Král Šumavy - 28.8.2010 - Klatovy

"... hrome, to byl ale den ..."

Musím se hned úvodem přiznat, že k silničnímu cyklomaratonu Král Šumavy, mám silný citový vztah. Ačkoli se na něj chystám teprve potřetí, už jsem si na něj a s ním související atmosféru končící cyklistické sezóny tak nějak zvykl. Navíc se mě tady vždy závodnicky dařilo a ze svých dvou předchozích účastí mám doma dva poháry. Je to pro nás moraváky vždy krásný třídenní výlet. Také v letošním roce jsem měl sebou již osvědčený doprovodný tým ve složení Ivoš, jeho paní Simona a jejich dcerka Baruška.

Páteční cesta do Klatov proběhla bez problémů a tak jsme krátce po čtvrté odpoledne na parkovišti u stadionu v Klatovech, kde se registruji. Ubytování máme zajištěné tradičně u paní Hrabětové v penzionu u Sebastiana. Je to kousek od Nýrska. Máme tam božský klid a Baruška se tam vždy těší, protože mají hospodářství se zvířaty.

Předpověď počasí neslibuje nic pěkného. Na noc občasný déšť, to stejné přes den. Také bude větrno a teploty zřejmě nepřekročí 17°C. Znamená to, že na hřebenech bude tak kolem deseti nad nulou. Žádná příjemná představa.

Když vstávám ve tři na první snídani, venku slabě prší. Druhé vstávání kolem půl páté je už lepší, mraky jsou roztrhané a momentálně neprší. Za to však fouká a je relativně teplo kolem 14°C. Snídám a balím si věci na start. Mezitím se také probouzí ostatní. Nakládáme a vyrážíme do Klatov. V autě jsem se krásně rozseděl a vůbec se mě nechce ven do té zimy. Nakonec mě musí Ivoš vyhnat z auta. Nedá se nic dělat, beru si tretry a vyrážím se za město rozjet.

Tešně před sedmou dorážím na klatovské náměstí, kde se již všechno připravuje ke startu dvou královských tras. Jízdou jsem se zahřál. Převlékám se na start a jdu si stoupnout do první vlny. Tam už zabral pro nás místo Kamil s Martinem. Petr tady zatím není, ten musí mít vždy něco extra. Tentokrát honí na poslední chvíli pásku do první vlny. Konečně mu ji doprovod donesl z auta a tak je za chvíli mezi námi. Konečně se našemu týmu podařilo stát na startu v první lajně, to budou parádní fotky!

Blíží se okamžik startu a nervozita dosahuje vrcholu. Ještě poslední slova ředitele závodu, starosty a jedeme! Výjezd z města je vedený jinak než loni, především po vedlejších úzkých silniciích. Posunujeme se pomalu a opatrně za autem. Opět tradiční zmatek na velkém kruháči, někteří vpravo ostatní vlevo. Balík se formuje až s výjezdem z města. Zatím neprší a silnice jsou téměř suché. Zakrátko odbočujeme z hlavní silnice na vedlejší směrem na Koloveč. Skupina jede prozatím v klidu. Když se sem tam nějaké pokusy o únik vyskytují, nechává to zbytek pelotonu víceméně v klidu. Stejně to netrvá nikdy příliš dlouho.

Při průjezdu nějaké dědinky za Kolovečí náhle studená sprcha. Mám defekt na zadním kole. Rychle najít vhodné místo, než to úplně ujde. Zastavuji u stavení na okraji vesnice, kde mají dlážděný chodník. Horečně začínám měnit duši v zadním kole. Jako obvykle je nejhorší dostat ven tu starou, která je přilepená k plášti a nechce ven. Nahození nové duše a její nafouknutí je pak jen dílem okamžiku. Nasazuji zadní kolo do rámu a rychle sbírám věci a cpu prázdnou duši do kapsy dresu. Nějaký člověk v domu se přišel zeptat, jestli nechci pomoct. S díky odmítám a naskakuji na kolo. Tak co teď, nezbývá než jet sám a pokusit se dorazit nějakou silnější skupinu, se kterou by se pak dalo jet. Mastím to, co to dá. V další vesnici přejíždím ostrou levou. Regulovčík nestačil ani zareagovat, aby mě ukázal správný směr. S nadávkami se rychle vracím a zatáčím do správného směru. Musím se začít dívat po směrovkách. V balíku jsem to dělat nemusel, teď si musím rychle zvyknout, nebo se budu stále někde vracet.

Za další vesnicí potkávám Pavla Kudu. Stojí na kraji cesty a volá, že končí. Má defekt. Je to škoda, ale sám mám teď co dělat sám se sebou a nemůžu mu nijak pomoci. Občas dojíždím nějaké odpadlíky, ale jdu rychle přes ně, tady mě pšenka nepokvete. Jedou moc pomalu. Někde u Všerub dojíždím větší skupinku, kterou táhnou Karel Hajdík a Martin Sokol. Když je předjíždím, tak se ptám Karla, jak je asi daleko vedoucí skupina. Říká že daleko. Co jsem taky čekal? Říkám, že se pokusím ještě něco sjet a snažím se je vytáhnout za sebou, ale kluci to za chvíli vzdávají a vracejí se do skupiny. Jedu opět sám.

Konečně v posledním stoupáním před Nýrskem vidím před sebou velkou skupinu včetně doprovodných aut. Ptám se odpadlíků a ti mě potvrzují, že se jedná o hlavní skupinu. Mám je na pár set metrů, přesto mě trvá ještě několik kilometrů, než se konečně připojím. Kolona doprovodných aut, která by tady podle pravidel vůbec neměla být, mě zdržela. Do balíku se připojuji asi dva kilometry za Nýrskem. Konečně si můžu trochu orazit. Mám za sebou cca 50km časovky, ale není čas na bilance. Jsem zpátky v závodu a čekají nás velké kopce.

Zdravím se s Kamilem, který je překvapený, že mě vidí zpátky. Rychle zapadnu do skupiny, hodím do sebe gel a snažím si maximálně orazit před Špičákem. Ten se určitě pojete pěkně ostře. Po krátkém intermezzu odbočujeme z hlavní na Hamry. Zatím se jede jen mírně do kopce, ale tempo se začíná zvyšovat. Zůstávám bez problémů blízko čela. Jak se kocec zvedá, začínám mít trochu problém s udržením ve skupině. V závěrečné fázi stoupání vlaji na konci vedoucí skupiny, ale držím se zuby nehty a k odbočce na hlavní silnici dojíždím ve skupině. Na parkovišti mám první předávku. Odhazuji prázdné flašky a chytám dvě plné od Ivoše a Simony. Ti vůbec netuší, co mám za sebou.

Sjezd do Železné Rudy jedeme ostře, ale maximálně opatrně. Je mlha a mokro, vražedná kombinace. Krátké vydechnutí při průjezdu městem a začínáme zvolna stoupat po pěkné asfaltce na Nejvyšší bod. V čele skupiny je hodně vidět Kamil Koprnický, dnes je hodně aktivní a zjevně má hodně sil. Myslím, že po tom mém defektu a dojíždění do skupiny na něj už dnes mít nebudu. Vzdávat závod kvůli tomu však nehodlám. Přejíždíme Nejvyšší bod a klesáme ke Kunkovicím. Orážím si, před dalšími kopci. Musím se pokusit udržet ve skupině do nejdéle. Přes Kunkovice zdoláváme menší stoupání a sjíždíme k hlavní cestě. Na ní se nezdržíme dlouho, odbočujeme doprava a začínáme stoupat do kopce, který končí nad Zámyšlí. Během stoupání získávám na vedoucí skupinu menší odstup. Snažím se, ale víc to prostě nejde. V půli stoupání, kdy už mám tak sto metrů ztrátu, mě polévá studená sprcha. Mám měkké zadní kolo! Vypadá to na pomalý defekt. Musím s tím dojet nahoru, kde na mě čeká doprovod. Vyměníme zadní kolo. Už si nemůžu dovolit opět měnit duši.

Jsem na vrcholu stoupání, chytám flašku od Simony a volám na Ivoše, že potřebuji vyměnit zadní kolo. Začínám opatrně sjíždět dolů. Za chvíli mě dojíždí Ivoš, domlouváme se, že mě někde počká a uděláme výměnu. Jede dopředu, za chvíli jej dojíždím, zrovna vytahuje zadní kolo z kufru. Snažíme se jej rychle vyměnit, ale nemáme to vyzkoušené a navíc musíme přehodit upínák, takže to trvá skoro dvě minuty. Hotovo. Naskakuji a rozjíždím to z kopce, co to dá. Řazení dolů funguje se zpožděním, snažím se je trochu opravit regulačním kolečkem na spodní trubce, ale ty dvě otáčky nestačili. Naštěstí alespoň pastorky nepřeskakují, tak se s tím smiřuji. Nechce se mě znovu zastavovat. Nasazuji tempo a jedu, snad jsem neztratil tolik času a podaří se mě ještě někoho sjet. Nejlepší by bylo dorazit silnější skupinku. Do cíle ještě zbývá přes sto kiláků, přece nepojedu sám!

V brdcích před stoupáním na Nicov sice pár odpadlíků dojíždím, jsou však příliš pomalí, takže je nechávám rychle za sebou. Stoupání na Nicov jedu sám a nikoho před sebou nevidím. Až v nájezdu ke stoupání na Javorník zahlédnu malou skupinku. Jak se stoupání utáhne, začínám je pomalu sjíždět a mám pocit, že v ní vidím Petra. Těsně před vrcholem na ně ztrácím jen pár desítek metrů. Čeká tady na mě doprovod. Beru si dvě flašky, už jsem jel celý kopec nasucho. V horní rovné pasáži si nastupuji a dojíždím do skupiny. Zdravím se s Petrem a říkám mu, že se s nima svezu. Je překvapený, že mě vidí. Konečně zase ve skupině, je to velká úleva. Kluci vypadají dobře, ten kopec jeli slušně, budu se snažit s nimi dojet až do Klatov.

Rychle překonáváme krátký kostkový úsek v Javorníku a letíme dolů. Pod kopcem je nádherný protikopec, kde je třeba to pustit. Ještě vyjet pár brdků a projížíme Malčí. Za ní dlouho klesáme a já mám čas si ve skupince trochu odpočinout. Střídání v rovinatých úsecích funguje skvěle, už dlouho jsem nejel ve skupině, kde by to takhle dobře fungovalo. Je to paráda.

Rychle stoupáme k poslední občerstvovačce v Podmoklích, kde chytám banán a dávám si jej v krátkém sjezdu. Valíme dolů a zakrátko jsme v Sušici kde se napojujeme se na trasu 150km. Začínáme potkávat skupinky závodníků z krátké trasy. Naštěstí se nikdo z nich nesnaží nějak zapojit do naší skupinky, i když v brdcích za Sušicí občas dělají na silnici malé zácpy a je problém se jim vyhnout. Ještě do toho se tady pohybuje nějaký traktor s vlekem. Daří se nám jej rychle předjet a opět se sjíždíme. Začínáme ukrajovat první metry posledního dnešního stoupání na Cihelnu. Moc to nejede. Je vidět, že toho máme všichni dost, přesto neustále předjíždíme jezdce z krátké trati. Poslední kopec se vždy zdá téměř nekonečný, naštěstí není moc prudký až konečně vjíždíme do Cihleny a vidím konec stoupání. Na konci vesnice čeká můj doprovod. Mám ještě jednu plnou flašku, takže od nich nic neberu a jen odhodím jednu prázdnou.

čekají nás jen nějaké malé brdky a sjezdy ke Klatovům. Do cíle zbývá asi pětadvacet kiláků. To dáme. Ve sjezdech si užívám a jezdím obvykle na špici, v rovinách poctivě střídáme. Sem tam nějaký ten brdek nás už nezastaví. Než se nadějem projíždíme kolem ranče a najíždíme na hlavní silnici ze Sušice. V Běšinách se poté definitivně obracíme na sever a najíždíme na hlavní silnici směr Klatovy. Krásně střídáme proti větru a držíme průměr kolem 34km/h. Za námi se vytvořila poměrně velká grupa jezdců z krátké. Drží se však pohromadě a mezi nás se nemotají. Konečně na nás ze zvlněné krajiny vykoukne radniční věž. Klatovy jsou nadohled. Projíždíme Luby a odbočujeme za tratí vlevo. Přebírám iniciativu a při jízdě po nábřeží se držím na čele skupiny. Ostrá zatáčka za podjezdem doleva nás obrací po větru. Stále se držím v čele a jsem rozhodnutý bojovat do posledního dechu.

Najíždím do pravé zatáčky, která nás přivádí do cílové rovinky. Ta je pár set metrů dlouhá a mírně do kopce. Náhle se před námi od levé krajnice odlepuje zelená Octavia a začíná se na silnici otáčet. Zařval jsem na něj a chlápek dupnul na brzdu. Bohužel tak, že zůstal stát naštorc téměř přes celou šířku vozovky. Řežu ostrou doprava a daří se mě překonat obrubník. Po zeleném pásu vedle chodníku objíždím stojící auto, pak sesakuji zpět na vozovku a rozjíždím závěrečný spurt do kopce. Těsně před cílem se otáčím, kde mám Petra, ale nemůžu jej najít. Je za mnou poměrně velká díra. Doufám, že to všichni stačili ubrzdit a nikdo do toho blázna nenarazil. Zachoval se jako totální ignorant. Musel vědět, co se tady děje. Vůbec nechápu, jak si to představoval.

Projíždím cílem a zastavuji vedle doprovodu. Chvíli se vydýchávám, objevuje se Petr a dští síru na toho řidiče. Říká, že musel téměř zastavit, aby se mu vyhnul. Byl v té chvíli těsně za mnou. Objevuje se také Kamil Ackermann, který dorazil chvilku před námi. Probíráme dění na trati a hlavně ten zmatek v cílové rovince. Mezitím odchází Ivoš vrátit čip. Pak se loučíme a odcházíme k autu. Ještě cestou potkávám Kamila Koprnického a dozvídám se, že skončil celkově jedenáctý a pravděpodobně vyhrál naši kategorii.

Balíme a odjíždíme do penzionu, kde se musím dát trochu dopořádku. Po sprše se vracíme a dáváme si večeři na náměstí v restaraci Beseda, kde za námi přišli na kus řeči Kamil s Petrem. Před sedmou jsme se přesunuli do kulturáku na slavnostní vyhlášení. Před vyhlášením jsem stačil ještě prohodit pár slov s Hankou Ebertovou, která pak prezentovala fotky ze své úspěšné účasti na RAA, který dokončila před třemi dny. Jako první čech (češka) zvládla v limitu tento extrémní ultramaraton (2 205km/28 732m). Bylo to moc milé setkání. Předávala pak dresy pro Krále a Královnu tohoto ročníku.

Na bedně jsem se potkal s vítězem Kamilem Koprnickým, třetí na bedně byl Petr Pospíšil a čtvrtý Karel Prager z Vinohradských šlapek. Konečně jsem měl možnost se s tímto maratoncem po dlouhé době osobně setkat a prohodit pár slov. Naposled jsme se setkali na bedně loni ve Štítech, kde byl Karel také čtvrtý.

V tombole jsem letos díky bohu nic nevyhrál a tak jsme se jen se všemi rozloučili a spěchali na kutě. V neděli jsme museli brzo vstávat, v plánu byla zastávka cestou zpět u Jirky Hledíka. Podařilo se a setkání bylo příjemné a srdečné. V poledne jsme se ale museli rozloučit a hajdy domů.

Standa

Statistická čísla závodu vypadají následovně, v čase 8:12:31 jsem obsadil celkové 19. místo se ztrátou na vítěze Jakuba Svobodu 25:36. V kategorii jsem skončil druhý se ztrátou 18:51 na Kamila Koprnického. Do závodu odstartovalo 185 závodníků, z nichž 154 vidělo cílovou bránu. Odstoupil mimo jiné můj soupeř z Cyklo MXM ligy Pavel Kuda. Potkal jsem ho kolem 30-40. kilometru stát na krajnici s defektem. Zřejmě se mu nepodařilo závadu odstranit nebo to prostě vzdal. Nevím, ale příležitostně se určitě poptám.

Velká gratulace patří Kamilu Koprnickému. Sice nejsou ještě všechny body spočítány, ale myslím, že výtězství v sérii Maraton Cup 2010 má jisté. Velká gratulace a poklona Kamile! To byla vynikající sezóna!!!

Jako obvykle nakonec přikládám profil tratě letošního ročníku a ještě výsledkové listiny: