Úvodní stránka | Mamut tour - 9.5.2015 - Přerov

Mamut tour - 9.5.2015 - Přerov

15.05.2015 16:50

V sobotu devátého května nastala dlouho očekávaná premiéra letošních silničních maratonů. Stejně jako v jiných letech byl i letos přerovský Mamut tour otvírákem maratonské sezóny. Opět byla pro pravověrné maratonce připravena těžká, ale spravedlivá trať (212 km / 3741 m), která je ve své nejtěžší kopcovité části situována do Hostýnských vrchů – moje tréninková domovina, znám tady každý šutr. Těšil jsem se nejen na pořádnou porci kopcovitých kilometrů, ale také na všechny známé z maratonského pelotonu. Především na Hanku Ebertovou, která přijela na Mamuta ladit formu na srpnový Tortour. Kromě ní jsem ale ve startovním koridoru zaznamenal mnoho známých a mě milých tváří. Za všechny jmenuji alespoň Patrika Bártíka, Pavla Kudu, Ivoše Odvárku, Slávka Švehlu, Kamila Juříka, Kamila Ackermanna, Petra Pospíšila, Honzu Šenkeříka a další.

Když jsem se ráno probouzel do slunečného rána, měl jsem intenzívní pocit Déjà Vu. Stejně jako loni, bylo venku mokro po nočním dešti, ale polojasná obloha slibovala pěkné počasí na den. Se svým doprovodným týmem, ve složení Mirek Mikláš a Eda Pospíšil, jsem dorazil k přerovskému výstavišti hoďku před startem. Hanka už na nás netrpělivě čekala a tak jsem se rychle připravil a vyrazili jsme se rozjet. Sluníčko se už proklubalo a začínalo hřát, ale v lese u Žebračky bylo stále hodně mokro.

Kolem osmé jsme už byli na výstavišti a připravovali se na start. Startovní koridor se rychle zaplnil a přesně o půl deváté se velký peloton vydal vstříc maratonské výzvě. V prvních kilometrech je třeba být velmi opatrný, jede se po místních komunikacích s rozličným povrchem, od pěkného asfaltu po rozlezlé kostky až po čerstvě záplatované silničky posypané kamennou drtí . Právě kostkový úsek před Radslavicemi mě byl letos osudným. Po tvrdém nadskočení na asfaltové záplatě jsem ztratil flašku s pitím z předního držáku. Byla plná, safra! Pro mě docela problém, ale naštěstí jsem měl ještě jednu a na Trojáku mě čekala od Mirka další. Jen jsem ji už nesměl ztratit! Hlídal jsem si ji jako oko v hlavě.

V poměrně početném balíku, kde jsem se pohyboval spíše v zadní části, jsem dorazil bezpečně do Bystřice pod Hostýnem. Jelo se slušné tempo, ale žádná vražda, tady se závod nerozhoduje, to hlavní přijde v kopcích. Jediným nepříjemným okamžikem bylo prudké zpomalení balíku při objíždění auta v posledním brdku před Bystřicí. Předek nic nehlásil a tak to bylo pro některé jezdce nepříjemné a došlo k malým strkanicím, doufám, že bez následků.

Před Bystřicí jsem se začal pomalu posouvat do přední části balíku, nechtělo se mě proplétat celým balíkem až v kopci, to by mě mohlo čelo moc odjíždět. Průjezd městem proběhl bez problémů, i když jsme se v centru na kostkách museli protáhnout úzkým místem kolem autobusu. Konečně výjezd po novém asfaltu na Chvalčov a terén se začíná zvolna zvedat. Před námi je první horská překážka Tesák (4,5km/230m). Na výjezdu z města jedu chvíli s Petrem Pospíšilem a tak stačíme prohodit pár slov. Nakrátko se objevuje i Kamil Ackermann.

Najíždíme do první strmé pasáže s 12% stoupáním. Končí sranda, je třeba začít makat. Balík se začíná natahovat. Využívám vzniklých mezer a posouvám se kupředu. Čelo jede slušné tempo, které bez potíží akceptuji, jen si dávám pozor těsně pod vrcholem, jestli se nebude spurtovat na prémii. Skupina ale projíždí prémií klidně, asi je někdo před námi, kdo už prémii utrhl.

V následujícím sjezdu mám oči na šťopkách, v lesní části je ještě místy mokro a na dalším vrcholu Troják chytám plnou flašku od Mirka. Hned si objednávám na další předávku dvě, budu se muset ve střední části závodu dopít.

V následném sjezdu se sjíždí poměrně velký peloton a pokračujeme svižně na Kašavu. Mám maličko obavy z průjezdu přes rozebraný most v Kašavě, ale naštěstí organizátoři zajistili policejní asistenci, takže na semaforu svítí červená a my projíždíme velmi opatrně přes náhradní prkenné přemostění.

V následujícím krátkém za to však prudkém výšvihu za Kašavou se začíná závodit a tohle krátké stoupání náhle rozděluje balík na skupinky. Na vrcholu jsem si doskočil do třetí skupinky a valíme o sto péro dolů prudkým sjezdem. Ke skupince před námi to nemáme daleko a v Lukově se k nim dovážíme. Tempo se postupně uklidňuje, i když je před námi odskočená trojice a zezadu se připojují další odpadlíci z Kašavy. Na příjezdu do Fryštáku je nás opět početná skupina.

Na předměstí nás posílají překvapivě jinam, než se normálně jezdí a objíždíme centrum města přes periférie a vyjíždíme směrem na Ondřejovsko. No potěš pán bůh, jakými hrkačkami se budeme třepat do Lukovečku! Rozdrbaná silnička mezi poli roztáhla peloton a přivádí nás do Lukovečku, kde se konečně napojujeme na pořádnou silnici. Rychle se snažím dostat pokud možno co nejblíže k čelu, abych si to nemusel v kopci sjíždět.

Stoupání na Hadovnu (3km/210m) se v úvodní prudké pasáži rozjíždí slušným tempem, ale zatím to chytám a držím se zuby nehty vedoucí skupinky. Ve střední pasáži se tempo trochu zvolňuje, a jelikož máme před sebou ten únik, nespurtuje se na HP, takže do sjezdu najíždím spolu s čelem skupinky.

Ve sjezdu je třeba jet velmi opatrně, bývají tady na silnicích zbytky po stahování dřeva a tak mám oči na šťopkách. Ve snaze vyhnout se šmelcu na silnici se mě daří trochu pozlobit Petra Nováka. Neviděl jsem ho a trochu jsem ho zavřel, naštěstí na mě houknul a já mu udělal místo. Ještě jednou se moc omlouvám! V dolní pasáži je to jako obvykle nejhorší, spousta bláta, jedeme velmi opatrně.

Na silnici se opět sjíždíme do skupinky a já se chystám na královské stoupání na Grapy (4,5km/260m). Tady se obvykle peloton nadělí, musím to dneska zajet co nejlépe. Snažím se při nájezdu do úzkého stoupání mezi domy být co nejvíce vepředu a makám, co to dá. Čelo mě trochu odjíždí, ale stále si udržuji kontakt. V otevřené střední pasáži, které říkám „po schodoch“, si dávám sodu a místy si říkám, jestli mě tohle trápení za to stojí, ale makačka se vyplácí. Letos je tady hodně diváků a mohutně povzbuzují. Dokonce zaslechnu svoje jméno! Tedy doufám, že patřilo mě, a i kdyby ne, stejně pomohlo. V následné pasáži v lese je ještě mokro a ze sedla podkluzuje zadní kolo. Dávám si velkého majzla, abych se tady ještě nenatáhl! S malou skupinkou se vyvážím až na vrchol, kde se připojujeme na hlavní silnici a mažeme z kopce do Bystřice.

Je nás asi osm a hned v dalším brdku před Slavkovem se jede rychle, čelní skupinku máme nadohled, to se ještě dá sjet. Jenže mě nahoře čekají kluci s pitím a musím si chytnout dvě flašky, jsem už hodně vypocený. Chytám malého odlepa, kterého si ale během chvilky v následujícím sjezdu dojíždím. Jedeme svižné tempo a střídáme. Není to sice moc uspořádané, terén se stále mění, je to nahoru dolů, přesto se nám však daří na rovince před Opatovicemi dojet čelní skupinu. Teď je nás už pěkný balíček, ale na rozdělení tratí za Opatovicemi se skoro polovina odděluje na krátkou. Pokud jsem dobře počítal, zůstalo nás asi třináct.

V rychlém tempu pokračujeme zpátky k Hostýnským vrchům, čeká nás ještě pár brdků před závěrečnými kopci. V jednom takovém za Všechovicemi stavíme na malou, což mně docela vyhovuje. Alespoň si ještě stačím stáhnout z rukou srolované návleky a jedeme dál. Jsem zvědav, jak dobře jsem se oklepal před závěrečnými dvěma prémiemi. Během zvlněné pasáže jsem vypil skoro dvě flašky a několikrát pojedl, ale pravda se ukáže až ve druhém stoupání na Tesák (4km/234m).

Mírné stoupání za Rajnochovicemi jedeme v sevřené skupince, ale tempo není vražedné, takže je čas i na pár slov se soupeři. Ovšem je třeba dávat pozor na velké koňské koláče, kterých jsme několik ještě čerstvých potkali. Nechtěl bych do něčeho takového vletět pětadvacítkou. Kopec se začíná utahovat a jede se stále ostřejší tempo. V úvodní prudší pasáži ke studánce stíhám držet tempo s čelem skupinky, ale ve strmém závěrečném úseku začíná jít do tuhého a čelo mě pomalu odjíždí. Jedu hranu a držím se zuby nehty za druhou skupinkou. V těsném závěsu za nimi to lámu na prémii a v následné rovinaté pasáži a závěrečném krátkém stoupání na sedlo Tesák se k nim dotahuji.

Společně s nimi dojíždím také na další sedlo Troják, kde chytám plnou flašku od Mirka. Valíme to dolů směrem na Ratiboř, postupně se zezadu dotahuje pár opozdilců včetně Tomáše Čera, kteří zůstali ve stoupání na Tesák trochu vzadu. Je nás asi deset a jedeme svižné tempo přes Ratiboř do Kateřinic. Na konci vesnice se terén pomalu zvedá a blíží se poslední hostýnský kopec - výjezd na Lázy (4km/215m). Dopředu se osamoceně vydává Petr Novák a chvíli za ním vyráží Lukáš Matula.

Hned první prudký schod trhá skupinku, mě se ale daří podržet se za první čtyřkou a s nimi vyjíždím celé stoupání. Sjezd přes Lázy do Podolí je hodně nebezpečný, jedu na konci skupinky a trochu mě odjíždějí, nechal jsem si malého odlepa, kterého si na rovině hned sjíždím. Podařilo se také dojet oba uprchlíky a tak se spojujeme do skupinky a pokračujeme zvlněným terénem k Maleníku. Celkem pohodovou jízdu nám „zpestří“ sjezd po úzké silničce do Malhotic, kde nás maličko v protikopci vybržďuje pomalé Berlingo. Hulákám jak na lesy, konečně si nás všiml a udělal místo. Díky! V následujícím stoupáčku na mě už čekají moji kluci a dostávám poslední flašku.

Předposlední stoupání na Maleník probíhá bez potíží a skupinka se drží pohromadě. Stejně tak následující sjezd probíhá v klidu až na krátký úsek ve sjezdu po rozdrbaném asfaltu, kde se nás motospojka pokouší předjet tak nešikovně, že mě nakrátko ze skupiny odpojuje. Vybral si hodně blbé místo, kde nebylo kam uhnout. Na hlavní silnici je asfalt lepší a tak valíme do Týna.

Před námi je poslední stoupání na Hlinsko. Začátek stoupání jedeme v klidu a já nic zlého netuše najíždím na konci vláčku do poslední zatáčky před výjezdem z lesa. Že se začalo vepředu zrychlovat, zjišťuji až na výjezdu ze zatáčky. Jsem v té chvíli na vnější straně za Petrem Novákem, který už ale má před sebou díru. Okamžitě se snažím zrychlit a dojet si to. Bohužel skupinka už nabrala rychlost a tak si jen udržuji krátký odstup. Valíme dolů do Hlinska, v protikopci ve stoupání z vesnice mám zásek tak dvacet metrů. Bohužel se mě už nedaří zrychlit a díra se ještě o něco zvětšuje. V nájezdu na rovinu k Pavlovicím už je mě jasné, že si to nesjedu.

Zůstali jsme sami s Petrem. Usazuji se na špici a zahajuji časovku na 20 kilometrů. Naštěstí je to už jen z kopce a po rovině. Nechci však, aby nás ještě někdo zezadu sjel a tak si pěkně dávám do těla. Těsně před lesem u Žebračky už je jasné, že nás nikdo nesjíždí, takže zvolňuji tempo a máme chvilku času prohodit s Petrem pár slov. Domlouváme se, že si dáme v cíli spurt. Mám sice proti němu šanci tak 1:1000, ale bez toho to prostě nejde.

Na cílovce je to přesně tak, ačkoli se snažím, Petr mně stejně o pár vteřin ujíždí. Cílovou čáru přejíždím v čase 6:12:39 na celkovém 12. místě. V kategorii AM3 jsem obsadil pěkné druhé místo za vítězem Petrem Zahrádkou. Třetí v naší kategorii dorazil do cíle Martin Kouřil. Na naší královské trase zaslouženě zvítězil Jan SVOBODA před Filipem Endlerem. Všem soupeřům velmi blahopřeji a děkuji za krásný závod!

Se svým výkonem jsem velmi spokojený. Až na ten lapsus v posledním stoupání jsem jel dobře a vždy jsem v závodě byl tam, kde jsem potřeboval být. Jediné co mě trochu mrzí, že jsem přišel o možnost porovnat se s Petrem Zahrádkou ve spurtu. Docela jsem se na to těšil, i když vzhledem ke svým nevelkým spurtérským schopnostem, bych asi velkou šanci neměl. O tuhle možnost jsem se však připravil vlastní nepozorností a tak snad ještě letos bude šance na reparát.

Celkovým dvanáctým místem jsem zopakoval své nejlepší umístění z roku 2010, kdy mě v kategorii porazil Pavol Polievka. Když už jsme u těch statistik, loni se jel první úsek z Přerova po vrchol Tesáku o tři minuty rychleji (je to asi 36 km). To je info pro ty, kdo říkali, že se letos letělo. Nebylo to tak hrozný. Můj letošní celkový čas byl přibližně o čtyři minuty lepší než ten loňský a můj odstup od vítěze 5:28, byl historicky nejmenší za celou dobu, co Mamuta jezdím. Tolik řeč statistik.

Také Hanka Ebertová zajela skvěle. V čase 7:46:36 obsadila celkově 69. místo a v kategorii žen zvítězila před Lenkou Bartošovou. Je vidět, že má proti loňsku lepší výkonnost. Oběma ženám, které zdolali královskou trasu, blahopřeji!

Velké poděkování patří mému doprovodnému týmu ve složení Eda Pospíšil a Mirek Mikláš, kluci byli vždy tam, kde jsem je potřeboval, a mají na mém výsledku v závodu nemalý podíl. Díky moc!

Na závěr posílám velké poděkování organizátorům závodu z klubu MiKo Cycles Přerov. Díky za krásný a těžký závod! Jelikož jezdím Mamuta s přestávkami od roku 2005, mohu porovnávat a to letošní srovnání vůbec nedopadá špatně. Jasně, že se vždy najde nějaká věc, která bude někomu vadit. Mně by se třeba líbilo, kdyby startovala dlouhá a střední trať odděleně, ale v globále musím organizátory pochválit. Závod si drží vysokou úroveň a i letos bylo zabezpečení na trati na dobré úrovni (i když jsem slyšel, že někde chyběli šipky – nedokážu posoudit).

Co se týká nářkům na kvalitu silnic, je pravda, že některé úseky jsou v hrozném stavu, ale to nemohou organizátoři ovlivnit. Na druhou stranu, jelikož se jedná o můj tréninkový region, musím také konstatovat, že na hodně úsecích je už několik let fungl nový asfalt. Např. před několika lety byla na Grapech pouze hliněná polňačka – místní si určitě vzpomenou, nebo závěr stoupání na Lázy v lese – fungl nový asfalt, přejezd kolejí u Kunovic nově opravený atd. Těch míst, kde jsou cesty nedávno spravené, by se našlo možná k desítce. Což samozřejmě nemění nic na tom, že je stále hodně silnic ve špatném stavu.