Krušnoton - Teplice 11.8.2012

Lehký deštík, který se snášel v pět ráno k zemi, nevěstil nic jiného, než mokrý start. Netrval dlouho, ale krajinu pokropil vydatně. Silnice vysychaly celé dopoledne. V sedm ráno se na startu v Teplicích sešla asi stovka pravověrných maratonců, aby společně vyrazili na trať aktuálně nejtěžšího silničního maratonu v našich končinách. Já mezi nimi a rozhodnutý nedat svou kůži lacino. Byl to můj letošní čtvrtý a poslední maraton. Letos se mně na maratonech moc nedařilo a tak jsem se důkladně připravil.

Úderem sedmé vyrážíme do chladného a zamračeného rána vstříc 240 kilometrům a 4700 výškovým metrům. V prvních desítkách kilometrů se jede velmi zvolna, nikomu se zatím nechce závodit, ale je to jen klid před bouří. První prudké stoupání na Neznabohy se už jede ve slušném tempu. V následujícím sjezdu přes Jívové padá v pravotočivé zatáčce jeden ze závodníků a bere sebou další dva, co se mu už nedokázali vyhnout. Jedním z nich je Pavel Kuda. Při jeho saltu přes padajícího jezdce mě zatrne. Ohlížím se, Pavel leží na zádech vedle kola a jen neochotně se sbírá. To muselo bolet, doufám jen, že si neudělal nic vážného. Stalo se to v celkem vysoké rychlosti.

Následující stoupání na Sněžník se opět jede v tempu, které sice trochu redukuje peloton, ale i tak nás na další kopec k Nakléřovu dojíždí velká skupina. Nahoře mám doprovod a beru si první flašku. Ještě mně nabízejí vestu, tu odmítám. Zima mě není, zato nohy v mokrých botách studí. S tím nic nenadělám. Návleky jsem si měl vzít na start, to jsem už prokaučoval a tak musím vydržet.

Z Adolfova si užíváme první dlouhý sjezd dnešního dne. Jede se opatrně. Silnice je úzká, mokrá a o nečistoty v podobě naplaveného písku a bláta není nouze. V dolní polovině projíždíme depem závodních aut, které tady dnes mají rally. Vše probíhá bez potíží a na hlavní silnici se opět sjíždíme do skupiny. Rychle do sebe hážu jídlo a přesouvám se do čela. Další stoupání už bude na hřeben a tady se už zřejmě bude balík více dělit. Nechci ztratit ani metr.

Moje tušení mě nezklamalo. V úvodní prudké pasáži ještě ve městě se nastupuje a jen stěží stíhám tempo. Ačkoli dupu na max., čelo skupiny mě pomalu odjíždí. Je tam si šest lidí. V mírnější pasáži lesem chytám tempo a to si držím až na vrchol v Horní Krupce. Za mnou se udrželi dva soupeři.

Prudké odbočení vpravo nás posílá na úzkou lesní silničku. Sjezd do Dubí je zpočátku mírný a musím stále šlapat. Po pár kilometrech se přece jen lomí dolů a já si užívám nádherný sjezd. Je tady velmi dobrý povrch a téměř žádné prudké zatáčky. Ačkoli je asfalt stále mokrý, dá se jet poměrně svižně.

Náhle sjezd končí, najíždím na hlavní silnici a čeká mě sedm kilometrů stoupání na Cínovec. Po chvíli se otáčím, ale své soupeře, kteří se mnou vyjeli na Komárku, nevidím. Zato vedoucí skupinu mám před sebou asi 250-300 metrů. Jeden jezdec z čela stojí bezradně u krajnice, má demontované zadní kolo a vyhlíží zpět svůj doprovod. Zůstal tam s ním další jezdec, zřejmě mu bude pomáhat při stíhání čela závodu.

Rychle je nechávám za sebou a rozhoduji se pokusit se maximálně přiblížit vedoucí skupince. Ti dva, co zůstali vzadu, se je budou pokoušet sjíždět také, mohl bych se pak s nimi vyvézt. Celý kopec jedu s maximálním úsilím a přibližuji se asi kilometr pod vrcholem na nějakých 150 metrů. V závěru se ale tempo vepředu zvyšuje, zřejmě se bojuje o horskou prémii a skupina mně zase ujíždí. Na vrchol dojíždím osamocený. Beru si pití a vyjíždím na hřeben. Fouká, ale naštěstí většinou zprava a mírně zezadu. Snažím se jet svoje tempo a moc se neunavit. Stejně musím na někoho počkat, sám těch zbývajících 130 kilometrů asi nedám.

Z auta mě Ivoš hlásí, že mám dva jezdce asi kilometr za sebou. Jedu dál sám a čekám, až ke mně dojedou. To budou zřejmě ti dva, co zůstali stát pod Cínovcem s defektem. Dojíždějí mě až v mírném stoupání za přehradou Fláje. Je to Petr Zahrádka a Pepa Havel. Petra jsem asi viděl stát u toho defektu, ale Pepa tam myslím nebyl a musel se dotáhnout s Petrem zezadu. Stejně na nějaké úvahy není čas. Vděčně se věším do háku a začínám ve skupince pracovat.

Před námi je dlouhý sjezd do Litvínova. Silnice je téměř suchá s dobrým povrchem, místy dokonce nový asfalt. Valíme dolů. V Litvínově nás posílají na hlavní silnici vpravo. Rychle do sebe láduji jídlo, za chvíli nás čeká poslední stoupání na hřeben k Mníšku. Cítím, že jsem se v kopcích už docela zakalil a tenhle poslední bude bolet.

Je to tak. Stoupání je 7 km dlouhé, ale naštěstí je mírné. Stejně se držím jen zuby nehty. Zhruba v polovině kopce vidím stát u krajnice Pavla Kudu. Už je převlečený a zřejmě na někoho čeká. Ptám se ho, jak dopadl. Stíhá na mě jen houknout, že je OK, jen si trochu narazil záda. Jsem moc rád, že je v pořádku. Ten pád vypadal hodně zle.

Na na vrchol vyjíždíme všichni společně. Dáváme si nějaké ty rychlé cukry a pokračujeme směrem Nová Ves. Tam na mě čeká doprovod a dostávám pití. Najíždíme pak do posledního dlouhého sjezdu zpět do Litvínova. Opět nádherný dlouhý sjezd. Rovinu přes Litvínov do Loučné nám zpestřuje protivítr, který se nějak rozfoukal. V Loučné odbočujeme a dostáváme jej do zad, to už je lepší. Ty roviny kolem povrchových dolů v protivětru by nebyly moc příjemné.

Stále dobře spolupracujeme a roviny kolem dolů Bílina zvládáme celkem dobře. Konečně se stáčíme vlevo a blíží se závěrečné kopečky. Už mám těch brdků po hrbatém asfaltu plné zuby. V první polovině stoupání na Lukov dostávám od Ivoše poslední flašku.

Petr v druhé půli kopce nastupuje, a ačkoli se snažíme, pomalu nám odjíždí. Čekal jsem to, že bude mít z nás nejvíce sil do závěru. Snažím se udržet alespoň s Pepou. Sice mě kousek odjíždí, ale tu díru si ve sjezdu do Milešova sjíždím. Takže do posledního 3 km dlouhého stoupání do sedla pod Milešovkou najíždíme opět společně.

Tenhle poslední kopec už tlačím i očima. Pepa se mně opět trochu vzdaluje. Na vrcholu je pár desítek metrů přede mnou. Zase si ho ve sjezdu sjíždím, jdu do čela a snažím se udržovat maximální tempo. Nevíme, co se děje za námi, a já nechci nic ponechat náhodě. V posledních kilometrech jsme se ještě párkrát vystřídali. Do Teplic najíždím na první pozici a táhnu to až na poslední dvoustovku. Pak nastupuje Pepa a jede si pro celkové šesté místo. Já už na spurt nemám a tak si užívám radost z obhajoby loňského výsledku. Bylo to hodně těžké, ale z obhajoby vítězství v kategorii mám velkou radost.

Musím v prvé řadě složit velkou poklonu pořadatelům závodu. Organizace klapala výborně a především zabezpečení trati bylo na špičkové úrovni. Tolik regulovčíků na trati, jsem snad nikde jinde na maratonech neviděl! Klobouk dolů a velké poděkování!

Velké díky mému skvělému doprovodnému týmu. Na hřebeni si v té zimě užili své, ale byli vždy po ruce a odvedli skvělou práci. Moc děkuji své mamince, Ivošovi a Barunce!

P.S. V cíli jsem se později dozvěděl, že tím nešťastníkem, který defektil v Dubí byl Tomáš Čer. Předpokládám, že bohužel doplatil na zákaz vjezdu na silnici ve sjezdu z Komárky, kdy to jeho doprovod musel objíždět. Já jsem na tom paradoxně vydělal, když kvůli němu zřejmě zůstal Pavel Zahrádka vzadu. To jsou ty náhody …