Hodnocení sezóny 2017, bilancování uplynulé dekády

Letos mě příprava hodnocení zabrala nezvykle dlouhou dobu. Přece jen jsem se musel vypořádat jednak s tradičním hodnocením sezóny, ale také se ohlédnout za celou ulynulou dekádou v kategorii C (40-49 let). Dnešní hodnocení je pro mně bilanční, příští rok už budu jezdit v kategorii padesátníků. Tedy bylo nutno ponořit se do minulosti, oživit zapadlé vzpomínky, probrat se hromadou fotek a vybrat věci, které mě přijdou z hlediska hodnocení zajímavé. Mým problémem je, že během celého roku, kdy mě cyklistika hodně zaměstnává, odkládám ostatní záležitosti na podzimní čas, kdy očekávám, že budu mít více času se jim věnovat. Obvykle to končí tak, že mám kromě pracovních povinností, které se též ke konci roku kumulují, a hromady nesplněných a rozdělaných věcí doma, ještě si v klidu sednout k počítači a stvořit hodnocení. Nelehký úkol je konečně hotov, jak se to povedlo posuďte sami.

Sezóna 2017 – krok za krokem

Zahájil jsem poměrně úspěšně druhým místem v kategorii na Dukovanských okruzích. Závod se už nejezdí jako jednodenní etapák, ale na upravené trati jako jednorázovka. Tuto variantu závodu jsem jel poprvé a poprvé jsem také závodil na nových výpletech TOKEN C28A s plášti TUFO Contura Aero 25C. Závod se mě povedl, v rámci našeho balíku jsem dojel třetí a v kategorii jsem bral druhé místo. Celý článek o závodu je ZDE.

Druhou akcí byla tradiční Chomoutovská časovka. V našlapané konkurenci jsem se sice neztratil a proti loňsku jsem svůj čas o hodně zlepšil, nicméně na bednu to nestačilo. Celý článek o akci je ZDE.

Třetím podnikem byl maraton Mamut tour v Přerově. Na tomto podniku se mě v posledních letech tradičně dařilo a tak jsem se na něj docela těšil. Proti loňsku se termín posunul o čtrnáct dní na poslední květnovou neděli. Závod mě však tentokrát vůbec nevyšel, v půli jsem měl velkou krizi, vypadl jsem ze skupiny a posledních 90 km jel sám. V kategorii jsem obsadil páté místo. V tomto ohledu byl Mamut můj nejsmolnější letošní závod a také můj nejhorší výsledek na tomto závodu za celou dekádu. Rozhodně jsem neměl svůj den. Kompletní reportáž ze závodu je ZDE.

Následovali dva podniky Moravského poháru. Nejdříve nový závod v Žamberku pod názvem Okolo Divoké Orlice. V krásném počasí na pěkné trati se mě ten den neuvěřitelně dařilo. Překvapivě mě vyšel i závěrečný útok a kategorii jsem vyhrál. Celý článek ZDE. Za čtrnáct dní jsem pak jel tradiční Králické okruhy. Opět bylo pěkné počasí a i závod se celkem povedl. V závěrečném kopci jsem ale nestačil na tentokrát skvěle jedoucího Libora a obsadil druhé místo. Článek o závodu ZDE.

No a pak se začalo schylovat k vyvrcholení sezóny, čímž měla být moje účast na 24 Stunden Rennen Kelheim. Po náročných peripetiích před odjezdem, kdy mě na poslední chvíli vypadl klíčový člen doprovodu, se situace den před odjezdem zázračně vyřešila a my jsme do Německa odjeli. Závod se mě celkem povedl, v první půli jsem se dokonce pohyboval na průběžném druhém místě, ale v noci mě potrápily problémy a propadl jsem se až na sedmé místo. V závěru jsem se zlepšil a v posledním kole dokonce bojoval o čtvrté místo. To mě sice nakonec nebylo přáno, ale myslím, že páté místo s nájezdem 720,5 km v tak našlapané konkurenci bylo za daných okolností maximum. S výsledkem jsem byl spokojený a doufám, že se mě podaří se na tuhle parádní 24-hodinovku ještě někdy podívat. Kompletní reportáž je ZDE.

Dalším v pořadí by Krakonošův cyklomaraton v Trutnově. Tento náš nejkratší maraton jsem jel letos už potřetí. Počasí nám vyšlo a v silné konkurenci jsem skončil na pátém místě v kategorii. Celý článek o závodu ZDE.

Posledním maratonem byl již tradiční Krušnoton v Teplicích. Momentálně TOP maraton v našich luzích a hájích, nenechal bych si jej ujít. Loni jsem odjížděl po technickém problému s prázdnou, a tak jsem se letos těšil na reparát. Závod se jel za pěkného počasí a na startu se objevilo hodně německých závodníků, kterých jezdí rok od roku čím dál víc, tedy konkurence byla velká. Třetí místo v kategorii a páté celkově bylo pro mě skvělým výsledkem. Reportáž ze závodu je ZDE.

Jelikož jsem letos vynechal z organizačních důvodů Tatry tour v Popradu a časovka Slavkovské radary v Loučce byla pro nepříznivé počasí zrušená, byl pro mě Krušnoton posledním letošním podnikem. Celkově jsem absolvoval letos pouhých osm podniků. Když tak na to koukám, tak na bedně jsem byl čtyřikrát. Sice většinou na menších podnicích, ale díky bohu za takové výsledky. Já jsem spíše spokojený, že se mě po několika letech podařilo dobře zajet 24-hodinovku. Co se týče malého počtu závodů, to je prostě výsledek toho, že dobrých akcí u nás rok od roku ubývá. Za kvalitními závody se musí jezdit daleko a je to pro mě tím pádem složitější organizačně a finančně náročnější.

V letošní sezóně dobře fungovala v rámci mého doprovodného týmu kontrola průběžného pořadí na velkých podnicích. Ono je to samo o sobě docela náročná záležitost a na většině závodů jsem odkázaný sám na sebe. Časy se však mění a na velkých maratonech a 24-hodinovkách, kde se měří čipy, bývají dnes k dispozici průběžné časy on-line na netu už v průběhu závodu. Letos to můj tým dobře zvládl na dvou podnicích. Nejdříve na 24-hodinovce v Kelheimu, kde tým sledoval průběžné pořadí na obrazovce v místě obrátky a Hanka doma on-line na netu. V tomto případě mně průběžné informace v průběhu závodu hodně pomohli a hlavně v závěru jsem měl díky tomu příležitost zvrátit nepříznivý výsledek z noci. Druhý pokus byl na Krušnotonu, kde jsou u Flájů snímány průjezdy. Opět to byla spolupráce Hanky s týmem, kde tým sledoval fyzicky průjezdy a Hanka hlásila data z netu. Bohužel jejich informaci jsem dostal až při druhém průjezdu, kdy už byla na čele závodu úplně jiná situace a tak mě jen potvrdili, co jsem už věděl. Nicméně z mého hlediska se jedná o výrazný posun. Každá taková relevantní informace v průběhu závodu může pro mě mít cenu zlata, ale všechno pochopitelně závisí na mnoha okolnostech. Tým má ode mě za iniciativu palec nahoru a velké díky!

TOKEN C28A – nové závodní výplety

V letošním roce jsem poprvé vozil na závody nové výplety TOKEN C28A. Než se pokusím o jejich hodnocení po sezóně, musím se bohužel podělit o poměrně nepříjemnou zkušenost, kterou jsem zažil během jejich nákupu. S nákupy v e-shopech mám dobré zkušenosti, takže jsem se rozhodl pro AXIT.CZ, kde jsem si výplety koncem února objednal. Jelikož výplety nabízeli pouze s ořechem Shimano, přiobjednal jsem si ještě ořech Campagnolo. Druhý den telefonát, jestli nechci ten ořech rovnou vyměnit? Dodají mě kola s Campagnolo ořechem a ušetřím asi tisícovku. No, neberte to?

Kola dorazily za několik dní a vypadaly skvěle. Okamžitě jsem se do nich zamiloval a objednal si na ně pláště TUFO. Za pár dní dorazili i pláště a nastal čas je vyzkoušet na kole. Pláště seděly skvěle, když jsem ale zkusil nasadit pastorky, krve by se ve mně nedořezal. Po nasazení na ořech se poslední pastorek opřel o přírubu náboje a volnoběžka se přestala točit. Okamžitě píšu prodejci, jaký mám problém s ořechem. Reakce byla rychlá: „pořešíme s dovozcem a dodáme správný ořech“. Za pár dní e-mail: „máme správný ořech, můžeme ho poslat, jestli jste schopen si ho sám namontovat“. Tak jo, to bych měl zvládnout.

Mezi tím jsem si na i-netu dohledal katalogové listy náboje a ořechů. Nutno dodat, že TOKEN má poměrně širokou řadu nábojů a různé kombinace, takže to není úplně triviální. Jenže tím pádem jsem zjistil, že s největší pravděpodobností mám na kole ten správný ořech. Na zadním kole je náboj TK198, k němu patří Campa ořech TK2742. Pokud by to někoho zajímalo, ZDE je kompletní tabulka. Když přišel poštou ten údajně správný ořech, téměř okamžitě jsem věděl, že je určený pro jiný typ náboje a mě nebude pasovat. Další den to hlásím prodejci. Odpověď: „tak nám ta kola pošlete zpět a my to vyřešíme, případně přiložte vaše pastorky, abychom to mohli vyzkoušet“. Mělo mě trknout, že to není tak úplně OK, ale v té chvíli jsem to považoval za dobrý nápad!

Po několika dnech se mě kola vrátila zpět, a dostávám další šok! Nic není vyřešené! Na unašeč pastorků je nasazená nějaká podložka (zřejmě určená pro Shimano ořechy), jenže tím pádem je nejmenší pastorek na mé sadě (11s 11-27z) povysunutý z unašeče a téměř se o něj neopírá, ale především závěrná matice drží sotva na dvou závitech, které se tomu idiotovi ještě podařilo strhnout! Omlouvám se, ale magor, který strhne závěrnou matici pastorků, si jiné označení nezaslouží (viz obrázky).

Pro mě škoda cca litr a nutnost sehnat náhradní matici. A reakce těch „odborníků“ z AXIT.CZ: „od nás kola odešla v pořádku, nic jsme Vám nezničili“! Takhle vypadá šetření v praxi, nechci slevu zadarmo! Člověk je prostě tvor nepoučitelný a stále to bude zkoušet. Pěkně jsem se vytrestal. Dobře mi tak.

Jenže já ty kola chci, obracím se tedy přímo na dovozce MAXBIKE. V této chvíli už myslím, že chápu, kde je problém. Na ose mezi ložisky náboje a unašeče chybí druhá vymezovací podložka, která tělo unašeče vysune maličko z náby. Můj odhad je tloušťka 0,5 až 1 mm.

Následuje neuvěřitelná čtrnáctidenní korespondence se zástupcem dovozce. Oni prostě vůbec netuší, jak to má být správně! Nicméně také se dozvídám, že úprava ořechu se prováděla u dovozce, tedy brečím u správného hrobu. Konečně nějaký průlom, mám poslat kola, pokusí se to správně upravit. Posílám tedy zadní kolo a skutečně, za pár dní je zpět a volnoběžka se po nasazení pastorků točí. Heuréka! Odšroubuji ořech a skutečně, pod ním je přidaná podložka 0,5 mm. S neskutečnou úlevou navlékám pláště a usazuji nová kola do rámu. Vše funguje a vypadá v pořádku.

Objednávku jsem posílal 15.2.2017. Náležitě zkompletovaný zadní výplet mě dorazil od dovozce 25.4.2017. Více jak dva měsíce neuvěřitelného psycha kvůli podložce za pár halířů, kterou tam technik při výměně ořechu nedal. No comment!

Nejvíce mě pochopitelně dostala nekompetentnost, břídilství a arogance na straně prodejce AXIT.CZ. Já sice chápu, že technologie na dnešních kolech je tolik, že je nemožné, aby všemu rozuměli. Pak je tedy nepochopitelné, že se snaží věc vyřešit neodborně sami, než aby se obrátili na dovozce. Zvláště mě už fakt docela sejří, když mě mistrují, co že jsem udělal špatně a jak jsem to měl podle nich správně řešit. Úplně z toho cítíte, co si o Vás myslí: „to je ten pošuk, co si ani neumí nasadit pastorky“. Jenže ve finále vám udělají škodu, ke které se odmítají přihlásit. Prostě profíci.

Konečně se dostávám k hodnocení samotných výpletů. Musím konstatovat, že to byla dobrá volba a za ten boj to stálo. Za svoje peníze jsem dostal univerzální, lehké a tuhé výplety. Předpokládám, že na vysoké tuhosti se nezanedbatelnou měrou podílí širší a tudíž tužší ráfek. Během těch cca 2000 km závodního nasazení, jsem nezaznamenal žádný technický problém. Výplety drží a před další sezónou nemusím řešit ani centrování. Kdyby přece byl nějaký problém s výpletem, výrobce dodává automaticky náhradní sadu drátů (3ks), od každé délky na kolech jeden. Takže bych byl schopen případný prasklý drát vyřešit v servisu. Pochopitelně mě také zajímá životnost ložisek v nábojích, s tím jsem docela bojoval na výpletech Mavic, kde se musely poměrně často v zadním náboji měnit. Náboje jsou osazené ložisky s TBT technologií (Tiramic bearing technology), tedy v ložiscích jsou použité keramické kuličky. Výrobce to prezentuje jako velkou výhodu viz ZDE. Zatím nebyl s ložisky jediný problém, tak uvidíme do budoucna. Z provozního hlediska je zatím patrný jejich lehký a přesný chod, zatím bez rozeznatelné vůle nebo drhnutí. Budu to dále sledovat.

Osobně si myslím, že v této cenové hladině se jedná o TOP výrobek, jak použitými technologiemi tak materiálem a kvalitou výroby.

TUFO Contura Aero 25C – nové závodní pláště šíře 25 mm

Dalším novým komponentem na mém závodním kole jsou pláště TUFO Contura Aero 25C. Když jsem řešil nové výplety a vybral si TOKEN C28A, zjistil jsem, že výplety mají širší ráfek. Vnitřní rozteč je 17mm a jsou určené pro pláště minimálního rozměru 25mm. Moje oblíbené plášťovky TUFO na ně nepůjdou nasadit, ty mají max. povolenou rozteč 15mm. O tom, že je nový trend širších plášťů pro silniční kola jsem sice něco tušil, ale zatím jsem se tím nijak zvlášť nezabýval. Nastalo shánění relevantních informací a konzultace s Hankou. Vypadá to, že nejde jen o módní výstřelek, ale celá věc má zřejmě racionální jádro. Ještě poslední věc, dívám se na stránky TUFO, jakou mají aktuální nabídku plášťů v rozměru 25mm. Co myslíte, spadla mě brada! Tak širokou nabídku jsem nečekal. Bylo rozhodnuto. Nejvíce mě oslovil právě typ Contura Aero 25C. Nízká hmotnost, vysoké TPI, vysoká ochrana proti defektu.

Moje dojmy z plášťů po jedné sezóně jsou veskrze pozitivní. Celou jsem objel na jedněch pláštích, celkový nájezd cca 2000 km a na běhounu zadního pláště je to sotva poznat. Navíc bez jediného defektu. Co mě však překvapilo nejvíce, byl znatelný posun v komfortu jízdy. Kolo je stabilnější ve vysokých rychlostech, především je to znát na horším povrchu. Můžu si ho dovolit více položit do zatáčky a drží jak přibité. Na závody jsem je vozil na tlaku 8 barů, teď je mám přesunuté na tréninkového Šírera a tam je vozím na tlaku 6-7 barů. V podzimních slotách už mám na nich najetých dalších víc jak tisíc kilometrů, trefil jsem i pár šutráků, ale zatím bez jediného defektu. Navíc to vypadá, že širší pláště snesou proti užším verzím větší kilometrovou zátěž. Na zadním kole to odhaduji možná až kolem 5000km. Zatím mám na zadním najeto kolem 4000km a na plášti stále zbývá dostatečná vrstva běhounu. Na plášť s hmotností 215g slušný výkon!

Podle mě udělalo TUFO za těch pár let, co pláště dělají, velký pokrok a jejich dnešní pláště jsou na vysoké úrovni. Do další sezóny, pokud se nic zásadního nezmění, opět pojedu na TUFO Contura Aero 25C. To je téměř jisté.

Hodnocení dekády v kategorii C

Deset sezón v kategorii C (40-49 let) je síla a když se ohlížím zpátky, za tu dobu jsem se zúčastnil poměrně velkého počtu závodů. A také se mně dařilo. V přiložené statistice na konci tohoto článku je to pěkně vidět.

Když jsem se v roce 2007 rozhodl, že chci od další sezóny jezdit v kategorii na bednu, čekalo mě hodně práce. V té době jsem ještě netušil, jak velká je to výzva a co všechno budu muset pro splnění toho předsevzetí udělat. Jenže, už jsem se rozhodnul, a když něco chci, jsem ochotný hodně obětovat. Během dalších let jsem úplně změnil systém přípravy a hlavně se pomalu učil závodit. Jakmile začali přicházet první úspěchy, bylo to pro mě povzbuzení a opora pro další zlepšování.

Pvní úspěchy jsem zaznamenal už v následujícím roce, ale zpočátku to byly úspěchy na poli MTB, kde jsem měl přece jen v té době více odježděno. Velký posun nastal poté, co jsem si v květnu 2008 poskládal svoje první silniční závodní kolo Ridley Excalibur na sadě Campagnolo Centaur. První úspěch na silničním maratonu přišel až s posledním závodem sezóny Králem Šumavy (reportáž ZDE).

Následující sezóna 2009 byla ve znamení razantního nástupu do silničních maratonů, kde jsem začal mít větší úspěšnost, ale také jsem zajel první ultramaraton RACE 2009 (reportáž ZDE). Z dvacítky účastníků jsem dojel na pěkném devátém místě a to mě hodně povzbudilo. Z dnešního pohledu jsem sice závod jel strašně amatérsky, ale byla to pro mně ohromná zkušenost. V roce 2010 jsem se pokusil o lepší výsledek ale RACE 2010 (reportáž ZDE) bohužel pro mně nedopadl příliš dobře. Sice jsem měl velké ambice a z počátku závod probíhal nadmíru dobře, jenže nedostatek zkušeností a nesehraný tým mě odsoudil do role statisty. Závod jsem sice dokončil, ale s výsledkem jsem nemohl být spokojený. Nicméně, na ostatních závodech a především na maratonech se mě v té době už velmi dařilo.

Pak přišla super úspěšná sezóna 2011, která mě díky parádnímu výsledku na 24-hodinovce K24 v Újezdu u Brna (reportáž ZDE) posunula do úplně jiné kategorie. A to nemluvím o tom, že jsem měl super výsledky také v maratonech. V té době jsem už úplně opustil MTB scénu a věnoval se výhradně silnici.

Hodně mě tehdy posunulo seznámení s Hankou Ebertovou. Hanku jsem znal skrze její aktivity v ultramaratonu, ale osobně jsme se poprvé potkali myslím na Králi Šumavy v roce 2010, kde jsem jí blahopřál k jejímu úspěchu na ultramaratonu Kolem Rakouska. Když jsem poté v červenci 2011 zajel parádní výsledek na K24 v Újezdu u Brna, Hanka mě hned druhý den ráno gratulovala a současně nabídla pomoc a spolupráci. Tak nějak to začalo a byly z toho mimo jiné dvě úspěšné účasti na DOS RAS Extreme ve Slovinsku v letech 2012 a 2013 (reportáže ZDE a ZDE). V roce 2013 především fantastické čtvrté místo. Hanka mě v té době hodně pomohla. Nejen, že se se mnou nezištně podělila o své know-how, ale také mě pomáhala se sponzoringem a organizací doprovodného týmu. Bez ní bych se jen těžko dostal v ultramaratonu na tak vysokou úroveň. V tomto směru jsem jejím věčným dlužníkem a dodnes mě mrzí, že když jsem souhlasil s účastí v jejím doprovodném týmu na TorTour 2015 ve Švýcarsku (reportáž ZDE), nedokázal jsem jí tuhle službu náležitě oplatit. Moje účast byla v tomto ohledu spíše katastrofou a jen se potvrdila známá pravda, že nováček v týmu nemůže zastávat klíčovou roli. I když je to třeba zkušený závodník, tohle je úplně jiná kategorie, která vyžaduje jiný přístup a dovednosti.

V sezóně 2014 jsem se rozhodl zkusit účast na amatérské cyklistické lize. Volba padla na Moravský pohár, jehož závody jsou pro mě ještě snesitelně dostupné, i když na některé je třeba cestovat poměrně daleko. Pokusil jsem se to ještě zkombinovat s účastí na 53x11 Marathon Cup a to se ukázalo jako docela problematické. Ačkoli jsem během tohoto roku objel neskutečných 19 závodů a měl fantastickou formu, v Moravském poháru pro mě zbylo jen čtvrté místo a ani v Marathon Cup jsem nijak výrazně nezabodoval, i když tam jsem alespoň dosáhl na skvělé 5. místo v soutěži SuperPrestige. Účast na obou soutěžích jsem měl rozplánovanou na začátku sezóny, ale v Moravském poháru došlo během ní k rušení závodů a mně pak na závěr chyběl do bodování jeden závod.

V sezóně 2014 se mně také skvěle vedlo na 24-hodinovce na okruhu Slovakia Ring, kde jsem si poprvé zajel výsledek přes 800km (reportáž ZDE). Z tohoto pohledu byl rok 2014 neobyčejně úspěšný.

V roce 2015 jsem se na úspěchy pokusil navázat, ale už to nebylo tak výjimečné. Nejel jsem celý Moravský pohár, jen vybrané závody, ale soustředil jsem se na 53x11 Marathon Cup. Ten jsem objel celý a podařilo se mě vyhrát bodovací soutěž. Takže v tomto ohledu byl rok 2015 i tak nadmíru úspěšný. Bohužel se mně nedařilo na 24-hodinovce, kde jsem pohořel a dojel až na čtvrtém místě.

Poslední dva roky 2016 a 2017 nebyly tak oslnivé a také se mně nepodařilo objet tolik závodů, jako v předešlých letech. Nicméně v roce 2016 jsem zvládl kompletní 53x11 Marathon Cup a obsadil třetí místo v bodovací soutěži. V roce 2017 pak byl nejvýraznější úspěch na 24-hodinovce v německém Kelheimu (reportáž ZDE), kde jsem obsadil páté místo.

Osobně považuji za nejúspěšnější roky 2011, 2013 a 2014.

Když se ohlížím zpátky, celých těch deset let bylo jedno neuvěřitelné dobrodružství. Zažil jsem skvělé chvíle, ale i pády a škrábání se zpět. Bylo tam skoro všechno, co dokáže amatérská cyklistika nabídnout. Autentické zážitky, setkávání a sportovní potýkání se s lidmi, kteří jsou naladění na stejné vlnové délce. Vítězství i prohry, jednoduše pravidelná dávka dobrodružství, emocí a zážitků. Únik z každodenní rutiny do světa, kde jsou všechny možnosti otevřené a je jen na mě, jak s tím naložím.

Myslím, že je zde na místě poděkovat všem, kteří se v dnešní době podílejí na organizaci silničních amatérských závodů. Težko si asi dokáži představit, jakým protivenstvím je nutno čelil a co musejí pro věc udělat. Proto si jejich práce velmi vážím a i když mám někdy kritické poznámky k organizaci, nikdy nepřestávám být vděčný.

Doprovodný tým – co bych si bez něj počal?

V době, kdy jsem začal uvažovat o závodění, mě postupně docházelo, že bez doprovodu se závody vyhrávat prakticky nedají. V té době jsem jezdil především MTB maratony a kolega z práce Pavel Novák se o moje ježdění docela zajímal. Takže slovo dalo slovo a Pavel se mnou jezdil na závody typu Šela maraton, Drásal, Moravský cyklomaraton, Chřibská padesátka apod. Menších akcí se sám také zúčastňoval, ale na velkých akcích mě spolu s jeho přítelkyní Lenkou podporovali na trati. Fotil, podával jídlo a pití. Na MTB závodech je to však velmi složité, dostat se k trati autem a stíhat přejezdy, takže to byly jen takové nesmělé začátky. Nicméně, už jsem začínal chytat první zkušenosti a měl šanci si v praxi vyzkoušet, jak to může fungovat a co to obnáší.

Pak přišla éra nástupu do silničních maratonů a s tím další výzva, jak takové akce závodně zvládat. Na většinu velkých maratonů je nutné se dopravit. Potřebuji někoho, kdo může se mnou vyjet už v pátek. Většinou je třeba přespat v místě. V nouzi nejvyšší mě napadá oslovit bývalého kolegu z kanceláře Edu Pospíšila, který má auto a je v důchodu, takže si může vzít volno, kdy potřebuje. Mám srdce až v krku, když vytáčím číslo na jeho mobil, ale Eda mě překvapivě hned neposílá k šípku. Později se domlouváme a jedeme na náš první závod Sudety tour 2008 v Teplicích nad Metují (reportáž ZDE). Byla to naše první akce a tak nebyla nouze o překvapivé zážitky. Oba jsme moc nevěděli, do čeho jdeme, Eda vůbec. Ten byl jak v Jiříkově vidění. Bylo to neuvěřitelné dobrodružství, ale přežili jsme a získali neocenitelné zkušenosti.

Další nováček v pořadí byl můj strýc Pavel Bonta. V té době už důchodce a jeho premiéra byl tuším Beskyd tour 2008. Postupně se přidávali další – brácha Ivo Prokeš s Petrem Běličem, oba si odbyli premiéru na Tatry tour 2008. První ultramaraton RACE 2009 začínám s Ivošem, Petrem a Romanou. Na Slovensku se k nám připojují Irena s Pavlem Novákem, které přivezl Pavel Bonta. Trochu zvláštní způsob, ale vyšlo to (reportáž ZDE). Na další ročník RACE 2010 Ivoš nemůže a tak se na poslední chvíli podařilo zlanařit Radka Nováka. Měli jsme ten rok vysoké ambice a zpočátku to vypadalo skvěle, ale chyběli nám zkušenosti, takže výsledek nebyl ve finále tak oslnivý, ale dojeli jsme a to se také počítá (reportáž ZDE).

Přichází výjimečný rok 2011 a mě se začíná dařit na 24-hodinovkách. Velkou zásluhu na těch úspěších má mimo jiné i nový lídr pro tyto závody moje setra Irena, se kterou vždy jezdí i její syn Tomáš. Na konto úspěchu na K24 (reportáž ZDE) se ozývá Hanka Ebertová a rozjíždí se naše spolupráce. Události dostávají spád a chystáme tým pro DOS 2012. Původní představa týmu je ve složení: Hanka Ebertová, Ivo Prokeš, Petr Bělič, Pavel Novák a Václav Čáp. Jenže na jaře vypadává z důvodu pracovních povinností Vašek a Ivoš během několika týdnů přivádí Michala Kalába. Nejmladší člen týmu se ukazuje jako skvělá volba, rychle zapadl, pochopil a byl užitečný (reportáž ZDE).

Na rok 2013 plánujeme návrat na DOS, ale vypadávají Pavel Novák a Petr Bělič. Tým je třeba doplnit a já oslovuji bývalého kolegu Mirka Mikláše. Ten souhlasí a s ním naskakuje do týmu ještě Irena. Takže hvězdný tým, se kterým si pojedu pro svůj nejlepší výsledek na DOSu, odjíždí ve složení: Hanka, Ivoš, Michal, Mirek a Irena. (reportáž ZDE)

Mirek byl zatím posledním příchozím do mého týmu a jezdí se mnou dodnes. Posledním, ale velmi důležitým členem mého doprovodného týmu je moje mamka Ivona. Nejen, že s námi někdy jezdí velké maratony, ale především chystá jídlo na závody. Především na akce typu ultramaratonu a 24-hodinovky, kde si vozíme zavařené jídlo. Vydržet tyto extrémy bez teplého a chutného jídla, to si ani nedokážu představit.

To byla jen letmá exkurze do vývoje mého doprovodného týmu. Pochopitelně, ne vždy vše probíhalo hladce, ale když se dnes sejdeme na závěr sezóny v Hradčanech, převládá vzpomínání na ty příjemnější momenty. Troufám si doufat, že nám to ještě nějakou dobu vydrží.

Nechci se rouhat, ale jsem na svůj doprovodný tým tak trochu pyšný. Zároveň jsem všem velmi vděčný, že jsou ochotni investovat svůj vlastní čas a námahu, abych mohl na velké závody jezdit.

Jmenovitě prošli mým doprovodným týmem za celé období: Pavel Novák, Lenka Tabarková, Eda Pospíšil, Pavel Bonta, Ivo Prokeš, Simona Prokešová, Barča Prokešová, Petr Bělič, Radek Novák, Irena Prokešová, Tomáš Mrázek, Hanka Ebertová, Michal Kaláb, Mirek Mikláš, Ivona Prokešová.

Na závěr připojuji jako poděkování malou fotogalerii všech bývalých i stávajících členů. Z té hromady fotek jsem vybíral především takové, na kterých jsou zachyceni právě moji věrní, bez kterých by to moje závodění nebylo možné a pokrývají období od roku 2006 do současnosti. Určitě jsem nenašel všechny, ale při prohlížení těch fotek je hlavně na dětech vidět, jak ten čas letí.

53x11 Marathon Cup – dobrý nápad, ale ta realizace

Po skončení letošní sezóny jsem na webu vydavatele časopisu 53x11 marně hledal výsledky maratonské série 53x11 Marathon Cup. Ne, že bych letos očekával nějaký lepší výsledek, neobjel jsem celý seriál a výsledky jsem neměl nic moc. Jen tak ze zvědavosti, jak se komu letos dařilo. Jaké bylo moje překvapení, když jsem výsledky hledal marně. Až po delším pátrání jsem objevil odkaz na stránkách Vinohradských šlapek, že v letošním prvním čísle časopisu bylo oznámeno ukončení pořádání seriálu!

Maratonský seriál 53x11 Marathon Cup mě provázel prakticky celou dobu, co silniční maratony jezdím. Od začátku jsem považoval tuhle iniciativu za skvělý nápad. Jen mě stále překvapovalo, že seriál stál prakticky na okraji zájmu. Přitom si myslím, že jeho potenciál byl velký, ale nevyužitý. Řekl bych, že právě základní bodovací soutěž měla velký smysl, a bylo myslím velkou chybou, že se do organizace seriálu a prezentace výsledků nepodařilo zapojit samotné organizátory závodů. Ti se sice vždy nezapomněli pochlubit, že je jejich soutěž součástí seriálu, ale o nějaké podpoře se pokud vím, nikdy nedalo mluvit. Takto soutěž živořila na okraji zájmu. Nápad, který mohl myslím významně přispět k rozvoji a propagaci amatérské cyklistiky, skončil za jejího nezájmu.

Je to jen další rána pro těžce zkoušenou českou amatérskou silniční cyklistiku. K nepřízni státních institucí, nezájmu samosprávných orgánů a úbytku sponzorů se přidává odchod mediální podpory. No, zřejmě se rozhodli, že to prostě už nemá cenu. Budou se asi věnovat už jen profesionální cyklistice, která je dnes v kurzu. Hobby silnice zůstává opuštěná a mě je z toho smutno.

Útěchu zatím nacházím ve vědomí, že stále ještě existují nadšenci, kteří jsou ochotni amatérskou silniční cyklistiku podporovat a pořádat závody. Pevně věřím, že kyvadlo je již blízko krajní polohy a ještě zažijeme renesanci zájmu o tento krásný a výjimečný sport i na amatérské úrovni.

Statistika nuda je …

• kompletní výsledková listina mé sezóny 2017
• celkové statistiky závodů z ročníků 2003 až 2017
• moje kompletní výsledkové statistiky seriálů a ultramaratonů
• kompletní seznam odjetých závodů a výsledků z let 2003 - 2017

A co bude dál?

Jó, to kdybych věděl … Budoucnost je otevřená všem alternativám. Jedno vím jistě, kolo zatím na hřebík věšet nehodlám. Zatím zůstávám na stejné vlně, jen budu závodit s padesátníky. Otázkou je, co mě nabídne tuzemská scéna a zda nebude lepší orientovat se na zahraniční podniky. Jsem optimista a doufám, že cyklistika pro mě má ještě nějaké překvapení schované.

Závěrem děkuji všem, kdo mě v závodění a přípravě podporují a pomáhají.