Beskyd tour MTB – 26.7.2008 - Frenštát pod Radhoštěm

„aneb Radegastova pomsta?“

Abych si užil trochu toho našeho „beskydského“ bajkování, učinil jsem rozhodnutí, pojmout letošního terénního „beskyda“ ryze expedičně. To jest, v pátek přesun po vlastní ose do Rožnova a přespání v penzionu. V sobotu závod a v neděli návrat po vlastní ose zpět. Jistě si říkáte, že by se expedice dala vylepšit přespáním ve stanu, ale mé staré kosti už vyžadují určitý komfort.

V pátek si tedy beru volno. Ve čtvrtek večer sbalím bágl a nachystám kolo. Ještě shlédnu zprávy o počasí, kde nám už třetí den slibují zlepšení, zatím ovšem bez viditelného úspěchu. Na Slovensku pokračují záplavy a na pátek slibují meteorkáři odpolední bouřky. Takže ráno to rozhodne, zda pojedu nebo se povezu vlakem.

Ráno je pochopitelně zamračené ale meteo-radar naznačuje, že by to snad nemuselo být tak zlé. Krátce po desáté tedy házím bágl na záda, hodím sebou na bajka a vyrážím směr Rožnov. Nějaké škaredé počasí mě přece nemůže rozházet! Je sice pod mrakem ale doufám, že to těch pár hodin vydrží. Kdo si teď myslí, že bych se snad blázen pustil v pátek po hlavní silnici nemusí mít obavy. Po vedlejších cestách směrem Všechovice, Lázy, Bystřička, Valašská Bystřice dorážím, po krátké polední pauze v Lázích, o půl třetí do Rožnova. Penzion Bečva nacházím poměrně snadno jen mě chvíli trvá objevit boční vchod do recepce. Dostávám dvoulůžák, ale mám ho sám pro sebe. Je mě také dovoleno si vzít kolo na pokoj, když dám pozor. Slibuji. Konec konců, mám s tím bohaté zkušenosti. Pro jistotu se ale nezmiňuji příjemné recepční, kolik kol mám ve svém bytě.
Po nezbytném vybalení neztrácím čas a vyrážím přes sedlo Pindula do Trojanovic, kde je v hotelu Ráztoka prezentace závodu. Mělo se sice začínat ve tři, ale když tam po půl čtvrté dorážím, ještě se nic neděje. Copak se nám zadrhlo? Podle prvního pohledu to  vypadá, že je všechno připravené, až po chvíli se dozvídám zajímavou novinu. Čipaři se někde cestou zasekli. Kluci šikovní zůstali viset v nějaké zácpě kvůli objížďce, prý někde u Hulína. Pan Hrdina, ředitel závodu, s nimi co chvíli telefonuje a naviguje. Nicméně trvá to ještě dobrou půl hodinu, než se jejich dodávka objeví před hotelem. Mezitím se ještě více zatáhlo a začalo slabě pršet. V dálce je slyšet hřmění. Jen tiše doufám, že se alespoň ty bouřky vyhnou. To čekání spojené s deštěm mě trochu rozladilo. Stavím se do fronty na prezentaci, která se konečně pomalu rozbíhá. Jak si tak prohlížím kluky od čipů, dochází mě, že jsou to ti samí, co kouzlili s časy během letošní Šely a také ti, co místo do Teplic nad Metují si to koncem května vesele štrádovali do Teplic v západních čechách. Jsou to naše putovní šikulky, ale my je máme rádi.

Konečně jsem pozitivně prezentován. Balím věci do batohu a vyrážím za stále mírného deště do Rožnova. Celou cestu mírně prší, takže do hotelu dorážím s botami plnými vody. Bude sušeníčko. Kvůli velké vlhkosti vzduchu to moc neschne, takže přichází na řadu prospekty obdržené při prezentaci a v konečné fázi i záložní ručník. Následuje sprcha a večeře v blízké restauraci. Večer ještě chystám věci na ráno za asistence primáře Blažeje a doktorky Čejkové. Pak už hupky do peřin, zítra to nebude žádná selanka.

Ačkoli ve zprávách včera slibovali polojasnou oblohu, když se v sedm ráno kulím z postele, vidím pouze nízkou oblačnost. No jo jsme na horách, tady to chvíli trvá, než se pěkné počasí prosadí. Ranní hygoška, snídaně a příprava věcí probíhá ve strojovém tempu, není teho času. Krátce po osmé vyrážím najedený a namazaný směr Frenštátské náměstí, odkud se bude v devět startovat. Na Pindule je pěkná prádelna. Čeká nás tedy alespoň zpočátku mlžné bajkování.
Na náměstí už se to hemží, takže se stavím blízko brány. Je asi 20 minut do startu. Moderátor nás ujišťuje, že navzdory oblačnosti by měl být pěkný den. Také přidává informaci o aktuálním stavu trati. Samé bláto. Podivuje se, že vidí kolem sebe velmi málo kol s blatníky. Sám mám tento problém vyřešený už od včerejška a vezu jak přední tak i zadní.

K deváté se všichni tlačíme před startovní bránou a čekáme na startovní výstřel, který nás pošle na dnešní anabázi. Moderátor odpočítává poslední vteřiny a už se jede.

Následuje rychlý průjezd městem a nájezd do prvního stoupání na Horečky. Prudké stoupání až k chatě je po kostkách. Už tady se pole značně natahuje. Na Beskydu je to typické, žádné špunty se nedělají. Úvodní kopec pole pěkně nadělí. Zatím jedu dobře a držím se mezi svými, i když čelo závodu se nám za chvíli ztrácí v mlze. Dnes je tam hodně vlků. V cíli se bude nadělovat mistrovský titul ČR v MTB maratonu pro tento rok. Proto si tady dnes dala dostaveníčko naše maratonská špička.

Za chatou na Horečkách už najíždíme na lesní asfaltku která nás zakrátko dováží na začátek teď už terénního stoupání na Malý Javorník. Je tu mokro a na kamenech to pěkně klouže. Některé pasáže je lepší vyběhnout. Usazuji se ve skupince s Bárou Radovou. Tato drobná blondýnka, která si dělá zálusk na titul v ženách, jezdí jako chlap. Taky se ale nevyhne kluzkým kamenům a musí občas zatlačit po svých. Je tady jak v prádelně. Viditelnost sotva na pár desítek metrů. Mám permanentně zamlžené brýle, takže je sundávám a strkám zatím jen do kapsičky u dresu. Konečně jsme na vrcholu Malého Javorníku a čekají nás první sjezdy. Valíme to víceméně stále stejná parta. Na konci nějakého kamenitého sjezdíku najednou dojíždím diskutující skupinku. Ukazuje se, že asi jedem špatně. Nevím, do teď jsem se po značkách nekoukal a jel s davem. Na tomhle rozcestí je ale jen žlutá šipka na stromě s nápisem MTB. Asi nějaké starší značení z předchozích ročníků. Shora někdo jede a říká, že máme jet po těch žlutých šipkách. Prý nás to dovede stejným směrem a někde se pak napojíme. Nikomu z nás se nechce zpátky do kopce, takže si necháme poradit a jede se po žlutých šipkách. Je nás už kolem patnácti. Je tu i Bára a poznávám také svého soupeře ze Svatoslavské šlapky Jana Baltuse. Několikrát na rozcestích stavíme a debatuje se zda pokračovat nebo se vrátit. Nakonec se ale stejně jede dál. Náhle, světe div se, se objevuje natažené mlíko které nás vrací na trať závodu. Čekají nás další výživné sjezdíky. Samé bláto kořeněné kameny a kořeny. Vražedná kombinace. Něco sjíždím, ale kde si nejsem jistý, raději seběhnu. Pak jedeme ještě kousek do kopce a následuje sjezd do Mořkova. Střední, velice technickou pasáž, kolo vedu. Loni jsem to skoro z poloviny dal ale letos v tom blátě si to nelajznu. V dolní části pak dojíždím kluka, který to v jednom místě neustojí a praští sebou do bláta. Neubrzdím to a praštím sebou taky. Můžu potvrdit, že pád do bláta má jednu velkou výhodu, padáte do měkkého. No nic, zvedáme se a jedem dál. Později jsem si uvědomil, že asi tady mě vypadly z kapsy brýle. Budiž jim beskydské bláto lehké.

Zanedlouho jsme v Mořkově. Bufet projíždím, jen si chytnu z ruky půlku banánu. Následující stoupání na Huštýn začíná nejdříve lesní asfaltkou ale asi v půli najíždíme opět do terénu. Je to stále stejné, samé bláto. Navíc shledávám nevlídnou skutečnost, že se mě opět lepí řetěz na pivním tácku, což je v tomhle terénu katastrofa. Bláto, které obalilo celé převody, mě dělá psí kusy. V první chvíli mám chuť to vzdát, při představě kopců, která na mě ještě čekají. S tímto pocitem pak bojuji až na Radhošť, kde pak už převáží touha závod dokončit jakýmkoli způsobem.

No ale zatím jsem na vrcholu Huštýna. Následující pasáž po rozbahněné lesní cestě se spoustou velkých kaluží, které se nedají objet je značně výživná. Za Kamenárkou začínáme sjíždět do Dolních Pasek a terén se začíná trochu měnit. Ubývá podmočených úseků. Tady, na závětrné straně asi tolik nepršelo. Hned se jede trochu lépe. Navíc se už začíná protrhávat nízká oblačnost a občas zasvítí sluníčko. Tohle vítám ze všeho nejvíc. Z té mlhy jsem celý promočený a z konců rukávů dresu mě kape voda. Projíždíme Dolní Paseky a čeká nás další krátké stoupání, kterým se přehoupneme k Pindule. Zase to raději rvu na prostřední převodník v malých otáčkách. Nic jiného mě nezbývá. Tohle naštěstí není dlouhé. To už jedeme po loukách směrem k hlavní silnici z Rožnova, kterou je třeba překonat „myší dírou“, tedy pod mostkem. Letos je tu vody dost, na rozdíl od loňska, takže si naberu do bot. Zkouším trochu propláchnout převodníky vodou, třeba to pomůže. Pak už se stoupá nejdřív po asfaltu a pak po louce k dalšímu bufetu. Před chvílí jsem snědl energy tyčku, chytnu tedy jen kousek melounu a jedu dál. Na občerstvovačce je celkem živo. Je to jasné. Ranní kufrování nás stálo hodně času a pěkně jsme se propadli.

Začíná nejvýživnější stoupání celého závodu, Radhošť. Na nějakých sedmy-osmy kilometrech vystoupat z cca 350 m.n.m. na 1129 m.n.m. Je zajímavé, že dolní část stoupání v lese byla podmáčená, zatímco horní část byla pak o hodně sušší. Spodní dvě třetiny dávám v sedle ale místy to musím rvát hodně na sílu. V poslední prudké pasáži se pokouším opět použít nejmenší převodník ale bez úspěchu. Vzdávám to a posledního půl kilometru už jen vytlačím. Úsek před vrcholem je obzvlášť strmý, takže nás tady  tlačí víc. Také už jsme opět v mlze, která ještě halí vrchol hory. Konečně dostrkám svůj stroj a tělesnou schránku k chatě na vrcholu. Naskakuji zpět do sedla a jede se dolů. Nejdříve pádíme po široké dálnici vyšlapané turisty od Pusteven ale zhruba po jednom kilometru uhýbáme doprava na sjezd směrem k Prostřední Bečvě. Lesní pasáž je samozřejmě samé bláto po výjezdu na lesní cestu, už to není tak hrozné. Místy je sjezd dost prudký ale moc pouštět se to nedá. Je to samé kamení. Je třeba být neustále ve střehu. Sjezd je hodně dlouhý a lesní pasáže plné kamení, kořenů a klacků prověří pozornost a brzdy. Žádný odpočinek ale tvrdá práce až dolů. Konečně najíždíme na asfalt u Prostřední Bečvy. Vděčně protřepávám ztuhlé ruce. Teď mě čeká další zkouška. Stoupání na Martiňák je místy výživně prudké. Bez malé placky jsem ale odsouzen některé pasáže jít po svých. V jedné takové, obzvlášť výživné, potkávám pana Kociána, který mě fotí.

Je to nekonečné. Jedu, dokud se to dá. Zbytek prudkých úseků musím dojít po svých. Konečně jsem nahoře u odbočky na lesní cestu. Je tu pořadatel, který mě dá napít vody. Takto posílen se pouštím do sjezdu k Horní Bečvě. Sjezd není nijak dlouhý takže záhy stavím u občerstvovačky v Horní Bečvě. Dám si dva kousky melounu a jedu dál. Začíná další stoupání na Martiňák tentokrát z druhé strany. Začátek je hodně prudký po asfaltu ještě v Bečvách. Po najetí do terénu v lese se stoupání trochu zvolní, takže ho dávám v sedle. Po přejetí vrcholu Mečové je pak kousek mírně z kopce a už vyjíždíme na louku pod chatou na Martiňáku, kde je poslední bufet. Nechám si naplnit prázdný bidon, kdyby mě náhodou došla voda ve vaku jako loni.

Následující úsek směrem k Pustevnám vede několik kilometrů po lesní asfaltce, stále mírně do kopce. Nasazuji své obvyklé tempo a po chvíli ujíždím klukům, kteří se mnou vyjížděli od bufetu. Stále se mě jede poměrně dobře. Všechno pěkné ale jednou končí a tak asi dva kilometry před Pustevnami zajíždím opět do terénu. Tento úsek nebývá příliš obtížný ale za současného stavu, kdy je hodně rozbahněný a členitý, musím některé části opět tlačit. Už mám toho bahna plný zuby. Konečně je tu nájezd na lesní cestu a jsem na Pustevnách. U chaty je krásná pořadatelka a nabízí mě pití. Vděčně přijímám a před závěrečným výšvihem na Tanečnici se naposled posílím.

Poslední úsek výjezdu vede po turistické trase rovnou do kopce. Poměrně prudké stoupání, ale rozhoduji se, pokusit se ho dát v sedle. Naštěstí je poměrně suché, takže neklouže. Čeká mě ještě několik posledních desítek metrů na vrchol. Těsně pod ním zahlédnu nějakého soupeře. Kurňa, přece teď neslezu! Mačkám ze sebe poslední zbytky sil a podaří se. Teď ale bacha. Sjezd z Tanečnice po turistické stezce není žádná legrace. Horní úsek naštěstí není příliš podmáčený, takže dávám jen pozor na spoustu volného kamení, které se umí pod předním kolem tak krásně smeknout. Před vjezdem do lesa dojíždím na dohled soupeře, kterého jsem zahlédnul nahoře. Vjíždíme do lesa. Tady začíná ta pravá beskydská idylka. Za sucha je to tady pěkný rodeo. Teď je navíc kořeněné všudypřítomným bahnem, kterým plaveme dolů. Naštěstí už před námi projelo hodně lidí, takže je tu vyjeté jakési koryto, kterým se řítíme dolů. Konečně nájezd na asfaltku. Řadím velkou pilu a soupeři ujíždím. Asfaltový úsek ale po chvíli končí a najíždím na dnešní poslední singltrack. Za sucha je to krásná kořenová vrstevnicová pěšina. Teď je ještě ke všemu mazlavě kluzká ale není to nejhorší, dá se celkem svižně jet. Na jednom místě musím z kola, je tu propadený mostek a koryto pod ním je příliš hluboké a úzké. Mostek o kus dál je OK, jen v něm chybí jedna vypadená kláda. Žádný problém tohle s přehledem zvládám. Při přejíždění nějakých kořenů se mě zdá, že zadní kolo naráží ráfkem, ale nedbám. Až když vyjíždím na asfaltku je jasné, že mám zadní kolo poloprázdné. Na silnici je značka 2 km do cíle. Kruci to už dám, ještě to není úplně prázdný. Už je to jen kousek z kopce po silnici a za zatáčkou je cílový kopeček. Do cílové brány se vploužím jako v posledním tažení. Na světelné tabuli svítí umístění na 58. místě. Žádná sláva ale to se dalo čekat.

Klidím se bokem a dopíjím všechno, co mě zbylo v bidonu. Musím si chvilku posedět, abych se dal trochu do kupy. Při pohledu na kolo a pak také na dolní polovinu těla je jasné, že mě dnes čeká ještě hodně práce. V takovém stavu s kolem na hotel přijet nemůžu. Tož, nic se nedá synku robit, jde se na to. Kolem parkoviště protéká říčka Lomná. Sjíždím kousek dál, kde se dá pohodlně sejít k vodě a vybírám si pěkné místo s velkým kamenem. Ještě si blahořečím, že jsem ráno přibalil do batohu hadr a už mám kolo ve vodě a jedu. Šůrování kola mě trvá víc jak půl hodiny. Jde to pomalu, všude jsou bakule napůl zaschlého bahna. Teď, když je kolo OK, přicházím na řadu já. Naštěstí jsem měl na kole blatníky, takže to nejvíc schytaly nohy. To už je ale malina. Největší problém, je zbavit bláta boty, abych je ještě více nezmáčel. Nemůžu přijít na hotel a trousit ze sebe bláto. Ještě že mám sebou náhradní suché ponožky a triko. Než se převlíknu a napumpuji poloprázdné zadní kolo můj hadr je zapůjčen k očistě dalšího kola. Zajdu ještě sníst cílové jídlo (špagety s omáčkou a sýrem) a koupím si dvě kofoly. Jednu hned žahnu a druhou plním do bidonu. Máznu suchý řetěz a beru kramle směr Rožnov, dokud mě zadní kolo zase neujde. Duši vyměním až večer, teď už se mě nechce.

Na hotelu nejdřív rozvěsím na balkónu (mám balkón se šňůrou na prádlo, heč) mokré svršky a pak se jdu konečně vysprchovat. No to je paráda, to je blaho! Pomalu se začínám cítit zase jako člověk. Oblékám se do suchého a vyrážím na pořádnou večeři (velká sýrová pizza, nealko pivo a vídeň). V restauraci potkávám, světe div se, dceru mého kamaráda Igora, Pavlu. Je tady s přítelem na výletě. Právě se vracejí, za chvíli jim jede vlak. Takže prohodíme jen pár slov a už musejí jít. Program po večeři je prostý, příprava věcí na ráno, sušení. Ještě kouknu v telce na detektivku a jdu spát.

Nedělní ráno je pravým opakem toho včerejšího. Šmolková obloha a teplíčko. Po snídani si ještě trochu zdřímnu a k desáté vyrážím na zpáteční cestu. Počasí mě asi chce vynahradit ty předchozí dva dny, navíc ještě fouká od východu do zad. Zpáteční cesta je balzámem na mou rozervanou duši a když chvíli před třetí hodinou odpolední zdravím před barákem klábosící sousedky, mám pocit, že tohle je ten správný happyend mého prodlouženého víkendu.

Standa Prokeš

P.S. Výsledkově jsem dopadl následujícně. Dojel jsem v čase 6:45:37 na 57. místě celkově. V kategorii jsem se umístil na 10. místě. Časová ztráta na vítěze Jiřího Nováka byla 2:24:34. A perlička na závěr. 17 závodníků bylo diskvalifikováno, protože zabloudili tak moc, že se najednou ocitli před vedoucí skupinkou závodníků. Bylo z toho velké pozdvižení, protože se jednalo vesměs o kandidáty na mistrovský titul.

P.P.S. pro přibližnou představu ještě mapa a výškový profil trati závodu