Beskyd Tour 2013 - Frenštát p/R. - DNF !!!

DNF – nenáviděná zkratka, znamenající nedokončení závodu se po hodně dlouhé době objevila na výsledkové listině u mého jména. A bylo to právě na letošním Beskyd Tour. Závodu, ke kterému mám ambivalentní vztah. Nenávidím úvodní pasáž a miluji horskou část dlouhé trasy. Tahle nevyváženost mně léta vadila a vím, že v tom nejsem sám. Přesto jsem do Beskyd každý rok rád jezdil, ale po letošním zážitku mě jen těžko někdo přinutí, abych závod v jeho současné podobě absolvoval.

Pojďme ale popořádku. Po čtrnáctidenním odpočinku jsem se chystal opět naskočit do maratonského vláčku. Počasí vypadalo skvěle a moje forma se zdála být také OK. Od startu jsem se držel v pohodě v čelní skupině, která byla poměrně velká, ale nejelo se nijak ostré tempo. Vepředu několik lidí odskočilo, ale to byli závodníci z krátké. Situace na příjezdu do Metylovic na čtrnáctém kilometru mě tedy dokonale zaskočila. V takové situaci obvykle předek skupiny hlásí překážku na silnici, aby stihli zareagovat i lidi vzadu. Ale že na výjezdu z mírné zatáčky ve sjezdu trčí zprava do vozovky zadek auta, jsem zjistil až v okamžiku, kdy se kolem něj snažili prosmýknout lidi přede mnou. Měl jsem malého odlepa a tak jsem zpočátku doufal, že to vyberu a objedu. Proto jsem asi nesáhl ani na brzdy, jenže přišla nečekaná rána zprava do předního kola a už jsem letěl. Nevím, jestli to bylo štěstí nebo ne, ale dopadl jsem naplocho levou stranou těla na silnici. Bomba jako prase! Cítil jsem, jak drhnu hubou asfalt. Ještě v šoku se zvedám, někdo na mě volá, jestli jsem v pořádku. Ani nevím, jestli jsem mu odpověděl. Snažil jsem se dostat s kolem co nejrychleji z cesty.

Házím kolo do příkopu u silnice, strhávám si rozbitou přilbu a roztrhané rukavice. Koukám, že jsem dost odřený na nohou i rukou. Ze zadní kapsy doluji mobil, musím zavolat klukům z doprovodu, ať si pro mě přijedou. Tenhle závodu už nedojedu. Kolem je pěkný zmatek. Když se shýbám k mobilu, začne mě z hlavy kapat krev. Nejdříve jsem si myslel, že mě teče z nosu, ale je to ze zátylku. Prosím někoho, ať se mě na to podívá. Mám tam prý roztrženou kůži, tak na šití. Koukám, že v protějším příkopu je někdo, kdo je na tom asi dost špatně. Zatím se ještě nezvedl. Už jsou u něj zdravotníci a snaží se mu pomoci.

Objevuje se majitel auta a hnedka je mu všechno jasný. Chytrej jak rádio. Prý si za to můžeme sami.  Snaží se nás přesvědčit, že si šel jen otevřít bránu do zahrady. Kde teda doteď byl, když stojí s autem těsně před bránou? Ještě ke všemu tak blbě našikmo, že mu zadek kouká asi metr do vozovky a v zatáčce! Myslím, že všichni známe tohle přiblblý parkování, které je u nás hojně rozšířené. Proč bych zajížděl do dvora, když můžu auto nechat před barákem? Že je způli na silnici, no a co? Já tady bydlím, tak na to mám právo! Ecce homo Homolka!

Klukům jsem se dovolal, tak je navádím, kde jsme. Mezitím přijíždí sanitka a objevuje se také policista, kterému se snažíme popsat, co se tady stalo. Zapisuje si naše nacionále a říká, že na to zavolá nehodovku. Mezitím dorazili Eda s Pavlem. Dávám jim kolo a věci, s tím, že jedu sanitkou a oni pojedou za námi. Ani vlastně nevím, kam nás povezou. Snažím se moc nepřekážet, mají dost práce s tím klukem, co zůstal ležet v příkopu. Dostal chránič krku, dávají jej na nosítka a do sanitky. Je při vědomí a stěžuje si na bolest v oblasti krční páteře. Jedu v sanitce s ním a odvážejí nás na trauma centrum do Frýdku-Místku.

V nemocnici se o mě postarali skvěle. Zašili mě, vydezinfikovali a zalepili všechny oděrky. Na rentgenu se žádné zlomeniny nenašli a tak jsem byl po zaplacení regulačního poplatku propuštěn. Teď mě čeká rekonvalescence, převazy a sčítání škod.

Mohu mluvit o velikém štěstí, že jsem z toho vyvázl jen s odřeninami a naraženinami. Jít přes řídítka v rychlosti kolem 45km/h je o hubu. Já děkuji především svému andělu strážnému, že v té chvíli při mně stál. Bohužel nevím, jak nakonec dopadl Norbert Boszczyk, kterého odváželi na nosítkách. Rozdělili nás v ambulanci, takže nevím, co s ním je. Pokud tohle bude číst někdo, kdo jej zná, moc rád bych věděl, jak se mu daří.

Výčet mých zdravotních ztrát: 5 stehů na temeni hlavy; monokl pod levým okem + drobné oděrky na levé tváři; naražené levé rameno + lišej, naražený levý loket, velká naraženina na levé kyčli, lišej na obou kolenou, pod levým kolenem a na levém kotníku; drobné oděrky na obou dlaních a stržený kus kůže na levém prostředníku.

Pochopitelně mám i citelné hmotné ztráty. Přední výplet je zničen. Na zadním je malá osmice, ta snad půjde vycentrovat. Roztrhané gumy na pákách a potrhané omotávky jsou to nejmenší. Podle všeho rám a vidlice jsou v pořádku, náraz zřejmě schytal jen přední výplet. Také mohu hodit do koše téměř všechno, co jsem měl v tu chvíli na sobě (přilba, brýle, rukavice, dres, triko, ponožky), ale to jsou jen věci, ty se dají vždy nahradit.

Teď je myslím, ta pravá chvíle na poděkování. V prvé řadě musím ještě jednou poděkovat svému andělíčkovi strážníčkovi. Musel se hodně zapotit, ale svůj úkol splnil. Mám ho za to moc rád a věřím, že bude i nadále při mně stát.

Další a opravdu velké poděkování posílám firmě UVEX. Přilba FP1, kterou jsem vozil snad od roku 2005 nebo 2006, zafungovala perfektně. I když na několika místech praskla, zůstala pohromadě a uchránila mě od daleko horšího poranění na hlavě (už jsem si objednal novou, stejný typ). V této souvislosti jsem také pochopil, jak je správné, dávat nožičky brýlí pod upínací pásky přilby. Po celou dobu zůstaly brýle na svém místě a uchránili moje levé oko. Stav levého zorníku myslím hovoří za vše.

Velké poděkování zúčastněným zdravotníkům a osádce záchranky. Také děkuji doktorům a sestřičkám z trauma centra nemocnice ve Frýdku –Místku. Byli moc milí a vstřícní, ale přitom odvedli perfektní práci.

Děkuji svému doprovodnému týmu, Pavlovi a Edovi, kteří se o mě pak postarali a dopravili mě v pořádku domů. Také moc děkuji všem, kteří se mně ozvali s přáním rychlého uzdravení.

P.S.

Na závěr si dovolím pár slov k závodu samotnému. To, že je trať nevhodně postavená, se už ví léta. Co pamatuji, v úvodní pasáži se padalo téměř každý rok. Mě se to naštěstí až dosud vždy vyhýbalo. Ale pustit velký balík pohromadě, krátké i dlouhé trasy, do takového terénu je podle mě ze strany pořadatelů nezodpovědné a jen si to říká o malér. To, že jedeme závod na vlastní nebezpečí a před závodem musíme podepsat alibistická prohlášení, nezbavuje organizátora obecné odpovědnosti za bezpečný průběh akce. Doufám, že už konečně pochopí, že musí minimálně oddělit balíky krátké a dlouhé trati. Pokud by se navíc ještě podařilo postavit smysluplnější maratonskou trať, to by bylo něco!

A myslíte, že se o nehodě něco dozvíte na webu závodu? Bláhoví, tam se řeší důležitější věci, pumpičky a duše. :-((