Le Mans 24, Šaratice - 8.-9.9.2012

Jsem si jistý, že mám za sebou zatím nejtěžší a nejdramatičtější  24-hodinovku, ve své krátké cyklistické kariéře. Už pohled do startovní listiny napovídal, že se v Šaraticích sejde velká konkurence. Především účast slovenských ultramaratonců, Richarda Melega a Martina Kerekeše, dávala tušit, že to bude náročný podnik. Když se pak na startu objevil ještě Šváťa Božák bylo jasné, že o zábavu bude postarané.

Můj doprovod se skládal, stejně jako na K24, z Hanky Ebertové, Pavla Bonty a Ireny Prokešové s Tomáškem. K dispozici jsme měli dodávku BarčaTrans a přístřešek, kdyby přece jen k ránu padala rosa nebo nedej bože něco horšího.

Nový tým organizátorů v čele s Tomášem Francem se, po vynucené roční přestávce, postaral o celkovou organizaci tradičního závodu. Sice jim to sem tam trošku drhlo, ale celkově to fungovalo docela dobře. Je mě jasné, že to dělají dobrovolně, ve svém volném čase a prakticky nic z toho nemají, ale ve stejné pozici jsme také my, závodníci. Proto si dovoluji učinit pár poznámek k organizaci:

• podle mého názoru byla pro výpočet ujeté vzdálenosti použita nesprávná délka okruhu. Vycházím především z měření mého vlastního zařízení Polar CS400 viz přiložený záznam. Rozdíl více jak 40 km lze těžko přisoudit chybě měření. Podle mě je nezbytné, aby organizátor provedl přesné změření délky okruhu. Také by bylo vhodné opravit letošní výsledky, pokud se ukáže, že byla použita nesprávná délka okruhu pro výpočet vzdálenosti. Myslím, že na 24-hodinovce je nezbytné mít přesně změřenou trať, není možné mystifikovat závodníky. Sice dnešní moderní prostředky na kolech umí změřit vzdálenost s velmi malou chybou, ale během závodu pak dochází k nedorozuměním a chybám v komunikaci mezi závodníkem a doprovodem, jak se stalo v mém případě. To, že jsou pak výsledné vzdálenosti nereálné, je jen důsledek, který rozhodně nepřispívá k dobrému jménu závodu.
• druhá moje poznámka se týká závěrečného ceremoniálu. Domnívám se, že vyhlašování nejlepších musí mít určitou úroveň, tak jak byla akce realizována v tomto případě, to snad nelze ani vyhlašováním vítězů nazvat. Kdybych mohl poradit, zkuste se podívat, jak to dělají jinde na zavedených akcích, nevymýšlejte vymyšlené.

Doufám, že organizátoři neusnou na vavřínech a na příští ročník budou lépe připraveni. Osobně jim to velmi přeji. Jsou prostě organizační nedostatky, které se nedají omlouvat klacky pod nohama od státní správy, které mimochodem museli v letošním roce překonávat téměř všichni organizátoři podobných akcí v celé republice. Bylo by velmi smutné, kdyby tato tradiční akce zanikla.

Ale vraťme se k samotnému závodu. Početné startovní pole vyrazilo na pokyn pana starosty v jedenáct dopoledne do prvního kola. Bylo slunečné a teplé počasí. Bohužel prakticky celou sobotu foukal nepříjemný jihovýchodní vítr, který nás trápil hlavně v druhé polovině okruhu, kdy jsme jej měli více zepředu.

Z počátku se jelo hodně ostré tempo, které silně redukovalo vedoucí skupinu. Po několika prvních hodinách nás zbylo jen pět. Nedlouho poté opustil vedoucí skupinu Tomáš Vitvar a střídající zástupce vedoucího družstva nám ujel dopředu. Naše skupinka se tak zredukovala na Richarda Melega, Sváťu Božáka a mě. Společně jsme vydrželi do čtrnáctého kola, kdy jsme zastavili na vrcholu stoupání na malou. Tehdy se odpojil Sváťa, který už ve stoupání trochu zaostával, a tak jsme zůstali s Richardem sami dva, což nám vydrželo do první zastávky před nocí. Na konci 21. kola jsem zastavil na oblečení a montáž světel.

Celou noc jsem pak jezdil víceméně sám, jen mě při předávkách a zastávkách doprovod hlásil, zda jsem před Richardem nebo za ním. Pohybovali jsme se víceméně stejně a tak si ani jeden z nás během noci nevytvořil dostatečný náskok. Nad ránem jsme se sjeli, když mě na začátku kola krátce před pátou Richard dojel.

Od té chvíle jsme jeli opět spolu a bylo jasné, že se bude rozhodovat až v samotném závěru. Nicméně cítil jsem, že Richard je na tom po noci o něco lépe než já, a že budu mít asi problém, pokud se rozhodne mě nastoupit před závěrem závodu.

V průběhu 48. kola jsem se začal v nočním oblečení už dost pařit a tak jsem v nájezdu do dalšího kola zahlásil v depu, že se zastavím na vysvlečení po dalším kole. Když jsme se poté blížili ke konci dalšího kola, řekl jsem Richardovi, že musím zastavit, abych se vysvlékl. Zakormidloval jsem ke svému doprovodu a zastavil. Místo, aby mě rychle zbavili nočního oblečení, a poslali zpět na trať, jakmile viděli, že Richard pokračuje bez zastavení dále, posadili mě zpět na kolo a vyhnali jej stíhat. Nezmohl jsem se na odpor a vyjel do dalšího kola pár set metrů za ním.

Sice jsem se pokusil jej dojet, ale ve stoupání mě definitivně odpáral. V dlouhém dresu jsem se hrozně potil, takže v nájezdu do dalšího kola jsem zastavil a alespoň ten jsem si dal dolů. Poté se mně přece jen trochu ulevilo. Nicméně, psychicky jsem byl hodně dole a až do konce závodu jsem se nedokázal přinutit k lepšímu výkonu a zrychlení. Navíc mě mátlo povzbuzování mého týmu, který mě při průjezdech popoháněl k vyššímu tempu s tím, že jedu na svůj osobní rekord. To jsem už vůbec nechápal, a tak jsem v hlavě řešil neřešitelné, místo abych se na to vykašlal a do posledních kol se ještě naposled pořádně opřel do pedálů. Je to až s podivem, jak některé maličkosti dokážou člověka vyvést z míry, ale v té obrovské únavě prostě stačí málo, aby se nálada otočila jak na obrtlíku. Do závěrečného kola jsem najížděl s neskrývaným odporem.

Během posledního kola se mi přece jen vrátila lepší nálada a tak do cíle jsem dorazil v relativní pohodě. K mému překvapení, jsem byl hned, jak jsem se kapku oklepal, postavem před kameru. Několikaminutové natáčení s velmi příjemnou redaktorkou brněnského studia ČT, jsem snad ustál, ale ke konci se mě na ostrém poledním slunci začala točit hlava, a tak jsem se musel odporoučet do stínu. Konečně jsem se mohl zbavit návleků na nohou.

Závěrečný ceremoniál mě, jak jsem již předeslal výše, poněkud zklamal. Takže jakmile jsme dostali diplom, spakovali jsme a vyrazili na cestu do Hradčan. Jen Hanku jsme cestou vysadili v Brně, odkud ji čekala cesta busem do Prahy. Zbývá dodat, že než jsem se kolem páté dostal do postele, Hanka už byla v Praze a po cestě i vyspinkaná.

P.S. Závěrem si dovolím poznámku k diskuzi, která se rozproudila kolem toho, zda bylo od Richarda správné, že na mě v průjezdu do 50. kola nepočkal, než se vysvleču. Pochopitelně to mohl udělat a určitě by to bylo chápáno jako velké sportovní gesto, že nevyužil situace ve svůj prospěch. Jeho rozhodnutí pokračovat dál, svědčí podle mě o tom, jak moc chtěl vyhrát. Možná si nebyl jistý, zdali bych mu to v přímém souboji nemohl ještě ztížit nebo dokonce překazit. Nicméně rozhodl se tak, jak se rozhodl a závod zaslouženě vyhrál. Jen on sám si však může zodpovědět otázku, zda to bylo čestné vítězství, to za něj nikdo z nás udělat nemůže.