Chřibská 50 - 18.4.2009 - Roštín

"... když se smůla lepí na paty ..."

Letošní jarní cyklistická příprava se mně opravdu vydařila. Navzdory březnovému nevlídnému počasí jsem splnil své tréningové představy téměř na sto procent. S objemem přes tři a půl tisíce kilometrů jsem k prvnímu letošnímu závodu hleděl s optimismem. Velmi teplé dubnové počasí slibovalo suchou a rychlou trať, namísto loňské bahenní klouzačky. Páteční přívaly dešťů a bouřek se Chřibům zázračně vyhnuly, takže situace večer před závodem vypadala téměř ideálně. Nicméně nepředbíhejme událostem a berme to pěkně popořádku.

Chřibskou padesátku považuji již třetím rokem za první závodní test nové sezóny. Z hlediska mého zaměření na vytrvalecké závody se sice vymyká, ale před dlouhými závody je třeba se rozjet a zvyknout tělo na závodní zátěž. Ideální by bylo, kdybych mohl v předsezónní přípravě dát takovéto závody dva-tři. To však není v mých možnostech.

Již tradičně jsem volil dopravu na start a zpět po vlastním kole. Do Roštína u Kroměříže je to z Lipníka asi 50 km a převážně po rovině. Nějaké kopečky se vyskytují až za Kroměříží na posledních deseti kilometrech. Když jsem tedy v osm ráno vyrážel, vypadalo to dobře. Svítilo sluníčko a teplota se pohybovala lehce nad deseti stupni. Sice mírně pofukovalo od jihozápadu ale nebylo to nic dramatického. Bohužel časem se ukázal vítr jako určující. Už v Přerově měl trochu větší sílu, než bych si přál a jakmile jsem vyjel na roviny směrem ke Kroměříži, opřel se do mně plnou silou. Musel jsem se  chtě-nechtě opřít více do pedálů. Ovšem navzdory zvýšenému úsilí jsem nabíral hrozivé zpoždění oproti časovému plánu.

Počítal jsem s tím, že dorazím kolem desáté hodiny a budu mít dost času se zaregistrovat, převléknout a připravit na start. Realita byla taková, že jsem do areálu Kamínka nad Roštínem, kde se nachází zázemí závodu, dorazil o půl jedenácté. Na startu už se řadili první nedočkavci zatímco já jsem pádil uřícený k prezentaci. Moje opuštěné startovní číslo se krčilo mezi několika dalšími, popadl jsem jej a tašku s věcmi a letěl se za chatky k lavičce převlíct. Takový kalup před startem jsem ještě nezažil. Věci co jsem nepotřeboval, jsem naházel do igelitky a využiv toho, že Šela sport měl v areálu svůj stánek, jsem tašku nechal u nich.

Doraziv ke startovnímu koridoru kolem třičtvrtě na jedenáct zjišťuji, že páska oddělující první vlnu je pryč a dav závodníků se slil do jednoho celku. Nehodlal jsem se ale smířit s tím, že moje pozice v první vlně, kterou jsem loni na tom blátě vydřel, je v háji. Hledám teda nějakou skulinku, kde bych se vetřel. Potkávám Martinu Šnajdárkovou ale kolem ní je moc husto a ačkoli pěkně prosím, lidi kolem se nehrnou mě pomoci. Naštěstí kousek dál nacházím spřízněné duše a dva mladí kluci se trochu natlačí k sobě a nechávají mě kousek místa, akorát na moje kolo. Ještě jednou hoši moc díky. Stojím teda v davu někde na konci první stovky, což není zas tak úplně špatné.

Do startu zbývá necelých deset minut, moderátor zpovídá lidi v první lajně. Loňského vítěze Ondru Fojtíka, samozřejmě legendu silniční cyklistiky Jána Svoradu a další. Konečně se můžu trochu uklidnit a soustředit. V nohou cítím, že by si rády daly nějakou pauzu po tom ranním nahánění času. Jenže toho není nazbyt, je tu start.

Jakmile se protáhneme úzkou bránou z areálu do prvního stoupání na rozbitém asfaltu nasazuji maximální tempo a rychle předjíždím co nejvíc lidí. V tomto úvodním stoupání je třeba se dostat co nejvíce dopředu, jinak předek odjede a už jej nechytím. Dávám si tedy maximální interval do kopce a kličkuji zleva doprava, hledajíc skulinku k předjíždění. S blížícím se koncem úvodního stoupání se pole začíná trhat a tvoří se skupinky. Osobně se nehodlám uklízet do skupinky. Pokud teda nějakou dojedu, jdu přes ni. A je tu první terénní sjezd. Ten si ještě pamatuji z loňska, tady by neměl být žádný problém. Problém ale nastává, když potřebuji asi v polovině šlápnout do pedálů, abych překonal jeden hup. Řetěz na drncavém terénu spadl a zjišťuji to pozdě. Už to neprojedu, musím zastavit a nahodit ho pomocí přesmyku. Kolem mě se hrnou lidi, takže honem naskakuji a pokračuji dál. Za chvíli dorážíme na silnici do Kostelan. Následuje krátká silniční pasáž a zase do lesa. To už není taková brnkačka. V lese se na jaře těžilo a cesty jsou rozjěžděné těžkou technikou. Celé to pak pěkně vyschlo a ztvrdlo. Žádná sranda, jezdit v takovém terénu a ještě ke všemu takhle rychle. V těchto pasážích trochu ztrácím, nejsem ochoten jezdit tak rychle a riskantně.

Naštěstí pasáž za chvíli končí a projíždíme silniční úsek přes Kostelany. Na silnici si dojíždím soupeře a jdu před ně. Letos je naneštěstí úsek silnice zkrácen a kousek za dědinou nás opět posílají do terénu. Je to v bleděmodrým to samý jako před chvílí. Tyto letos nově vložené terénní úseky dávají pořádně zabrat. Když konečně končí, děkuji za to bohu. Sice nás čekají další terény, ale tyhle rozbité lesní cesty fakt nemusím.

Stále jedu pokud to jde silově a aktivně. Také se mi ještě daří dojíždět a předjíždět soupeře. Moc nekoukám kolem sebe a jedu co to dá. V této části závodu neřeším kudy zrovna jedeme. Vzhledem k velmi rychlému tempu si hlídám pití a pravidelně po cca 10 kilometrech doplňuji rychlé cukry, které si vezu v tubě. Prakticky stále, především ve výjezdech, se pohybuji kolem anaerobního prahu a často i výše. Nemám sice čas sledovat tepák, ale zahlédl jsem tam i hodnoty nad 180 tepů/min. Při tomhle způsobu jízdy hoří cukry strašně rychle.

Jak se blíží třicátý kilometr, začínám cítit, že už to nejede tak jako na začátku. Nohy začínají trochu tuhnout. Hlavně v posledním stoupání před občerstvovačkou na Bunči už nejedu tak silově jako ze začátku. Nicméně tempová vytrvalost je stále tam, takže se držím svých soupeřů, některým pak i ujíždím. Najednou slyším vyvolávat své jméno. Nevěřím vlastním uším. Koukám odkud to jde. Konečně rozeznávám Tomáše Kramplu. Fotí mně a pokřikuje nějaká povzbuzující hesla. Díky Tome. Sice jsem moc nerozuměl ale každé povzbuzení hrozně pomůže. Zvlášť, když síly začínají docházet. S novou energií se tedy peru s výjezdem na Bunč.

Občerstvením na Bunči tradičně projíždím. Je to na rovinatém úseku, takže zpomalovat se nikomu nechce. Naštěstí je závod krátký, lze vystačit s tím, co si vezete v kapse dresu. Krátká asfaltová pasáž za Bunčí rychle končí a následují další terény zakončené prudkým asfaltovým sjezdem do Salaše. Dole pod sjezdem je prudká odbočka doprava. Pamatuji si ji z loňska, takže včas dopředu brzdím a projíždím bez problémů. Za sebou ale slyším prudké smyky těch, kteří řeší brzdění na poslední chvíli. Doufám, že to ustáli a nesmotali se. Nemám čas se ohlížet, rychle projíždíme okrajem Salaše a najíždíme zatím do mírného stoupání, které se však začne co nevidět utahovat. Začíná poslední a nejdelší dnešní stoupání. Z naší skupinky se snaží několik lidí v nájezdu do prudších pasáží nastupovat ale vydrží jim to jen chvíli. Nenechávám se strhnout a jedu své tempo tak, jak je to jen možné. Stoupání se zdá nekonečné a úseky s uvolněnou šotolinou a kameny jsou opravdu výživné. Před vrcholem zjišťuji, že jsme zůstali z naší skupinky jen tři. Já a dva mladí kluci. V následných terénních sjezdících mně ujíždějí a na rovinatých nebo stoupavých úsecích si je zase dojíždím. Prostě se začínám cítit unavený a nejsem ochoten ve sjezdech riskovat.

Dávám si poslední dávku cukrů a turboše. Mělo by mě to nakopnout na těch posledních kilometrech. Jedu teď už vlastně sám. Kluky občas před sebou zahlédnu. Najíždím do posledního klesání. Jedná se o celkem pěkný sjezd starou lesní cestou. Je tady vyjetá stezka, která dovoluje jet poměrně rychle, dávám si pozor jen v zatáčkách abych do něčeho nevletěl. Na konci je prudká odbočka doprava na úzký mostek z kulatin a je tu závěrečný výjezd. Mám ještě dost sil, navíc jsem pošetřil síly ve sjezdu, vyjíždím tedy pěkně v tempu. Těsně před výjezdem z lesa předjíždím prošitého soupeře a spurtuji do cíle.

Jak se trošku vydejchám, jedu si ke stánku Šely vyzvednout věci a klidím se zase za chatky na lavičku. Výsledný čas mám kolem 2:12, což vypadá dobře. Dojel jsem někde kolem čtyřicátého místa, loni na bednu to stačilo. Záleží ale, jak jela konkurence. Uvidíme. Zatím se převlíkám a baštím zbytky jídla z rána. Sice jsem si vezl v dresu jabko, ale neměl jsem čas ho sníst za jízdy. Ještě se skáknu opláchnout do blízké umývárny. Když se vrátím koukám, že kolem si to šine David. Dáváme se do řeči. Jel ale nedojel. Kousek před Bunčí namotal přehazovačku. Naštěstí je to odtamtud jen kousek po silnici. Přijel tedy do Kamínky na kole jako na koloběžce. Dozvídám se, že Tomáš je tady s Terezou, která jela závod. Má dorazit každou chvíli. David odchází a já se jdu najíst a napít.

Po jídle se motám kolem pódia a čekám, kdy pořadatelé vyvěsí průběžné výsledky. Támhle je nějaký hrozen lidí. A je to tu, mžourám na listinu přes lidi. Nacházím se na 39. místě. Počítám lidi z mé kategorie před sebou. Jeden, dva, tři a ještě čtvrtý. Tož to je jak na potvoru! Zrovna letos se sešla taková konkurence. To je asi tím pěkným počasím. Nedá se nic dělat. Počkám na Toma, pak se sbalím a pojedu do Lipníka.

Sedám na kolo a jedu ven z areálu, kde začíná být poněkud husto. Kousek bokem v lese sedám na klády a píšu domů textovku, že jsem OK v cíli. Pak volám Tomáše. Je už v areálu, takže se vracím. Nacházím Terezku, která baští jídlo. Tomáš jí šel do auta pro věci na převlečení. Prý dojeli na poslední chvíli a mají auto až pod kopcem. Dáme teda řeč o závodě. Terča jela na novém kole, který jí Tom složil nedávno. Jdu si koupit ještě jednu sodovku neb mám stále žízeň a nechci pít z vaku, který potřebuji na cestu. Mezitím přichází Tom s věcma pro Terezku, která se jde převlíknout a umýt. Jak tak kecáme, začíná trochu krápat a najednou je tady pěkná přeháňka. Klidíme se pod střechu. Přeháňka trvá nějakou chvíli. Když přestane, rozhoduji se jet do Lipníka. Blíží se čtvrtá hodina tak ať jsem do večera doma. Loučím se s Tomem, Terezou a Davidem. Ještě cestou potkávám Martinu. Zdravíme se a říká, že je na dvanáctém místě mezi ženami. Takže gratuluji a loučíme se s tím, že se uvidíme na Šele.

Sjíždím z kopce do Roštína. Na silnici je poměrně mokro a protože nemám blatníky, místy to pěkně stříká. Naštěstí mám teď už vítr do zad, cesta tedy ubíhá poměrně svižně. Jak se blížím ke Kroměříži, silnice osychají a do Kromcu už vjíždím na suchu. Teď ještě přežít ty zatracený křižovatky. Vždycky tady na několika stojím. Brzdím před první červenou a cítím cukání od zadní brzdy. A safra, aby to byl zase naražený ráfek, jako předloni na Drásalovi. Při stání prohlížím zadní kolo ale nic nevidím. Jedu tedy dál a koukám ještě na dalších křižovatkách ale nic není vidět. Vyjíždím konečně z Kromcu a čeká mě ještě asi třicet kiláků. V další dědině už ale musím zastavit, od zadního kola se ozývají nějaké pravidelné zvuky. Zjišťuji, že bok ráfku je vyhnutý tak, že naráží při jízdě do brzdy. Navíc je v místě sváru trochu naprasklý. No potěš pánbů, budu rád, když dojedu po svých.

Upouštím tlak v duši abych snížil tlak na ráfek a rozpojuji zadní brzdu. Budu muset holt vydržet jen s přední. Nebudu Vás napínat, dojel jsem ale bylo to jen tak-tak. Ostatně na fotce je viděl rozsah devastace ráfku. No aby nebylo té smůly dost, v Přerově mě došlo pití ve vaku.

Ve finále to byl přece jen vydařený závod, i když ta bedna na mně nakonec nezbyla.

Standa

Podle oficiální výsledkové listiny jsem dojel v čase 2:11:55 na 39. místě. V kategorii jsem byl, jak už bylo výše řečeno, na pátém místě. Na vítěze Honzu Jobánka jsem ztratil 19:06. V závodě bylo celkem klasifikováno 540 závodníků. Terezka Kramplová s časem 3:28:07 se umístila na pěkném 449. místě a v ženách dojela na 20. pozici.

Zadní ráfek se podařilo během týdne vyměnit, takže příprava na první velký maraton - Šelu přece jen proběhla podle plánu a to během posledního dubnového víkendu. Mechanik tvrdil, že ráfek byl už poměrně probrzděný, proto stačilo málo, aby prasknul. Není divu, měl najeto přes dva tisíce především v terénu. Při mém způsobu jízdy a hlavně na kole s pevnou zadní vidlicí, dostává zadní kolo pěkně zabrat.

Závěrem ještě přikládám výškový profil trati, z něhož je patrné, že to nebyla žádná procházka.