat.

Co dodat závěrem. Parádní cyklistický zážitek, na který budu ještě dlouho vzpomínat. To, že se nepovedly tři poslední průsmyky je sice smůla, ale také výzva ještě se někdy do Alp vrátit. Ježdění ve velkých kopcích se mě moc líbilo, takže pokud bude možnost, určitě se do Alp ještě vypravím.

 

Moc děkuji Hance za skvělý nápad a organizaci celé akce. Děkuji Petrovi a Michalovi za doprovod, podporu a společnost. A také za ty hromady fotek, které stihli pořídit. V neposlední řadě moc děkuji mamce za jídlo na cestu! Jo abych nezapomněl, děkuji Ivošovi za pomoc se zapůjčením auta a za zapůjčení kempingového vybavení!

 

Přikládám odkazy na bohaté fotogalerie:

Záznamy z mého Polaru po etapách:

Mapa kompletní trasy ZDE.

No a ještě pokud by někoho zajímalo, jak vypadal můj itinerář.

P.S. Svou reportáž má hotovou i Hanka, odkaz na ni je ZDE v článku.

Štítky:

Zpět