Krušnoton - Teplice

12.08.2014 21:15

Na pátý ročník silničního maratonu Krušnoton do Teplic jsem se letos hodně těšil. Byla to moje čtvrtá účast v řadě a na tomto závodě se mně zatím vždy dařilo, i když loni to bylo „pouze“ druhé místo v kategorii. Pořadatelé připravili maratonskou trať závodu na chlup stejně jako v loňském ročníku a počasí tentokrát slibovalo teplé až horké podmínky a bez deště. Letos jsem proti loňsku cítil lepší formu a také jsem měl k dispozici silný doprovodný tým. Takže jsem si hodně věřil.

Na dlouhou trať se do Teplic vypravila také Hanka Ebertová. Byl jsem rád, že jsme se po roce opět setkali. Ačkoli jsme často v kontaktu, vídáme se zřídka. Holt bydlíme každý na jiném konci republiky. Hanka do Teplic přijela i se svým dvorním fotografem Petrem Janoušem. Program na večer byl tedy jasný, společná večeře.

Ráno jsme se probudili do krásného teplého rána s vymetenou oblohou, na start se šlo v krátkých. To je vždy příjemné, zvláště když se startuje v sedm ráno. Na startu v Krupské ulici panuje vždy uvolněná a příjemná atmosféra. Jelikož na startu stojí maximálně stovka opravdových vytrvalců, je to na pohodu. Vtipný moderátor a povzbuzení od ředitele závodu nás provázejí na trať. Stejně pohodově probíhají první kilometry závodu. Vyjíždí se pomalu za autem a ostrý start je až za městem. S Hankou jsem se naposledy viděl na startu, naopak v balíku se potkávám s Karlem Pragerem, kterému přeji hodně úspěchů. V balíku vidím Pavla Kudu a zdravím se s Lukášem Matulou.

Letos konečně pořádně vidím na první kilometry závodu, je jasno a jedeme proti vycházejícímu slunci. Z kopečků je nádherný rozhled do podkrušnohorské krajiny. V minulých ročnících bylo vždy pod mrakem nebo mlha. S přibývajícími kilometry se začíná jet a blíží se první kopec Neznabohy. Pamatuji se, že je to tam úzké a tak se snažím být co nejvíce vepředu. Jenže v ostré vracečce po krátkém sjezdu to jezdec přede mnou nezvládá a na šotolince probrzdí. Přední kolo mu ustřelí a jde přes řídítka na zem. Na poslední chvíli se mě podařilo podržet své kolo na brzdě, než se s kolem odsunul stranou. Uf, bylo to o fous! Rychle se snažím v posledních stovkách metrů dorazit čelo, což se mě i daří. Tak tohle bylo opravdu o milimetrech a jsem moc rád, že jsem tam s ním nezůstal. Řadím se zpět do vedoucí skupiny a bezpečně se držím celé krátké, ale prudké stoupání.

Následné sjezdy je třeba jet soustředěně, asfalt je zde převážně nevalné kvality. První stoupání vždy zredukuje čelo závodu a letošek není výjimkou. Utvořila se vedoucí skupina, se kterou mířím k dalšímu stoupání na Sněžník. V kopci se jede tempo, ale skupinu to myslím moc nezredukovalo. Ještě nás čeká Nakléřov, kde na mě nahoře už čeká můj tým a dostanu první bidon. Snažím se hned od rána hodně pít, ještě se bude oteplovat a pak už to nedohoním.

Už jsme skoro na konci stoupání na Nakléřov, když se naprosto nečekaně zastavuje kolo Lukáši Matulovi. Asi nějaká technická závada. Všichni se ho snažíme bezpečně objet. Mně se to moc nedaří a zajíždím s kolem mimo silnici. Nemám odvahu pokusit se projet vymletý rigol zpět na asfalt, rychle seskakuji a vracím se na silnici po svých. Jenže naskočit zpět v prudkém hanku není jen tak. Jsem z toho nervózní a o to déle mě trvá, než nakopnu pedál. Naštěstí včas, abych dohonil skupinku a v poslední zatáčce chytil od mamky bidon. Uf, tohle bylo už dnes podruhé o fous. Po pár kilometrech se do skupinky vrací Lukáš a omlouvá se. Měl v zadní kapse pláštěnku, která mu vypadla a namotala se do zadního kola. Proto se mu kolo prakticky okamžitě zastavilo. Měl velké štěstí, že se mu podařilo pláštěnku vyprostit a pokračovat, no a samozřejmě velká klika, že ho nikdo zezadu nenabral. Bylo to opravdu hodně nečekané. Nevím, jak by to ustál, stát se mu to ve sjezdu. Tohle naštěstí dopadlo pro všechny dobře.

V následném sjezdu jedu na špici a užívám si to. Je před námi posledních pár pohodových kilometrů, v Krupce nastane opět jako každý rok mazec. Ostatní jsou zřejmě stejného názoru a tak před Krupkou stavíme na malou, ať jsme nachystaní na první velkou zkoušku.

Je to tady. Stoupání se už v Krupce hodně utahuje (5,7km/510m). Držím se zatím v čelní skupince, ale Petr Novák jede vražedné tempo. Ještě první kilometr po nájezdu do lesních serpentin se snažím s nimi držet, ale Petr každou chvíli nastupuje. Pomalu začínám odpadávat. Druhou polovinu stoupání se už nesnažím dojíždět si čelo, které se zredukovalo na čtyři závodníky. Kousek ode mě jedou další dva odpadlíci a necelých sto metrů je za námi malá skupinka. Na vrcholu se tedy sjíždí malá, asi osmičlenná skupinka. Registruji, že je tady loňský vítěz naší kategorie Bedřich Průcha a všímám si také německy mluvícího závodníka s číslem 67, který bude asi taky z mé kategorie. (Měl jsem pravdu, byl to Heiko HEFNER, který je stejný ročník jako já, jenže úplně jiná liga.)

Spolupráce zpočátku trochu vázne, ale pak se dáváme jakž-takž dohromady a na Cínovec dojíždíme společně. Dostávám od mamky druhý bidon a valíme dolů nádherný sjezd do Dubí. Následuje krátký přejezd po hlavní a jedeme do dalšího dlouhého kopce na Nové Město (6,8km/428m). Zpočátku se starám o tempo, ale v druhé půli je na špici Heiko a jede skvěle. Skupinka se maličko zredukovala. Chybí tady i Bedřich. Valíme po hřebeni k přehradě Fláje a po pár kilometrech koukám, že se Bedřichovi podařilo dotáhnout zpět. Zřejmě v kopci zase tolik neztratil.

U občerstvovačky projíždíme přes koberec, který zahajuje měřený okruh - Giro Lannutti. Pořadatelé nám změří okruh přes Litvínov s posledním stoupáním na hřeben přes Dlouhou louku (7km/477m). V následném sjezdíku nečekaně chytám ránu do řídítek a ta se mě v představci přetáčejí dolů. Byla tam nějaká propadlina v asfaltu a já ji přes závodníka přede mnou neviděl. No potěš pánbů, ještě tohle mně scházelo! Sice se s tím jet dá, ale řídítka se hodně blbě drží. Zatraceně! Opravit to nemůžu a zpátky to silou rvát nejde. Musím se s tím smířit, ach jo!

V krátkém stoupání za přehradou se s námi loučí další jezdec, má defekt. Také koukám, že máme zpátky Bedřicha, který se nám u Flájů ztratil, asi zastavil na pití a opět si nás dojel. V redukované skupince valíme první sjezd do Litvínova. Nasunuji se na špici a chci si jej užít, v druhém kole tady už bude hodně jezdců z krátké a nebude to ono. Je to paráda! V Litvínově se sjíždíme a pokračujeme přes Lom rovně do stoupání na Dlouhou louku. Vím, že tohle bude můj úhelný kámen, buďto ve skupině vydržím, nebo je se mnou ámen. O tempo se tentokrát stará pouze Heiko a já se snažím ze všech sil držet krok. Jedu hranu a jen doufám, že mě to vydrží.

Podařilo se! Mám toho plné zuby, ale zůstal jsem. Už jsme jen tři, Hefner, Skupke a já. Oba kluci mezi sebou mluví německy a já, němčiny neznaje, jim nerozumím ani slovo. Když po mě něco chtějí, musí anglicky, tam se aspoň trochu chytám. Na rovinatých úsecích nám spolupráce funguje a tak držíme stále vysoké tempo. Druhý průjezd kolem Flájů a já dostávám další bidon. Hodně se oteplilo, beru si ještě vodu na polití. Skvělé!

Druhý sjezd do Litvínova si opět užívám, ale už je třeba dávat pozor na pomalejší závodníky z krátké, kterých je tu dost. Omlouvám se závodníkovi, kterého jsem nečekaně předjížděl těsně před předposlední zatáčkou. Nečekal mě a asi se mě maličko lekl, ale nemohl jsem čekat, oba mí spolujezdci už byli před ním. Projíždíme opět Litvínovem a v Lomu točím doprava. Kluci chvíli protestují, protože ostatní z krátké pokračují rovně, ale pak to pochopí a jedou za mnou.

První část úseku kolem Bíliny je pěkná, rovina a dobrý asfalt. Druhá půlka už tak skvělá není, ale co se dá dělat. Horší je, že je už hodně teplo a mě dochází pití. Na Flájích jsem si měl vzít dvě flašky, pozdě bycha honit! Na poslední občerstvovačce alespoň chytám kelímek s vodou.

Brdky na rozdrbaném asfaltu před Lukovem jsou nekonečné. No ale přece jen je máme za sebou a já se modlím, abych vydržel s kluky aspoň na Lukov. Začátek je celkem v pohodě, ale závěrečné stojky už dávám na hraně. Lituji, že vzadu nemám pastorek 27! Zvládl jsem to a k vrcholu se blížím ve skupince. Před vrcholem mám tým a měl bych dostat plný bidon. Jenže mě ještě nečekají a motají se kolem auta! Naštěstí mě mamka včas zahlédla a Ivošek promptně doběhl s bidonem. Sláva, mám opět co pít!

Svištíme nádherný lesní sjezdík k Milešovu. Ještě do sebe stíhám narvat poslední gel a je tady závěrečný kopec – 3km/190m. Je to tempová záležitost, snad bych se mohl udržet. Zatím to jde, ale stejně netrpělivě vyhlížím konec kopce. Těsně pod vrcholem chytám malou díru a dělám hroznou chybu, když si ji hned nesjedu. Kluci za to na vrcholu berou a najednou je mám před sebou na padesát metrů. Honem to rozjíždím do sjezdu a zpočátku to vypadá, že bych si to i mohl sjet. V dolní části sjezdu však trochu fouká a já se musím smířit s tím, že si těch posledních dvacet kiláků dám časovku.

Jedu co to dá a hlavně se stále ohlížím, jestli mě nikdo nesjíždí a netrpělivě vyhlížím cedule s kilometry do cíle. Konečně Teplice a poslední dva kilometry. Na posledním kruháči ještě míjím dvě dámy z krátké a jsem v cíli. Paráda!!!!

Ve výsledku z toho byl fantastický čas 8:01:01, na stejné trati jsem byl před rokem o čtvrt hodiny pomalejší. V celkovém pořadí jsem obsadil skvělé šesté místo, což je moje zatím nejlepší celkové umístění na tomto závodě. V kategorii jsem byl druhý. Porazil mě skvělým výkonem Heiko HEFNER. Pro třetí místo v kategorii si dojel Bedřich PRŮCHA. Závod absolutně vyhrál po neskutečném sólovém výkonu Petr NOVÁK v čase 7:43:52. Na druhého v celkovém pořadí Jakuba SVOBODU najel více jak deset minut. Na skvělém třetím místě celkově se umístil Lukáš MATULA a zároveň vyhrál svou kategorii. Všem soupeřům posílám ještě jednou velkou gratulaci a moje uznání!

Hanka EBERTOVÁ dojela po prakticky sólo výkonu v čase 10:14:37 na celkovém 74. místě. Měla maličko smůlu. Ačkoli měla domluvené dva mužské doprovody, jeden sebou seknul pod Neznabohy (a málem mě vzal sebou), nicméně se oklepal a závod už sólově dokončil. Druhý naopak přijel na dlouhého Krušnotona s největším pastorkem o 23 zubech, na což samozřejmě v těch kopcích dojel a závod nedokončil. Hance patří blahopřání a velká poklona za odvedený výkon!

Co se týče samotného závodu, musím se přiznat, že jsem se do něj tak trochu „zamiloval“. Není to jen proto, že je to vlastně u nás prakticky jediný plnohodnotný cyklomaraton (délkou a převýšením dlouhé trasy). Myslím, že organizátorům se povedlo naprosto neskutečně doslova a do písmene z ničeho vybudovat během pěti sezón vynikající akci, která má jedinečnou atmosféru a navíc skvěle funguje. Jsou schopni postavit a pořadatelsky skvěle zabezpečit tři tratě. Osobně si hrozně vážím práce regulovčíků na trati. Berou na sebe dobrovolně neskutečně odpovědný a náročný úkol, který jim navíc ztrpčují nedisciplinovaní cyklisti i řidiči. Všem, kteří se na zabezpečení tratí podíleli, posílám moje velké poděkování!

Pochopitelně, že poděkování patří všem, kteří se na organizaci a přípravě podílejí. Osobně jsem se kdysi připletl k organizaci Šela maratonu a tak mám trochu povědomí, kolik práce se za takovou akcí skrývá a prakticky zadarmo tzv. za pivo a párek. Klobouk dolů a velké uznání. Držím palce do dalších sezón, ať vám vydrží nadšení a podaří se držet takto vysokou laťku i nadále.

Poslední za to však hodně velké poděkování patří mému skvělému doprovodnému týmu ve složení: Ivo Prokeš, Tomáš Mrázek, Ivona Prokešová (moje mamka). Vážili se mnou tu dlouhou cestu a byli mě velkou oporou. Tomášek a Ivoš navíc pořídili pěkné fotky, které jsou v přiložené fotogalerii. Moc děkuji!

Výsledkový servis: