Krakonošův cyklomaraton - 1. srpna 2015 - Trutnov

05.08.2015 17:04

Na sobotu 1.8. jsem měl ve svém závodním plánu zařazenou premiéru na druhém ročníku závodu Krakonošův cyklomaraton, který měl zázemí v Trutnově. Krkonoše prakticky neznám a tak jsem byl napnutý, jak pěknou trať organizátoři pro závod připravili. Co se týká délky dlouhé trati, je jak říkají rybáři podměrečná, tak snad to doženou kvalitou. Když už vážíme takovou dlouhou cestu.

Na závodě mě doprovázela ostřílená dvojice pomocníků, Pavel Bonta a Eda Pospíšil. Také pro ně to byla v Krkonoších premiéra, a proto jsme se snažili nic nepodcenit. Do Trutnova jsme se přepravili v pátek odpoledne a přespali v místním penzionu. Závod sice startoval až v deset hodin, ale to bychom museli z Lipníka vyjíždět kolem třetí hodiny ráno, což jsem nehodlal absolvovat. Také jsme si pečlivě nastudovali trať závodu a připravili plán předávek.

Prezentace před závodem probíhala až v sobotu od sedmé do deváté hodiny. Tušil jsem nával těsně před startem a tak jsme se vypravili do města už před osmou. Stačil jsem se ještě v klidu zapsat, na parkovištích bylo prázdno. Během půl hodinky se situace radikálně změnila a najednou byl velký nával. Já jsem měl splněno a mohl jsem se v klidu připravit na start.

Ještě před samotným startem, jsem si stihl projet posledních pár kilometrů trati a tak jsem věděl přesně, jak namotaný a složitý dojezd ve městě vypadá. Startovalo se na kostkové pěší zóně, kde byl také cíl. Organizátoři prozíravě oddělili start krátké a dlouhé trasy. Náš balík z dlouhé odstartoval slavnostně v deset, po klidném průjezdu městem nás na výpadovce odmávali a začalo se závodit.

V začátku závodu jsem se držel blízko čela závodu. Hodně se nastupovalo, ale všechny nástupy se zase po nějaké době sjeli. Úspěšný byl až sólo únik Petra Zahrádky, který se vydal dopředu ještě před začátkem stoupání na první horskou prémii na Pomezních boudách.

Dlouhé tempové stoupání na první prémii jsem zvládal celkem dobře a až do posledního kilometru jsem se držel na chvostu vedoucí skupiny. Poslední kilometr se však jel velmi ostře a tak jsem chtě-nechtě chytil malý odstup. A opět jako už tradičně se do mezery začali těsně před vrcholem stoupání tlačit doprovodná vozidla. Fakt nevím, kde to tihle pomatenci viděli! Natažení a rozdělení pelotonu ve vrcholné části stoupání je normální, ve sjezdu se to většinou opět sjede. Jenže díky této nešťastné praxi se ve sjezdech velkou rychlostí motáme mezi auty, která nás navíc v zatáčkách brzdí, protože je nedokáží projet tak rychle jako my.

Řidič malé dodávky, která se přede mě nevybíravě natlačila těsně před vrcholem, to sice hned schytal od motohlídky, která jej v začátku sjezdu ze skupiny vykázala, ale příjemná ta situace moc nebyla. Někdy bych to těmhle „umělcům“ schválně předvedl, jaké to je když člověk jede na maximálce do kopce a ještě musí dávat pozor na hňupa za volantem, jestli mu něco nevyvede. Žádná podaná flaška nebo gel za takové riziko přece nestojí! Ale zpět k závodu.

Ve sjezdu jsme si sjeli čelní skupinu a pokračovalo se klidnějším tempem směrem na Pec pod Sněžkou, kde nás čekalo královské stoupání k Pražské boudě. Před Pecí ještě nakrátko stavíme na malou a pak se silnice pomalu zvedá, jak se blížíme ke sjezdovkám. Na parkovišti už vidím Pavla a chytám od něj bidon. A je to tady, silnice se strmě zvedá do kopce. Zpočátku to zvládám a ještě i v extrémě strmé pasáži lesem se mě daří držet tempo se skupinou, která se však začíná natahovat. Konečně je tu výjezd z lesa a já doufám, že se kopec trochu položí, už nemám kde více brát. Jenže pohled na ten strmilovák, co mě ještě čeká, mě doslova sráží na kolena. Panebože! Proč jsem si nevzal lehčí pastorky, tohle lámat na 39/25 bude vražda! Jenže nic jiného nezbývá a musím se s tím prát. Je to nekonečné trápení a na vrchol stoupání dojíždím totálně grogy. Musím se rychle vzchopit a pokusit se ve sjezdu ztrátu maximálně snížit.

Jenže sjezd zpočátku připomíná spíše cyklokros. Podobné sjezdy znám spíše z MTB, tady jej ale musíme absolvovat na silničním kole. Zlatý plášťovky od TUFA! Opět to vydržely bez problémů. Úsek po šotolině, kdy jsem plaval ve štěrku a jen tak-tak vybíral zatáčky až po trávě, byl vskutku výživný. Konečně najíždíme na jakous-takous slušnější asfaltku. Skupinku mám necelé dvě stovky metrů před sebou, ale sjezd je to ještě dlouhý a pořádně namotaný. Neznám to tady a nemůžu to pustit, jak bych chtěl. Ve šlapavé dolní části dojíždím odpadlíka s číslem 91, Michala Koše. Zavěšuje se za mě a spolu začínáme stoupat na další z počátku mírné stoupání.

Skupina nám definitivně odjela a za námi zatím nikdo. Každý chvilku taháme pilku a uvidí se, zda dokážeme spolupracovat nebo nás někdo sjede. Stoupání se začíná pomalu utahovat a koukám, že se Michal odpojuje. Jedu tedy sám, těsně pod vrcholem se ohlížím a mám kousek za sebou skupinku. Maličko zvolňuji a nechávám se dojet.

Je nás asi osm, je tady Jirka Zárybnický a taky Bedřich Průcha, můj soupeř z kategorie. Taky dobře, aspoň se nemusím trápit sám. Ve sjezdu do Lánova se trochu oklepávám a láduji do sebe rychlé cukry, budu se muset na závěr ještě kousnout, pokud se nechci nechat porazit od Bedřicha. Skupinka celkem dobře spolupracuje a jede se slušné tempo.

Začíná tempové stoupání na Černý důl. První polovinu stoupání odtáhnu na špici a v Černém dole dostávám od Pavla flašku s pitím. Na zbytek stoupání se uklízím do skupinky. Ve sjezdu do Janských lázní se dopíjím a naposledy něco málo pojím. Před námi je jedno krátké stoupání a sjezdík. Pak je to jen pár kilometrů do cíle.

Zatím jedeme stále ve skupině a celkem dobře se spolupracuje. Za Mladými Buky vyjíždíme krátké stoupání a před námi je poslední sjezd po úzké silničce. Do sjezdu najíždím na konci skupiny a jako obvykle si nechávám pár metrů odstup. Druhá levá zatáčka je těsně utažená a předek skupiny do ní najíždí moc rychle. Najednou koukám, že všichni jedou se smýkajícím se zadním kolem šikmo přes cestu do škarpy. Někdo si v té šotolině dokonce ustlal, nic příjemného. Mě se daří smykem to ubrzdit ještě na asfaltu. Musím ale vycvaknout levou nohu a otočit kolo. Naskakuji zpět a rozjíždím to dolů. Kousek přede mnou je trojička a za mnou díra. Valím jak o život a na konci sjezdu si trojici docvakávám.

Všichni chápou, že musíme makat. Cíl je blízko a bylo by škoda nevyužít zdarma získanou výhodu. Po nájezdu na hlavní silnici se ohlížím, ale nikdo nás nesjíždí. Skupina stále vzorně spolupracuje a já se začínám chystat na závěr. Vím, jak vypadá poslední kilometr. Mám svůj plán a nemám co ztratit. Po vjezdu do města se silnice maličko zvedá, ale zatím vyčkávám. Před námi se objevuje poslední krátký výšvih před kruháčem. Posouvám se na čelo, silnice se utahuje, zvedám se a nastupuji. Ty dvě stovky metrů do kopce jedu na doraz. Silnice se pokládá, jsem před kruháčem a zatápím, co to dá. Na výjezdu z něj se krátce ohlížím, za sebou mám jen Jirku.

Tři sta metrů rovně, prudká pravá, dvě stě metrů a prudká levá. Dalších dvě stě metrů padáček a ostře doprava. Jirka mě stále dýchá na záda. Dalších dvě stě metrů v mírné levotočivé a následuje úzká levá do cílové rovinky. Dávám si pozor na kanály. Na vlnitých kostkách kolo divoce skáče. Shazuji dva pastorky a jedu pilu až na cílovou pásku.

V čase 4:07:29 jsem se umístil na 15. pozici v celkovém pořadí. V kategorii můj výkon stačil na třetí místo. Naši kategorii s přehledem vyhrál Petr ZAHRÁDKA. Na druhém místě dojel Pavel Petr. Oběma soupeřům blahopřeji!

Děkuji svému doprovodu za perfektní práci a Edovi navíc za fotky. Škoda, že jsem podcenil náročnost stoupání za Pecí a nevzal si lehčí pastorky. Myslím, že bych měl tak větší šanci se udržet vepředu.

Poděkování určitě zaslouží organizátoři závodu. Krkonoše si o podobný podnik už dlouho říkali. Nicméně je to teprve druhý ročník a kromě nesporných plusů jsem zaznamenal také nějaké mínusy:

Plusy:

  • atraktivní horské prostředí
  • velmi dobré zabezpečení trati
  • rozdělení startu dlouhé a krátké trasy, ostrý start až za městem
  • skvěle řešený jednorázový čip s číslem na řídítka (bohužel papírové číslo na dres už taková paráda není)
  • živá kapela na scéně v době čekání na vyhlášení výsledků
  • bezplatné parkování pro závodníky na vyhrazených parkovištích v centru města

Mínusy:

  • absence královské maratonské trati (jinak se tomu nedá říkat maraton!) – velké mínus
  • příliš mnoho kritických a obtížně sjízdných pasáží na trati (myslím, že atraktivnost za každou cenu není řešení)
  • příliš krátký čas vyhrazený na prezentaci (návaly, stresy a následně chyby ve výsledcích), prezentace už v pátek navečer by mnohé vyřešila

Ještě jednou díky organizátorům za pěkný zážitek. Mnoho štěstí a odhodlání do dalších ročníků.

 

Závěrečný výsledkový servis:

 

Štítky:

| |

Zpět