Drásal - 4.7.2009 - Holešov

"nikdy nic, nikdo nemá, míti za definitivní ..."

Letošní počasí opět nezklamalo a před Drásalem nám připravilo těžkou tajenku. V jakém stavu bude trať v den závodu a jaké nás čeká počasí nebylo jasné do poslední chvíle. Přívalové srážky, které sužovaly prakticky celou republiku a přilehlé okolí už čtrnáct dní, se však naštěstí Hostýnským vrchům vyhnuly. Takže trať byla kupodivu dobře sjízdná až na některá podmáčená místa a pochopitelně také bylo dost bahnitých louží, které už k tomuto závodu tak nějak patří. Počasí se v sobotu umoudřilo a závod proběhl za slunečného a teplého dne.

Cítil jsem se před závodem velmi dobře a moje očekávání tomu odpovídalo. Měl jsem k tomu pochopiteně dobré důvody. Jednak vynikající výsledky z předchozích závodů a také jsem měl skvělý doprovod v podobě Lenky Tabarkové a Pavla Nováka. Pavel letos poprvé nechal foťák doma a rozhodl se být mně k ruce, jak jen bude třeba.

Na start závodu, do první startovní vlny, jsem se ráno stavěl hodně sebevědomně. První kilometry po asfaltu do Žop byly prakticky pohodové, kdy jsem se vezl v balíku. Samozřejmě, že nájezd do stoupání na Poschlou idylu ukončil a začalo se závodit. Držel jsem se ve své výkonnostní třídě a snažil se moc neztratit, ale také se hned neutavit. Následný sjezd do Rusavy bývá hodně rychlý a nervózní, ale díky tomu, že jsem se pohyboval hodně vepředu, proběhl bez problémů.

Také v následujícím krpálu na Hostýn se držím a jedu celkem slušně. Závěrečnou mokrou a kamenitou pasáž zvládám až na jedno zaváhání v sedle. Naopak ve sjezdu do Chvalčova jedu z počátku hodně opatrně ale na konci se konečně dostávám do pohody a závěr dávám slušně.

Bohužel, výjezd na Tesák novým způsobem není tak výživný jako původní trasa. Ale ochrama přírody si to asi zaslouží. Těsně před Tesákem, na lesní turistické cestě, nezvládám průjezd kaluží a znenadála se zapichuji předním kolem skoro až po náboj. Neustál jsem to, a svalil se do bláta. Pěkně jsem si hrábnul pravou rukou do té nevětší sračky. Fujtajbl. Rychle vstávám a otřepávám si ruku. Ještě zavolám dozadu, ať si dají kluci pozor a naskakuji.

Následuje rychlý průjezd občerstvovačkou na Tesáku. Od Pavla dostávám tyčku a informaci, že jedu na prvním místě v kategorii. Tož, tohle potěší. Zalezu si do malé skupinky a při objíždění vrcholu Smrduté se najím. Čeká nás jeden z nejtěžších úseků, Kelčský Javorník. Některé úseky standardně dávám pěšky. Na vrcholu chytnu nabízený kelímek s vodou a valím dál. První část sjezdu je opravdu výživná. Naštěstí je tady letos poměrně sucho a tolik to na kamení neklouže. Přesto jedu raději opatrně a na své soupeře trochu ztrácím. Dojíždím si to v dolní rychlé pasáži a hlavně na asfaltu přes Rajnochovice. Na výjezdu z vesnice se ze skupinky trhám a jedu si své tempo ve stoupání k Lázům.

V druhé půlce mně dojíždějí dva kluci, prý ve sjezdu kufrovali. Evidentně na to mají a tak se mně pomalu vzdalují. Stoupání není příliš dlouhé a tak jsem v Lázích za chvilku a hrnu to z kopce po asfaltu k další předávce. Pavel mně podává jídlo a hlásí stále vedení v kategorii. Tož to je dobré.

Na výjezdu shltnu svačinu. Jedu sám ale držím stále fajnové tempo. Nevím proč ale najednou mám pocit, že nejedu správně. Za chvíli to už není pocit nýbrž jistota. Rychle se otáčím a valím co to dá zpátky. No, zajel jsem si skoro půl kilometru. V okamžiku, kdy se napojuji na trasu, přejíždí odbočku další borec. Jen na něj houknu a mastím to dolů kapku rozbahněným sjezdílem. Zatracená práce, ztratil jsem tak dvě až tři minuty. O tom, kolik mně asi předjelo lidí, raději nepřemýšlím a koncentruji se na jízdu. Už žádnou další ptákovinu nesmím vyrobit.

Některé úseky na lesních pěšinách jsou poměrně výživné. Mazlavé blátíčko se nabaluje na kolo. Jen doufám, že to přežije hlavně přesmykač. Malou placku budu dnes určitě ještě potřebovat. Sjezd po otevřených loukách na Jarcovou je už v pohodě a tak zakrátko vyjíždíme na asfalt před Mikulůvkou. Občerstvovačkou projíždím a jedu si své tempo. Mažu řetěz a dojíždím pár lidí. Jedna holka se za mně pověsí a tak ji táhnu až k začátku stoupání na Prženský vrch.

Tenhle kopec opravdu nemusím. V poledním žáru se drápat po rozbité asfaltce do takového krpálu není nic moc. Jsem rád, že nejprudší pasáže mám rychle za sebou, ale kopec je to dlouhý a tak se škrábu stále výš. Před vrcholem potkávám kluka, který tlačí kolo a shání se po spojce na řetěz. Sice sebou jednu vezu ale přece mu ji teď nedám. Co kdybych ji sám potřeboval. Je mi líto, ale tohle je jeho problém. Před samotným vrcholem začínám cítit únavu. Nejedu, jak bych měl. Snad se to ještě spraví. Sjíždím dolů a před závěrečnou pasáží po asfaltu dostávám od Pavla jídlo a od Lenky bidon.

Najíždím opět do terénu a snažím se seč to jde udržet tempo. Pasáž před Trojákem se dá jet poměrně rychle ale chce to zabrat. Je to hodně členité. V posledním výšvihu na Bludný, který je na malou placku po louce, to dávám v sedle, ale opravdu na krev. Něco není v pořádku, ve stoupáních se necítím dobře, to se mně vůbec nelíbí.

Sjíždíme dolů k občerstvovačce, kterou ale projíždím a pádím vstříc posledním čtyřiceti kilometrům, které však bývají ty nejvýživnější. Před vjezdem do lesa se snažím máznout vrzající řetěz ale moc se to nedaří. Začíná série kamenitých výjezdů na malou placku. Kromě jednoho je dávám všechny v sedle ale opět musím jít na plech. Konečně je konec a valím dolů k občerstvovačce v Ráztoce.

Už před nějakou chvílí mně došel ionťák v batohu a mám jen půlku flašky. Takže stavím, napiju se a pojím kousek melounu. V prudkém sjezdu k hlavní silnici se přede mnou motá nějaký helhula s autem. Nemůže se rozhodnout, jestli mně pustí nebo co. Konečně nechává volné místo, abych ho mohl předjet. Před nájezdem na hlavní silnici pak předvádím přítomným divákům, jak se brzdí smykem na šotolině, za což sklízím potlesk. Je to příjemné. Méně příjemné je ale zjištění, že do kopce mně to jede ale opravdu prachmizerně. Ploužím se ve výjezdu jak leklá ryba. Je to hrůza a to mně čeká ještě dlouhý kopec na Hrubou Malíkovou, kde je poslední vrcholová prémie. Sice občas dojíždím nějaké odpadlíky z krátké trati, ale to je na nic. No nakonec jsem se nahoru vyškrábal. V dlouhém sjezdu do Fryštáku se snažím si trochu orazit. Hlavně se těším na flašku s pitím, která tam na mně čeká. Už nemám co pít. Taky mně napadá, že bych při té příležitosti mohl odhodit prázný batoh. Naštěstí si uvědomuji, že tam mám náhradní duši, co kdybych ještě nedejbože píchl. Nedá si nic dělat, musím jej sebou vláčet až do konce.

Chvála pánubohu, Lenka s Pavlem jsou na místě a tak dostávám pití a poslední jídlo. Nacpu do sebe všechno co ještě mám u sebe a pořádně to zapíjím. No a škrábu se nahoru. Jde to ztuha a zdá se, že ten kopec snad vůbec neubývá. Konečně je konec asfaltu a najíždím do krátkého terénního stoupání. To končí technickým sjezdíkem na asfaltku před poslední občerstvovačkou. Nezastavuji a sjíždím ze silnice na poslední dnešní stojku. Tohle ještě musím dát, přece teď neslezu. Všichni bohové při mně stojí, co má ruce a nohy mně podpírá a tak na vrchol dojíždím. Těsně před vrcholem vidím někoho z dlouhé, jak naskakuje na kolo, které předtím vedl. Nemám ale už ani sílu, ani vůli, něco s tím dělat. Než se vyškrábu nahoru, už jej není vidět.

Sjíždím dolů a především se snažím maximálně koncentrovat, abych neudělal nějakou blbost. Jsem hodně unavený. Houpavý úsek před závěrečným sešupem do Žop jedu jak leklá ryba. Občas dojedu někoho z krátké ale ti jsou prošití ještě víc než já. Už se blížím k nájezdu na sjezd, když mně náhle někdo předjíždí. No to je výzva. Okamžitě reaguji a snažím se udržet kontakt. Vlaju za ním tak dvacet - třicet metrů, ale jde to. Má celopéro a docela mu to jede. Přece jej nenechám odjet.

Valíme dolů do Žop co to dá. Držím se v kontaktu zuby nehty. Jen ho nesmím nechat moc odjet. Už jsou tady Žopy. Najíždíme na asfalt, kde si ho dorážím a pověsím se do háčku. To už jsme zase na polních cestách a sjíždíme k Holešovu. Stále se schovávám za ním a šetřím síly na závěr. Přejíždíme hlavní silnici, kde je to opět dobře zorganizované, takže nemusíme ani sáhnout na brzdu. V nájezdu do parku si hlídám soupeře, ale po pár stovkách metrů za to beru a jdu dopředu. Vím, že budou následovat serpentýny, kde se prakticky předjíždět nedá. Můj předpoklad vychází a do zatáčkovitého úseku vjíždím první. Peru to naplno a zatáčky projíždím na hraně možného. Už je tady jezírko, za ním ještě divoce předjíždím někoho z krátké a najíždím do cílové rovinky. Tady je šotolina a zadním kolem dostávám malý smyk. Zvládám jej a cílem projíždím první.

Jsem totálně grogy. Chvilku mně trvá, než začnu vůbec vnímat, co se kolem děje. Někdo se mně ptá, jestli si může vzít čip. Říkám že jo a zní to nějak dutě. Mám úplně zalehlé v uších. Zdravíme se s klukem, co jsem se s ním honil a Pavel Bonta si nás fotí. Už je tady i Lenka s Pavlem. Prý jsem v kategorii čtvrtý, třetí přijel chvilku přede mnou. Taky mě ho ukazují. Je to ten chlápek, co jsem jej viděl těsně před poslední vrcholovou prémií. No tak smůla.

Abych to shrnul. Na vyhlášení jsme pochopiteně do sedmé večera nečekali. Pojedli jsme závodnické jídlo, pokecali s Tomášem a Terezkou a jeli domů. Nakonec, to umístění ani výsledný čas není zase tak úplně nejhoší. Po svém nemastném-neslaném výkonu jsem nic lepšího nemohl čekat. Ještě ke všemu to frapantní zakufrování, na domácí trati! Měl bych se stydět!

Jo, perlička nakonec. Ten kluk, co jsem se s ním honil až do cíle měl bílé číslo. Byl z krátké trati. Co tam tak dlouho dělal je mně záhadou, ale jelo mu to skvěle. Proto jsem automaticky předpokládal, že jede dlouhou trasu. Mondié, to byl teda den. Nemyslíte?

Váš Standa

Takže, v čase 6:06:29 jsem se umístil celkově na 54. místě. V kategorii na mně zbyla brambora s odstupem 34 vteřin. Na celkového vítěze Honzu Hrušku jsem pak ztratil 1:14:49. Jinak Honza zajel rekord trati 4:51:40 - to je výsledek z kategorie snů!

Nakonec přikládám mapu letošní trati: