Beskyd tour 2011 - 16.7.2011 - Frenštát pod Radhoštěm

Výlet do Frenštátu pod Radhoštěm na maraton Beskyd tour, je pro mě záležitostí jednoho dne. Ráno v šest vyrážíme z Lipníka a před setměním jsme zpátky. V posledních letech, kdy tento maraton pravidelně jezdím, pozoruji rapidní pokles kvality povrchu některých úseků trati. Co vám budu povídat, některé úseky výjezdu na Pustevny od Trojanovic, závěrečný úsek stoupání na Kasárna a pověstný sjezd ze Smrčku, to jsou pravé tankodromy. Možná, že profíkům, kteří na takových tratích ničí cizí materiál to nemusí vadit, nám hobíkům dělají tyto úseky vrásky na čele a díry do peněženek.

No ale zpět k závodu. Poprvé jsem tady stál na startu v roce 2007, to jsem ještě jel na svém starém ocelovém Šírerovi, který je dnes na pravdě boží. Dnes tedy po páté za sebou se pokusím udělat maximum. Mám natrénováno, v zádech zkušený doprovodný tým, to by v tom byl čert!

U startovní brány je tradičně trošku zmatek. Organizátoři sice zajistili policejní doprovod a měřící koberec je umístěn až na výjezdu z města, to však neznamená, že před bránou nebude opět tlačenice. Stejně jako loni, opět čekáme na nejvhodnější okamžik startu, prý abychom se nepotkali s vlakem. Startuje se tedy šest minut po deváté. Ještě stačíme prohodit pár vět s Honzou Šenkeříkem a jede se.

Co vám budu povídat, v první rovinaté pasáži se opět vydatně závodilo. Takže jsem plandal na chvostu pelotonu a chytal tempo. Tepovka neustále někde v ... a jen jsem se modlil, aby zbylo něco také do kopců. Po Štramberku, kde se jede první vážnější kopeček, se balík trochu zklidnil a tak jsem něco pojedl a krapet spočinul.

Průjezd Frenštátem byl maličko adrenalinový, nejdříve překopaná silnice na výpadovce k Trojanovicím, pak auta v protisměru na úzké silnici a nakonec šraňky za městem. Pauzu jsem sice využil na malou, ale zase nás doskočila zezadu větší skupina, což zase tak super nebylo. Před nájezdem do stoupání na Pustevny z toho byla maličko tlačenice a tak jsem se nedostal na úzké silnici do optimální pozice.

To se mně posléze vymstilo v poslední třetině stoupání, kdy se před námi vytvořila díra. Musel jsem se prodrat dopředu a sám si to sjíždět. Také díky tomu dorážím na prémii až kus za vedoucí skupinou. Rozjíždím sjezd a snažím se maximálně zkrátit svou ztrátu. Tenhle sjezd znám a tak si především dávám pozor na první levotočivé serpentině. Je tady trochu šotolinky. Průjezd zvládám jen tak-tak. Je to tady dnes samé auto. Snažím se je v rovných pasážích předjíždět.

V dolní, mírnější pasáži klesání, se sjíždíme tři a v dálce občas zahlédneme vedoucí skupinku. Než dojedeme k odbočce na hlavní, máme je na dohled a těsně před odbočkou na Hutisko-Solanec se konečně připojujeme. Jede se solidní tempo. Zpočátku stoupání na Soláň se ve skupině bez problémů držím, ale ve druhé půli začínám pomalu ztrácet. Na vrchol stoupání dojíždím asi minutu za nimi. Chytám flašku od doprovodu a řítím se dolů. Zase ty doprovody, stále se ve sjezdech motají kolem nás. Není to nic příjemného. Už by se s tím mělo něco dělat, co na to říkáte páni organizátoři? Tohle přece není "Tour"!

V Karlovicích je rozkopaná křižovatka, dělají si tady kruháč, takže malá krosová vložka mezi auty. Špica! Na výjezdu mám kousek před sebou dvojici závodníků a pás set metrů před nimi jede skupina. Během krátké chvíle dvojici dorážím, jeden z nich je Honza. Začínáme střídat a pomalu se blížíme ke skupině. Chvíli nám to sice trvá, ale kousek před začátkem kopce na Kasárna se připojujeme. Nerad se opakuji, ale zase je nejtěžší se prokousat přes tu karavanu doprovodů.

Po nájezdu do stoupání na dnešní druhou horskou prémii začínám na skupinu maličko ztrácet už od začátku. Cítím, že jsem se hodně vydal při sjíždění skupiny. Nicméně stále se držím v solidním dohledu. Co je opravdu nepříjemné, jsou opět doprovodná vozidla. Nejen, že se před nás neustále tlačí, což je na úzké silnici dost nebezpečné, nejvíc mě vadí ten smrad z výfuků. To už vůbec nemluvím o tom, že mě v zatáčkách občas někdo přitlačí do krajnice. Jednou se musím hlasitě ozvat, abych si zjednal alespoň minimum prostoru pro projetí.

V závěrečných serpentinách mám pocit, že mě nějak plave zadní kolo. Tušení se mění v jistotu, uchází zadní kolo. Zatím se dá pokračovat, takže makám dál a doufám, že dojedu až nahoru. V nájezdu do poslední rozbité pasáže, která připomíná krosovou vložku, to dál nejde. Ráfek naráží o zem. Rychle zastavuji na parkovišti těsně pod vrcholem, nad sebou ještě zahlédnu vedoucí skupinu, jak dojíždí k občerstvovačce. To už rvu z brašničky pumpu a náhradní duši. Kolem projíždí Honza a ptá se, co se děje. Odvětím, že mám prázdné zadní kolo a začínám makat. Jde to celkem dobře a po pár minutách je hotovo. Rychle cpu věci do brašničky pod sedlo a naskakuji na kolo.

U občerstvovačky si vezmu kousek melounu a míjím dva stojící závodníky. Sjezd do Makova jedu sólo, stejně tak následné stoupání na Bumbálku. V serpentýnách za sebou nikoho nevidím. Nahoře dostávám od kluků dvě flašky. Ještě na chvilku zastavuji a kontroluji tlak v zadní gumě. Je to dobré, ale i tak říkám Edovi, aby byli připravení, kdybych potřeboval vyměnit zadní kolo.

Valím dolů stále sám. Až těsně před občerstvovačkou, na konci dlouhého šlapacího sjezdu přes Bílou, se ke mně přibližuje větší skupinka a těsně před odbočkou k přehradě mě dojíždějí. Je to úleva, opět se zařadit. Už jsem se bál, že pojedu zase sám až do cíle, jako loni.

Skupina jede solidní tempo a tak se musím zase zmáčknout. Úsek kolem přehrady Šance nemám moc rád. Úzké silničky s nekvalitním povrchem, sem tam nějací turisté a do toho my. V nepřehledných místech poněkud výbušná kombinace. Díky jejich pochopení, kdy nám ochotně uhýbají, projíždíme bez potíží a řítíme se za hrází k hlavní silnici. Ještě zbývá kousek po hlavní a budeme v posledním stoupání na Smrček. Těsně před odbočkou vidím rozkopaný most a jezdí se jen po levé straně. Naštěstí když se blížíme, blikne nám zelená a můžeme projet. Sláva!

Odbočujeme do posledního krpálu. Jede se slušné tempo a já mám v druhé polovině co dělat, abych se udržel. Na vrchol stoupání přijíždím sice mezi prvními, ale úplně grogy. Teď si musím dát velký pozor, sjezd ze Smrčku je hodně nepříjemný. Úzká klikatící se silnička s rozbitým povrchem. Všichni to ale perou dolů a tak nezbývá než se držet s nimi. Bylo to divoké, ale naštěstí je sucho, takže jsem sjezd ustál. Na silnici se sjíždíme, ale do cíle zbývá asi deset kiláků a začíná se závodit. Držím se blízko čela skupiny a nástupy si sjíždím. Hlavně si hlídám číslo 237, vypadá starší a mohl by být z mé kategorie. V posledním brdku před cílem nám odskakuje trojice. Já se dostávám těsně pod vrcholem před 237-čku, s rozhodnutím, jej před sebe už nepustit.

Dojezd znám nazpaměť, jen nesmím zkazit závěrečný výjezd k parkovišti. Valím dolů z posledního brdku a za mostkem odbočuji doleva k parkovišti. Soupeře cítím v zádech. Nasazuji maximální úsilí a v ideálním bodě si shazuji na malou. Posledních sto metrů se stoupání pokládá a soupeř se snaží mě předjet. To nechci dopustit, nezbývá než se zmáčknout a ze sedla si ještě zaspurtovat. Podařilo se, schvácený ale nezdolaný projíždím cílem.

Zakormidluji do volného místa a s úlevou slézám z kola. Je tady taky Honza, který dorazil chvilku před námi. Říká, že se posledních pár kilometrů stále ohlížel, abychom je nesjeli. Oprávněně, dojeli necelou minutu před námi. Za chvíli přicházejí Eda s Pavlem a probíráme průběh závodu. Všichni si myslí, že jsem kategorii vyhrál, ale já si raději počkám na oficiální výsledek.

Co vám budu povídat, nakonec to vyšlo. Čas 5:30:53, celkové 21. místo a vítězství v kategorii. Kdyby mě to někdo říkal na Kasárnách, když jsem rval ven prázdnou duši, asi bych mu nevěřil. Stalo se a díky bohu za ty dary. Takže příští rok možná nashledanou.

P.S. Ta 237-čka byl Martin Beneš, který patří do kategorie 30-39 let. Tímto jej zdravím a omlouvám se, že jsem mu přidal omylem pár let. Ale ošpurtoval jsem jej s chutí!