Král Šumavy - 29.8.2009 - Klatovy

"proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh Šumavu dal"

Co by to bylo za konec sezóny, pokud bych si nedal Krále Šumavy. Po loňské vydařené premiéře, jsem se letos těšil na fungl novou trať. Navíc od organizátorů jsme dostali ještě jeden dárek v podobě posunutí startu na čtvrt na osm. Bude se tedy startovat za světla a ne jako loni za tmy.

Ubytování jsem měl zajištěné opět u paní Hrabětové v Hodousicích. Je tam krásně a klídek. Jako doprovod s námi, kromě Ivoše a Barušky, vyrazila moje maminka. Simona letos nemůže, neb je v očekávání. Pro mamku to byla premiéra a tak byla trošku nesvá. Cesta však proběhla v pohodičce a kolem páté odpoledne jsme se ubytovali v penzionu U Sebastiána. To už jsme za sebou měli prezentaci v Klatovech. Vzal jsem tedy kolo a vyjel, abych ještě trochu protočil ztuhlé nohy. Na zpáteční cestě mně pak zastihla v Nýrsku přeháňka. Tak jsem to zabalil, schoval se pod střechu a zavolal Ivoška, aby mně vyzvedl. Přece se nebudu máčet ještě před závodem. Kdoví, jak bude zítra vypadat počasí. Pak už byla jen rychlá večeře v Nýrsku, příprava věcí na start a chutě na kutě. Budíček je v pět ráno.

Ráno před pátou mžourám z okna na hvězdičky, které je vidět skrze roztrhané mraky. Neprší, hurá. Podle teploměru je nějakých patnáct stupňů, přesně podle předpovědi. Můj doprovod se také pomalu probouzí. Rychle se chystáme, nakládáme věci a vyrážíme směr Klatovy. Svítá a jsou vidět krásně červánky.

Na místo dorážíme téměř přesně v šest. Jdu se ještě na chvíli rozjet, abych se v chladném ránu trochu zahřál. Kolem tři čvrtě na sedm se setkávám s doprovodem na náměstí. Převlékám se do závodního a nacpávám si kapsy dresu jídlem a pitím. První předávka je až na 95. km Na Špičáku, do té doby musím vydržet s tím, co si povezu ze startu. Stoupám si pak do první startovní zóny, na kterou tady mám po loňském výkonu nárok.

Předstartovní atmosféra na náměstí je fantastická. Jakmile dozní zvony, ozývá se startovní výstřel a jede se. Nejdříve hodně opatrně městem. Přes křižovatky a kruháče nás vyvádí ven z města. Na kruháči, při odbočení doleva se projevuje nedisciplinovanost některých jedinců a tak půlka pelotonu jede v protisměru. Takže my, co jedeme kolem, se najednou dostáváme do presu těch, co přijíždějí zleva. Rázem se tedy ocitám hlouběji v pelotonu, než by bylo záhodno. To však již vyjíždíme po hlavní silnici z Klatov. Vedle mně se objevuje Hanka Ebertová a snaží se dostat před závodnici, která jede u kraje před námi. Ta totiž zjevně nechce jet a nechává v balíku díru. Hanka se jí snaží předjet zprava, ale v okamžiku, kdy je na její úrovni, ta nepochopitelně dělá vlnu a dochází ke kontaktu s Hankou. Obě holky to sice ustály, ale bylo to jen tak-tak. Už jsem si hledal místo v pankejtu.

Zakrátko odbočujeme z hlavní cesty na vedlejší a tady začíná ten pravý Král. Úzké, klikaté silnice a první stoupání na Doubravu. Peloton zatím drží pohromadě, tempo není příliš ostré, i když nějaké úniky se vepředu objevují. Zdravím se s Kamilem, kterého jsem zahlédl v Klatovech krátce před startem. Ptám se ho, jestli je tady Petr, protože jsem jej neviděl na startovce. Je prý před námi, ale do poslední chvíle váhal, zda má jet. Stala se mu nehoda, den po Tatrách v Popradu, jej na vyjížďce srazilo auto. Rozmlátil kolo a sám se z toho ještě zdravotně nedostal. Prostě obrovská smůla, ale zároveň štěstí, že to přežil. Za chvíli jej rozeznávám kousek před námi. Jak se dostávám na jeho úroveň, prohodíme pár slov. Z jeho řeči je patrné, že se z toho pádu ještě úplně nezotavil a asi se musí dnes přemáhat. Snažím se ho trochu povzbudit, ale pak musím jet, aby mně neujel předek pelotonu.

Ve stoupání na Koráb se tempo začíná přece jen přitvrzovat. Vepředu pracují jezdci Sparty. Zřejmě se snaží dojet nějaký únik. Předpokládám, že je v něm někdo z konkurenčního Kolokrámu. Ve sjezdu se pak jedou pěkné kule. Peloton se natáhl jak náhrdelník. Chytil jsem trochu díru, ale spolu s ostatními si je zakrátko dojíždíme. Jedou se další brdky před prvním občerstvením ve Všerubech. Ovšem průjezd občerstvením mně díky tempu, které musím stíhat, zastihuje nepřipraveného. Jsem na pravé straně balíku. Dosti nevýhodná pozice. Naštěstí dopadlo vše dobře a stihnul jsem se vyhnout létajícím kelímkům a padajícím banánům.

Další stoupání čelo pelotonu opět rozděluje. V jeho horní části předjíždím a zdravím svého loňského pokořitele, Jardu Stárka. Vůbec nevypadá dobře. Jdu před něj a předpokládám, že se zavěsí, ale už jsem ho pak neviděl. Ve sjezdu před posledním stoupákem na Svatou Kateřinu se formuje malá skupinka. Je tady i Kamil. Podařilo se mu uviset. V kopci se pak trochu natahujeme a také v následujícím sjezdu do Nýrska jedeme roztažení. Snažíme se držet vysoké tempo. Balík je jen kousek před námi. Stíháme ho v následující pasáži kolem přehrady a daří se nám docvaknout. Jenže za Hamry začíná stoupání na Špičák, kde se opět opakuje stejný scénář a balík se pomalu rozpadává.

Začátek stoupání je poměrně rychlý, ovšem pak se přece jen utahuje. Kamila mám pověšeného za zadním kolem a drápu se nahoru. Cestou občas někoho dojíždíme. Jedu stále velkou pilu, ale místy musím hodně křížit řetěz. Stoupání je sice dlouhé, prakticky vašak beze změny sklonu, takže můžu držet své setrvalé tempo. Konečně najíždíme na hlavní silnici. Na vrchol k lanovkám je jen kousek. Za zatáčkou už vidím hrozny lidí, jak čekají na ty svoje s flaškou v ruce. Registruji Ivoše, ten mně také vidí a napřahuje ruku s flaškou. Jenže kousek za ním se někdo vydal do cesty, asi aby líp viděl dozadu. Takhle však do něj vrazím. Křičím na Ivoše, že má někoho za sebou. Ten se ohlíží a posunuje se kousek do cesty. Taky to zřejmě pochopil a rychle se klidí z cesty. Chytám flašku, rychle s ní do košíku a vyhlížím mamku. Už jsem skoro u ní, rychle odhazuji prázdnou a dostávám plnou. Mise skončena! Rozjíždím tempo a s Kamilem v patách začínám klesat do Železné Rudy.

Dole nás čeká milé překvapení, šraňky jsou opět dole, podobně jako před rokem. Vlak však už projíždí, šraňky jdou nahoru a tak pokračujeme bez zastavení. Nicméně soused ve skupině situaci komentuje takto:"Loni jsme byli v hlavní skupině". Také někdo, kdo tady byl a pamatuje si tu situaci.

Vyjíždíme z Železné Rudy a po chvíli začíná stoupání na Nejvyšší bod. Není dlouhé a jede se po pěkné silnici. Jsme tedy nahoře poměrně rychle. Domlouváme se, že zastavíme na malou. Nahoře čeká několik doprovodů, převážně něžného pohlaví, stavíme tedy až za nimi. Chvilku nám pak trvá, než se opět sjedeme. Pak valíme dolů krásným a dlouhým sjezdem. Následující stoupání do Kunkovic je sice krátké ale dosti prudké. Naše skupinka stále drží pohromadě a i Kamil nemá problém. Za Kunkovicemi šupeme dolů. Před námi je další kopec, který končí nad Zámyšlí. Nahoře by měl čekat můj doprovod. Stoupání je sice dlouhé, ale zvládáme jej opět společně. Ivošek čeká na domluveném místě a já dostávám další flašku.

Opět šupajdíme dolů dlouhým sjezdem. Je to už horší silnice a tak je třeba dávat velký pozor. Sjíždíme všichni bez problémů. Chvíli jedeme po rovině a střídáme, ale začíná další kopec do Hartmanic. Začátek je pozvolný, utahuje se až v závěru. Na občerstvovačce nestavíme, jen někteří chytají banány nebo pití. A opět valíme dolů. Takový je Král, co si vyjedete, to si sjedete.

Čeká nás poslední velké stoupání na Nicov a Javorník a já začínám řešit, co se pokusím udělat se stávající situací. Pokud by se skupina nerozpadla nejpozději Na cihelně, dojedeme do cíle společně a zase mně čeká potupný konec v hromadném spurtu. Měl bych se pokusit tomu zabránit. V dlouhém a místy dost prudkém stoupání na Nicov však jen stíhám tempo skupiny a k ničemu jinému se nedostanu. Pak následuje krátký sjezd a stoupání na Javorník. To je ale jen krátké. Na vrchol dorážíme téměř pohromadě. Měl bych tady dostat pití. Doprovod od Kamila se mně tam motá. Zařvu na něj a ten chlap na poslední chvíli uhýbá. Dostávám jednu flašku od Ivoše a druhou od mamky. Uf, klaplo to jen tak-tak.

Valíme z nádherného klikatého a rychlého sjezdu. Neskutečně si užívám rychlý sešup Vše pěkné jednou končí a my jsme opět dole před dalším kopcem. Stoupání na Maleč probíhá standardně, držím se ve skupině a přemýšlím, co s tím. Moc se necítím na zvýšení tempa. Navíc, všechny velké kopce jsou za námi. Jsme nahoře a opět nás čeká dlouhý sjezd. Ve sjezdu svačím a jsem uklizený vzadu. Do dalšího stoupání na Podmokly najíždím v čele skupinky a jedu si své tempo. Stoupání není dlouhé, ale nahoře zjišťuji, že jedu sám. Skupina je asi sto metrů za mnou. Projíždím občerstvením a chytám si banán. Vrazím jej do kapsy a začínám sjíždět. Ohlížím se, vidím kluky za sebou asi dvě stě metrů. Jedu tedy dolů sám, stejně mně pak asi sjedou. Dole mám stále mírný náskok. Jede se kousek po rovině, vytahuji banán a svačím. Stejně mně zatím nesjíždějí. Je tu další krátké stoupání, před sjezdem do Sušice. Jedu si své tempo a kluky vidím pár set metrů pod sebou v serpentinách. Viditelně mně nedojíždějí. Co kdybych to zkusil sám? Ještě je před námi jeden kopec. Když se prásknu a udělám si na ně dostatečný náskok, mohl bych jej pak udržet až do cíle.

Na vrcholu stoupání za to beru a jedu tempo i v pozvolném klesání do Sušice. Už jsme se spojili s krátkou trasou a tak každou chvíli předjíždím nějaké jezdce ze stovky nebo stopadesátky. Někteří se snaží za mou uviset. Rovinatá pasáž přes Sušici je nekonečná, ale nakonec končí a začínám stoupat Na cihelnu. Jedu co to dá a vyhlížím Ivoše na vrcholu. Závěr se jede dlouho rovně a tak jej vidím už z dálky. Motá se tu však nějaký pomalý jezdec. Musím taky zpomalit. Beru si od Ivoše flašku a volám na něj, ať mně změří odstup od skupiny. Odhazuji ještě nedopitou flašku. Do cíle mně bude stačit jen jedna.

Valím ve sjezdu. V prudkých pasážích zalehávám, i když už mně vše bolí. Nevím ale, jaký mám náskok. Když se ohlížím, nikoho z pronásledovatelů nevidím. Je v tom však problém, na silnici se pohybuje hodně cyklistů. Za mnou se už vytvořila malá skupinka. Dojíždí mně doprovod a hlásí, že mám náskok skoro dva kilometry. To je docela dobré, celkem slušný náskok. Hlava mně šrotuje. Mělo by to být kolem tří minut času. To už snad udržím. Volám na Ivoše, ať mně podá gely z tašky.

Jedou dopředu. Za chvíli zastavují na vršku malého brdku a Ivoš mně podává dva gely. Paráda, jeden si dávám hned a druhý si schovám na poslední kilometry. Teď už to bude docela těžké. Je to sice stále mírně z kopce, ale proti větru. Kupodivu nohy ještě drží dobře, navíc mně pohání vidina dotažení úniku do vítězného konce. Jsem v naprostém závodním vytržení. To jsou asi chvíle, kvůli kterým závodím. Dokud si to člověk nezkusí, vůbec neví, co ještě vydrží.

Peru se s protivětrem, držím vysoké tempo a průměrnou rychlost hodně přes třicet v hodině. Za mnou se už vytvořila docela početná skupinka, nepředpokládám ale, že by někdo z nich chtěl střídat. Aspoň se o to nikdo nepokouší. Ještě poslední dědinka a vyjíždíme na hlavní silnici do Klatov. D cíle zbývá nějakých deset kiláků. Beru si poslední gel a turbosnack. Mělo by mně to ještě na chvíli nakopnout. Protivítr je v otevřeném terénu ještě víc otravný. Snažím se nevnímat, jak mně všechno bolí. Jen točím nohama, co to jde. Už se ani neohlížím, stejně bych přes ten hrozen lidí za mnou nic neviděl. Soustředím se jen na svůj výkon, abych nepolevil. Odpočítávám jeden kilometr za druhým. Konečně se objevují Luby. Ještě kousek a pořadatelé nás směrují vlevo do města. Kolem nábřeží je to stále proti větru, naštěstí nám alespoň staví dopravu na kruháči. Loni to tady bylo docela hustý. Za kruháčem to peru ještě kousek proti větru, ale odbočka je nedaleko. Rychle odbočuji, dostávám vítr do zad a buším do pedálů. Odbočka vpravo a poslední pětistovka mírně do kopce. Na konci vidím hrozen lidí v cíli. Jedu stále na maximum, ale ti co se do teď za mnou vezli, mně začínají houfně předjíždět. Jsou to všechno stovkaři, což mně nevadí. Těsně před cílem ale zahlédnu nějaké modré číslo, které mně předjíždí.

Z posledních sil projíždím cílem a zastavuji. Vidím vlevo stát svůj doprovod. Slézám z kola a prosím je, ať jej podrží. Sotva se držím na nohou. Klopýtám vedle na trávník, kde sebou okamžitě plesknu. Musím si chviličku orazit. Doprovod stojí kolem a čeká, až se seberu. Po chvíli si sedám a vidím, že cílem právě projíždí kluci ze skupiny. Přece jen jsem ten náskok udržel, sláva!!!

Setkání s Kamilem bylo bouřlivé. Byl překvapený, že jsem jim nakonec ujel a zklamaný, že si se mnou nemohl v cíli zaspurtovat. Tak se na to těšil, když už mně jednou v sezóně uvisel. Bylo mně to kapku líto, ale musel jsem si taky někdy zkusit samostatný dojezd. Pak se naložilo kolo a jelo se na penzion. Když došla SMS-ka, že jsem vyhrál kategorii, bylo plno radosti. Taky jsem byl velmi spokojen. Byla to krásná tečka za mimořádným závodem. Alespoň jednou za sezónu mně vyšel závěr závodu.

Vyhlášení výsledků v Domě kultury bylo pěkné. Moderátor navíc vzpomenul mé úspěšné vystoupení na letošním ultramaratonu v Bystřici nad Olší. Což mně potěšilo. Ještě více mně pak potěšilo, že můj los byl v tombole vytažen jako první v pořadí. Měl jsem tedy možnost si vybrat a vybral jsem si hlavní cenu. Silničku Author C6600. Tím byl celý den korunován naprosto fantasticky. Pak už jsme jeli na penzion, Baruška toho měla dost a usínala už cestou.

Ráno pak byl hlavní problém, dostat do dlouhé Fabie druhé kolo. Když se demontovaly kola, vešlo se do kufru, ale bylo to jen tak-tak. Počasí na zpáteční cestu vyšlo skvěle a tak cesta uběhla bez problémů a v poledne jsme obědvali v Hradčanech. V Lipníku jsem pak byl kolem třetí hodiny odpoledne.

Standa

Výsledek závodu byl takový, že jsem dorazil do cíle na trase 250 km celkově na 15. místě. V kategorii jsem vyhrál před Martinem Černým z KC Brno v čase 8:00:32. Ztrátu na vítěze závodu Jakuba Svobodu jsem měl 30:51

Hanka Ebertová potvrdila svou dominanci v ženách a ve skvělém závěrečném finiši přespurtovala Lenku Sýkorovou a dojela si tak pro v pořadí desátou královskou korunku na dlouhé trati.

P.S. Nakonec přikládám náhled trati a profil závodu včetně označených míst s předávkami.

Doprovodné vozidlo zajistil můj stálý a spolehlivý sponzor, za což mu patří velké díky: