Král Šumavy – 13.9.2008 – Klatovy

„přívětivá tvář podivuhodné Šumavy?“

A je to tady. Nastává vrchol a zároveň poslední závod mé letošní cyklistické sezóny. O závodu Král Šumavy – road, který se již patnáct let jezdí vždy druhou sobotu v září, se mezi silničáři vyprávějí pravé legendy. Drastické změny počasí, nekonečné a prudké kopce, těžké sjezdy, nádherná přírodní kulisa, masová účast, nejdelší a nejtěžší trať mezi českými silničními maratony. Prostě „Král“ je uctívaná ikona tuzemských silničních maratonů. Můj přístup tedy byl od počátku velmi opatrný. Naposledy jsem jel dlouhý závod více než před měsícem. Od té doby jen pár krátkých MTB závodů. Nebyl jsem si jistý ani formou natož znalostí tratě. Naopak. Šumavu téměř neznám, nikdy jsem tam na kole nebyl. Měl jsem a po jeho absolvování také mám k tomuto závodu velký respekt.

Snad proto jsem se snažil předstartovní přípravu nezanedbat. Odpočinek jsem měl dostatečný, protože v důsledku pracovních povinností jsem se na kolo od úterka nedostal. Takže odpočinku jsem měl relativně dost. Jako doprovod se opět nabídli Ivoš se Simčou. Samozřejmě, že Barču nemohli nechat doma. V této sestavě jsme vyráželi krátce po obědě ze Sentic směrem na Klatovy. Cesta uběhla celkem v pohodě, krátce jsme zaváhali v Táboře, trochu se odchýlili z trasy před Nýrskem. Přesto krátce po páté hodině odpolední brzdíme před penzionem U Sebastiána v Hodousicích u Nýrska, kde máme domluvené ubytování. Uvítat nás přichází majitelka paní Hrabětová. Usazujeme se ve dvou podkrovních pokojích a seznamujeme se s dalším osazenstvem penzionu (pes, kočka, bejček, ovečky). Tato část se líbí především Barušce. A to ještě nahoře pod lesem je výběh pro koně. Tam se už dnes nedostaneme, musíme ještě do Klatov na registraci a večeři.

Krátce před sedmou hodinou vyrážíme. Po cestě volá mamka, kde jsme, že se nehlásíme. Tak se omlouvám, že jsem zapomněl. Na registraci jsem se chvíli zdržel. Musel jsem počkat na pana Krátila u kterého si vyzvedávám VIP kartičku pro start v první vlně. Jako šestý z průběžného pořadí série závodů Maraton cup 2008, mám na první vlnu nárok. Tak co bych se tlačil vzadu, ne? Po úspěšné registraci se jedeme podívat na náměstí, odkud se bude startovat. Tam také nacházíme příjemnou restauraci, kde si dáváme pozdní večeři. Kolem deváté ještě alespoň autem projíždíme závěrečnou pasáž průjezdu městem k cílové rovince a pak už valíme do Hodousic. Ještě honem připravit všechny věci na ráno a do pelechu. Hlavně stále nevím co na sebe. Na zítřek je hlášené ochlazení, ale zatím je relativně teplo. Připravuji si víc oblečení a rozhodnu se až ráno. Ještě nachystat flašky s pitím a v půl jedenácté zaleháváme.

Ve čtyři mě budík vyhání nekompromisně z vyhřáté postele do tmy. Nikoli s údivem zjišťuji, že venku slabě ale vytrvale prší. Holt Šumava! Plán s dojetím na start po vlastní ose tedy padá. Chystám si věci a přemýšlím co na sebe pokud nepřestane. O půl páté budím Ivoše a sděluji mu tu radostnou novinku. Musejí mě na start dovézt a kolem půl šesté je třeba vyrazit. Pochopitelně, největší problém je vzbudit šetrně Barču, která má zatím ještě půlnoc. Ivoš v tom má zřejmě praxi, tak se mu po asi čtvrt hodině daří Barušku postupně probudit. Kupodivu, nebere to nijak špatně a má docela dobrou náladu. Naše urychlené balení a odjezd snáší překvapivě dobře. Na rozdíl ode mně. Jsem z toho na nervy a ani to, že před naším odjezdem přestává pršet, mě moc neuklidní.

Do Klatov dorážíme deset minut před šestou. Rychle chystám kolo, oblíkám se a vyrážím na krátké rozjetí. Sice je ještě tma, ale ve městě se svítí a není skoro žádný provoz. Beru to kolem centra na výjezd z města. Kolem už postávají policajti a odklánějí dopravu od náměstí. Jakmile se trochu zahřeji, začíná mě pomalu opouštět nervozita. Ještě honem do tmy za městem na poslední předstartovní úkon a valím na náměstí. Zbývá tak deset minut do startu. Naštěstí mám vstupenku do první vlny, kde není takový nával jako vzadu. Zalézám do startovního roštu a mávám na Ivoše, který stojí naproti. Přináší tašku s oblečením. Rozhoduji se nechat si jen triko pod dresem a svlékám si bundu. Kdyby bylo nejhůř, budou ji mít v autě a můžu si o ni říct po cestě. Ještě honem narvat do kapes tuby a tyčky. To už zní obvyklé předstartovní projevy ředitele závodu a starosty města. Zbývá minuta do startu. Na obloze se objevuje nesmělý rozbřesk. Resetuji tachometr. Ještě poslední klidná chvilka a jedem.

Vyjíždíme z města po hlavní silnici a prvních pár kiláků je v pohodě po široké silnici. Za chvíli odbočujeme na vedlejší silnice a začínáme stoupat na první brdky před Velharticemi. Po krátkém sjezdu a průjezdu Chotěšovem je tady první větší kopeček do Kunkovic. Stále se bez problémů držím v balíku. Jako na potvoru když přehazuji na malý převodník mě padá řetěz. Kurňa už zase! Rychle ho nahodím a stíhám balík, který mezitím trochu odskočil. Po následujícím sjezdu jej na rovině bez problémů dojíždím. Následuje chvilka klidu při průjezdu Strážovem a další kopeček do Děpoltic. Další sjezdík a blížíme se k Dešedicím. Před vesnicí balík zastavuje na čurací pauzu.

Najíždíme na hlavní silnici a kolem Nýrské přehrady začínáme stoupat první výškové metry směrem k sedlu Špičák. Silnice je pěkná a široká přesto nás několikrát překvapí protijedoucí auto. Vodící auto je asi vepředu s nějakým únikem a my si holt musíme vystačit sami. Balík to tak nějak pochopí a držíme se spíše v pravém pruhu. Stoupání se postupně utahuje, je čím dál víc mokro a trochu mrholí. A co byste řekli. Opět mě při přehození padá řetěz. To je k nevíře. Zase si celý zbytek stoupání sjíždím balík. Navíc jsem zjistil, že mám vyhnutý vodítko od přesmykače a v horní krajní poloze mě řetěz drnčí o plech vodítka. Zatracená práce! Tak jsem se do úvah u svém špatném osudu zabral, že málem přejíždím Ivoše u první předávky před sedlem na Špičáku. Jen tak-tak stíhám ještě odhodit druhou flašku a lapnout plnou od Simony. Uf, tak to bylo o chlup. Musím se přestat litovat a šlápnout do pedálů, nebo mě balík zase odjede. S několika odpadlíky stíháme balík, který se tady na skoro rovině docela rozjel. Na začátku klesání se nám to daří. Ovšem při průjezdu Železnou Rudou stejně stavíme na přejezdu, šraňky jsou dole. Rychle toho využívám a narovnávám si aspoň trochu vodítko přesmykače. Vlak projíždí, závory jdou nahoru a vyjíždíme. Jízdu po hlavní silnici nám zpestří cyklobus, který nás za vydatného troubení předjíždí zprava. Tož proti gustu žádný dišputát. Po chvíli odbočujeme vpravo do dalšího kopce pod Hůrecký vrch. Stále se jede celkem rozumné tempo, které bez potíží stíhám. Za sedlem svištíme chvíli dolů ale po odbočení v Srní se začínají z balíku ozývat hlášky typu: „Prášily nejedu!“, „Už tu díru někdo konečně zavezl?“ apod. Nevím, co si pod tím mám představit, nic pěkného to asi nebude. Je to jak rána do palice. Prakticky rovina, jede se poměrně rychle a najednou kostky. Ale jaký! Kostkový úsek je dlouhý počítám necelé dva kiláky, ale ke konci už mám pocit, že se kolo musí každou chvíli rozpadnout. Sám mám pocit jak čerstvě naklepaný řízek a začátek „normální silnice“ je jako mana nebeská. Teď už přežiju všechno.

Balík se trochu natáhnul. Všechny nás ty kostky kapku rozhodily. Projíždíme Srní na jehož konci je také kostkový úsek, ten je, ale o sto procent lepší než Prášilský. Za Srním dostávám od Ivoše plnou flašku a než se nadějeme valíme dolů nádherným serpentýnovým sjezdem. U Čeňkovi pily se silnice narovnává a tempo se zklidní. Na můj vkus až moc. To ještě netuším proč. Kousek za pilou už mám jasno. Velká červená šipka 200 km ukazuje rovně, druhá s nápisem 250 km ukazuje vpravo do kopce. Je to tu, dnešní největší stoupání na Zhůří začíná. Prvních pár set metrů zvládám tempo čelní skupinky ale pak začínám pomalinku ztrácet. Jednou to přijít muselo. Snažím se držet své maximální tempo. Vzadu to postupně také odpadá, takže zbytek stoupání jedu skoro sám. Jen asi dvakrát dojedu odpadlíka zepředu. Na vrchol ale dorážím osamocený. To je ale počasí, psa by nevyhnal. Mlha, zima, mokro, studený vítr do tváře. Valím sám tou slotou, ať jsem co nejdřív pryč odtud. Projíždím Horskou Kvildou. Pár set metrů za sebou zaznamenávám malou skupinku. Nechám je, ať si mě dojedou. Krátké stoupání na sedlo pod Přilbou je už zase lesem, takže vítr tolik nevadí. Na vrchol  ještě dorážím sám. Tam se klepou u cesty mí věrní průvodci. Ivošek podává flašku a Simča tašku s jídlem. Rychle cpu věci z tašky do kapes. Pronásledovatelé jsou mi v patách a blíží se dlouhý sjezd do Borové Lady. Projíždíme Kvildou a klesáme kolem Teplé Vltavy. Teď už jsem pohlcen malou skupinkou. Fajn, jet na samotku fakt není v závodě to pravé ořechové. Za odbočkou u Vimperka krátce stavíme na čurací pauzu. Padne pár slov o tom, co bychom si tak teď přáli. Vítězí sucho v botách a vytopený autobus. Zaháníme chmurné myšlenky na pohodlí a snažíme se zahřát další jízdou.

Tahle pohodička jízdy v malé skupince, která celkem dobře spolupracuje nám pak vydrží až do dalšího velkého stoupáku na Javorník. Co je potěšitelné, že cesty jsou už poměrně oschlé a taky se trochu otepluje. Kopec je poměrně dlouhý, ale skupinka se drží pohromadě. Na vrchol dorážíme společně. Čeká tam můj doprovod a dostávám od Ivoše další flašku. A hurá dolů. Svištíme pěkných pár kilometrů směr Strašín a Rozsedly. Ve Strašíně se spojujeme s kratší trasou. Najednou je všude plno cyklistů z krátké trasy. Jedou ale o třídu pomaleji, takže se mezi nimi proplétáme jako had. V Rozsedlých bočíme vlevo do kopce. Čeká nás pověstný kopec Šimánov. Už první část stoupání naši skupinku natahuje. Pár lidí zůstává vzadu, ale tvrdé charaktery se zatím drží. Za vesnicí začíná přituhovat a kopec se nebezpečně zvedá. Definitivně se taky trhám. Odjíždí mě tři z naší skupinky, zbytek už je někde vzadu. Dávno už tlačím nejlehčí převod a některé pasáže musím ze sedla. Zdá se to nekonečný pak ale za zatáčkou vidím hrozny lidí. Tam musí být konec. Je to zajímavý. Jak vím, že se blíží konec utrpení, většinou se ještě dokážu zmáčknout. Možná je to taky diváckou kulisou, ale závěr téhle střechy zvládám sice na nejlehčí převod ale v sedle.

Sjezd dolů do Sušice už jedu zcela sám. Silnice je celkem pěkná, takže svištím dolů pěkně z ostra. Rychle projíždím Sušicí za kterou se silnice zase začíná pomalu zvedat směrem na Hartmanice. Stále dojíždím hodně lidí z krátké trati. Občas se některý snaží chytit hák ale vydrží mu to jen chvilku a pak odpadá. Závěrečný úsek stoupání tlačím z posledních sil. Nahoře čeká Ivošek a dostávám další flašku. Tak tohle už byl snad poslední kopec. Rozjíždím to zase dolů směrem na Petrovice. To by ale nebyli pořadatelé Krále, kdyby nás ještě nepovodili po nějakých těch krpálech. Takže v Hlavňovicích nás posílají vlevo na Zámyšl a Čeletice, aby jsme si ještě nakonec vystoupali nějaké ty výškové metry. Nejsou to sice žádné velké kopce ale mě to už vůbec nahoru nejede. Proto jsem vděčný za následný sjezdík, který nás posílá směrem k Velharticím. Za nimi se opět zvedá další kopeček. Stoupání je celkem pozvolné a nahoře už z dálky vidím svůj doprovod. Jak se mezi mraky čím dál tím častěji objevuje sluníčko, to čekání už snad pro ně není tak náročné. Flašku už si neberu. Mám jednu plnou, ta bude na ten kousek stačit. Valím dolů přes Malonice a kousek za nimi už poznávám okolí. Tudy jsme včera přijeli. Projíždím úzký podjezd pod tratí a za Podolím valím sjezdíkem kolem westernového ranče. Mám před sebou ještě asi dvacet kiláků převážně po rovině. Dávám si poslední dávku gelu. V Běšinách najíždíme na hlavní silnici směr Klatovy. Je tady taková zkracovačka po místní silnici ale někteří si nevšimnou značky a zbytečně objíždějí vesnici. Já jsem ale pozorný. Na hlavní silnici před sebou už chvíli vidím větší skupinku. Pomalu je dojíždím ale jedou celkem dobré tempo. Nejde to tak rychle, jak bych chtěl. Stále si držím poměrně dobré tempo navzdory tomu, že už jedu padesát kiláků sám. Chvíle nudy a čekání na konec si krátím pouštěním myšlenek na špacýr. Nejčastěji se mě vybaví písnička zpívajícího právníka Jahelky: „Na horské boudě, tam co je Kvilda, pracoval v kotelně, mladý muž Vilda, ...“.

Konečně se blíží Klatovy. Projíždím místní částí Luby, kde se bude zahýbat doleva. Pak nás čeká ještě poměrně dlouhý průjezd městem. Kousek před odbočkou se ohlížím. Stíhá mě dvojice. Patrně někdo z těch co odpadli na Šimánově. Odbočení je v pohodě, pořadatelé zastavují protijedoucí auta. Rozjíždím to, co to dá. Musím si udržet aspoň minimální odstup. Jenže kousek před kruháčem mě tam vjíždí zprava autobus. Nemám odvahu ho v tom provozu, kdy do protisměru jedou auta předjíždět, takže brzdím. Těsně před kruháčem mě mí pronásledovatelé dojíždějí. Ještě se motáme kruháčem, kde nám výjezd blokuje nějaký místní buran s Favoritem. Konečně jsme na nábřeží. V ostré zatáčce pod železničním podjezdem dojíždíme skupinku jezdců z krátké. V následné rovince jdeme před ně. Do cílové rovinky tak vjíždíme na čele. Držím se za šestkou v háku a čekám na posledních sto metrů. Rovinka se pomalu zvedá do kopce a utahuje. Je to tady. Zvedám se a jdu to toho se vším, co mi ještě zbývá. Kousek před cílem se dostávám před šestku a myslím si, že to mám v kapse. Jenže pár metrů před cílem se kolem mě mihne někdo v bílém a cílem projíždím těsně za ním.

Kousek za cílem zastavuji a hroutím se na řídítka. Jsem totálně grogy. Za chvíli se ale oklepu a koukám, že kousek vedle stojí Simona s Barčou. Tak se s nimi zdravím a ptám se po Ivošovi. Šel zpátky do auta pro věci a prošvihnul můj závěrečný spurt. Už je tady, dává mě pití a fotí si nás. Jak mě otrnulo, začínají studit nohy v mokrých botách. Jdeme tedy k autu, kde si je konečně můžu přezout. Pak se jede na penzion. Sprcha je božský vynález. Ostatní mezitím jdou navštívit koně k výběhu. Když vylezu ze sprchy a poklízím si věci, také zapínám mobil. Vzápětí přichází zpráva. Je to můj dnešní výsledek. Z umístění, kterého jsem dnes dosáhl jsem velmi překvapený. Předpokládali jsme s Ivošem umístění kolem třicátého místa. Celkově 17. místo a druhé v kategorii je super výsledek. Ostatní se vrací od koní a tak se musím hned pochlubit. Všichni mají radost ale nejvíc asi Barča.

Vyhlášení výsledků se koná až v osm večer v místním kulturáku. Rozhodujeme se tedy nejdříve pro večeři. Všichni máme hlad a také je co oslavovat. Já jsem byl celý den jen na gelech a tyčkách, oni na studených řízcích s chlebem. Cestou se ještě zastavujeme u prezentace, protože nevíme, kde ten kulturák vlastně je. Tam se také dívám na vyvěšenou dojezdovou listinu. Teď teprve zjišťuji, že jsem o první místo v kategorii přišel v tom prohraném spurtu. To trochu zamrzí. Prohrát ale s takovým závodníkem jako je Jarda Stárek, který jezdí o třídu lepší výsledky jako já, je pro mě spíš pocta.

Večeři nakonec dáváme ve stejné restauraci na náměstí jako včera. Pak se ještě chvíli procházíme po nábřeží ale jak vidíme, že je kulturák už otevřený, jdeme raději dovnitř abychom chytli místo k sezení. Zatím je sice volno ale před osmou se začnou hrnout lidi. Nakonec je narváno a lidi sedí, kde se dá. Krátce po osmé začíná vyhlašování, které přerušují jen kulturní vložky místní dívčí taneční skupiny Bombón. Po vyhlášení naší kategorie prohodím pár slov s Jardou Stárkem. Ještě následuje vyhlášení krále a královny pro letošní rok a po dalším tanci začíná tombola. Ceny jsou opravdu zajímavé ale nic nevyhráváme. Takže, protože už nám Baruška usíná ve stoje, jakmile skončí tombola, jedeme na penzion.

V neděli ráno se rozloučíme s bejčkem a ovečkami. Koně nejsou ve výběhu, takže jim jenom máváme. Připravená nakrájená jablka tak nakonec dostanou jen mlsné ovečky. Ty se zpočátku tváří velmi plaše ale jakmile vidí, že pro ně máme něco k snědku, můžou se přetrhnout. V chladném a zamračeném ránu vyrážíme kolem deváté na zpáteční cestu. Provoz je minimální, cesta ubíhá rychle. Občas zastavujeme kvůli Barči, aby se mohla trochu proskočit ale kolem jedné jsme v Senticích. Dostáváme skvělý oběd. Pak se taky se musíme  zastavit s Ivošem u našich v Hradčanech. Pochopitelně dostáváme sprďáka, že jsme nepřijeli na oběd tam. Dáváme si aspoň kafe a já dostávám výslužku na cestu. Ivoš mě pak ještě veze do Lipníku a kolem půl páté jsem doma.

Co říci závěrem? Především chci moc poděkovat všem, kteří mě celou sezónu podporovali a obrazili se mnou celý seriál silničních maratonů i těch  terénních. Dobrovolně se potili nebo zmrzali (viď Simčo) někde na kopci.  Konkrétně Eda Pospíšil, který si prožil premiéru na Sudetech a korunoval to skvěle na Rampušákovi. Pavel Bonta, který to parádně zvládnul na nepříliš povedeném Beskyd tour. No a samozřejmě Barča, Simona a Ivoš, kteří se mnou absolvovali Tatry a Krále. Také nesmím zapomenout na Lenku a Pavla. Ti byli u mého letošního prvního úspěchu na Šele a také u skvělého výsledku na Drásalovi. Nakonec dobrovolně mrzli sedmého září na Slavkově a vznikla z toho pěkná fotogalerie účastníků letošních Slavkovských radarů.

Bez těchto lidí a samozřejmě i těch dalších, kteří mě v pozadí drží palce, bych byl ztracený.
Všem moc děkuji! Sezona 2008 končí, tak ahoj v sezoně 2009.

Standa Prokeš

P.S. Takže ještě na úplný závěr několik statistických dat. Trať dlouhou 242 km jsem zajel v čase 7:48:02 průměrnou rychlostí 31 km/h. Umístil jsem se na celkovém 17. místě a ve své kategorii jsem byl druhý, když o vítězství jsem přišel v závěrečném spurtu o jednu desetinu vteřiny. Můj cyklocomputer pak ještě ukázal nastoupaných 4300 výškových metrů, maximální rychlost 81 km/h, průměrnou tepovku 153 a maximálku na 181 tepů/min.
Vzhledem k tomu, že Král byl poslední závod letošní série Maraton Cup 2008, znám už své celkové umístění v tomto seriálu silničních maratonů. Celkově jsem skončil na pátém místě. V soutěži Super prestige, ve které se bodují tři nejlepší umístění v seriálu, jsem skončil na skvělém 34. místě.

P.P.S. Na krátké trati 150 km se zůčastnil závodu Michal Stark. Závodník z kategorie hendikepovaných - nemá levou nohu. Získal sice nominaci na paralympiádu v Pekingu, která se konala právě v době konání Krále Šumavy 2008, ale díky zásahu bafuňářů ze svazu nikam nejel. Dostal distanc za údajné neoprávněné použití reprezentačního dresu na zahraničních závodech. Takto se naše nejvyšší cyklistická organizace chová k lidem, kteří jí skvěle reprezentují po světě. Není divu, že naše cyklistika je tam, kde je. A tak si přijel spravit chuť a zazávodit si. Pokud máte zájem o bližší info o průběhu jeho sezony, doporučuji následující odkaz - Stark2008.

Ještě si dovoluji prezentovat své souhrnné výsledky sezony 2008:

P.P.S. nakonec ještě mapa a profil trati závodu

V profilu trati je jedna oprava. Kopec Kochánov se nakonec nejel, organizátoři jej pár dní před závodem vypustili.