Beskyd Tour - 18.7.2009 - Frenštát pod Radhoštěm

"Beskyde beskyde, kdo po tobě ide ..."

Tak už jsem se konečně dočkal. První pořádný horský závod letošní sezóny. Jen to počasí se nehodlá umoudřit. Snad to přece jen vyjde podle předpovědi a fronta se silnými bouřkami dorazí do Beskyd až po závodu.

Přesně podle plánu vyrážíme s Pavlem Bontou a Edou Pospíšilem, naposled letos v tomto složení, z Lipníka směrem na Frenštát pod Radhoštěm. Ráno nás vítá téměř vymetenou oblohou a teplotou kolem dvaceti stupňů. Prostě krása. Když se pak začnou rýsovat na obzoru zvlněné obrysy beskydských kopců, zmocní se mně obvyklá startovní horečka.

Přípravy na start pak probíhají bez problémů, jen mně mrzí, že organizátoři nemají vyvěšenou startovní listinu. Přidělují startovní čísla až při prezentaci a tak si nemůžu připravit seznam svých potencionálních soupeřů. No nic, musím být prostě nejrychlejší.

Kolem deváté si stoupám do startovní brány a potkávám tady Kamila i Petra z Plzně. Kluci už přijeli včera. Mají to sem přece jen z ruky. Kamil najednou hlásí, že si zapomněl na hotelu čip. Posíláme to aspoň ke startérovi, aby se nahlásil, že jede bez čipu. Po chvíli se vrací. Není to problém, má se v cíli přihlásit, aby mu to stopli. Ještě se chvíli bavíme, ale čas rychle ubíhá a je tu start. Ještě stihnu zahlédnout Pavola Polievku a jede se.

Stál jsem hodně vepředu, takže se celkem lehce usazuji v hlavní skupině. Čeká nás úvodních padesát kiláků kolem Frenštátu. Jsou to jen samé brdky, ale hodně úzkých silniček. Dost se tady padá a tak musím být opatrný. Loni jsem na to doplatil. Jedu pozorně a opatrně. Nicméně, snažím se držet co nejvíce u čela závodu. Vepředu se občas objevují pokusy o odjetí a tak se tempo neustále mění. Začíná být pěkné teplo. Mám na trati tři předávky, nemusím se s pitím krotit. Na největším stoupání ve Štramberku, kde už musím dát malou placku, téměř na čelo neztrácím. Není co sjíždět.

Rychle dolů a začínáme se zvlněným terénem blížit zpět do Frenštátu. Peloton se uklidnil, všichni sbírají síly na stoupání k Pustevnám. Rychlý průjezd městem a odbočujeme vpravo. V mírném stoupání k Trojanovicím se peloton obrací částečně proti větru a tak se všichni snaží schovat do závětří skupiny. Připomíná hada, jak se peloton vlní zleva doprava. Protože ale čekám na podání flašky, musím zůstat na nevýhodné pravé straně. Ještě zvládnout průjezd kolem občerstvovačky, kde to bývá divoké. Ten ale probíhá dobře. Vzápětí mně vychází první předávka a chytám od Edy flašku.

Projíždíme bránou u hotelu Ráztoka, kde je také cíl závodu, no a konečně jedeme do prvního kopce. Zpočátku to jde v pohodě, ale po prvních dvou serpentýnách se balík začíná natahovat. Nesmím přepálit tempo hned na začátku. Kopec je to dlouhý. Bohužel asi po jednom kilometru mně začíná bolet břicho. Je to velmi nepříjemné a nemůžu šlapat naplno. Nevzdávám to a snažím se navzdory bolesti udržet a neztrácet na soupeře.

Když jsem asi za polovinou stoupání, zdá se, že bolest pomalu ustupuje. Zkouším tedy pomalu zvyšovat své úsilí a jde to. Daří se shodit pastorek a začínám si dojíždět soupeře. Moje nálada je najednou nahoře. Šlapu do toho nekompromisně a dojíždím jednoho soupeře za druhým. Posledních sto metrů si dokonce dovoluji jet ze sedla. Tak se mi to líbí!

Svištíme dlouhatánský sjezd z Pusteven a pomalu se formuje budoucí skupinka. Ve spodní, mírnější pasáži svačím a před vjezdem na hlavní v Dolní Bečvě je skupinka pohromadě. Je to však jen na chvíli. Zanedlouho se dělíme. Krátká trasa pokračuje rovně na Rožnov, my z dlouhé odbočujeme vlevo. Zůstává nás asi osm a pomalu se blížíme k začátku stoupání na Soláň. Nahoru vyjíždíme pohromadě a jediným rušivým okamžikem je průjezd kolony veteránských motorek, která nás pěkně zasmradí přepáleným olejem z výfuků. Fuj!

Nahoře dostávám od kluků dvě flašky a mastíme dolů. Na rovince po odbočení na hlavní cestu opět svačíme. Skupinka se formuje. Docela dobře nám funguje spolupráce. Bez problémů se blížíme k dalšímu těžkému kopci, výjezdu na Kasárna. Sliboval jsem si, že se tady letos opět pokusím o únik jako loni. Takže držím hned z kraje vysoké tempo. Zhruba do poloviny stoupání se skupinka drží pohromadě. Pak se ale začínají odpojovat jedinci a nahoru dojíždím jako druhý jen s mírnou ztrátou. U občerstvení jen chytám kelímek a kousek melounu. Pak naskakuji a jedu dál. Nikdo se ale za mnou nevydává. Jedu tedy sám.

Sjezd do Makova je po větru. Zatím jedu sám a občas se ohlížím. Nikoho ale nevidím. Že by se mně to povedlo? Je tu Makov a pověstný tankodrom před odbočkou na hlavní silnici. Loni tady byla taková čína, že jsem prorazil zadní duši. Letos je to trochu pospravované, přesto si dávám velkého majzla. Na odbočce jsou policajti, můžu projet bez zastavení. Za sebou stále nikoho nevidím.

Projíždím bývalou celnicí a cesta se pozvolna zvedá k sedlu Na Bumbálce. Kopec dávám pěkně v tempu, ale v druhé půli už vidím pár set metrů za mnou své pronásledovatele. Pokouším se zvýšit svůj náskok a zbytek stoupání jedu na maximum. Těsně pod vrcholem je poslední předávka a dostávám opět dvě plné flašky. Pak to mastím co to dá dolů. Dokud je klesání prudké, není problém, ale před Bílou vidím, že mně kluci dohánějí. Tady už skupince neodolám. Takže v pohodě svačím a čekám, kdy mně dojedou. Stává se to kousek před poslední občerstvovačkou. Tam pak stavíme. Beru si jen kousek melounu.

V následujících brdcích kolem přehrady Šance naše šestičlenná skupinka dobře spolupracuje. Držíme si slušné tempo. Sjíždíme na hlavní silnici a než se nadějeme, je tu odbočka doleva. Čeká na nás poslední dnešní krpál, výjezd na Smrček. Chci zkusit zase odjet, ale v půli stoupání zjišťuji, že to asi nepůjde. Všechny patrony jsou vystřílené. Celou dobu se sice držím na čele ale odpojuje se jen jeden soupeř. Na vrchol dorážíme v pěti.

Uklízím se na konec skupinky a cpu do sebe poslední cukry. Valíme dolů úzkým a klikatým sjezdem. Hlavně neudělat teď ke konci nějakou hloupou chybu. Vyjíždíme na hlavní silnici, kde se opět sjíždíme. Zvlněnou krajinou beskydského podhůří se blížíme do cíle. Zbývá posledních pár kilometrů. V prudkých brdcích kolem chat už to moc nejede. Když nás ale na jednom z nich počítá nějaký klučina od jedenáctky, nechce se mně věřit, že jsme tak vepředu.

Nejsem spurter a tady je navíc cíl mírně do kopce. Přesto jsem si závěr ráno před startem najel a pokusím se toho využít. Jeden ze soupeřů, kluk od Veloservisu, odpadá kousek před cílem. Spadl mu řetěz. Musí zastavit, aby jej nasadil. Řítíme se tedy jen ve čtyřech. Poslední brdek, za kterým je prudký sjezdík. Pak už je jen šikana přes mostek a cílová rovinka. Rozpaluji to ze sjezdu a dostávám se do čela. Ale v šikaně už mně jeden soupeř předjíždí a v cílovém stoupání jedou přede mne postupně i zbývající dva. Posledních sto metrů jsem  totálně zahlcený a cílem projíždím krokem.

Sotva stojím na nohou a jen matně vnímám, jak je mi odnímán čip. Koukám, že je tady i Pavel s Edou. Po chvíli přichází soupeř, který ten spurt vyhrál, potřást si pravicí. Navzájem si děkujeme. Také vidím dojíždět smolaře s řetězem. Vypadá dost zdrchaně, není divu. Tohle by nakrklo každého, přijít o možnost soupeřit na pásce o lepší umístění kilometr před cílem.

No a co bylo dál? Závod vyhrál famózní Pavol Polievka. Ten také vyhrál mou kategorii a odsunul mně na druhé místo. Ale mé celkové umístění na třináctém místě, bylo pro mně dostatečnou odměnou. To bude bodů do Superprestige! Myslím, že to byl můj zatím nejlepší letošní výkon na silnici, když pominu vítězství na Sudetech. Už se těším do Tater.

Váš Standa

Celkově jsem tedy skončil na 13. místě v čase 5:17:11. Na vítěze jsem tak ztratil 15:54. V kategorii to byl, jak bylo řečeno, druhý flek. Na bedně v kategorii to vypadalo jako přes kopírák. Úplně stejně jsme stáli v květnu v Přerově na Mamutovi!

Štěstí měli také kluci z Cykloservexu, v týmové soutěži brali třetí místo. Pohotově jsem to zachytil ale pak už jsme valili domů. Cestou nás chytil vytrvalý déšť a tak předpověď meteorologům téměř zázračně vyšla.

Nakonec přikládám trasu letošního ročníku: