Krušnoton 2011 - 6.8.2011 - Teplice

Fakt, že se letos nejede ultramaraton RACE 2011 v Bystřici, mě udělal poměrně zásadní čáru přes rozpočet. Na druhou stranu, dostalo se mi příležitosti, absolvovat celý program silničních maratonů Maraton Cup 2011. Další letošní zastávkou seriálu je město Teplice, kde místní nadšenci cyklistiky připravili už druhý ročník maratonu Krušnoton 2011. Nové silniční maratony u nás nevznikají každý den, takže se jedná o dost zásadní počin. Navíc se jim podařilo umístit trať závodu do atraktivního prostředí hřebene Krušných hor a částečně také Českého středohoří. Parametry trati jsou úctyhodné. Nejdelší distance měří 250 km a vystoupáme na ní ďábelských 4900 m. Prvnímu ročníku počasí nepřálo a celý závod propršel. Letos se nám přece něco takového stát nemůže, dva ročníky po sobě? To by pánbů přece nedopustil!

V pátek dopoledne mě Ivoš s Irenou a Tomáškem vyzvedávají v Lipníku a vyrážíme směrem na Teplice. Cestou zastavujeme na oběd v Pardubicích a kolem čtvrté odpoledne jsme již ubytovaní v centru Teplic na ubytovně. Honí se tady přeháňky. Když jsme přijeli, trochu pršelo.  Především je příšerné dusno. K večeru se krásně vyčasilo a předpověď na sobotu je celkem příznivá. Případné přeháňky nebo bouřky by se měli objevit až po poledni.

Ráno vstáváme do mlhavého, ale teplého rána. Teplota je kolem 19°C. Start je už o sedmé hodině a tak vstávám brzy, abych se stihl nasnídat a připravit včas. Kolem šesté vyrážím na krátké projetí a zahřátí. V Krupské ulici probíhají přípravy ke startu, brána je postavená a chystají se koberce pro měření času. Potkávám tady Pavla Kudu a ve startovním koridoru se zdravím s Martinem Černým. Čas v příjemné společnosti rychle ubíhá a je tu start.

Výjezd z města je v poklidu, ale po pár kilometrech se začínají na čele objevovat dresy Kolokrámu, Alltrainingu a Whirpoolu. Tempo se zvyšuje, hlavně v prvních brdcích. Je to jasné, kluci se snaží oddělit zrno od plev. Z mlhy se na nás začíná čím dál častěji usmívat "Oskar" a věci vypadají velmi optimisticky. Díky slušnému tempu ve stoupáních se na čele vytvořila asi 15-ti členná skupina, v níž jsem se zatím bez problémů udržel. Začínáme stoupat na další kopec, který končí na Sněžníku. Sluníčko začíná pěkně hřát, v lese je však chládek a příjemně vlhko. Dobře se dýchá a já nemám problém s udržením tempa skupiny.

Zhruba v polovině kopce dostávám studenou sprchu, uchází mně zadní kolo. Je to jako zlý sen, vždyť je to letos už potřetí a to mám vzadu nový plášť! Zatím co si ulevuji nepublikovatelnými výrazy, rychle hledám místo k zaparkování. Jako na potvoru nikde nic. Konečně! Když už začíná ráfek narážet do asfaltu, objevuje se odbočka do lesa. Rychle zastavuji a za neustálého klení vyměňuji duši. Už v tom mám letos grif, takže jsem rychle hotov. Co je to platné, než stihnu sklidit věci a narvat děravou duši do kapsy, projíždí kolem další skupina.

Rychle do sedla a vpřed. Co nesjedu teď, potom nedohoním. Jdu rychle přes skupinu a sám se vydávám do stíhání čela závodu. Pokud se ale na čele závodí, jako že asi ano, budu spíše jen dojíždět odpadlíky. Musím doufat, že vznikne nějaká druhá skupina, kterou si sjedu. Před sebou ale nikoho nevidím. Sjíždím rychle do údolí a začínám stoupat na Nakléřov. Na kopci na mě čeká doprovod s pitím. Chytám plnou flašku a odhazuji prázdnou duši. Dostávám se dnes poprvé na hřeben a otevírají se přede mnou nádherné výhledy. Škoda, že se nemůžu kochat. Musím makat. Zatím pokračuji sám přes Krásný Les a pak stoupáním do Adolfova. Zde odbočuji na úzkou silničku, která míří v serpentinách dolů. Jedu opatrně. V lese je mokro a je tady hodně nečistot ze stromů. Sjezd je pořádně dlouhý, ale dolní pasáž je rovinatější a dá se jet rychleji.

V rovinaté pasáži po hlavní silnici dorážím dvojici, ve které potkávám Martina Černého. Připojuji se k nim a ve trojici pokračujeme celý úsek, až do začátku stoupání na Komárku. Tady se kluci odpojují a já pokračuji opět sám. V první výživné pasáži s 16% stoupáním předjíždím osamělého jezdce. Kopec je pekelně dlouhý, ve druhé části není stoupání tak prudké a zatím necítím únavu. Ve slušném tempu dorážím na vrchol a opět se nabízejí nádherné výhledy do krajiny. Mastím si to směrem k Cínovci a dojíždím další osamělé jezdce. Udržel se za mnou ale jen Jirka Říha z Kolokrámu. Společně projíždíme zbývající úsek po hřebeni a za občerstvovačkou začínáme klesat opět do údolí.

Dělí se tady trasy. Maličko zmatkujeme a pohotoví regulovčíci nás naštěstí posílají správným směrem. Jirka je neohroženější sjezdař a ve sjezdu mě kapku odjíždí. Dole se sjíždíme a společně pokračujeme k dalšímu kopci. Střídáme a tak mám čas si trochu orazit a najíst se. V Oseku jsme co by dup a regulovčík nás posílá z hlavní vpravo do kopce. Z počátku jedeme společně a Jirka hlásí, že máme před sebou dnešní nejdelší stoupání na Dlouhou Louku. Vzápětí se to dozvídám i z informační tabulky, které mají organizátoři umístěné ve stoupáních. Pojedeme 6km stále do kopce s průměrným sklonem 8,2%. Není nad to, být správně informován ve správný čas. Vjíždíme do lesa a já nasazuji své stoupací tempo. Po pár zatáčkách se Jirka odpojuje a jsem opět sám. Po asi kilometru až dvou se mě zdá, že před sebou vidím konec doprovodné kolony. Jsou to ale jen chvilky, jak se silnice vlní po úbočí, zahlédnu nějaké pomalu jedoucí auto. Konečně přibližně kilometr a půl pod vrcholem už zahlédnu malou skupinku, která jede před několika auty, v serpentině nad sebou. To je potěšitelné, zároveň však cítím, že síly přece jen ubývají. V závěrečné pasáži stoupání se tedy dokážu jen přiblížit na asi dvě stě metrů.

Na konci stoupání se opět dostávám na hlavní hřeben a zase se otvírají nádherné výhledy. Rozjíždím tempo a doufám, že se mě přece jen skupinu podaří dorazit. Po chvíli mě najednou dojíždí několikačlenná skupina. Dost jsem se lekl, než jsem zaznamenal, že mají oranžová startovní čísla. Ulevilo se mi, jsou z krátké. Chytám se k nim do háku a během krátké chvíle tak likviduji zbývající díru na skupinu z dlouhé.  Obě skupiny se spojují a společně pokračujeme až k bufetu u vodní nádrže Fláje. Je tu také můj doprovod, od kterého dostávám další pití. Pokračujeme pak dál po hřebeni. Smíšená skupina se snaží jet nějaké tempo a střídat, ale nějak nám to vázne. Nejsme schopni se tempově sladit a stále se nám vláček rozpadá. Nakonec se skupina z krátké od nás odděluje a odjíždí. Asi je to tak lepší, máme v nohách o pár desítek kilometrů více jak oni, takže bychom se asi nedomluvili.

V Klínech se kopec láme a opět klesáme z hřebene do údolí, po kolikáté dnes? Po pěkné silnici přes několik serpentin trochu zaostávám za lepšími a neohroženějšími sjezdaři. V rovinatém úseku mezi Litvínovem a Janovem si pak díru bez problému sjíždím.  Orážíme si a svačíme. Čeká nás poslední stoupání na hřeben, které už nebude tak náročné, jako ta předchozí, ale vyjet tam musíme. Jde to rychle a než se nadějeme, opět nás regulovčík posílá doprava a začínáme stoupat na Mníšek. Stoupání je sice hodně dlouhé, ale sklon je celkem mírný. Navíc se jede alespoň v první polovině lesem. Spíše začínám mít problém s pitím. V bidonu mě zbývá pár hltů a do další předávky je ještě patnáct kiláků. Budu muset vydržet. Naštěstí tempo skupiny ve stoupání je snesitelné. Dokonce se mě dostává rady, abych nejel vepředu takovou kaši. Trochu zpomaluji a uklízím se dozadu. Alespoň pošetřím síly na závěr. Konečně se objevuje vrchol a sjíždíme do Mníšku. Dopíjím poslední zbytek ionťáku a jsem na suchu. Za vesnicí pokračujeme stále mírně z kopce, který se po několika kilometrech mění ve stoupání do Nové Vsi. Kopec je mírný, ale co je nejdůležitější, jsou tady moji lidé. Dostávám bidon a říkám si ještě o jeden. Musím se dopít, už jedu chvíli nasucho. Těsně před občerstvovačkou chytá Marian Hajzler defekt předního kola. Má tady mechaničák, takže se domlouváme, že na něj počkáme na občerstvovačce. Nahoře kluci zastavují na jídlo, já jedu na druhou stranu, potřebuji na malou. Poté opět společně vyrážíme do dnešního posledního dlouhého sjezdu. Krásný sjezd po celkem pěkné silnici. Držím se na chvostu skupiny a užívám si poslední velký sjezd. Pod stoupáním se odkláníme doleva na Litvínov a mírně stoupáme. Začínáme potkávat stále více závodníků z krátké trati. V Loučné nás posílají doprava a před námi je víceméně rovinatý úsek kolem povrchového dolu Bílina.

Pro mě začíná příprava na závěr závodu. Určitě nechci dojet schovaný ve skupině. Jsem sice dost unavený, ale připravený na závěrečný boj. Hlídám si kilometry a kousek před posledním bufetem si dávám vzpruhu v podobě energetické tablety, kterou vydatně zapíjím. Musím se přiznat, že úsek kolem dolu byl ten nejnudnější z celé trati. Také povrch silnic zde není zrovna na výši. Bufet v Mirošovicích je umístěný nezvykle na levé straně silnice, což bylo pro některé z nás překvapením. Skončilo to drobnou kolizí dvou jezdců z naší skupiny. S Marianem jsme jim trošku odjeli. Zpomalujeme a čekáme na ně. Potom pokračujeme společně dál.

Jak se postupně otáčíme doleva, dostáváme se částečně z větru, který trochu fouká z jihu. Vyhlížím začátek stoupání na Lukov, kde mám naplánovaný útok na odjetí ze skupiny. Jen nevím, zda vydržím až nahoru. Už už jsem si myslel, že je to ono, ale byl to jen další brdek. Konečně vidím před sebou dlouhé stoupání, které vypadá jako to pravé. I kilometrově to odpovídá, odjíždím na čelo skupiny a rozjíždím tempo. Celkem rychle poodjíždím ze skupiny, za mnou se drží jen Marian. Po chvíli koukám, že tady mám doprovod a v pankejtu před nimi sedí nějaký zhroucený cyklista. Asi jej dostihly křeče. Chytám poslední flašku a jedu dál. Kopec se najednou láme a je tu krátké klesání vesnicí. Na jeho konci se opět začíná stoupat a na vjezdu do lesa vidím tabulku označující stoupání, do konce nám zbývají 2km.

Začínám makat na zvýšení svého náskoku na skupinu. Daří se mě držet vysoké tempo až na vrchol, otáčím se a skupinu vidím daleko za námi. Tlačím do sebe karboš a Marian, který se za mnou udržel, odjíždí do sjezdu jako první. Silnice ve sjezdu je v dobrém stavu, takže mastíme co to dá. Dole vyjíždíme z lesa a projíždíme Milešovem. Marian mě trochu odjel, ale na ostré odbočce vlevo do dalšího stoupání, jedeme opět spolu. Začínám ukrajovat první metry posledního kopce do sedla Milešov. Z tabulky u trati se dozvídám, že mě čekají 3km s průměrem 6,3%. Musím vydržet! Marian se drží celou dobu za mnou jako klíště. Posledních 500m už jedu nadoraz, nahoře do sebe tlačím poslední gel a ohlížím se. Nikoho za námi nevidím. Ve sjezdu nasazuje Marian vysoké tempo a trochu mně ujíždí. Je jasné, že má ještě dost sil a zřejmě se jej neudržím. Ten defekt mě stál hodně sil, které teď zatraceně chybí.

Jedu sám a snažím se držet maximální tempo, aby mě zezadu ještě náhodou nesjeli, ale ani na dlouhých rovinách za sebou nikoho nevidím. Rychle se blížím k Teplicím, už vidím tovární komíny. Ještě poslední brdek a najíždím na hlavní silnici. Vzápětí je tady cedule města a po pár stovkách metrů kruháč, kde mě odklánějí vlevo. Tady už to znám ze včerejška a po paměti odbočuji po chvíli vpravo do cílové rovinky. Projíždím cílem a u brány vidím stát můj doprovod.

S Marianem jsem se ještě viděl na parkovišti, kde jsme si podali ruce. Než jsem odjel na ubytovnu dát se dohromady, dostal jsem od Ivoše informaci o svém umístění. Tak sláva, na tu bídu dobrý výsledek, který se počítá. Počasí bylo milosrdné, teplo až dusno, ale žádné přeháňky a bouřky. Jídlo pro závodníky, které jsem si dal poté, co jsme se vrátili k hale, bylo celkem slušné a vyhlášení proběhlo v pohodě. Navíc jsem ještě potkal svého loňského soupeře z Maraton cupu Kamila Koprnického, který jel střední trať a vyhrál v kategorii. K naší spokojenosti tedy nic nechybělo.  Výsledek jsme pak ještě trošku zapili během večeře ve městě.

Co se týče závodu samotného, dlužno potvrdit, že tak dobře připravená trať se jen tak nevidí. Naprosto fantastické jsou informační tabulky ve stoupáních. Pokud ty kopce neznáte, dá se podle nich skvěle orientovat. Pro organizátory je navíc asi jednodušší, ty tabulky jen vyvěsit a zase svěsit, než každý rok obnovovat nápisy na vozovce. Navíc se lépe čtou z balíku. Také k silnicím nemám, kromě krátkého úseku kolem Bíliny, žádnou výtku. Jedinou negativní zkušenost mám se směrovými šipkami na dopravních značkách. Úzká zelená šipka není vždy dobře vidět, chtělo by to nějaký kontrastní podklad např. žlutý. Nezbývá, než před organizátory hluboce smeknout. Dát během dvou sezón dohromady takhle kvalitní podnik, klobouk dolů!!! Nezbývá mi, než popřát Krušnotonu, aby se stal trvalou součástí maratonského kalendáře a na start do Teplic si našli cestu nejen čeští, ale i zahraniční maratonci. Stojí to za to, věřte mi.