Krakonošův cyklomaraton - 15.6.2019 - Trutnov

Start letošního ročníku Krakonošova cyklomaratonu v Trutnově připadl na sobotu 15. června a bylo předpovídáno děsné horko. Ráno sice teploty příjemné, ale odpoledne se měli vyšplhat nad třicet stupňů. Přesto jsem se do Trutnova vypravil, neboť po loňském nezdaru jsem se chtěl pokusit ještě jednou o bednu. Vypravili jsme se jako obvykle už v pátek a společnost mě dělali Pavel Bonta a Eda Pospíšil. Páteční rozpálená cesta už byla sama o sobě peklo, ale to byl jen čajíček proti sobotním radovánkám, které na nás čekaly na trati.

Organizátoři dělají závodu propagaci jak se dá a tak se počty účastníků závodů rok od roku zvyšují. Pro letošek navíc připravili rozšíření tratí na polské straně, takže dlouhá trať měla nové rozměry 172km a 2999 výškových metrů. Kolem startu se ráno vesele točilo i byl jsem také odchycen a požádán cosi zamumlat do kamery, doufaje, že to bude otřesné a nehodné k použití. Start byl tentokrát oddělený a naše dlouhá trať startovala samostatně kolem desáté hodiny. Pan starosta nás před tím vyprovodil vlídným slovem s přáním šťastného návratu do náruče pohostinného Trutnova. Pak vyšla pekelná rána z děla a jelo se.

Výjezd v města přes kruháče jsem tentokrát zvládl na jedničku. Jako obvykle se hned od výjezdu z města začalo závodit a jelo se celkem slušné tempo. Dokud se jelo po hlavní silnici k hranicím, tak to bylo fajn, ale drbačky po vedlejších silnicích doleva-doprava, nahoru-dolů, které začaly za Lubawkou, skupinu neustále natahovali a bylo čím dál tím obtížnější si do skupiny dojíždět. Navíc ty silnice nebyly nic moc, dvakrát jsem se ne vlastní vinou ocitnul na písku v krajnici, když náhle zmizel asfalt.

Po prvním vážnějším stoupání, kdy se naší skupině podařilo se do pelotonu zase vrátit, jsem už toho začínal mít dost a na sjíždění hlavní skupiny, která stíhala odjeté závodníky, jsem rezignoval. Takže druhý průjezd Lubawkou jsem jel ve větší druhé skupině. Průjezd přes náměstí byl příšerný. Několik set metrů po neskutečných kostkách! Takhle hrozné kostky jsem ještě v životě nezažil, měl jsem strach, že se mě rozpadne kolo a ukousnu si jazyk.

V krátkém stoupání za městem na Szczepanów na mě čekali kluci a dostal jsem plnou flašku. Zanedlouho jsme se začali pomalu blížit mírným stoupáním k prvnímu velkému kopci na Pomezní boudy. Nejelo se mě v té době moc dobře a tak jsem se většinu času spíše vezl na chvostu skupiny. Tak jsem absolvoval celé stoupání k hranicím. Už bylo hodně teplo a bylo potřeba hodně pít. Kousek pod vrcholem na mě naštěstí čekali kluci a dostal jsem dvě plné flašky.

Ve sjezdu jsem se pak snažil si maximálně orazit, ale zároveň neztrácet kontakt se skupinou. Už se tady začali objevovat závodníci z krátké trati, která startovala jen pět minut za námi, ale ti se na křižovatce před Pecí od nás zase odpojili. Skupina se nám ve stoupání maličko zredukovala, nebylo nás víc jak deset. Krátký přejezd do Pece se jelo v poklidu, bylo už hodně horko a všichni sbírali síly na strmilovák k Pražské boudě.

Do první nejstrmější pasáže stoupání jsem najížděl s čelem skupiny a vypadalo to moc dobře. Jenže jak se blížil konec lesa, kde se přece jen stoupání maličko pokládá, se mě začalo nedostávat sil. V druhé polovině kopce se tak přede mně dostali téměř všichni z naší skupiny. Musel jsem hodně zabojovat, abych s nimi neztratil kontakt. Bylo to neskutečně těžké a na vrcholu jsem byl úplně grogy. Za skupinou jsem zaostával pod vrcholem asi padesát metrů. Na občerstvovačce se mě podařilo chytit kelímek s vodu, kterou jsem si chrstnul do přilby a jak se stíhat skupinu.

Kupodivu mě to trvalo asi jen dva kilometry, kdy jsem se dotáhl do skupiny zpět. Pomohlo mě, že kluci přece jen začátek sjezdu nejeli krev. V dlouhém sjezdu jsem si pak jen hlídal skupinu, abych nezaostal a snažil jsem se co nejvíce si orazit. Čekali nás ještě dva kopce a zážitek z Pražské boudy byl otřesný. Snad se z toho ještě oklepu, takže po sjezdu se zase na chvíli klidím na konec skupiny se kterou nakonec zvládám i další stoupání k Hofmanovým boudám. Nahoře je poslední občerstvení a opět se mě na poslední chvíli daří chytit kelímek s vodou a ochladit si hlavu. Á paráda! Ve sjezdu se mě nádherně chladí rozpálená hlava a zdá se, že to nejhorší mám už za sebou. V přejezdu po rovině pod poslední kopec na Černý důl se občas dokonce zapojuji do práce na čele skupiny.

Konečně odbočka a začínáme zvolna stoupat na poslední kopec. Nahoře by měli čekat kluci s poslední flaškou. Už je načase, na začátku stoupání dopíjím poslední zbytky ionťáku. Skupina se v první půli drží pohromadě a před posledním kilometrem stoupání na obvyklém místě dostávám od Pavla poslední flašku.

Na posledním kilometru stoupání se vydává dopředu Karel Souška. Asi si hodně věří, do cíle je ještě těžkých 25 kilometrů. Moc se necítím na to jet s ním, takže chvíli váhám a pak už je moc daleko. No nic. Musím si hlavně hlídat kluky ze skupiny. Je tady několik starších, někdo by mohl být z mé kategorie.

Konečně na vrcholu! Po sjezdu, kde jsem se opět maličko oklepal, následoval krátký přejezd pod poslední krátké stoupání. Opět jsem se ve skupině zapojoval do tempa. Následoval poslední krátký výjezd k Hrádečku a za ním trochu obávaný namotaný sjezd po úzké asfaltce.

Znal jsem jej z minula, takže jsem si do něj nastoupil z první pozice a švihal zatáčky na maximum. Pod kopcem za mnou zůstal jen Radek Kučera. Vypadalo to, že máme dostatečný náskok. Vzal jsem za to i po rovině a k nájezdu na hlavní do Trutnova jsme dojeli spolu. Radek se už moc necítil, ale párkrát se krátce na špici otočil, abych si mohl orazit.

Na křižovatce odbočujeme doleva, všude reulovčíci, ukazuji a stejně se těsně před odbočením před nás natlačil nějaký eman v červeném kombíku a odbočil doprava. Jen tak tak jsme se mu vyhnuli. Bylo vidět, jak všichni na křižovatce ztuhli, tohle už hodně smrdělo. Ještě, že mám tak dobré reakce, ale stejně se můj anděl strážný asi pořádně opotil.

Jsme na hlavní, do cíle asi 6 kiláků a stále to vypadá na slušný náskok na zbytek skupiny. Šlapu do toho co se dá a i Pavel se krátce do tempa ještě zapojuje. Jenže co je to platné, dva kiláky před cílem nám zbytek skupiny přiváží do zad dvojice německých závodníků. Jsme na začátku krátkého stoupání do Trutnova a začínáme znova. Dvojice Němců odjíždí dopředu, ze zbytku skupiny se nikomu dopředu nechce, a tak jedu stoupání zvolna na čele a vymýšlím taktiku na závěr.

Už z dálky je vidět, že na kruháči je ucpáno. Před námi tam dojel kamión a za ním dvě auta. Sice to tam regulují, ale kolem náklaďáku se neprotáhnu. Stále jedu zvolna, nikdo se přede mě netlačí a vyčkávám, až se kruháč uvolní. Je to tady, jsme sto metrů od kruháče a už by se to dalo projet. Zvedám se a jdu na to. Policajti zatím pouštějí auta z leva, už jsem skoro na křižovatce, ale černé SUV prostě odmítá zastavit a pustit mě. Jen tak tak se kolem něj prosmýknu vpravo. Ještě stačím zařvat nadávku na toho nešťastníka a šlapu do toho co se dá. Za další odbočkou začínám dojíždět jednoho z dvojice, co dotáhla skupinu zpět. Jede dost pomalu, po sjezdu a ostré pravé jsem těsně za ním. V táhlé zatáčce před nájezdem do cílové rovinky se nedá moc předjíždět, držím se těsně za ním a po nájezdu na kostky za to beru. Posledních sto metrů po kostkách jedu krev, ale nikdo už mě neohrožuje.

Jak to nakonec dopadlo? V čase 5:17:42 jsem dojel na 38. místě celkově a v kategorii o pět vteřin uhájil třetí příčku. Na prvním místě naší kategorie dojel kolektiv Pavla Popiolka. Druhé místo v naší kategorii obsadil, po skvělém výkonu, německý závodník Zibi SZLUFCIK. Z mé strany velká gratulace!

Do teď je mě záhadou, jak se za námi ocitla dvojice Robert PETZOLD a Jürgen SCHÄFER, kteří mě dojeli těsně před cílem. Na obou mezičasech na prémiích byli několik minut přede mnou, i když na Pražské boudě už byli spolu, přesto stále několik minut přede mnou. Jürgen toho musel mít už dost, když jsem ho na posledním kilometru dokázal sjet a na cílové stovce mu ještě o pět vteřin ujel. Že by také „přátelská“ výpomoc od mladšího kolegy?

Závod organizuje Svazek obcí Východní Krkonoše ve spolupráci s SK Cyklistika Trutnov, z.s., a je třeba říci, že se jim to neobyčejně daří. Maraton si v krátké době našel hodně příznivců a začínají se na něm objevovat i zahraniční závodníci. Dokonce se jim daří i mediální prezentace, zatím jsem ještě nezaznamenal maraton, který by měl samostatnou reportáž na ČT. Co se týče samotného závodu, tam není organizátorům možné nic vytknout, naopak. Vypadá to, že i spolupráce s polskou stranou funguje dobře, jelikož ani na polské straně jsem nezaznamenal žádné negativní poznatky (kromě těch šílených kostek v Lubawce). Bohužel to samé nemůžu říct o samotné trati. Pokus o prodloužení byl sympatický, ale z mého pohledu to závodu spíše uškodilo. Přibyla sice délka, ale atraktivitu trati to nezvýšilo, spíše naopak. Abych nezapomněl, ze strany mého doprovodu byly připomínky k možnostem občerstvení v zázemí závodu. Já osobně jsem taky zaznamenal drobný problém, když koncem vyhlašování výsledků už nebylo možné si v zázemí koupit točené nealko. Holt bylo horko a spotřeba velká. Na druhou stranu chválím občerstvovačky na trati, tam byla obsluha špičková a pohotová. Všem lidem, kteří se na organizaci a chodu závodu podíleli, tedy ještě jednou posílám velké díky!

Velké poděkování patří jako vždy členům mého oddaného doprovodného týmu ve složení Pavel Bonta a Eda Pospíšil. Tentokrát to měli hodně těžké, ale stíhali a nebýt jejich pomoci, asi bych měl velké problémy. Kluci moc díky!

Výsledkový servis:

• kompletní výsledky 172km/2999m
• výsledky po kategoriích 172km/2999m
• záznam z Polaru
• záznam reportáže na České televizi

Další odkazy a fotogalerie na stránce závodu.