Úvodní stránka | Beskyd tour - 30.6.2018 - Bílá

Beskyd tour - 30.6.2018 - Bílá

03.07.2018 18:51

Na letošní poslední červnovou sobotu vyšel termín maratonské legendy – Beskyd tour. V loňském roce jsem tento maraton vypustil, neboť se kryl termínově s 24 hodinovkou v Kelheimu, která dostala přednost. Letos se termín posunul o čtrnáct dní dopředu a tak zvládnu obojí.

Závod má od loňska nové zázemí ve ski areálu v Bílé a především je překopaná trať, což mě nejvíce potěšilo. Délka maratonské trati se zkrátila na 163 kilometrů, ale obtížnost trati se přidáním nových stoupání zvýšila. Převýšení se vyškrábalo na poctivých 3660 metrů, což je na tak krátkou trať úctyhodné číslo. Myslím, že v této podobě je to konečně horský maraton.

Na závod mě doprovázela osvědčená dvojice harcovníků - Pavel Bonta a Eda Pospíšil. Do místa konání jsme dorazili asi půldruhé hodiny před startem a bylo jasné, že to dnes nebude žádná procházka. Zataženo, teplota lehce nad deset stupňů a čerstvý studený severák. Sluníčko vykukovalo jen sporadicky v trhlinách mezi mraky. Došlo tedy na klasické předstartovní dilema, co na sebe? Jelikož předpověď byla jasná, přes den se moc neoteplí, zvolil jsem studenější variantu oblečení, což se nakonec ukázalo jako nejlepší. Sice jsem se v ojedinělých případech slunečního svitu maličko potil, v dlouhých sjezdech jsem pak aspoň tolik neprochládal.

Když jsem pak čekal na start, několikrát vykouklo na chvilku sluníčko a zapochyboval jsem, jestli nejsem moc nabalený, ale už bylo pozdě. Před startem jsem se ještě stihl pozdravit s několika známými tvářemi. O půl desáté nás vypustili na trať a jelo se. Úvodní stoupání na Bílý Kříž je takové zahřívací (7km/230m, K715 m.n.m.). Vede krásnou lesní asfaltkou a stále do mírného kopce. Jedeme ve skupině a tak si moc dávám pozor na ostrý okraj silnice, sjet z asfaltu by nebylo dobré. Po pár kilometrech mírné stoupání končí, otáčíme ostře doprava a začínáme klesat zpět k Bílé. Těsně před Bílou se opět napojujeme na hlavní silnici, ale otáčíme doleva, směr Slovensko. Opět do kopce, který už se občas utahuje a tempo je také docela slušné (4,9km/240m, 725 m.n.m.). Po pár kilometrech stoupání projíždíme bývalou celnicí na Konečné a letíme sjezd směr Klokočov, Turzovka.

Hlavou mě bleskne vzpomínka na moji první cestu na kole do Roháčů v září 2002, která vedla právě tudy. Vzpomínku rychle zaplaším. Vyjíždíme z Turzovky a zanedlouho nás čeká první dnešní rozdělování bodů – Kelčovské sedlo, není čas se nechat unášet vzpomínkami.

Za Vysokou nad Kysucou odbočujeme doprava směr Kelčov (4,8km/230m, 759 m.n.m.). Zatím stoupáme po stále celkem široké a dobré silnici, ale co vím, závěr je úzký a rozbitý. No a především je to stojka cca 20% stoupání. Je to tady, už to vidím jasně před sebou na stráni. Úzká rozbitá asfaltka se zvedá k nebi. Řadím svůj nejlehčí převod a ve skupině to lámu nahoru. Modlím se, abych to sám ustál a aby kolem mě nikdo nezastavoval. Stačí zaváhání při řazení nebo prokluz zadního kola a půjdeme všichni společně na zem. Silnice je hodně rozbitá, je problém se vejít na vozovku a vyhýbat se problematickým místům.

První strmý úsek mám zdárně za sebou, následuje chvilka mírného stoupání a je tu poslední stojka. Peloton se už trochu natáhl, konečně můžu trochu popojet dopředu a smazat manko. Vrchol se přehoupnul ve vteřině a je tu sjezd. Hrbatý asfalt na úzké silnici a plechové odvodňovací překopy. Pokud to jde, tak raději přes ně skáču. Některé kanály jsou vycpané dřevěným hranolem, aby se lépe přejížděli. Dole v lese se napojujeme na pěknou lesní asfaltku a sjíždíme zpět do Bílé, kde se nás sjíždí poměrně velká skupina. Pokračujeme po hlavní směrem na Frýdlant.

Přehradu Šance letos objíždíme po hlavní silnici vlevo. Závěr objezdu je mírně do kopce a nahoře mě čekají mý kluci. Jedeme docela rychle, ale převzít dvě flašky s pitím se mě se štěstím daří. Fajn, vracím se spokojený do skupiny, dnešní první kritický moment mám zdárně za sebou. Díky kluci!

Skupina celkem dobře jede a tak těsně před Frýdlantem dojíždíme vedoucí skupinku. Do dalšího stoupání na Smrček pojede kompletní peloton (3,6km/275m, 674 m.n.m.). V Čeladné nás posílají do leva a úzká asfaltka začíná stoupat. Zpočátku zvolna, ale pak se to pěkně utahuje a opět musím ze sedla. Druhá půle kopce začíná ředit peloton a já si musím začít hlídat svého největšího soupeře Petra Pospíšila. Mám na něj už několik desítek metrů díru, ale v závěru se kopec na chvíli pokládá. Využívám toho a zatnu zuby. Před závěrečnou stojkou se mně daří a dojíždím si skupinku s Petrem. Lámeme poslední metry a je hotovo. Sjezd ze Smrčku už znám, takže v klidu sjíždím spolu se skupinou.

Přejezd pod ikonické stoupání na Pustevny zvládám se skupinou, ve které je asi 15-20 lidí. Je tu Petr i se svým domestikem Kamilem, dále ještě poznávám Karla Soušku. Jede se poměrně ostré tempo, ale já se pokud možno vyvážím vzadu a snažím se občerstvit. Cítím, že ty stojky mě dali do těla a na Pustevnách budu potřebovat každou kalorii, aby mně Petr neujel. Dneska zatím jede jako brus.

A je to tady, jsme v Ráztoce a začínáme stoupat na Pustevny (6km/460m, 1012 m.n.m.). Cesta má od loňska fungl nový asfaltový povrch, což je skvělé. Snažím se držet s čelem skupinky, ale tak zhruba po prvním kilometru mám problémy a trochu na čelo ztrácím. Nechávám to zatím tak, tohle stoupání je hodně dlouhé a já věřím, že v závěru se ještě zvednu. Zatím se snažím, aby moje ztráta nepřekročila rozumnou mez.

Ve střední části se stále držím v blízkém kontaktu se skupinou, mám Petra s Kamilem na dohled a v pasážích, kde se stoupání trochu zmírní, začínám přidávat a pomalu zkracuji svou ztrátu. Na hranici posledního kilometru jsem už v kontaktu se skupinou a závěr jedu s nimi. Povedlo se.

Užívám si ve skupině parádní sjezd po nové silnici, ale v závěru se už těším na konec. Cítím, že začínám být lehce prochladlý. Naše skupina se maličko zredukovala, ale Petr s Kamilem jsou tady, i Karel tu je. Po krátkém úseku po hlavní odbočujeme doleva a přes Hutisko se blížíme k dalšímu kopci dnešního dne na Soláň (6km/330m, 796 m.n.m.). Za Hutiskem jsme se s Petrem maličko zapovídali na čele skupiny, ale Kamil to rázně utnul, ještě závodíme, žádné zbytečné řeči!

Stoupání je v režii mladších, já se držím Petra jako klíště. Po cestě nahoru dojíždíme dva odpadlíky z čela závodu. Jedním je také Tomáš Čer. Zapojují se a společně dojíždíme na vrchol k chatě. Těsně pod ním mě Pavel podává flašku s pitím. Při zasouvání do držáku se mě nedaří držet přímý směr a vyvážím se doleva, za což jsem vzápětí zezadu po právu vyplísněn. Rychle se rovnám, omlouvám se a valíme do sjezdu.

V dolní části je rozestavěná oprava silnice, má se jednat o dva úseky s jednosměrným provozem a semaforem, celkem skoro kilometr. Organizátoři to mají pod kontrolou, jsou tady regulovčíci a auta se naštěstí chovají slušně. Pomalu a opatrně se dostáváme přes rozestavěný úsek až na provizorní dřevěný most před rozkopaným kruháčem ve Velkých Karlovicích, kde najíždíme konečně zpět na normální silnici.

Skupinka se sjíždí, je nás asi 10-11. Myslel jsem, že jsme ztratili Kamila, ale vzápětí se objevuje v lajně. Zřejmě měl jen malý odlep po sjezdu. Na přejezdu k dalšímu stoupání skupina dobře spolupracuje. Já se ještě naposled rychle občerstvuji a cpu do sebe nějaké cukry. Do předposledního kopce na Kasárne (3,5km/300m, 921 m.n.m.) najíždím z čela a první kilometr si dávám tempo, ale pak se raději posouvám níže do skupiny. Ještě je brzo se totálně vyšťavit, tak dobře se přece jen necítím.

V půli stoupání se vydává vpřed Karel Soušek. Docela mě překvapil, asi se na to cítí a poměrně rychle se nám vzdaluje. Za ním se po chvilce vydává ještě Marek Dolníček a společně nám ujíždějí. Já jsem v tu chvíli maličko zaváhal, ale nebyl jsem si jistý a tak jsem raději zůstal se skupinou. Poslední kilometr byl jako obvykle hodně náročný a především závěrečná pětistovka je tradičně hodně rozdrbaná a končí na rozlezlých kostkách. Uf! Za občerstvovačkou zbývá dorazit poslední kilometr na pěknou silnici, po které začínáme klesat do Makova. Zdá se, že jsme se v závěru opět zredukovali, nikde nevidím Kamila.

V Makově tradičně odbočujeme doleva, nájezd je zabezpečený policisty, takže máme volný průjezd. Paráda! Blížíme se k poslednímu stoupání na Bumbálku (5,4km/250m, 859 m.n.m.). Tady mám v plánu nedat svou kůži lacino, ale nějak zvlášť se na to necítím. Ta pětitýdenní pauza od Mamuta je asi znát. Nicméně jak se kopec za bývalou celnicí utahuje, zůstávám na čele skupiny a jedu hop nebo trop. Buďto Petra utahám a nebo mě v závěru přespurtuje. Nemám co ztratit a tak do toho dupu, i když v závěru kopce už toho mám plné kecky. Asi kilometr před vrcholem se vydává dopředu Lukáš Heinrich a trochu nám odjíždí. Ostatní to nechává v klidu a tak dorážím na vrchol kousek za ním.

Ve sjezdu pouštím dopředu ostatní a snažím se v závětří si trochu orazit. Zbylo nás šest a v této sestavě najíždíme do posledních osmi kilometrů mírného klesání do cíle v Bílé. Zatím skupina opět vzorně spolupracuje. Já si hlídám kilometry a Petra.

Kilometr do cíle, jedu zrovna na čele skupiny a vyčkávám, kdo za to první vezme. Konečně na poslední pětistovce rozjíždí spurt Michal Hradil, za ním se vyvážejí další dva a mě se daří se k nim připojit. Poslední dvoustovku před zatáčkou do cíle si dávám na max a daří se mě vyvézt až téměř na úroveň Michala z levé strany. Budu to mít na velkou zatáčku, ale důležité pro mě je, že do ní pojedu před Petrem, který je myslím stále za mnou.

Je to tady, zatáčka doprava o 180° a padesát metrů do cíle. Jedu maximální oblouk, ale neztrácím rychlost a přes pásku projíždím hned za Robertem Haasem. Zdá se, že se mě podařilo Petra udržet za sebou.

Petr mě to po chvíli, co se vydýcháme, potvrzuje. Nepodařilo se mu dostat se dopředu na rovince před zatáčkou a pak už nechtěl v závěru riskovat. Já jsem s tím tak trochu počítal, že kdo přijede první k zatáčce, bude první i v cíli. Na těch pár metrech se už nedá nic moc udělat, leda by člověk totálně zvoral průjezd zatáčkou a ztratil rychlost.

Ve finále to tedy pro mě dopadlo fantasticky, v čase 5:03:11 jsem obsadil celkové 16. místo a vyhrál naši kategorii. Na druhém místě spurtoval po skvělém výkonu Petr Pospíšil. Třetí místo v naší kategorii obsadil Robert Kleiner. Ještě musím zmínit skvělý výkon Karla Souška, po parádním nástupu v předposledním kopci si pojistil druhé místo v kategorii C. Všem soupeřům ještě jednou posílám velké blahopřání!

Ze závodu mám po delší době hodně pěkný zážitek. Už si nepamatuji, kdy jsem takhle natěsno s někým závodil a tentokrát mě Petr pěkně potrápil, ale bylo to super.

Moje dojmy z letošního ročníku Beskyd tour jsou tedy veskrze pozitivní. Přesun zázemí do Bílé se ukazuje jako dobrý tah, závod tady má pro sebe daleko více prostoru. Změny trati také hodnotím pozitivně. Odpadly nebezpečné průjezdy městy, naopak přibylo kopců a závod získal úplně jinou dynamiku. Musím říct, že v této podobě se mě hodně líbí. Smrček od Čeladné nemá chybu. Pochvalu si zaslouží také zabezpečení trati, na všech potenciálně nebezpečných místech byla zajištěná regulace dopravy. Organizátorům patří velký dík a pochvala. Beskyd tour sice v současné době nepatří počtem účastníků k velkým akcím, ale zachovává si kvalitu a atraktivnost trati. Také chválím novou podobu webových stránek závodu a líbí se mě i ta nová keramická medaile. Držím palce, ať se daří i do dalších ročníků.

Maličko mě snad zaráží malá účast závodníků ze Slovenska a Polska. Vzhledem k blízkosti hranic, bych tam účastníků z těchto zemí očekával trochu více. Možná o maratonu jen nevědí, co já vím.

Poslední hodně velké poděkování patří jako vždy členům mého oddaného doprovodného týmu ve složení Pavel Bonta a Eda Pospíšil. Tentokrát v kopcích maličko vymrzli. Kluci moc díky!

Výsledkový servis: