DOS RAS EXTREME 2012 - Slovinsko, Postojna - 10. až 13.5.2012

Délka závodu – 1 188km, převýšení 12 000m

Mapa trati: 1 188km

 

Přípravy k odjezdu

Když konečně nastal dlouho očekávaný okamžik odjezdu našeho týmu do Slovinska, jsem téměř dokonale ubalen. Posledních několik dní nedělám nic jiného, než že balím. Hlavně nic nezapomenout, ještě támhle to, a toto taky. Jaké štěstí, že sebou máme dvě velká auta, tam se těch krámů vejde. Moje předodjezdová nervozita dosahuje vrcholu v úterý, kdy se tým sjíždí do Hradčan, zde nahrneme kola, proviant a sebe do aut abychom úderem půlnoci vyrazili na noční jízdu.

Od našeho sponzora, firmy BarčaTrans, máme dvě dodávky. První je Ford Transit s dvěma řadami sedadel. Pojede jako hlavní doprovodné vozidlo, bude vybavené tlampačem a světly. Druhé je Citroën Sprinter, nákladní dodávka s velkou ložnou plochou, kam se vejde pohodlná válenda pro odpočinek, lednička a ostatní krámy. Přesto v něm zbývá dost místa pro převlékání a krmení závodníka. Při nepříznivém počasí vynikající záležitost.

Jako novinku sebou vezeme ve sklenicích zavařené porce jídla pro závodníka a tým. Mělo by vystačit na celý závod. Připravovat se budou jen rychlé přílohy: těstoviny nebo bramborová kaše. Dopředu musím prozradit, že to fungovalo skvěle, na každé zastávce jsem měl ihned k dispozici teplé jídlo a ušetřili jsme tím hromadu času. Také tým měl několikrát denně teplé jídlo. Vynikající řešení za které děkuji Hance a za přípravu děkuji své mamince.

Všechno je na svém místě, ještě poslední večeře, loučíme se a nasedáme. Odjezd, nejbližší stanice Postojna.

 

Cesta a předstartovní příprava

Noční cestování není příliš pohodlná záležitost, zvláště když musíte sedět v autě. Pro nás je to ale přijatelnější záležitost, než se trmácet v denním provozu, kdy by nám cesta trvala déle. Začátek cesty probíhá v dobré náladě. Zkoušíme spojení mezi auty pomocí CB vysílaček, u čehož se užije také dost srandy, hlavně když někteří jedinci drží vysílačku v ruce poprvé a mají problém si uvědomit, že to není mobil. Volací znaky „Poštolka“ a „Orel“ snad nemusím vysvětlovat?

Stavíme v Mikulově, abychom naposled natankovali u nás. S postupující nocí upadám do polospánku. Probouzím se jen na chvíli, abych zaznamenal průjezd Vídní. V Rakousku stavíme jen jednou na odpočívadle u dálnice, a pak zaregistruji až přejezd hranic do Slovinska. Na východě začíná svítat. Já ještě pospávám, ale vnímám, že se blížíme k cíli. Když sjíždíme z dálnice do Postojné, je ráno kolem půl sedmé. Máme skvělý čas a díky našim řidičům bez nejmenších problémů dojíždíme do hotelu Sport.

Na recepci jsme svým brzkým příjezdem vyvolali trochu zmatek, v tom spěchu s balením mě nenapadlo upozornit hotel dopředu na náš ranní příjezd. Sice to chvíli trvalo, ale díky ochotné paní recepční se vše zdárně vyřešilo a na dopoledne máme k dispozici čtyřlůžkový pokoj, než budou připravené naše dva pokoje. Vše řešíme tak, že Petr uléhá na postel v autě a Pavel vytahuje karimatku a spacák. My ostatní se kácíme na postele a rychle dospáváme noční jízdu.

Před polednem nás Hanka vyhání z postelí a musíme na prezentaci. Ta probíhá bez problémů a já posléze ještě zalehávám, zatím co ostatní začínají chystat auta a vyrážejí na obhlídku města. Než pak společně vyrazíme na oběd, daří se nám zastihnout ředitele závodu Andreje Bergince a předáváme mu dárky. Andrej je v jednom kole, přesto si na nás udělá chvilku čas a je to velmi příjemné setkání. Hlavně pro Hanku, která se na setkání s Andrejem těšila a přivezla mu pěkný osobní dárek.

Po obědě v blízké pizzerii jdu s Hankou pěšky do hotelu, kde proběhne oficiální zahájení závodu. Ostatní dokončují přípravy a přijedou za námi autem. Oficiální část začíná tiskovkou v pět hodin, ta je ale celkem krátká. To rozprava a výklad pravidel a trati, která začíná v šest, je něco jiného. Sál se zaplnil a celá akce trvá více jak hodinu. Zvlášť výklad některých ustanovení pravidel, především o pohybu závodníka a doprovodných vozidel po trati, je třeba několikrát opakovat, než jsou všemi účastníky pochopena. Konečně je vše vysvětleno a celý sál se přesouvá o patro níže do restaurace, kde proběhne slavnostní večeře a losování startovních časů. Sláva, mám už pěkný hlad. Cestou dolů potkávám Martina Kerekeše, slovenského ultramaratonce, a přejeme si vzájemně do závodu hodně štěstí.

  V sále nám chvíli trvá, než najdeme náš stůl, ale nakonec se s ním shledáváme. Zjišťuji, že hned vedle usedl Richard Meleg se svým týmem. Vzájemně se zdravíme. S Richardem jsem se viděl naposled v roce 2010, kdy vyhrál poslední ročník RACE. Na rozdíl ode mě, nejede DOS poprvé a tak mu přeji, aby si vylepšil svůj dosavadní čas. Sotva stačíme usednout, přichází Sváťa Božák se svým týmem. Ani jsem si ho v sále nevšiml, mají stůl na opačném konci. Zdravíme se a přejeme si hodně štěstí do závodu.

Konečně začínají roznášet polévku a téměř zároveň s tím začíná ceremoniál losování startovních časů. Do závodu se startuje jednotlivě po 90 sekundách. Aby se nikdo necítil znevýhodněn, startovní časy se losují. Do čela sálu jsou postupně zvány pětice závodníků a každý si vytáhne svůj startovní čas. Dochází také na mě a kupodivu mám šťastnou ruku a vybírám si lístek s časem 20:37, pojedu tedy jako 14. v pořadí. Tím pro nás slavnostní večeře pomalu končí. Dojídáme hlavní chod a já s Hankou pak odcházíme. Kluci zůstávají a čekají na dezert. Ještě než však stačíme procházkou dojít do hotelu, kluci nás míjejí v autě, dezert byl zřejmě rychlý.

   Ráno po snídani je mi nařízen odpočinek, zatím co ostatní chystají auta a kola k technické přejímce. Také už od včerejška v pravidelných intervalech pojídám Hankou naordinované suplementy. Než jsem stačil pořádně zabrat, je tým z technické přejímky zpět.  Musíme nafotit nějaké předstartovní skupinové foto. Převlékám se do závodního a jedeme za město, kde uděláme několik fotek. Po návratu jsem vykázán do menšího pokoje a ve velkém pokoji se rozbíhají přípravy ke startu. Hanka chce mít vše připravené tak, abychom první tři etapy, nemuseli nic řešit.

Odpoledne se rychle chýlí k večeru, ještě poslední sprcha a převlékám se do závodního. S časovou rezervou odjíždíme z hotelu. Jedu s doprovodným autem k supermarketu, kde budou čekat a zařadí se za mě, jakmile za policejní motorkou přijedu z náměstí, kde proběhne slavnostní start. Odjíždím se trochu rozjet, rozhýbat a zkontrolovat kolo, zda přestálo transport a vše funguje správně. Na silnicích je teď v podvečer velký provoz a tak beru zavděk cyklostezkou na chodníku.  Jak se blíží můj startovní čas, přesouvám se na náměstí. Cestou potkávám Hanku a Ivoše, kteří se odsud právě vracejí.

 

Start a 1. etapa: Postojna - Šmarje nad Koprom, 102km/1060m

Na náměstí se nejdříve jedu podívat do garáží pod hotelem, odkud nás budou pouštět na startovní pódium. Je tady jen prvních pár závodníků, start ještě nezačal. Odjíždím podívat se na náměstí, kde je už hlava na hlavě a na pódiu právě hovoří moderátorka s ředitelem závodu Andrejem Bergincem. U konce startovního mola potkávám Pavla a Petra, kteří pojedou v druhém autě, takže mají teď volno. Budou sledovat a fotit start. Společně sledujeme zahájení a start prvních závodníků. Potkávám tady také Martina Kerekeše, který startuje chvíli po mně. Můj čas se blíží, loučím se s nimi a přesouvám se do garáží. Jsem stále napjatější, hlavně abych na pódiu neblekotal nějaké pitomosti. Moje angličtina je hodně slabá. Slyším své jméno a registruji se u startéra. Ten mě vzápětí odesílá po schodišti nahoru, do kotle.  Na náměstí je hlava na hlavě, ještě že tady udělali plůtky, kudy můžeme projít k pódiu. Přede mnou jsou ještě dva závodníci, takže mám chvíli čas. Během čekání jsem mile vyrušen žádostí diváka o autogram na plakát závodu. To trochu rozptýlí mou nervozitu, takže když na mě dojde řada, celkem sebevědomě vstupuji s kolem na rampu.

Usazuji se na kole, zatím co moderátorka patrně mluví o mé maličkosti. Jen usuzuji, její slovinštině mám problém rozumět, mluví hodně rychle. Pak se na mě obrací moderátor. Ptá se mě na Hanku Ebertovou, zda je pravda, že jede se mnou jako vedoucí týmu. Hanka je tady hodně populární, jela tenhle závod vícekrát, několikrát byla na bedně a jednou v ženách vyhrála. Přisvědčuji, že je to pravda. Také se snažím dodat, že si od toho hodně slibuji, tedy doufám, že to takto vyznělo. Ještě jsem se pokusil doplnit, že jsem moc rád za možnost startovat. Pak se vložila do hovoru moderátorka a to jsem se už úplně ztratil a nerozuměl. Zachránila mě časomíra, která neúprosně odpočítala poslední vteřiny.

Nacvakávám pedál na první dobrou … uf! a stačím ještě zamávat divákům. Vzápětí se řítím za policejní motorkou ven z města a za supermarketem se k nám připojuje můj doprovod. Na poslední křižovatce se policista vrací a jsme definitivně v závodě. Je to velká úleva, konečně!

První kilometry vedou po celkem slušných silnicích a především po rovině nebo z kopce. Stoupání je zde pomálu. Snažím se hlavně držet tepovku v mezích normy, ale ve stoupáních mě pípání Polaru nutí řadit lehčí převody. Nejede se mě nijak zvlášť komfortně. To je daň za několikadenní půst bez kola, který je před ultra nutný. Bolí mě svaly, jako bych měl už závod za sebou. Naštěstí tento stav se po několika desítkách kilometrů upravuje a dostávám se do pohody. Mezitím je na silnici poměrně husto, občas někoho dojíždíme a je třeba jej předjet. Také my jsme párkrát předjeti. Co je horší, při prvním řazení malého převodníku mám problém. Ramínko nechce dolů, pak se sice řetěz pohne, ale letí přes malý a padá. Musím zastavit a rukou jej nahodit. Sakra, hned na začátku takové problémy!

V Kubedu odbočujeme z hlavní silnice a přesně jak říkala Hanka, už vidím řadu majáků na doprovodných autech, jak se šplhají za vesnicí do prudkého kopce. Dávám si pozor při řazení, tentokrát je vše OK, ale musím hodně povolit nohy, aby se zařadil malý převodník.

Stoupání dávám v pohodě, ale snažím se nejet moc intenzivně. Stejně však předjíždím závodníka před sebou. Jeho auto nám uhnulo až do krajnice a tak to na úzké silničce šlo. Prudkých kopečků je několik za sebou a na každém nás vítají fandící skupinky, mávají vlajkami a povzbuzují. Z posledního kopečka pak valíme dolů k první TS.

TS 1 - Šmarje nad Koprom – čas 23:27

 

2. etapa: Šmarje nad Koprom - Branik, 104km/1065m

První podpis, hned za TS stojí kluci s druhým autem. Musím si odskočit na malou, dostávám flašku s bujónem a ještě rychle zkouším upravit ramínko přesmykače. Snad to bude dobré, je třeba jet dál. Sjíždíme po široké silnici v serpentinách a já cítím, že se začíná oteplovat a také cítím ve vzduchu slanou vodu. Za chvíli jsme skutečně na pobřeží, ale moře zahlédnu jen jako odlesk světel ve vodě. Rovinatý úsek kolem mořského pobřeží je zpestřen několika krátkými kopci. Podařilo se mě dokonce zahlédnout světla nepříliš vzdáleného italského Terstu. Řazení na malý převodník teď funguje bezvadně, ale problém je naopak s řazením na velký. Pohnul jsem s vodítkem moc dolů a teď mám velký problém dostat řetěz zpátky na velký převodník. Na vrcholu každého stoupání se s tím peru. Naštěstí všechna větší stoupání jsou v první polovině etapy, v druhé půlce jsou to jen drbky, které zvládám raději na velkou pilu. Krátce před třetí ráno jsme na konci druhé etapy v Braniku.

TS 2 – Branik – čas 2:53 – Polar 1+2 etapa

 

3. etapa: Branik - Žaga, 145km/1750m

Po podpisu zajíždíme kousek dále, kde na parkovišti máme nachystané druhé auto. První velká zastávka s jídlem a převlékáním. Už bylo načase, cestou od moře se ochladilo a je teď jen nějakých 14-15°C. Jdu na malou spojenou s hygoškou zadní části těla, nezbytný úkon ultramaratonce. Láduji do sebe první teplé jídlo a jsem oblékán dlouhým dresem a vestou. Ivošek na moje přání uvolňuje o jeden závit horní doraz přesmykače. Hotovo a je třeba vyrazit dále.

Zatím stále jedeme víceméně po rovině a prvních pět minut musím zabrat, abych se zahřál. Na zastávce jsem trochu vychladl. Hanka si toho samozřejmě z auta všímá, že se mně trochu klepou ruce, ale na její dotaz odpovídám záporně. Oblečený jsem dost, jen se potřebuji prohřát jízdou. Stejně je přede mnou první velké stoupání a není třeba se nabalovat.

Po necelých dvaceti kilometrech se začínají objevovat první kopečky a jakmile v Ajdovscině odbočíme z hlavní cesty,  začínám stoupat na Lokavec do výšky 900m n.m. Je to poměrně prudké, ale rychle si najdu svoje tempo a vytrvale stoupáme. V polovině stoupání je krátký odpočinek v podobě malého sjezdíku. Všímám si, že na východě je světlá obloha. Začíná svítat a první noc je úspěšně za námi. Vytrvale stoupám, závěr kopce je nádherná úzká silnička zaříznutá do skály. Vpravo jsou kamenné zídky a navíc projíždíme několika tunýlky vytesanými ve skále. Úžasná scenérie umocněná postupujícím svítáním.

Na vrcholu posledního brdku mě Hanka zastavuje. Musím se obléct na cestu dolů, sjezd bude hodně dlouhý. Dostávám zimní vestu a rozjíždím se dolů. Užívám si úžasný rychlý sjezd v ranním oparu. Nádhera. Ještě je přede mnou jedno krátké stoupání opět téměř do 900m n.m. na Črni vrh, za ním už následuje tentokrát finální sjezd přerušený občas nějakým brdkem. V údolí najíždím na hlavní silnici a stále lehce klesám údolím kolem řeky.

V Idrii na chvíli stavíme a dostávám něco teplého jídla. Závěr etapy je víceméně rovinatý a zpestřený jen několika krátkými kopečky. Jak se blížíme do Žagy, začínám pociťovat lehkou bolest v kolenou. Přikládám to rannímu chladu, kdy mě kolena ve sjezdu prochladla a doufám, že během dne se bolest nebude zvětšovat.

TS 3 – Žaga – čas 8:47 – Polar 3. etapa

 

4. etapa: Žaga - Slovenski Javornik, 80km/1390m

Na TS se jenom podepisuji a hned pokračujeme dále. Zastávka s jídlem a převlékáním je plánována až těsně před nájezdem ke stoupání na Vršič, nejvyššího bodu závodu 1 611m n.m. Rychle se otepluje a než dojedeme na místo přestávky, mám už rozepnuté veškeré svršky.

Na zastávce nejdříve probíhá kompletní převlečení a dostávám teplé jídlo. Říkám Hance, že mě trochu pobolívají kolena. Rozhodujeme se je namazat, znamená to ale nechat na kolenou tenké návleky. Sluníčko by mohlo ve spojení s mazáním kůži popálit. Je hotovo a můžeme vyrazit.

Zastávka kolenům evidentně prospěla. Uvidíme ve stoupání. Zatím si užívám jízdu nádhernou scenérií, údolím kolem horské řeky Soca s nádhernou modrozelenou vodou. Zdá se, jako by kopce Julských Alp vyrůstaly z ploché krajiny téměř kolmo vzhůru. Navíc jsou všechny krásně zvrásněné a porostlé vegetací. Občas se kolen nás mihne naše druhé auto, kluci budou fotit.

Kopec se utahuje a je tady první 14% stojka, je krátká, jen na zahřátí. Po krátkém intermezzu, kdy se můžu naposled protáhnout, se kopec definitivně utahuje a cedule s nápisem 14% - 9km, mě utvrzuje, že jsem na hlavním stoupání. Snažím se jet pravidelným tempem, a abych šetřil kolena, jedu převážně v sedle. Stoupám si jen v prudších pasážích. Jak stoupáme výš, otevírají se nádherné výhledy. Moc si výhledů neužívám, musím se starat o stále stejné tempo a pravidelně pít. Sluníčko už pěkně pálí. Závěrečné stovky metrů dávám ze sedla na doraz.

Paráda, kolena sice trochu protestují, ale jsem nahoře. Zastavujeme jen na moment. Beru si vestu a rozjíždím se dolů. Jedu opatrně, první prudkou pasáž sjezdu jsem už viděl na několika videích, je to tady o hubu. Rozbitý asfalt a v každé zatáčce kostky. Ještě, že jedeme za sucha.

Prudký úsek sjezdu do Krajnské Gory je konečně za mnou. Ruce na brzdách dostali pěkně zabrat. Za městem jedem stále mírně z kopce, ale už po pěkné silnici. Kousek za městem stavíme a dostávám jídlo, zatímco Hanka opět pacifikuje kolena. Zbytek etapy je po rovině, ale s mírným protivětrem.

TS 4 – Slovenski Javornik – čas 12.42 – Polar 4. etapa

 

5. etapa: Slovenski Javornik - Šoštanj, 115km/1345m

Za TS se začíná charakter terénu měnit. Odbočili jsme z hlavní a je to samý prudký brdek, nahoru a vzápětí prudce dolů. Kdyby mě stále nezlobila bolest v kolenou, užíval bych si jízdu. Takto stále řeším, co s tím. Napadá mě, že by možná pomohlo vzít si druhé tretry. Při nejbližší příležitosti to říkám Hance. Ta souhlasí, že to můžeme zkusit. Děláme krátkou zastávku, kdy si jen vyměním tretry a lupnu něco k snědku.

Změna treter trochu pomohla. S novou vervou se peru s prudkými brdky. Z auta mě hlásí, že mě předjíždí cyklista. Koukám, že to není nikdo jiný než Sváťa Božák. Při míjení mě zdraví. Evidentně jede ve velké pohodě. Chvíli jedu za ním. Na dalším krpálu, ve stoupání na Ravne, který se přede mnou zvedl na 48. kilometru, se za ním držím na dohled, ale ve sjezdu mě odjíždí. Přede mnou je poslední kopec této etapy a tak zastavujeme ve Stahovici na jídlo. Po prvních několika lžících je mě najednou mdlo a na jídlo se nemůžu ani podívat. Lehám si na podlahu v autě a snažím se to rozdýchat. Hanka si všimla, že mě není dobře a snaží se to řešit. Dostávám na krk mokrý ručník a po několika minutách mě nevolnost přechází. Dokonce do sebe nasoukám ještě nějaké jídlo. Naštěstí to byla jen krátká nevolnost, zřejmě jsem se uhřál.

Následující poslední dlouhé, ale tempové stoupání do nadmořské výšky 900m n.m. na Črnivec, jedu celkem v pohodě. Hanka mně občas polévá vodou, abychom předešli dalšímu přehřátí. Ve sjezdu pak dostávám další jídlo do ruky. Závěr etapy je téměř rovina s nějakými brdky, neměl by být problém. Najednou mě z auta posílají ostře do leva a vzápětí stoupáme nějakým úvozem do lesa. Po několika desítkách metrů končí asfalt a začíná šotolina, kopec se mění v krpál a i když tam dám nejlehčí převod, tak se mě ze sedla protáčí zadní kolo. Konečně jim v autě došlo, že tady není něco v pořádku, zastavujeme a v autě probíhá vzrušená debata. Auto se nakonec vrací zpět a já mám počkat, až mě zavolají. Volnou chvilku využívám na malou potřebu.

Za chvíli už mě zdola volají.  Vracíme se zpět na hlavní a pokračujeme rovně. Netrvá dlouho a jsme na páté TS.

TS 5 – Šoštanj – čas 18:14 – Polar 5. etapa

 

6. etapa: Šoštanj/Florjan - Kamnica, 113km/965m

TS je technická, nejsou tady pořadatelé, takže musíme volat a ohlásit dosažení TS. Trvá to jen chvilku a pokračujeme dál. Mimo jiné mě Hanka hlásí, že kufrování do lesa nemá na svědomí, neboť si v té době dávala šlofíka a kluci se nechali zmást nějakým místním značením.

Další kufrování se nám však nevyhnulo na výjezdu z města, když jsme vybrali špatný výjezd na kruháči. V autě na to přišli poměrně rychle a vracíme se jen pár set metrů. Zanedlouho začínáme stoupat na další tisícovku – sedlo Sleme 1 100m n.m. Je poměrně dlouhé, ale stoupání jen kolem 8%. Jak se po horkém dni ochlazuje, jede se mě trochu lépe.

Na vrcholu stavíme na jídlo a převlékání. Dostávám čisté oblečení na noc a láduji se, co se do mě vejde. Jedeme do druhé noci a musím ji zvládnout. Zastavuje zde více závodníků, dokonce chvíli po nás přijíždí Rihtarič.

Napojen a přebalen se pouštím ze sjezdu. Nádherný podvečerní sjezd, to nemá chybu. Zbytek etapy je téměř rovina údolím kolem řeky směrem na Maribor. Zatím se mně jede dobře a kolem jedenácté jsme na sedmé TS.

TS 6 – Kamnica – čas 23:02 – Polar 6. etapa

 

7. etapa: Kamnica - Moravske Toplice, 126km/910m

Po podpisu dostávám teplé jídlo a nějaké vitamíny. Hanka zatím do mě hustí, co nás čeká. Následující etapa je plná prudkých kopečků. Potvrzujeme si, že se to pokusíme zvládnout bez spaní a vyrážíme.

Kousek za Kamnicí nás dojíždí a předjíždí Kovačič. Hanka mně z auta radí, že by bylo dobré se jej v těch brdcích držet, je místní a povede nás. Zkouším to a nemám problém se za ním ve stoupáních držet. Horší je to ve sjezdech. Má na autě vzadu dva velké majáky, které mě neustále oslňují. Jet za nimi sjezd v křivolakých uličkách je o nervy, takže mně vždy o něco ujedou. Několikrát sice ztrátu dojíždím, ale už mě to nebaví, protože musím stále měnit tempo a navíc ty majáky mě otravují. Nechávám je raději odjet a jedu si svoje tempo.

První série brdků je za námi a stavíme na malé jídlo. Dostávám ještě speed, abych vydržel do rána. Střední část etapy je takřka rovinatá, ale stejně díky noční době na mě dopadá únava a jedu jako s hnojem okolí téměř nevnímaje. Neproberou mě ani závěrečné stojky v závěru etapy a do TS 7 dojíždím silou vůle, totálně grogy.

TS 7 – Moravske Toplice – čas 4:58 – Polar 7. etapa

 

8. etapa: Moravske Toplice - Šmarje pri Jelšah, 124km/490m

Hanka mě dává do druhého auta, dostávám jídlo a pití. Nabádá mě, že bude nejlepší jet co nejdříve dál. Je ráno, tělo se za chvíli probudí a bude zase dobře. Musím to prostě ještě chvilku vydržet a pokusit se překonat krizi vůlí.

Když se chystám odjet od auta, přichází k nám redaktorka s kameramanem, asi by chtěli pár slov do kamery. Omlouváme se, že už musíme jet. Škoda, ale teď na to vážně nemám, jsem rád, že stojím na nohou. Hanka jim to vysvětluje, zatímco nasedám na kolo.

Přede mnou jsou nekonečné roviny a budeme mít vítr v zádech. To by měla být ideální kombinace, zatím jsem spíš rád, že se vůbec udržím na kole. Tělo neustále touží po spánku a nechce si nechat vymluvit, že nic nebude. Placatím se po silnici asi tak hoďku, ale stále jedu jako opilec. Zastavuji a řeším s Hankou, co s tím. Je neoblomná a opět mě posílá na kolo. V autě dostávají dobrý nápad a pouštějí mě do megafonu muziku z přehrávače.

Je to neuvěřitelné, ale opravdu za chvíli cítím, že se mně jede o něco lépe. Tělíčko se konečně probouzí opět k životu. Sice to ještě chvíli trvá, než se proberu, ale stoupající teplota a sluníčko ze mě pomalu stírá noční únavu. Konečně můžu zalehnout do řídítek a shodit pastorek.

Velmi rychle se otepluje. V nočním oblečení se začínám zanedlouho potit. Domlouváme se na zastávce, abych se převlékl. Dostávám teplé jídlo a jsou mě namazána kolena. Najednou je nálada opět v plusu. Plný optimizmu sedám znovu na kolo. Druhou polovinu etapy zvládám už celkem v pohodě, zvlášť když za Ormoží se dostávám více po větru. Na samotném konci etapy se mně staví do cesty několik prudkých stojek, které zvládám celkem v pohodě. Zvlášť, když nás každou chvíli někdo povzbuzuje a zdraví.

TS 8 – Šmarje pro Jelšah – čas 10:46 – Polar 8. etapa

 

9. etapa: Šmarje pri Jelšah - Krško, 62km/605m

Za TS dostávám teplé jídlo a pokračujeme hned dále. Přede mnou je jedna z nejkratších etap závodu, ale má to být samý prudký brdek a jeden větší kopec. Co mě ale nejvíc dostalo, byla neskutečná sodoma, co se týče kvality, spíše nekvality silnic. Ve spojení s horkem, které se kolem poledne udělalo, to byla vražedná kombinace. V téhle etapě jsem dostal neskutečnou sodu, hlavně mě začalo hodně bolet levé koleno, takže se téměř nedalo jet ze sedla. Hanka mě sice občas chladila poléváním vodu, ale i tak to bylo vyčerpávající a do TS Krško jsem dorazil morálně hodně nalomený. Nejhorší asi byly šlapavé sjezdy po rozbitých silnicích s protivětrem. Zadek a moje morálka dostali pěkně zabrat. Co mě naopak drželo v sedle, bylo velmi příjemné povzbuzování a hecování od lidí, které jsme potkávali celý den cestou. Ať už to byli protijedoucí cyklisté, chodci, maminky s kočárky nebo řidiči. Takovou atmosféru na ultra jsem zažíval poprvé. Bylo to velmi příjemné a je vidět, že závod je ve Slovinsku opravdu populární a známý.

TS 9 – Krško – čas 13:38 – Polar 9. etapa

 

10. etapa: Krško - Črnomelj, 95km/775m

Zapisuji se na TS a odjíždím kousek na parkoviště, kde na mě čekají s jídlem. Sedě na schodech u nějakého domu soukám do sebe jídlo. Hanka mě maže kolena a přichází s nápadem, že by si dala zmrzlinu. Po chvíli váhání se připojuji, taky bych nepohrdnul. Ještě rychle namáznu zadek a vyjíždíme. Mám slíbenou rovinu s lepším asfaltem a hlavně vítr do zad.

Kluci z druhého auta zatím jedou pořídit zmrzlinku. Než se vymotáme z města, dostávám od Hanky kornout zmrzliny, tedy zmrzlé citronové tříště. Je v úzkém dlouhém kornoutku, ze kterého se dobře za jízdy ukusuje. Prý je vyrobená u nás. Když vracím prázdný obal do auta, ozve se: „proboha, von už to sežral!“. Jo, zmrzlinka bodla.

První polovina etapy je rovina a tak zkouším zalehnout do řídítek a jet. Mám teď vítr spíše do zad, což by mělo pomoci. Za moc to ale nestojí. Myslí si to asi i Hanka a podává mě z auta otevřený speed. Vysrknu ho a podávám Hance prázdnou skleničku nazpět. Jenže v tu chvíli chytám balanc a vyrážím ji Hance z ruky. V poslední chvíli jsem se opřel o zpětné zrcátko a získal zpět ztracenou rovnováhu. Uf, to bylo o fous. Omlouvám se všem cyklistům, kteří nedej bože na těch střepech chytí defekt, to fakt nebylo úmyslně.

Tato drobná nehoda mě přece jen kapku probrala z letargie a opět se snažím jet. Nicméně, stále mě to moc nejede. V dálce nad kopci kam míříme, je černo. Vypadá to, že možná ještě zmokneme. V půli etapy se začíná terén měnit a přicházejí první kopečky. Opravdová zkouška ale teprve přijde, stoupání na poslední velký kopec, průsmyk Vahta 620 m n.m.

Jak se blížíme ke kopcům, zatahuje se čím dál tím více. Je jasné, že zmoknutí se asi nevyhnu, ale začínám se na to docela těšit. Po dvou parných dnech, by to mohla být příjemná změna. Jen doufám, že nebudu muset projet nějakou bouřkou, to fakt nemám rád. Začínám stoupat na Vahtu, ale stále jedu pod své možnosti. Uvědomuje si to i Hanka a snaží se mě přes megafon povzbudit.

Přes mlhu únavy a vyčerpání ke mně pronikají její slova o tom, že do cíle máme blízko a měl bych zapracovat na tom, abych si alespoň udržel stávající postavení a nedej bože se nenechal dojet nějakým závodníkem za mnou. Určitě bych nechtěl, aby mě kousek před cílem dojel třeba Martin nebo Richard. Je to jako blesk z čistého nebe, ale konečně si uvědomuji, kde jsem a co musím udělat.

Zkouším zvýšit tempo a rychlost. Najednou to jde, čert ví, kde se to ve mně vzalo. Zkouším jízdu ze sedla a taky to jde. Naprosto s přehledem shazuji pastorek a vyjíždím zbytek stoupání ve stoje. Jsem opět v závodě a zdá se, že sil mám na rozdávání. Že by zabral ten speed? V závěrečném úseku začínají padat první kapky a tak na vrcholu zastavujeme a dostávám pláštěnku.

V začátku dlouhého sjezdu prší, cestou dolů však z mraků vyjíždíme a déšť ustává. Při nejbližší příležitosti odkládám pláštěnku. Do další TS je to už jen kousek. Těsně před Črnomeljem se opět dává do deště. Oblékáme tedy opět pláštěnku a ještě si dávám blatník nad zadní kolo.

K TS dojíždím v prudkém dešti.

TS 10 – Črnomelj – čas 17:53 – Polar 10. etapa

 

11. etapa: Črnomelj - Nova Vas, 87km/1050m

Štěstí, že tady mají přístřešek, pod který se můžeme na chvilku schovat. Tlačím do sebe trochu teplého jídla, zatím co od Hanky dostávám pokyny. Je třeba jet hned dále, ve špatném počasí můžeme jen získat. Jsem téhož názoru, konečně jsem opět v závodě a měl bych zastavit a vytuhnout? Nepadá v úvahu.

Po chvilce vyjíždíme do deště a předposlední etapy. Ještě než stihnu dojet do začátku prvního stoupání, déšť pomalu ustává. Poslední dlouhé stoupání do 550 m n.m. směrem na Stary trg začínám stoupat prakticky bez deště. Téměř celé stoupání jedu ze sedla. Jede se po neskutečně hrbatém asfaltu, ale je mě to jedno.

V začátku sjezdu mě Hanka nabádá k opatrnosti, celý sjezd je rozbitý asfalt a hodně prudký. Je to tak, naštěstí už alespoň neprší. Na mokré vozovce si stejně musím dávat velký pozor. Nejprudší úsek jsem si nazval – sjezd skokanského můstku, má určitě přes 14%, je rovný, rozbitý asfalt a mokro. Držím kolo na brzdách kolem 50 km/h, někteří to tady údajně pouští přes sedmdesátku. To si netroufám.

Následuje série několika brdků se závěrečným stoupáním na 600 m n.m. Silnice je tady v trochu lepším stavu. V posledním stoupání se mi po pravé ruce objevuje nádherná duha. Doufám, že si toho všimnou kluci a zkusí ji vyfotit.

V zapadajícím slunci sjíždíme z kopců na rovinu a na prvním vhodném místě u Kočevje stavíme na jídlo a převlečení. Tlačím do sebe teplé jídlo, dostávám suché boty a měním si helmu za suchou. Paráda, už mě začaly studit nohy v mokrých botách.

Začíná se stmívat a tak rychle vyrážíme do závěru etapy. Je to víceméně rovina a tak se snažím jet, co to dá. Těsně před TS vyjíždím poslední stoupání a začínám si všímat, že se zvedá vítr. Fouká spíše z boku zezadu, což mně nevadí. Doufám, že teď už nezmokneme. Déšť potmě není nic příjemného.

Konečně přichází vrchol stoupání a sjíždím do TS.

TS 11 – Nova Vas – čas 21:47 – Polar 11. etapa

 

12. etapa: Nova Vas - Postojna, 37km/285m

Rychlý podpis na TS a jedeme dál. Vyjíždím krátké stoupání a valíme dolů, do cíle kousíček.  Je to neskutečné, ale ve vesnicích potkáváme kolem cesty hloučky diváků a i v nočních hodinách jim stojí za to čekat na závodníky. Jejich povzbuzování je hodně hlučné, nejspíš se během čekání notně povzbuzují, ale díky nim, má pro mě závěr závodu neskutečnou atmosféru.

Jedeme poměrně rychle, stále mírně z kopce. V téhle rychlosti je někdy problém trefit ve vesnicích tu správnou odbočku, ale trefujeme všechny, některé však jen díky osobním znalostem Hanky.

Poslední tempové stoupání před cílem se jede po kvalitním asfaltu. Buším ze sedla, ale začínám cítit únavu. Konečně je konec, sjíždíme kousek dolů a podjíždíme pod tělesem dálnice. To už bychom měli být kousek od Postojné!

Bez varování se charakter silnice prudce mění a jedeme po rozbité úzké silničce kamsi do tmy. Náhle mám neodbytný pocit, že jedeme špatně a zase budeme kousek před cílem kufrovat. To snad ne!!! Auto však jede dál za mnou a nic se z něj neozývá, že bychom jeli špatně. Takže neprotestuji a ač značně rozladěný, jedu rychle dál.

Rozbitý úsek konečně končí a navíc podjíždíme dálniční most, kde jsme se ve čtvrtek fotili. Teď, když už zase vím, kde jsme, ze mne napětí částečně opadá. Za chvíli mě Hanka zastavuje, musím si vzít vestu do cíle. Sundávám si pláštěnku, nějak se namotám do vesty a jedeme.

Konečně!! Po dvou dnech opět v Postojné, sjíždím rychle dolů a zapisuji se na poslední TS, kde přijímám první gratulace.

Zbývá objet hotel a vyjet na pódium. Jenže, za hotelem je jedno auto vedle druhého a nedá se projet. Navíc je tady tma, raději volím kousek cesty po svých, pak naskakuji a konečně vyjíždím nahoru na pódium. Čeká na mě šéf rozhodčích Janez Mandeljc. Dostávám od něj medaili a gratulaci. Slézám z kola a jsem tak unavený, že jen tak stojím a nic se mně nechce.

      Málem bych tam usnul ve stoje. Z letargie mě probouzí Hanka, která na mě z pod pódia křičí: „raduj se, blboune!“. No jo, mám to za sebou, dochází mě po chvíli. Chytám kolo a zvedám jej nad hlavu. Vzápětí jsem ze dvou stran ostříkán sektem. Najednou jsou kolem mě všichni z týmu a mají chuť se radovat, takže strhávají i mě. Napětí posledních kilometrů konečně opadá a všichni si užíváme cílovou radost. Myslím, že i skupinová cílová fotka se povedla. Zaplať pánbů! Dobrodošli!

TS 12 – Postojna – čas 23:08 – Polar 12. etapa

 

Den poté, jeskyně, vyhlášení a odjezd

Den po závodě mám pochopitelně trochu rozostřený. Sice jsem fungoval, ale spíše jako automat. Nicméně, vstal jsem kolem půl osmé a po sprše jsem si dal pořádnou snídani. Jakmile jsme nabalili auta, Hanka nás přemluvila k návštěvě jeskyní Postojnska Jama. Byl to úžasný zážitek, který jsem, díky svému stavu, vnímal jen částečně. Nicméně fotky, které tam Hanka nafotila, jsou úžasné. To ostatně můžete posoudit v její fotogalerii.

Vyhlášení vítězů se konalo odpoledne. Jelikož se v noci prudce změnilo počasí, bylo jen kolem 11 °C a foukal nepříjemný studený vítr, ceremoniál se přesunul do podzemních garáží pod hotelem Kras. Bylo moc fajn, potkat se osobně s těmi nejlepšími a stát s nimi společně na závěrečné děkovačce. Potkal jsem tam také Sváťu Božáka a jeho tým. Sváťa zajel závod skvěle a skončil celkově na 8. místě v čase 47:42. Popřál jsem mu hodně štěstí na RAAM, kde letos v červnu startuje. Pokud by se mu povedlo závod dokončit, stal by se prvním Čechem, kterému se to kdy podařilo.

Jakmile skončilo vyhlášení a Hanka se rozloučila s ředitelem závodu, nasedli jsme do aut a tradá domů.

 

Závěr

Své první vystoupení na mezinárodní ultramaratonské scéně hodnotím pozitivně i když svůj osobní cíl, zajet závod pod 50 hodin jsem si nesplnil. Dokázal jsem si ale, že jsem schopen absolvovat náročný ultramaraton v solidním čase. Jsem si vědom rezerv, na kterých musím do budoucna zapracovat. Ve fyzické přípravě je to určitě jízda ze sedla, tam mám ještě velké mezery. Také musím zapracovat na psychické přípravě. Tyto závody kladou na psychiku jezdce obrovské nároky, kdy musí zvládat vlastní krizové stavy, strádání a změny počasí bez toho, aby to negativně ovlivnilo jeho výkon. V tomto směru myslím, mě účast na DOSu hodně posunula vpřed a ustavila moje limity o něco výš.

Co se týká organizace závodu, ačkoli jsem o vysoké úrovni akce věděl od Hanky, samotná účast byla úžasná. Atmosféra na startu, ale i během závodu, kdy vás povzbuzují lidé z chodníků a aut, je výjimečná. Závodem Slovinsko prostě žije a je to neskutečný zážitek, za který jsem vděčný.

Na závěr se sluší poděkovat všem, kteří se zasloužili o to, že jsem se mohl závodu zúčastnit. Dělám to velmi rád a především musím moc poděkovat doprovodnému týmu za vynikající práci. Podle mě to všichni zvládli skvěle a výsledný čas, který jsme strávili na zastávkách (4:04) je fantastický. Velké díky Hance Ebertové, Ivo Prokešovi, Petru Běličovi, Pavlu Novákovi a Michalu Kalábovi.

Hanka mě navíc hodně pomohla s přípravou na závod, ale především jako vedoucí týmu byla skvělá. Její povzbuzování a rady během závodu mě hodně pomáhali.

Děkuji našim sponzorům. Firmě Knauf za finanční podporu, firmě TUFO za skvělé obutí na kolo. Mimochodem, plášťovky TUFO ELITE PULSE se ukázali jako skvělá volba, během závodu s nimi nebyl jediný problém. Děkuji firmě BarčaTrans za zajištění obou doprovodných vozidel včetně technické přípravy pro závod. Za podporu též děkuji firmám DAFIT sportovní výživa a ATEX sportswear.

Děkuji své mamince, za přípravu jídla pro závod. Bylo vynikající. Děkuji našim příznivcům a fanouškům za podporu a povzbuzení. Děkuji Petru Janoušovi, za skvěle vedené zpravodajství z průběhu závodu na webu Hanky Ebertové.

Pokud jste dočetli až sem, děkuji i Vám, za trpělivost a shovívavost k mému neumělému „psaní“. Nashledanou na některém z dalších ultramaratonů a nebo při jiné třeba i necyklistické příležitosti.

 

Výsledkové listiny:

sólo muži do 50 let

Jure Robič cup  (časovka na Vršič 1 611m n.m.)

Fotogalerie: Hanka Ebertová

Videa: Start, Výjezd na Vršič 1, Výjezd na Vršič 2, Sjezd z Vršiče, Trápení před Krškem, Závěrečné stoupání, Vyhlášení vítězů

Statistika mého výkonu, aneb co se dá spočítat.