Mamut tour - 26.5.2018 - Přerov

01.06.2018 18:49

Cyklomaraton Mamut tour v Přerově je pro mě doslova srdeční záležitostí. V roce 2005 jsem jej absolvoval poprvé jako úplný kandrdas na distanci 180km a od té doby se stal stálicí v mém závodním kalendáři. Za těch třináct let se hodně proměnil. Nejen, že se už nestartuje na náměstí v Přerově a cíl není u Mamuta. Zázemí závodu se přesunulo do prostor přerovského výstaviště a samotná akce také prošla velkými změnami. V dnešní podobě je to třídenní sportovní maraton, který začíná v pátek odpoledne krátkým triatlonem Mamutman, pokračuje sobotními maratony Mamut tour a Mamut bike. Končí se v neděli Nadačním během. Ve finále tedy řádně mamutí akce. Bohužel v posledních dvou letech to mají organizátoři z MiKo Cycles složité, díky probíhajícím stavebním pracím na výstavišti. I tak to ale až na drobnosti obdivuhodně zvládají.

Letošní ročník Mamut tour připadl na sobotu 26. května. Bylo objednáno letní počasí a mě čekal první maraton v kategorii 50+. V pátek odpoledne jsem se jako obvykle vydal na kole do Přerova k registraci. Na výstavišti mě zastihla nemilá zpráva, ještě se čeká na čipy, bude to trvat asi hodinku. Naopak milé bylo nečekané setkání s mým letitým soupeřem Petrem Pospíšilem. Naprosto náhodně jsme se potkali u prezentace, a čekání na čipy tak nebylo nudné. Neviděli jsme se několik let, tudíž bylo o čem mluvit. Kolem čtvrté se prezentace zdárně rozběhla, no a jelikož měl Petr ubytování v Lipníku, zpáteční cestu jsme měli společnou.

Sobotní ráno probíhalo v léty zaběhnuté režii. Pavel přijel na čas a Edu jsme vyzvedli cestou. Necelou hodinu před startem jsme byli na místě a já jsem vyrazil se rozjet. Bohužel jsem se necítil dvakrát dobře. Během týdne mě trápily střevní problémy a žaludek jsem měl jako na vodě. Nicméně poslední dva dny jsem jen odpočíval a doufal jsem, že se situace vylepšila a závod zvládnu. Jistý jsem si však vůbec nebyl.

Systém startu byl letos opačný, nejdříve startovala trasa C a my z dlouhých tras až pět minut za nimi. Za to mohly především probíhající práce na silnici z Bystřice na Tesák. Závod se musel rozkopanému úseku vyhnout a nájezd do hostýnských kopců se jel až přes Lázy. Proto ty šachy se starty.

Kolem 8:35 jsme tedy byly odmávnutí a jelo se. Úvodní pasáž pod Lázy jsem zvládl bez problémů s hlavní skupinou. Začalo se dělat pěkné horko a já jsem se docela dost potil. Zatím to nebylo nic hrozného, ale žaludek se stále občas hlásil, že se mu to moc nelíbí. Stoupání na Lázy to je v podstatě série několika výživných stojek, skupina se začala natahovat a já už trochu ztrácím. Ale držím se ve skupince odpadlíků a s nimi najíždím do namotaného a úzkého lesního sjezdu. Valíme do Kateřinic a snažíme se neztratit kontakt s čelem závodu.

V Kateřinicích se sjíždíme a zkoušíme dorazit vedoucí skupinu, na kterou máme malou ztrátu. Daří se nám to až na výjezdu z Ratiboře. Sjela se poměrně velká skupina a na hlavní silnici je v protisměru docela provoz. Takže často řešíme auta v protisměru. Když se k tomu ještě přidá neukázněný řidič doprovodného auta, který musí najíždět až k balíku je průšvih na spadnutí. Vyhýbal se autu v protisměru a málem sundal půlku balíku. Jen zázrakem se nic nestalo. Toho trubce z bleděmodré Fabie by měli pověsit za uši do průvanu. Ještě několikrát během závodu jsem ho pak viděl najíždět a předávat přímo u skupiny. Předával do leva z místa řidiče!!!

Závěrečná pasáž stoupání na první bufet Na loučkách se utahuje a čelo nám opět trochu odjíždí. Na vrcholu chytám od Pavla flašku a dojíždíme si ve skupince čelo závodu ve sjezdu.

Přejezd do Fryštáku zvládám v hlavní skupině, ale vůbec si nejsem jistý, jak dopadnu na Hadovně. Na rozjímání není času, projíždíme Lukoveček a je tu nájezd do kopce. V první polovině stoupání si ještě jakž-takž držím kontakt, ale v druhé části už mě čelo odjíždí a do sjezdu najíždím se ztrátou několika set metrů. Předem mou se pohybuje pár dalších odpadlíků, se kterými valíme sjezd do Rusavy, ale nedaří se mně je dojet. Přejezd k dalšímu stoupání na Grapy si přes Rusavu musím odšlapat sám.

Vůbec nevím, jak ten pekelný kopec vyjedu. Cítím, jak mě začínají docházet síly. Peru se s kopcem jak to jde, kolem mě se pohybuje několik dalších závodníků a společně konečně dojíždíme na vrchol stoupání. Nechápu, jak je možné pustit na tohle stoupání doprovodná auta, dělají nám tady na těch úzkých cestách pěknou medvědí službu. Cpou se do každé mezery mezi závodníky a rozpojují nás. Dvakrát si to zatracený auto musím zase předjíždět. Jestli něco na maratonech nesnáším, tak jsou to přesně tyhle situace.

Do sjezdu najíždím těsně za dvěma závodníky, ale nedaří se mně je sjíždět a do kopce na Slavkov mám trochu ztrátu. Prostě už to nejede. Na kopec dojíždím kousek za nimi a dostávám od Pavla druhou flašku. Pár set metrů přede mnou jede tříčlenná skupinka, ale to už nedorazím. Jsem sám, no snad mě nějaká skupinka dojede.

A skutečně, v kopci před Dřevohosticemi mě dojíždí asi dvacetičlenná grupa. S úlevou se zapojuji na konec. Snad budu mít dost sil se s nimi udržet. Zatím to jde. Pomalu se blížíme k rozdělení dlouhé a střední tratě.

Před Radotínem se skupina dělí a na dlouhou nás odbočuje něco málo přes deset lidí. Skupina drží stále rychlé tempo a na čele se angažuje někdo v červeném dresu. Já hlavně doufám, že to ustojím aspoň na Troják. Zatím plápolám převážně na chvostu. Ve skupině je také můj největší soupeř Pavel Popiolek. Jenže v posledním brdku před Všechovicemi je najednou konec. Jako kdybych narazil do zdi. Skupina odjíždí a já se jen tak-tak drápu do kopce. Ve sjezdu za vesnicí koukám, že ze skupiny odpadli ještě další dva závodníci. Dojíždím je až v brdku před Podhradní Lhotou. Doufal jsem, že to dáme dohromady a pojedeme společně. Jsou na tom ale ještě hůř než já a v kopečku jim hned odjíždím.

Jsem tedy opět sám a čeká mě mírné stoupání na Troják po nepříliš pěkné silnici. V Rajnochovicích se nejede jako obvykle doprava k Tesáku, ale rovně údolím rovnou na Troják. Silnice za vesnicí se pomalu zvedá a je pěkně hrbatá. Není to nic příjemného a v závěru mě ještě čeká pár rozdrbaných dřevěných mostků. Na hlavní silnici se dohrabu na pokraji sil a v závěrečném kopci se mě do stehen začínají nepříjemně zakusovat křeče.

Na vrcholu mě čekají kluci. Dojíždím k nim téměř krokem a beru si dvě flašky s pitím. V této chvíli nevím, jestli závod vůbec dokončím. Mám pocit, že už vůbec neotočím nohama a do cíle zbývá ještě 70 kilometrů. Doufám jen, že mám naději se ve sjezdu trochu zmátořit. Snažím se hodně pít a cpu do sebe všechno, co ještě najdu v kapsách. Šlapavý sjezd přes Hošťálkovou je proti větru, opět nic příjemného, ale zatím to zvládám. Tělo se nějak zázračně vzchopilo. Není to sice žádná hitparáda, ale zatím to nějak jede.

V Ratiboři konečně odbočuji doleva a pomalu se dostávám z větru. Blíží se poslední, ale pro mě v tohle stavu, nejdůležitější stoupání závodu na Lázy. Kopec je v podstatě série několika stojek. Nejsem si vůbec jistý, zda se na něj vyškrábu, ale věřím si. Když jsem to dotáhl až sem, už to nevzdám.

První část jde kupodivu poměrně dobře. Ne, že bych byl nějak rychlý, ale zvládám to v tempu a bez křečí. Ve střední pasáži na louce je hnusný zvlněný asfalt, tuhle pasáž nemám rád. Je tady divák v dresu Vinohradských šlapek a povzbuzuje. Moc díky! (Dle fotogalerie to byl Žíža) Funím jak lokomotiva, ale kritickou pasáž krokem vyjíždím. V následující zvlněné části si maličko orážím a závěrečnou stojku v lese tlačím z posledních sil ze sedla. Jsem nahoře, sláva!

Pouštím to do sjezdu a najednou je všechno jinak. Vítr mám zprava a celkem to jede. Krátké stoupání před Kelčí zvládám také v pohodě a pohledem dozadu se ujišťuji, že mě stále nikdo nesjíždí. Za Malhoticemi čekají kluci a Pavel se raduje, že ještě stále jedu. Mám to prý už jen dojet, za mnou je velká díra. Tak jo. Jenže, v půlce předposledního stoupání na Maleník, mě náhle dojíždí osamocený závodník v zeleném dresu. Do sjezdu najíždím pár desítek metrů za ním, ale znalost tohoto rozdrbaného sjezdu mě umožňuje si jej dojet a přejezd z Týna do posledního kopce na Hlinsko jedeme spolu. Samozřejmě, v druhé půli stoupání se mně definitivně vzdaluje a jedu opět sám. V závěru kopce se zase ozývají křeče. Už je to jen kousek, to dám.

Valím na Pavlovice, kde koukám je změna. Šipky ukazují rovnou dolů. Obvyklý okruh kolem Tučína odpadá, sjíždím rovnou do Radslavic. Na výjezdu z vesnice ještě jednou ty jejich nechutné kostky a blíží se Prosenice. Opět překvápko, šipky mě vedou rovně na hlavní silnici, kde regulovčíci zastavují provoz a já projíždím do posledních tří kilometrů.

Na rovince za Prosenicemi překvapivě dojíždím cyklistu, který je mně nějak povědomý. Až když jej předjíždím, uvědomuji si podle dresu, že je to asi ten, co tahal druhou skupinu, když jsem z ní vypadl. Jede pomalu, jako na výlet. Rychle jej předjíždím a snažím se zahlédnout tvář. Nic bych za to nedal, že to byl Roman Broniš.

Poslední kilometr jedu sám a cílem projíždím krokem naprosto vyčerpaný. Pavel mě naviguje k autu. S obtížemi slézám z kola. Nohy jako z olova a hlava se mě točí, jen sebou seknout. Musím si na chvíli sednout a asi čtvrt hodiny se pomalu vydejchávám. Teprve, když zahlédnu v cíli Petra Pospíšila, jsem schopen vylézt z auta a prohodit s ním pár slov.

Když jsem se vzchopil, opláchl si hlavu pod studenou vodou a byl schopný trochu normálně fungovat, šel jsem se podívat na výsledky. K mému překvapení, po tak mizerném výkonu, docela slušný výsledek. Celkové 20. místo a druhý v kategorii. Na třetím místě v kategorii dojel čtvrt hodiny po mně Petr Pospíšil. Naši kategorii vyhrál Pavel Popiolek. Na bedně jsme se ale sešli jen já s Petrem. Pavel už na výstavišti asi nebyl. Takže alespoň na dálku posílám gratulaci! Ještě posílám gratulaci Karlu Hajdíkovi, čtvrté místo v naší kategorii - skvělý výkon!

Musím se ještě vrátit k jedné věci, která mě vrtá hlavou. K neznámému závodníkovi, kterého jsem předjížděl těsně před cílem a o kterém jsem přesvědčený, že se angažoval v druhé skupině, když jsem s ní chvíli jel. Nenašel jsem jej totiž ve výsledkové listině. Měl by být tak 2-4 minuty za mnou, tam je ale prázdných šest minut. Napadlo mně, jestli to nebyl někdo z trasy B, ale ani tam to nesedí. Je to záhada. Že by se do závodu vetřel někdo mimo závod? Prostě nevím, co si o tom mám myslet. No, třeba mám jen vlčí mhu a spojil jsem si věci, které spolu nemají žádnou souvislost.

Závěrem velké poděkování organizátorům z MiKo Cycles Přerov. Navzdory protivenstvím se jim opět podařilo uspořádat další úspěšný ročník. Nezbývá doufat, že do příštího ročníku se pohnou práce na výstavišti a bude též hotová silnice přes Troják. Co musím zvláště pochválit je zabezpečení křižovatek v druhé polovině závodu. Velké díky všem regulovčíkům! Naopak, je velká škoda, že letos nebylo jídlo ve školní jídelně. To býval nejsvětlejší okamžik po skončení závodu, dát si tam luxusní jídlo, jasně kromě výstupu na bednu. :-) Snad se to do příště podaří domluvit. Rád bych si za to třeba i připlatil na startovném. Ve věci jídla v cíli byl Mamut jedinečný, srovnatelný snad jen s Tatry tour, kde jídlo bývá v restauraci hotelu.

Ještě jsem si dal práci a zhruba spočítal, že ve všech soutěžích konaných v rámci sportovního víkendu (Mamut tour, Mamut bike, Mamutman, Nadační běh) se zúčastnilo asi osm stovek závodníků.

Poslední poděkování patří jako vždy členům mého oddaného doprovodného týmu ve složení Pavel Bonta a Eda Pospíšil. Kluci moc díky!

Výsledkový servis:

Další odkazy na stránce závodu:  https://miko-cycles.cz/ 

Štítky:

| |

Zpět