Beskyd tour - 17.7.2010 - Frenštát pod Radhoštěm

"...peklo, peklo, peklíčko, je v něm teplo, teplo, teplíčko ..."

Průběh letošního Beskyd tour se dá bez nadsázky označit z mého pohledu za dramatický. Už samo počasí slibovalo drama. Odpolední teploty překračující tropickou třicítku, které navíc trvaly celý předcházející pracovní týden, byly jeho dokonalou předzvěstí.

Z Lipníka jsme vyrazili v obvyklé sestavě (Pavel B., Eda a já) krátce po šesté hodině ranní. Před Hotel Ráztoka v Trojanovicích dorážíme krátce po sedmé. Rychle se registruji a chystám si věci na start. Chvíly před osmou přijíždí Kamil a předává doprovodu flašky s pitím, které chtějí předat. Ještě upřesňujeme pokyny pro předání a pak vyrážím na rozjetí.

Na startu se objevuji krátce po půl deváté a zabírám si místo ve stínu u startovní brány. Zakrátko doráží i Kamil a Petr. Jsme tedy komplet. Zahlédnu také Kamila Koprnického. Už aby se jelo, začíná být pěkné horko. Jenže záhy se dozvídáme z úst komentátora, že bylo rohodnuto odložit start o deset minut. Údajně kvůli vlakům :-). Pozdější průběh závodu závodu tohle rozhodnutí hodně zpochybní, ale o tom později.

Konečně je 9:10 a jedeme. Sice bylo slíbeno, že se až do Tiché pojede pomalu za autem, skutečnost je ale jiná a hned od začátku se jede pěkně svižně. Na silnicích je hodně zúžených míst a také aut v protisměru dosti. Je to hodně nervózní a tak se držím raději zpátky a dávám si velký pozor. V jedné chvíly máme dokonce osobní auto v protisměru uprostřed vozovky a objíždíme jej z obou stran. Paráda!!!

Při příjedu do Příbora už se zdá, že se balík konsolidoval a pojede se klidněji, ale stavíme na spuštěných závorách a vše se vrací zpátky. Začínáme znova. V Závišicích v prudké pravé při dobočení na hlavní to vepředu padá. Objíždíme propletenec kol uprostřed cesty a jedem dál. Jen jsem stačil zahlédnout prasklou láhev uprostřed toho zmatku, ze které vytékal ionťák a vedle někdo stál drže si pravé rameno. Hlavně, že jsem se do toho nepřipletl. Konečně je tady Štramberk a první skutečné stoupání. Držím se kousek za první skupinkou a ve sjezdu si je dojíždím. No jo, jenže netrvá dlouho a stojíme na dalších šraňcích. Balík se zase sjíždí. Je tady i Kamil a Petr. Ten si stěžuje, že ztratil plnou flašku a doufá, že mu náš doprovod podá v Trojanovicích jinou. Není čas to řešit, balík se opět rozjíždí.

Do Trojanovic naštěstí pokračujeme v relativním klidu. Na obvyklém místě chytám od Pavla flašku. Bylo načase, jsem na dně. Za hotelem Ráztoka se vyvážím k vedoucí skupince se kterou se mi poté daří držet kontakt v první polovině stoupání na Pustevny. V druhé půli se začínám trochu trápit a získávám pár desítek metrů ztráty.

Silnice místy připomíná spíše tankodrom. Vůbec nechápu, jak je možné ji bezpečně sjíždět na koloběžce! Jo, je tady firma, která vozí autem koloběžky na Pustevny. Tam si ji můžete půjčit a sjíždět na ní dolů. Jsem rád, že tady jezdíme na kolech a nahoru. Sjezd na druhou stranu k Bečvám je přece jen bezpečnější.

Ve sjezdu si skupinu dojíždím a připojuji se. Stoupání na Soláň probíhá v poklidu a skupina se drží pohromadě. Nahoře dostávám dvě flašky od doprovodu a ještě stačím chytnout jeden kelímek na občerstvovačce. Valíme zase dolů a ve Velkých Karlovicích odbočujeme doleva směr Slovensko. Čeká nás druhý nejtěžší kopec a tak je tempo spíše vlažné. Za Karlovicemi nás doráží skupinka jezdců, ve které jede také Kamil Koprnický. Náš souboj tedy není rozhodnutý a budu se muset ještě hodně snažit.

Začínáme stoupat na  HP Kasárna a zepředu odjíždí nejsilnější pětka. Za ní se více méně samostatně jako korálky škrábeme nahoru my ostatní. Jedu co to dá a k závěrečnému kostkovému úseku dorážím ve chvíli, kdy čelo nade mnou projíždí přes občerstvovačku. Moje ztráta je tedy asi tři sta metrů. Z posledních sil se škrábu závěrečnou zatáčkou a zastavuji abych se napil. Hned po mě přijíždí Kamil, taky chytá kelímek a pak odjíždíme spolu. Protože nás nikdo další nedojel, jedeme celý sjezd do Makova spolu. Až tam nás dohání skupinka vedená jezdcem v bílém dresu, který ji táhne ostrým tempem.

Společně stoupáme na Bumbálku. V půli kopce začínám mít problém s udržením ve skupině a chytám díru. Nicméně vzápětí ji sjíždím. Už to vypadá, že se udržím, ale kousek před  závěrem stoupání mám zase odlep a navíc se tam nacpal nějaký doprovod. Ke vší té smůle nás začal předjíždět kamión. Hrne si to přes plnou čáru a najednou hází pravý blinkr a začíná uhýbat ke krajnici. Musel jsem skoro zastavit, abych se mu vyhnul. No jo, za zatáčkou stály policajti a zhaftli ho. Rychle se přesouvám vlevo a předjíždím ho. A je to v troubě. Mám asi sto metrů díru, tak to už zřejmě nesjedu.

Rychle dojíždím na závěr stoupání, kde chytám flašky od kluků, ale mezitím mě skupina zmizela z dohledu. Rozjíždím to ve sjezdu, ale nevidím je. Ani za odbočkou na Bílou. Jsou v trapu. Jedu sám a čekám, zda se za mnou někdo neobjeví. Avšak až do poslední občerstvovačky mě nikdo nesjíždí a tak musím zkusit jet sám. Vyjíždím krátké stoupání na Jamník, zatím to celkem jde. Nahoře, když přehazuji na velkou placku, mě opět padá řetěz. Rychle jej nahodím a jedu dál. Objíždění přehrady Šance je nekonečné, stále nahoru a dolů, jak na horské dráze. Konečně sjíždím za hrází na parkoviště a napojuji se na hlavní silnici do Frýdlantu. Koukám je vyfrézovaná, takže příští rok bude nový asfalt! Rychle do sebe házím svůj poslední gel a je tu odbočka doleva. Poslední kopec, Smrček.

Tohle stoupání mě dnes asi zabije. Už toho mám plné zuby a tento kopec je pěkně vysilující. Taky že jo. Prvních pár set metrů to ještě jde, ale v půli stoupání tam už mám nejlehčí převod 39/25 a sotva motám nohama. Těsně před závěrem už musím ze sedla, mám toho opravdu plné zuby. Jsem na vrcholu, kde se mě dostává povzbuzení od přítomných diváků. Začínám sjíždět drkotavým sjezdem a současně na zem dopadají první velké kapky letní přeháňky. Naštěstí z ní během chvilky vyjíždím, ale ta sprcha mě velmi osvěžila. Když jsem přežil Smrček, tak zbytek už nějak dám.

Jenže je přede mnou pěkných pár brdků a ty bývají nakonec nejhorší. Těsně před cílem za jedním z nich najíždím do rozbitého sjezdu příliš rychle a nestačím dobrzdit. Dostávám se na kraj, kde je hodně šotoliny a nedá se už zabrzdit. Zajíždím do  krajnice a daří se mě seskočit z kola, které zapadlo do meze. Rychle jej tahám ven. Nic mu zjevně není, jen řetěz je opět dole. Zatím co jej nasazuji, projíždí kolem soupěř a volá, ať se připojím. Než se však stačím rozjet, má už pěkný náskok. Ale po dlouhé době mám zase někoho před sebou.

Tlačím poslední brdky a vyhlížím i ten poslední. Nekonečně se to vleče, ale přece jen dojíždím k odbočce před Ráztokou. Ještě posledních dvě stě metrů kolem parkoviště. Ohlížím se, ale nikdo za mnou nejede. Dojíždím relativně v poklidu. Těsně před cílem mě míjí v protisměru Kamil Koprnický, který odjíždí dát se do kopy. Evidentně se taky pěkně zakalil.
Jak lezu z kola, dostávám silné křeče do stehen. Dávám kolo Pavlovi. Musím si jít sednout a natáhnout nohy. Sotva si stačím sednout, hlásí komentátor příjezd Karla Pragera. Tož to bylo o fous, ještě jeden spadlý řetez a byl by mě předjel!
Za pár minut spurtuje Kamil a chvíli po něm Petr. Ten toho má taky evidentně plné kecky. Dostává mou náhradní flašku s vodou a poměrně rychle ji vyprázdní. Věšinu do sebe a zbytek na hlavu. Taky se evidentně pěkně zavařil, zvlášť ta ztráta flašky musela být dnes citelně znát.

Pak jsme se už jen dávali dohromady a odpočívali. A také čekali na vyhlášení výsledků, protože k vyvěšení výsledkových listin jaksi nedošlo. Dal jsem si mimo jiné výtečnou zmrzlinu, která mě trochu spravila chuť po gelech a ionťácích. Stále bylo neskutečné vedro a potil jsem se jako kůň.

Konečně vyhlašování definitivně rozluštilo hádanku, jak to dopadlo. Závod celkově vyhrál Jakub Svoboda těsně před Tomášem Čerem. Já jsem skončil na třetím místě za Kamilem Koprnickým a Pavlem Popiolkem. Větší překvapení na nás však čekalo v soutěži týmů. Vyrovnané výkony nás vynesly na druhou příčku za Přátele zeleného údolí. Takže až na moje zaváhání docela vydařený den.

Cestou zpátky jsme potkávali bouřkové předzvěsti blížící se studené fronty a těšili se na zítřeší ochlazení. Po tropickém týdnu vítanou to změnu.

Standa

P.S. Být pořadatelem tohoto závodu, velmi bych přemýšlel o změnách trasy. S úvodními 70km jsou stále nějaké potíže a přitom profil a charakter tohoto úseku vůbec neodpovídá sloganu závodu - "horský závod bez kompromisů". Pro účastníky na krátké trase, kromě stoupání na Pustevny, je to celé o ničem.

Nakonec jako obvykle přikládám profil trati závodu.