Úvodní stránka | DOS RAS EXTREME 2013, Postojna, Slovinsko

DOS RAS EXTREME 2013, Postojna, Slovinsko

31.05.2013 18:51

Slovinsko, Postojna 9. až 12.5.2013

délka závodu – 1 229 km

převýšení – 14 880 m

Složení doprovodného týmu:
Hanka Ebertová	vedoucí týmu, navigátor, fotograf a mentor
Ivo Prokeš	zástupce vedoucího týmu, řidič, catering, technický servis
Michal Kaláb	řidič, komunikátor, navigátor
Mirek Mikláš	řidič, catering, technický servis
Irena Prokešová	catering, fotograf

Opět balíme a odjíždíme - směr Postojna

Rok se sešel s rokem a já opět balím všechna svá cyklistická fidlátka a nabírám směr do teplých středomořských krajin, konkrétně do Slovinska. V městečku Postojna se chystá už sedmý ročník svátku amatérské cyklistiky zvaný DOS RAS EXTREME. Popravdě řečeno, kde jinde by se měl jeden z nejvyhlášenějších cyklistických ultramaratonů konat, než v rodné zemi fenomenálního ultramaratonce, nepřekonatelného Jure Robiče, který bohužel v roce 2010 tragicky zahynul. Slovinsko je zkrátka cyklistická velmoc a ultramaraton zde má hodně příznivců. Ostatně stačí se podívat do startovní listiny, kde místní borci směle soupeří se závodníky z jiných zemí.

Můj doprovodný tým proti loňsku doznal změn. Zůstává „zdravé“ jádro ve složení Hanka Ebertová, Ivo Prokeš a Michal Kaláb. Omluvil se Petr Bělič, který čeká každým dnem přírůstek do rodiny a tak má momentálně úplně jiné starosti (ta šťastná chvíle přišla v neděli a jmenuje se Lucie – přeji jí všechno nejlepší do života!). Pavel Novák je zase zasekaný pracovně. Nezbývalo tedy nic jiného, než oslovit náhradníky a je třeba dopředu říct, že to byla dobrá volba. Jako třetího řidiče jsem oslovil, mého bývalého kolegu a skvělého chlapa, Mirka Mikláše. Tým pak doplnila na poslední chvíli moje milovaná sestřička Irena. Irča se mnou jela už můj první pokus, což byl RACE 2009 a především se mnou absolvovala všechny 24-hodinovky. Takže nebyla žádným nováčkem.

Sraz týmu byl tradičně v Hradčanech, kde jsme se postupně během úterý sjeli a nalodili do dvou doprovodných dodávek, které opět výborně připravil Ivoš. Hlavní doprovodná dodávka byla se dvěma řadami sedadel a vybavená pro doprovod závodníka. Druhá byla nákladní verze, kde na ložné ploše kromě kol a proviantu trůnilo především lůžko pro odpočinek členů týmu. Po zkušenostech z přechozích ročníků víme, že kvalitní odpočinek členů týmu je klíčový a tak se snažíme vytvořit pro ně co nejlepší podmínky. Letos jsme měli v autech vylepšení v podobě dvou vozidlových CB radiostanic pro komunikaci mezi auty. Za perfektní přípravu aut si zaslouží velkou jedničku s hvězdičkou právě Ivoš! Má v tom letitou praxi a myslím si, že jen právě díky jemu jsme zatím neměli s auty během závodů prakticky žádné větší problémy. Teprve když jsme na místě viděli některá „udělátka“ v autech ostatních závodníků, docenili jsme naši perfektně připravenou techniku. A to už vůbec nemluvím o výtečně připravených navigacích, které nám letos opět pomáhal „rozchodit“ Petr Janouš, za což si také zaslouží velké poděkování.

Na cestu se vydáváme opět o půlnoci, tak abychom do Postojne dorazili ráno. Cestou nabíráme v Brně Michala a tradá směr Rakousko. Největším hitem pro obveselení osádek se stávají vysílačky v autech, jen doufám, že tu frekvenci neposlouchal nikdo „nepovolaný“. S jednou tankovací zastávkou v Mikulově a jednou čůrací v Rakousku jsme krátce po sedmé v Postojné. Vítá nás opět Hotel Sport a v něm sympatická paní recepční, která si nás pamatuje z loňska, takže ubytování probíhá bez problémů. Na pokojích se okamžitě klátíme do postelí a dospáváme procestovanou noc.

Co se dělo na místě samém před startem

Krátce před obědem spěcháme na registraci. Potkáváme se tady také s ředitelem závodu Andrejem Bergincem. Uvítání bylo opět srdečné a doufám, že drobné dárky od nás jej potěšili. Andrej je jako vždy v dobré náladě a v plném nasazení. Uřídit tenhle cirkus na kolečkách, jakým je DOS, musí být neskutečný zápřah a je obdivuhodné, s jakým přehledem to každý rok zvládá. Vždy si však najde čas pozdravit staré známé, Hanku nevyjímaje.

Obědváme opět v nedaleké pizzerii a pak následuje již pilná práce týmu při přípravě aut a vybavení na zítřejší ranní technickou přejímku a večerní start. Nedílnou součástí doprovodného vozidla závodníka, kromě všech těch nezbytných serepetiček, je vlastnoruční přání od mého synovce Tomáška. Doufám, že stejně jako loni nám i letos přinese štěstí. Na tom letošním přání se mě líbí, jak do něj zakomponoval českou a slovinskou vlajku. Pojede s námi celý závod za předním oknem. Tomáškovi moc děkuji.

Já mám od Hanky nařízený odpočinek, tak polehávám a sleduji cvrkot. Později odpoledne se všichni převlékáme do týmového a míříme procházkou k hotelu Jamski dvorec, kde o páté odpolední začíná tisková konference. Během konference mimo jiné organizátoři představují dvojici hendikepovaných cyklistů z Rakouska, kteří hodlají pokořit trať na kolech s ručním pohonem (handbike). Je to pro ně velká výzva a všichni jim přejí úspěšné dokončení závodu. Nicméně každý, kdo má DOS alespoň jednou za sebou ví, že to ti hoši budou mít zatraceně těžké. Zvláště pokud se vyplní nepříliš optimistická předpověď počasí.

Konference končí poměrně brzy a mě se nechce čekat na mítink s týmy. Stejně si potřebuji zajít do hotelu pro akreditační kartičku, kterou jsem tam zapomněl a tak se procházkou vydávám zpět. Věděl jsem, že technický mítink neskončí před sedmou, protože se tam stále dokola řeší nějaké technické detaily. Stejně jsem se ale vrátil brzy a čekal až do půl osmé, kdy to konečně skončilo. Poté nastal hromadný přesun do jídelny, kde se tradičně koná slavnostní zahájení spojené s večeří a losováním startovních časů. U vstupu do sálu jsme se potkali se Sváťou Božákem a jeho doprovodem. Navzájem se zdravíme a přejeme si hodně štěstí. Při losování jsem měl opět šťastnou ruku a vytáhl si startovní čas 20:39. Po dezertu se odebíráme sborem na hotel a do pelechu. Dnes se ještě naposled pořádně vyspíme.

Ráno po snídani opět probíhá předstartovní „ruch“. Nejdřív tým odjíždí na technickou přejímku a po návratu těsně před obědem mě vyzvedávají a odjíždíme nafotit týmové fotky. Následuje oběd tradičně v pizzerii, po němž se rozjíždí finální příprava aut, materiálu a hlavně příprava poživatin na první etapy závodu, kdy se jede nadoraz. Po čtvrté vyklízíme pokoje, já zůstávám v autě v garáži, kde mohu ještě chvíli relaxovat, zatímco tým odchází na předstartovní poradu do pizzerie. Co je pro mě hodně pozitivní, že v týmu vládne dobrá nálada a všichni se na závod těší.

Start a 1. etapa: Postojna - Šmarje pri Kopru, 102km/1060m

Krátce před sedmou se vracejí, ještě poslední předstartovní fotka a odcházím se rozjet. Po pěti dnech bez kola, má člověk pocit, že se musí na kole zase naučit jezdit. Nicméně fyzicky se cítím hodně dobře, a ačkoli předpověď počasí není dvakrát příznivá, už se nesmírně těším, až vyjedeme. Ať je to jak chce, závodníkovi je nejlíp na trati, tohle dlouhé čekání na start bývá ke konci už hrozně nepříjemné.

Po rozjetí se vracím do Postojné a poflakuji se kolem startu, ale jak se blíží můj čas, sjíždím do garáže pod hotelem KRAS, odkud pak vycházíme jednotlivě na startovní pódium. Krátce před tím, než mě rozhodčí pošle nahoru, potkávám se s jediným účastníkem ze Slovenska, kterým je Marek Harčarik. Stačíme spolu prohodit jen pár slov, než jsem odeslán ke schodišti. Ještě mu stačím rychle popřát hodně štěstí a vycházím na náměstí za pódiem. Na náměstí je hlava na hlavě a než se dostanu k pódiu, ještě v rychlosti kontroluji kolo a zapínám světla. Také si vyslechnu několik přání od diváků a odpovídám na jeden dotaz, odkud jsem. Tohle je na DOSu naprosto jedinečné, divácká kulisa. Nejen na startu, ale prakticky celou první noc potkáváme kolem trati skupinky fandících diváků. S přibývajícím časem je jich pochopitelně méně, jak se startovní pole natahuje, ale přesto nás stále někdo zdraví a povzbuzuje. Z projíždějících aut, cyklisti nebo i chodci. Slovinci prostě vědí, o co kráčí a s bezohledným chováním vůči účastníkům závodu ze strany řidičů se setkáváme jen výjimečně.

Přichází můj čas a já se drápu na startovní pódium. Usazuji se na kole, zatímco sympatická moderátorka představuje moji maličkost. Samozřejmě přichází i řeč na Hanku Ebertovou, která je tady vzhledem ke svým předchozím úspěchům, velmi populární. Snažím se říci, že po loňských zkušenostech máme vyšší ambice minimálně do první desítky a že hodně sázím na Hančiny zkušenosti. Nicméně u slovíčka „zkušenosti“ se nějak zasekávám a tak nevím, zda ten konec byl srozumitelný. To už přichází můj čas a jsem vyslán na trať.

Začátek závodu má prakticky stejný průběh jako loni. Jede se rychle a občas předjíždíme pomalejší závodníky. Zatím to není takový problém, na rovinkách bývá na předjetí dost místa. U trati je jako obvykle hodně fandících skupinek. Nemám ale dobrý pocit z německého závodníka, který startoval přede mnou. Na rovince jej bez problémů předjedu, ale on asi jezdí sjezdy dravěji a hlavně se chová nedisciplinovaně na stopkách a červených. Místo aby zůstal za mým autem, nacpe se vždy dopředu ke mně a pak rychle vystartuje, aby mě předjel. To že jej po chvíli dojedu a musím opět předjíždět, jej asi netrápí. Hanka už toho má dost a tak lítají i ostřejší slova. Snažím se tím moc nezabývat a soustředím se na svůj výkon. Snad se od něj v kopcích oddělíme.

V Kubedu těsně před nájezdem do prvních stojek dojíždíme a díky ohleduplnosti jejich doprovodu i předjíždíme závodníka na handbiku. Ještě mu stíhám zamávat a popřát štěstí, snad mě slyšel. Na vrcholech stojek jsou opět skupinky fandů, kteří nás ženou vpřed. V posledním stoupání před TS dojíždím dva závodníky. Oba bez problémů předjíždím, ale doprovodné auto prvního z nich nepouští můj doprovod dopředu. Je tady sice úzká silnice, ale uhnout se dá, pokud je vůle. Jsem už skoro sto metrů před nimi a jedu prakticky do tmy ve sjezdu. Vzdávám to a vracím se zpět dozadu k autu. Pánbů to asi viděl a tak jezdec přede mnou dělá na křižovatce ve městě chybu a jede rovně, zatímco my správně zahýbáme vlevo a tím se dostáváme před něj. Zakrátko se podepisuji na první TS.

TS 1 - Šmarje pri Kopru – čas 23:40

2. etapa: Šmarje pri Kopru - Lokavec, 150km/1440m

Poprvé se potkáváme během závodu s osádkou našeho druhého auta. Jenom si stačím odskočit na malou a jedeme hned dál. Ve sjezdu opět začínám cítit slanou chuť a vůni, blížíme se k mořskému pobřeží. Bohužel z něj však zahlédnu jen odlesk vody na kotvišti v Jagodje. Zakrátko se otáčíme zpátky do vnitrozemí, moře necháváme definitivně za sebou a v Rižaně začínáme stoupat zpátky do kopců. Zatím je jakž takž teplo, teplota se většinou pohybuje kolem 15°C i když někdy klesá až ke 12°C. Zatím jedu jen ve vestě, ve stoupáních se vždy zahřeji. Také jedeme stále víceméně na suchu, jen jednou jsme projížděli úsekem, kdy bylo trochu mokro po předchozím dešti, ale zatím jsem nezmokl.

Rychle projíždíme kolem bíle natřených ohrad v Lipici, kde se ve dne prohánějí bílí lipicáni. Teď nevidím nic víc, než ty ohrady v kuželu světel. Sjíždíme k Braniku a čeká nás ještě nová nudná rovinatá pasáž do druhé TS. Ožívám teprve tehdy, kdy v Ajdovščině odbočujeme z hlavní silnice a začínáme zvolna stoupat k Lokavci. Nebe začíná světlat, blíží se ráno a my jsme na druhé TS. Sláva, první noc je za zdárně za námi.

TS 2 – Lokavec – čas 4:32 – Polar 1+2 etapa

3. etapa: Lokavec - Žaga, 137km/2205m

Hned po podpisu jsem Hankou navigován k druhému autu, které stojí poblíž na parkovišti. Následuje převlékání a krmení. Před námi je první velké stoupání do 900 m n.m. Vyjíždíme za svítání, zařazuji se do vláčku závodníků a ihned začínám stoupat. Kopec je to dlouhý a zpočátku prudké stoupání se na závěr trochu položí na krásné horské silničce zaříznuté vlevo do skály. Je zde také několik tunýlků vytesaných přímo do skály. Letos jedeme skoro za světla a tak odtud musí být pěkné výhledy. Já si je však moc neužívám, okrajově sice vnímám krásné výhledy do krajiny pod námi, ale soustředím se na šlapání. Na vrcholu nás čeká ještě několik houpáků a před sjezdem dostávám teplou vestu. Konečně svištíme dolů a já si užívám první dlouhý sjezd.

Pohodička končí už na 65 km, kde nás roadbook odklání na v pořadí druhý nový úsek trati. Začíná se příjemným tempovým stoupáním až do Cerkna. Pak ale odbočujeme na místní silničky a tady přicházejí pověstné slovinské brdky (12-15%) na úzkých silničkách. Zatím je ale celkem příjemné teplé a suché počasí. Tělo už se také po první noci probudilo. Jede se mě tedy velmi dobře.

Jenže když se na jednom z posledních kopečků zvedám ze sedla, ozve se od zadního kola nepříjemný praskavý zvuk a kolo se skoro zastaví. Téměř ihned vím, co se stalo a inspekce zadního kola už za účasti Hanky a Ivoše odhaluje problém, prasklý drát výpletu zadního kola. Zatracená práce! Téměř okamžitě mě dochází rozsah průšvihu. Na náhradním výpletu mám pastorky jen do 25 zubů a nemáme sebou stahovák pastorků. Já magor, jsem jej sebou nevzal!!! Hanka mě nasazuje náhradní zadní kolo a já jí sděluji nepříjemnou pravdu, že jsme přišli o kazetu do 29 zubů. Není čas se déle vybavovat, sedám na kolo a jedem dále.

Hlavou se mně honí myšlenka na to, že budu Vršič lámat na 25 zubů, což mě nahání trošku strach. Jedu zatím dál a snažím se tím nenechat zlomit. V autě asi proběhla nějaká diskuze s organizátory, což se dozvídám ve sjezdu, kdy mě Hanka zastavuje vedle auta rozhodčích a snaží se z nich dostat informaci o nejbližším cykloservisu nebo prodejně. Je pátek dopoledne a tak by měli mít otevřeno. Hanka je prostě nezmar a hned začala organizovat mou záchranu. Ve sjezdu mě pak hlásí přes megafon, že do Vršiče mě ty pastorky přehodí, ať si s tím nelámu hlavu. Je to zlatíčko! Teď se teprve naplno projevuje její nezastupitelná role v týmu. Ve chvíli, kdy by se ostatní smířili s daným stavem, Hanka zapíná forsáž a s vehemencí sobě vlastní řeší problém.

Když pak projíždíme městem, z protisměru k nám přijíždí naše druhé auto. Hanka se do něj přesunuje a vydává se shánět stahovák. I když mám nařízeno, že se tím nemám znepokojovat, stejně mě hlava šrotuje a uvědomím si, že budeme potřebovat také bič (speciální nářadí, které slouží k přidržení pastorků, protože závěrná matice se povoluje ve volnoběžném směru kazety). Jedu tedy k autu a raději to Michalovi připomínám. Ten to vzápětí hlásí vysílačkou Hance, sám netuše, co to ten bič vlastně je. Odpověď od Hanky je bryskní: „nejsem přece blbá“. Můžete hádat, komu na virtuálním kontu přibil další černý puntík. :-)

Jak jsem se později dozvěděl, potřebné nářadí Hanka sehnala v cykloprodejně v Tolminu. My zatím pokračujeme dál a blížíme se k Julským Alpám. Ty jsou celé pod mrakem, takže déšť nás zřejmě nemine. Zakrátko jedeme po mokrých silnicích, ale zatím neprší. Nechávám si nasadit blatník na zadní kolo, abych udržel zadní část těla v suchu. Musím si chránit pozadí, protože mokré kalhoty fungují spolehlivě jako šmirglpapír.

Zanedlouho jsem v Žaze a hned po podpisu mě navigují k našemu poblíž stojícímu druhému autu, které je už na místě.

TS 3 – Žaga – čas 10:18 – Polar 3. etapa

4. etapa: Žaga - Slovenski Javorniki, 80km/1420m

Předávám kolo Hance a jdu se převlíkat do suchého a najíst. Hanka zatím provádí operaci mého zadního kola, kdy musí přehodit 11 rychlostní kazety Campagnolo a to bez pomocné plastové kostřičky. Ekvilibristický úkon zvládá perfektně a tak do čtvrté etapy vyjíždím s kazetou 12-29 zubů, za což jsem jí velmi vděčný. Na Vršiči a i na dalších stojkách, které mě ještě čekají, se budou hodit.

Musím v tomto bodě poděkovat a hlavně vyseknout velkou poklonu Hance. V podstatě mě tím zachránila závod, když vyřešila problém, jejž jsem si zavinil sám vlastní nepozorností při balení nářadí. Sice jsme trochu ztratili, ale zůstal jsem v závodě a hlavně, pokud bych jel dál jen s náhradní kazetou, téměř jistě bych pak jezdil hůře v kopcích a ztrácel drahocenný čas. Takhle jsem měl alespoň šanci to zvrátit a pokusit se vrátit zpět do závodu.

Jedeme nádherným údolím řeky Soči a míříme k začátku stoupání na sedlo Vršič do nadmořské výšky 1 611m. Postupně osychají silnice a trochu se otepluje. I když jedu stále poměrně rychle, začínám se cítit jakoby unavený. V brdcích před hlavním stoupáním ale jedu stále dobře a tak si to nijak nepřipouštím. Netrvá dlouho a najíždím do závěrečného 9km dlouhého kopce s průměrným 14% stoupáním. Nasazuji vzadu lehké pastorky a snažím se držet pravidelné tempo. Také se snažím častěji měnit pozici při šlapání a střídám jízdu ze sedla a v sedle.

Jak se blížím k polovině kopce, začíná se mě dělat maličko mdlo a točit hlava. Chvíli s tím zkouším bojovat, ale je to stále silnější a než bych se vyvrátil do škarpy, raději zastavuji a prosím Hanku, ať mě poleje hlavu. Snad to přejde. Hned to samozřejmě schytám, protože jsem opět zastavil na nevhodném místě, ale hlavu mě ochladí a přidá i nějaké energetické tablety. Nejspíš jsem v minulé etapě málo pil nebo jedl.

Vydávám se do závěrečného úseku stoupání a není to sice úplně ono, ale pomaličku se oklepávám, takže zbytek stoupání už jedeme bez zastavení. Rvu to prostě naplno, nemůžu si dovolit ztrácet další čas, odpočinu si v následujícím dlouhém sjezdu. Na vrcholu nás vítají diváci a kamery. Rychle zajíždím na parkoviště k našemu autu. Dostávám teplé oblečení na sjezd a valíme dolů.

Sjezd je sice suchý, ale na rozlezlých kostkách v zatáčkách si dávám velký pozor. Tady není prostor pro nějaké hrdinství. Jak najedeme na lepší silnici, hned je to lepší a já si pak užívám jízdy až do TS4.

TS 4 – Slovenski Javorniki – čas 14.07 – Polar 4. etapa

5. etapa: Slovenski Javorniki – Šoštanj/Florjan, 116km/1380m

U podpisového stanu mě vítá sám ředitel závodu Andrej Berginc, který je v dobrém rozmaru a vyptává se, jaké to bylo na Vršiči. Ulevuji si nepublikovatelnými výrazy, které tady radši nebudu opakovat, protože letos mě dal Vršič pěkně za vyučenou. Přísahám, že už jej nebudu nikdy podceňovat!

Po podpisu mě sám Andrej s vehemencí roztláčí a já vyjíždím do další etapy. Už po pár kilometrech mě Hanka kormidluje na prvním vhodném místě na přestávku. Už bylo na čase, v tom teplém oblečení se začínám pařit. Je teplo a tak se rozhoduji pro krátké oblečení. Probíhá rychlé převlečení včetně hygieny zadní části těla, pak ještě tu potvoru nakrmit a jedem dále.

V krátkém se cítím opět o něco lépe a hned se i líp jede. Před námi se vlní brdkovatá silnička přes dědinky a ani ne po dvaceti kilometrech se začíná mračit a poprchat. Když déšť zhoustne, nasazujeme blatník a posléze i pláštěnku. Po dopoledních problémech na Vršiči se mě teď opět jede dobře a světe div se zatím žádné problémy s koleny. Takže stále mohu jezdit ze sedla a šetřit pozadí.

Hanka mě upozorňuje na prudkou stojku před námi, jež je třeba, vyjet bez zastavení. Musím se kousnout, ale dám to. Ještě štěstí, že mám vzadu dost zubů, tohle bych na 25 zubů těžko lámal. Za odměnu mám pěkný sjezd na druhé straně do Kamniku. Za ním mě pak čeká další, tentokrát dlouhé a tempové stoupání na Črnivec. Jedu stále slušné a pravidelné tempo. Pak si opět užívám dlouhý sjezd. Na TS jen projíždíme, je technická a stačí nahlásit průjezd telefonicky.

TS 5 – Šoštanj/Florjan – čas 19:04 – Polar 5. etapa

6. etapa: Šoštanj/Florjan - Kamnica, 114km/965m

Začátkem první noční etapy si užívám rovinek jen prvních pár kilometrů, poté se silnice opět zvedá a přede mnou je stoupání do sedla Sleme v nadmořské výšce 1 100m. Dlouhé tempové stoupání opět zvládám celkem bez problémů, a ačkoli jedeme stále po mokrých silnicích, už alespoň neprší. To je docela dobrý signál, že bychom projeli i druhou noc po suchu? Docela bych to uvítal.

Na kopci zastavujeme a já se dooblékám na sjezd a vlastně už do druhé noci, také sním něco jídla. Dostávám ještě světla a vyjíždíme vstříc sjezdu a druhé noci. Zbytek téhle etapy jedu jako automat, je to rovinaté a na mě se začíná podepisovat únava, nicméně stále jedu slušně tempově. Především mě udivuje, že ještě nemám žádný z problémů, kterými jsem trpěl loni a můžu jet bez omezení. A také v závěru jedeme převážně po suchých silnicích.

Krátce před půlnocí jsme na další TS.

TS 6 – Kamnica – čas 23:47 – Polar 6. etapa

7. etapa: Kamnica - Moravske Toplice, 124km/940m

Podepíšu se, slupnu něco jídla a jedeme dál. Přede mnou je asi nejhnusnější etapa závodu. Ne že by byla nějak těžká profilem, ale vychází vždy na druhou polovinu druhé noci a to bývá vždy ouvej. Úvodní pasáž v kopcovité krajině vede po klikatých silnicích a tak je třeba být neustále ve střehu, pak ale následuje střední rovinatá pasáž, a zde je velmi těžké udržet pozornost a hlavně neusínat. Zatím to zvládám zdá se lépe než loni, ale stejně mám občas nepřekonatelnou chuť praštit s kolem do příkopu, zalézt do auta a spááát. Při vědomí mě překvapivě udržuje tichý hovor osádky v autě za mnou, který se přenáší do tlampače (odešel vypínač na mikrofonu a ten nejde vypnout). Sice nerozumím, o čem se mluví, ale mozek se snaží z toho brmlání vyseparovat slova a tím se udržuje ve stavu bdělosti. Pro osádku musí být tyto hodiny také velmi vyčerpávající a tak si alespoň povídají o všem možném, aby se udrželi v bdělém stavu. A ke všemu se musí celou tu dobu koukat na zadek nějakého šílence na kole. :-)

Někdy kolem druhé hodiny ráno zahlédnu stát u krajnice doprovodné auto a něčí trčící nohy ze zadních dveří. Moje tušení vzápětí potvrzuje Hanka, právě jsme projeli kolem spícího Sváti Božáka. Ježíši, taky bych si schrupnul! Paradoxně mě tahle informace spíše probouzí a pouštím se do poslední třetiny etapy, což jsou opět prudké brdky v dědinkách. Po nějaké době mám pocit, že jezdíme stále dokolečka ty stejné kopce, někdy jen jiným směrem. Mozek zkrátka už nevnímá časovou posloupnost a navíc během noci, kdy vidím jen to, co osvětlí reflektory auta, ztrácím přehled o krajině kolem nás a dostaví se pocit jakoby jízdy v nějakém tunelu pořád dokola. Je to sice na palici, ale nedá se s tím dělat nic jiného, než to vydržet do svítání.

Konečně začínáme klesat a od východu začíná světlat obloha. Blíží se ráno a já se blížím do další TS. Cítím, že druhá noc je úspěšně za námi a já ji přežil. Je to paráda! V dobré náladě přijíždím do Moravskych Toplic.

TS 7 – Moravske Toplice – čas 5:18 – Polar 7. etapa

8. etapa: Moravske Toplice - Šmarje pri Jelšah, 125km/540m

Po podpisu mě Hanka hned diriguje na parkoviště za TS, kde se vzápětí objevuje naše druhé auto. Převlékáme včetně hygošky a dostávám ranní teplé jídlo. Nádhera, cítím se po druhé noci dobře, a tak jakmile se najím, vyjíždíme do osmé etapy. Z loňska si pamatuji, že je skoro celá po rovině a tak se hned snažím jet slušné tempo.

Zatím je sucho, ale před námi se kupí mraky, asi opět zmokneme. Zanedlouho se předtucha stává skutečností, a když už je toho deště hodně, raději si beru pláštěnku. Když pak přejíždíme most přes nějakou velkou řeku, koukám jak blázen, že je úplně plná kalné vody. Tady muselo ale hodně pršet! To těch pár kapek, co jsme včera schytali, proti tomu nic není.

Chvílemi prší více, chvílemi déšť skoro ustává. Je to jak na houpačce. Víceméně stále jedu slušné tempo a zastavuji, jen když už nutně potřebuji na malou. Brzdím na autobusové zastávce a opírám kolo o zastávku. Otáčím se a najednou slyším křik z auta. Ohlížím se a kolo se poroučí k zemi, špatně jsem jej opřel. Zvedám jej a vypadá to, že se mu nic nestalo. Když se ale znovu rozjedu a přeřazuji, řetěz mění pastorky jen neochotně. Při tom pádu zřejmě dostala přehazovačka ránu a pohnula se. Stačí však otočit stavěcím šroubem na dorazu a přehazování se upravuje. Uf, to bylo jen o fous, musím si na kolo dávat větší pozor, potřebuji na něm dojet až do Postojne!

Bez problémů zdolávám posledních pár prudkých brdků a krátce po desáté dopolední se podepisuji na další TS.

TS 8 – Šmarje pro Jelšah – čas 10:24

9. etapa: Šmarje pri Jelšah - Krško, 63km/660m

Je už skoro sucho, takže pláštěnka jde dolů. Ještě do sebe dostávám něco málo jídla a jedem dále. Přede mnou je etapa, kde jsem se loni nejvíce vytrápil. Je sice jedna z nejkratších, za to samý prudký brdek a hlavně kvalita cest si nezadá s tankodromem. Já jsem však letos na tom hodně dobře a využívám toho, že se udělalo trošku lepší počasí. Je sice stále pod mrakem, ale relativně teplo a hlavně sucho.

Všechny ty kopečky na rozbitých silnicích zvládám s přehledem a všímám si i místa, kde jsem loni brousil svodidla ve snaze, vyhnout se rozdrbané silnici. Také dlouhý šlapavý sjezd před Krškem jedu celkem v pohodě, i když připomíná spíše jízdu po pražcích. Nálada je silně v plusu, teď mě nemůže rozhodit nic, včetně téměř kilometrové šotolinové vložky na vjezdu do Krška, kde se opravuje silnice za plného provozu a kde si plášťovky od Tufa opět vysloužily svou skvělou pověst.

Jsme v Kršku a já se hned po podpisu na TS přesunuji k našemu druhému autu na papáníčko.

TS 9 – Krško – čas 13:00 – Polar 8 + 9. etapa

10. etapa: Krško - Črnomelj, 95km/820m

V týmu panuje dobrá nálada, takže krátká zastávka probíhá v pohodě. Od Ivoška ještě dostávám naposled nový olej na řetěz. V tom mokru je třeba udržovat řetěz namazaný a pokud možno čistý.

Najedený a nabumbaný vyjíždím z města. Čeká mě nudný rovinatý úsek, kde bych se měl snažit udržet rychlost a neztrácet na soupeře. Z auta dostávám od Hanky informaci, že se pohybuji na pátém místě, ale před Matijou Novakem mám jen minimální náskok. Měl bych v posledních třech etapách zabojovat, jestli o to páté místo nechci přijít. Takže mám o důvod víc se snažit.

Pomalu se blížíme k jednomu z posledních stoupání, na kopec Vahta do nadmořské výšky 610m. Silnice jsou opět mokré a já si potřebuji nutně odskočit na malou. Vybírám pokud možno „vhodné“ místo, z auta vyskakují na malou i Hanka s Ivošem, jen Michalovi se místo nezdá a tak odváží auto na asi padesát metrů vzdálenou zastávku. Té zastávky jsem si předtím nevšiml, jinak bych k ní asi zajel sám. Takto si Michal „užívá“ kritiky od Hanky a Ivoše, kteří musejí k autu doběhnout po svých. Mně to nevadí, já se vezu. Nicméně opět jeden virtuální černý puntík pro mě, za výběr nevhodného místa k zastavení. :-)

Profil terénu se začíná vlnit, což je známka blížících se kopců. Vzápětí dostávám od Hanky informaci o odstoupení dosud vedoucího Thomase Ratschoba, takže už bojujeme o čtvrté místo. Thomase je mě líto, protože odstoupení z prvního místa musí hodně bolet a musel k tomu mít hodně závažný důvod. Tohle se jen tak pro nic za nic nedělá. Pro nás to ale znamená dobrou zprávu, která mě žene o to více vpřed. (Thomas podle zprávy od rozhodčích odstoupil poté, co jej srazil z kola nepozorný řidič jeho doprovodného auta, údajně se to obešlo bez zranění.)

Je tady závěrečné stoupání etapy na Vahtu, které je tempové a jede se po pěkné silnici. Jedu nadoraz a stále celkem v pohodě jsem schopen měnit styl jízdy. Závěr kopce mě překvapuje, měl jsem z loňska dojem, že kopec je delší. Na vrcholu mě Hanka zastavuje a doobléká na sjezd. Valíme dolů, místy je silnice mokrá, tak si dávám velký pozor. Ještě zbývá překonat pár kilometrů zvlněnou krajinou a jsme na TS10.

TS 10 – Črnomelj – čas 16:45 – Polar 10. etapa

11. etapa: Črnomelj - Nova Vas, 87km/1100m

Po podpisu mě Hanka hned strká do ruky hrnec s jídlem. Od dam na TS dostávám židličku, takže na chviličku si sedám a tlačím do sebe poslední jídlo. Ještě si stačím postěžovat na ty hrozný silnice, že jsem z nich už totálně vytřesený a jedeme dál.

Kousek za Črnomejlem začíná poslední krpál do výšky 560 m n.m., je to hodně prudké takže volím lehké převody a většinu kopce jedu ze sedla, sedám si jen v mírnějších pasážích, abych zase kapku pošetřil kolena. Hanka se taky snaží a v těchto pasážích mě častěji povzbuzuje. Potřebujeme udržet stále vysoké tempo. Konečně jsme nahoře a teď si musím dát pozor v tom rozbitém a prudkém sjezdu. Sice jej letos pojedu po suchu i tak je to tady o ústa, taky Hanka mě nabádá k opatrnosti.

Sjezd jsem ustál a teď už zase jsou před námi ty hnusné prudké brdky přes dědinky. Něco zvládám vyjet ze sedla, jiné musím jezdit tempově. Horší je, že opět začíná pršet a než se vymotáme z těch vesniček a začneme sjíždět ke Kočevje, začíná mě být zima. Hlásím to do auta Hance, takže zastavujeme, dostávám dlouhý dres, pláštěnku a na kolo světla. Vyjíždím opět do deště a k němu se přidává ještě protivítr. Na rozbité silnici za Kočevje opravdu skvělá kombinace. Ke všemu mě začínají v některých polohách trnout ruce, asi prochladly v tom dešti. Snažím se jet na maximum, jednak abych se zahřál a také neztrácel rychlost. Také často měním styl jízdy, abych rozhýbal ruce.

Konečně mám tenhle nepříjemný úsek za sebou a začínám stoupat k poslední TS. Pomalu přestává pršet a začíná se valem stmívat. Už za tmy pak dojíždím k předposlední TS.

TS 11 – Nova Vas – čas 20:42

12. etapa: Nova Vas - Postojna, 37km/325m

Jen se podepisuji a jedeme dále. Do cíle je to už jen malý kousek, říkám si a skoro furt z kopce. Ze začátku to sice jde fajn, ale v druhé půli etapy začíná opět pršet a to je malér. Oslňovaný protijedoucími auty přes mokré brýle skoro nic nevidím a to mě značně nervuje. Konečně podjíždíme pod dálnicí a teď nastává ta pravá chvíle pro mého hlavního navigátora Hanku. Trefit ten neskutečně komplikovaný dojezd, za deště a potmě. Psychicky se připravuji na ten mazec, ale stejně nadávám jako špaček. Těch děr je tady snad dvakrát tolik než loni a navíc mě stále oslňují auta z protisměru. Alespoň že Hanka to zvládá a projíždíme ten mazec na první dobrou. No sláva, konečně je přede mnou závěrečná stojka, která se už jede po pěkné silnici.

Lámu to nahoru co to jde, ale pomalu začínám cítit neskutečnou únavu, takže když zahlédnu na vrcholu stoupání blikající auto rozhodčích, kteří mě povedou do cíle, je to pro mě jako zjevení. Jsem nahoře a valím za nimi směr Postojna. Nechávám si raději trochu odstup, nerad bych na poslední chvíli lehnul na nějakém kanálu. Teď už nic nenaženu, zbývá jen bezpečně sjet dolů k hotelu Kras.

Před hotelem je ale prázdno a střecha pódia je spuštěná dole. Pokračuji dál za autem rozhodčích. Zastavujeme před vjezdem do garáží. Dobíhá ke mně chlapík s podpisovým archem, rychle se podepisuji. Ještě chvilku čekám s napřaženou rukou k podpisu, aby mě Hanka stihla vyfotit.

Rozhodčí mě posílají dolů do garáží. Tam už mají vše připravené v pravém rohu garáží. Dojíždím na koberec a přebírám medaili. Konečně můžu slézt z toho „zatraceného“ kola a nemusím nikam spěchat. Naplno na mě dopadá obrovská únava, ale také vědomí, že se mě konečně podařilo zajet ultra, tak jak bych si představoval. I přes to, že všechno kolem sebe vnímám jako v mlze, snažím se užít si každou vteřinu a spolu s týmem oslavit náš společný úspěch. Společné focení, objetí se členy týmu, kolo nad hlavou i obligátní šampaňské, vše probíhá v hektickém ovzduší a i když sotva stojím na nohou, užívám si neopakovatelnou atmosféru chvíle. Všechno krásné ale jednou skončí a tak i my se pomalu loučíme a já klopýtám v tretrách k našemu autu. Když nastupuji, naproti právě přijíždí do cíle Matija Novak. Snad jsme ten hubený náskok před ním udrželi, Hanka tvrdí že ano.

Na hotelu, zatím co se na baru rozjíždí týmová oslava, já beru kramle do postele. Třetí noc za sebou už prostě nedám. :-)

TS 12 – Postojna – čas 22:06 – Polar 11 + 12. etapa

Den poté, slavnostní vyhlášení a odjezd

V neděli ráno jsem to já, kdo láká ostatní z postelí na snídani, protože mám hlad, ale samotnému se mně nechce. Konečně kolem osmé se odebíráme do jídelny. Po snídani se oddávám relexaci, zatím co můj nezničitelný tým se dává do práce. Hanka s Michalem a Ivošem odjíždějí do centra dění, aby zjistili, jak je to s naším pořadím. Irča s Mirkem začínají uklízet ten závodní svinčík v autech. Během závodu není na některé věci čas a tak to pak v autech vypadá jak po výbuchu. Nicméně, ještě nikdy se nic nezničilo a auta vždy vracíme v perfektním stavu. I to je vizitka mého skvělého týmu.

Hanka se vrací a potvrzuje čtvrté místo. Také se konečně dozvídám o penalizaci 15 minut, kterou jsem dostal za projetí červené na křižovatce. I když si na to dávám pozor, někdy to prostě nevyjde. Pamatuji si na jednu křižovatku, kdy jsem tam vletěl na oranžovou, na druhou stranu, to bych už asi neubrzdil. Zda to však byla ta, za kterou jsem penaltu dostal, to se už nedozvím. Nejdůležitější je, že to nemá vliv na moje pořadí, i když čtvrté místo před Matijou Novakem jsem udržel s minimálním odstupem sedmi minut! To bylo prostě o fous.

Zbytek dne před slavnostním vyhlášením pak vyplňujeme balením aut a odpoledne procházkou po městě spojenou s nákupem suvenýrů.

Vyhlášení probíhá opět na slavnostním pódiu na náměstí před hotelem Kras. Pro místní fanoušky je určitě příjemné, že se na nejvyšších příčkách v sólo kategorii objevili místní borci. V ženách Andreja JAGODIC a v hlavní mužské kategorii Mitja ROK. Velký aplaus také, nepochybně zaslouženě, sklidila dvojice rakouských hendikepovaných cyklistů Thomas FRUHTWIRTH a Manfred PUTZ, kteří jako první překonali trať DOS RAS EXTREME na rukami poháněných kolech. V sólo kategorii nad padesát let kraloval další rakouský závodník Herbert MENEWEGER.

Vyhlašování probíhalo v báječné a přátelské atmosféře. Setkal jsem se také se Sváťou Božákem a jeho týmem. Sváťa si vybral smůlu druhou noc, kdy měl pád při přejíždění kolejí. Pěkně si natloukl a to ho zřejmě stálo hodně času a muselo to pěkně bolet. Udělali jsme si i čas na společnou fotku.

Na závěr probíhá obvyklé defilé všech účastníků závodu a rozloučení s diváky, fanoušky, organizátory a členy týmů. Neobejde se samozřejmě bez účasti ředitele závodu Andreje Bergince, dobrého ducha tohoto podniku, bez kterého by závod asi nebyl takový, jaký jej známe. Myslím, že on je tady tím největším vítězem. Zřejmě nikdo z nás, kdo má za sebou v nohou 1 229 slovinských kilometrů, si nedokáže představit jaká protivenství a překážky musí být překonány a zdolány, aby se závod vůbec mohl konat. Andreji tisíceré díky!

Po rozloučení jsme už spěchali a zpáteční cesta proběhla bez problémů. S jednou zastávkou jsme byli o půl druhé ráno v Hradčanech. Ivoš si dal pak ještě jeden noční ultramaraton, když se s Hankou otočil do Prahy, jelikož ta musela v pondělí do práce.

Závěr

Na závěr musím v prvé řadě složit velkou poklonu celému doprovodnému týmu. Odvedli skvělou práci a tak jediný velký problém, který museli během závodu řešit, jsem vyrobil já, když jsem zapomněl zabalit stahovák pastorků. Společně jsme dosáhli skvělého sportovního úspěchu, a i když jsme zůstali těsně pod „bednou“ na nepopulární „bramboře“, já osobně si výsledku velmi považuji a myslím, že je zatím ten nejlepší z mé krátké cyklistické kariéry. Doufám, že stejný pocit mají i členové mého týmu.

Myslím, že právě v tomto závodě se naplno pozitivně projevila moje skoro dvouletá spolupráce s Hankou. Jednak zafungovaly tréninkové změny, které jsem na její rady zavedl už loni a v druhé řadě, s Hankou se více známe a ona už ví, co na mě platí a umí mě pomoci, když je mi při závodě ouvej. Samozřejmě a především jsou neocenitelné její zkušenosti z ultra závodění, které uplatňuje při řízení doprovodného týmu. Jsem jí velmi vděčný za pomoc a podporu. Doufám, že naše spolupráce bude pokračovat i dále a že se mě podaří splatit svými sportovními výsledky alespoň zčásti dluh, který vůči ní mám.

Závěrem chci poděkovat všem, kteří nás podporovali na dálku a celou dobu nejen drželi palce, ale i posílali pozdravy a povzbuzení. Děkuji mé mamince, za přípravu báječného jídla, které mě celou dobu drželo nad vodou. Děkuji Petru Janoušovi, za reportování průběhu závodu na webu. Děkuji Hance, za zpracování dovezeného fotografického materiálu a vytvoření pěkné fotogalerie.

Velké díky patří také sponzorům, kteří nás podporují a bez jejichž pomoci, bychom to celé nezvládli. Firmě KNAUF za finanční podporu, firmě TUFO za skvělé obutí na kolo, které mě stejně jako loni dovezlo v náročných podmínkách bez defektu. Děkuji firmě BarčaTrans za zajištění obou doprovodných vozidel včetně technické přípravy pro závod. Za podporu též děkuji firmám DAFIT sportovní výživa a ATEX sportswear.