Race Around the Central Europe - 6.-9.8.2009 - Bystřice pod Olší

"cesty do neznáma bývají zrádné přesto lákavé"

Znáte ten pocit, kdy prožíváte něco poprvé? Tu směs nervozity, očekávání a nadějí? To vše jsem prožíval ráno šestého srpna, kdy jsem se chystal na start svého prvního ultramaratonu.

O účasti na něm jsem uvažoval už několik let, ale teprve letos se vzácně sešla příležitost a forma. Neváhal jsem a za podpory rodiny a přátel jsem se rozhodl to zkusit. Měl jsem skvělou sezónu a forma gradovala. Byl jsem trochu na vážkách, zda zvládnu regeneraci po maratonu Tatry Tour, který se jel jen pět dní před startem ultramaratonu. Snad mohu předejít událostem a prozradit, že to dopadlo skvěle.

To ráno v Bystřici ale moc hezky nevypadalo. Bylo pod mrakem a před startem několikrát sprchlo. Když se těsně před jedenáctou hodinou prodralo slunce skrze roztrhané mraky zdálo se být všechno na nejlepší cestě. Prostranství před školou se zaplňuje doprovodnými vozy závodníků a probíhají přípravy ke startu. Ještě nás čeká nezbytné představení pro přítomná média. Stále přemýšlím, co si obléknu na první etapu. Počasí je neskutečně proměnlivé. Volím tedy kompromis, který se pak ukáže jako docela vhodný.

Blíží se můj čas. Na dres si připínám startovní číslo 7 a jdu na start. Závodník se startovním číslem šest se vydal na trať a startovní brána je na tři minuty moje. Paní moderátorka představuje přítomným divákům moji maličkost, zatímco startér odpočítává čas. Posledních deset vteřin a vyjíždím za povzbuzování přítomných. Moje doprovodné auto vyráží vzápětí. Na výjezdu z Bystřice se sjíždíme. Tady jim začíná jejich nejdůležitější práce. Pomocí itineráře, který jsme dostali ráno od pořadatelů, mně musí navigovat po trase závodu. Tím ale jejich povinnosti nekončí. Celou trasu musí komunikovat s organizátory a hlásit naši polohu. Pokud se odchýlíme od trasy, musí mně dostat zpátky na trať a opět to hlásit. Pochopitelně se budou starat o moje pohodlí o přestávkách, jídlo, pití a oblečení.

Na první polovinu trati vyrážím s tříčlenným doprovodem. Ivo Prokeš a Petr Bělič jako řidiči a navigátoři. Petrova přítelkyně Romana, jako navigátorka a kuchařinka. Pochopitelně, že ve třech by to měli těžké, takže mám domluveno, že strýc Pavel přiveze v pátek kolem poledne do Liptovského Hrádku ještě Irenu, mou sestru a kamaráda Pavla Nováka. Čímž se náš tým rozšíří na pět osob. Nicméně, první den a noc to musí zvládnout ve třech. Budou to mít hodně těžké, také pro ně je to premiéra.

Přejíždíme polské hranice a po chvíli stoupáme na první kopečky. Počasí se zatím nezhoršuje, i když občas trochu mrholí. Zatím tedy jedu v návlecích, ale přemýšlím, že je sundám jakmile přestane poprchávat. Přece jen je dost teplo. Začínají první průjezdy menšími městy a zjišťujeme, že to nebude žádná selanka. Je poměrně hustý provoz, ale hlavně, každou chvíli nějaké semafory. Všude se tady snad kope a přestavuje. Stojíme každých pár kilometrů v nějaké frontě. Navíc zadní kolo Mavic Ksyrium opět stávkuje a má osmici jako hrom. V následující frontě při čekání na průjezd dalším semaforem se rozhoduji vyměnit zadní kolo za náhradní. Pomáhá mně Petr. Společně lovíme náhradní kolo z auta. Konečně jej nasazuji. Ještě vycentrovat brzdu. V chvatu lovím v tašce nářadí a stavěcím klíčem otočím celou brzdou do potřebné polohy. Přece se nebudu zlobit s jemným dostavením. Nasedáme a jede se dál.

Stále občas mírně prší. Špatné je spíše to, že hustý provoz nás hodně zdržuje. Nicméně na 73 kilometru o půl třetí odpoledne stavíme na malou přestávku. Dostávám najíst a beru si suché triko pod dres. Také boty už mám plné vody. Ždímám tedy aspoň vložky a beru si suché ponožky. Stejně budou za chvilku mokré, ale tu chvíli než se zahřeji jízdou, nestudí.

Vyrážíme dál. Průjezdy rozestavenými úseky silnic jsou nekonečné. Kolo mám obalené blátem, které se dostává na silnici z okolních staveb. Nakonec stojíme ještě u nějaké nehody, ale s blížícím se večerem začíná provoz slábnout a jede se trochu lépe.

Blížíme se už nějakou chvíli k šedé stěně pěkně velké přeháňky. Je to tu. Prší, prší, jen se leje. Za chvilku jsem komplet mokrý. Ke vší té smůle mně v kopci padá řetěz z malého převodníku. Ivoš vyskakuje z auta a společně jej nasazujeme. Za dalším kopcem je vidět, že se mraky trhají. Přesto trvá pár kilometrů, než přestane pršet. Jedu dál a pomalu osychám. Čekám, až se oblačnost rozpadne a nebude hrozit další déšť.

Začíná se stmívat a tak stavíme na první dlouhou přestávku na 187 km. Je asi sedm večer. Převlíkám se do suchého a dávám si první velké jídlo - zapékané těstoviny. Ivošek je ohřívá na vařiči, zatímco Romana chystá pití a jídlo na další etapu a Peťa si nás kameruje. Dělám asi největší chybu v celém závodě, že si převlékám jen vršek a ponožky. Vlhké kalhoty si nechávám na sobě. Později toho budu hodně litovat.

Nicméně najedený a odpočatý mažu řetěz, nasazuji světla a vyrážíme vstříc noci směrem na Pińczów. Cesta je teď daleko příjemnější. Provoz minimální a cesty ucházející. Rychle se stmívá a my klesáme k první kontrole v partnerském městě Pińczów. Ještě ale musíme zastavit u benzinky. Nesvítí nám reflektory na střeše. Kluci rychle odhalí závadu ve vypálené pojistce. Mají reflektory napojené na dálková světla. Vymění ji a vše se zdá v pořádku. Vyrážíme dál. Těsně před vjezdem do města pak míjím stojícího Jirku Hledíka.

Na náměstí nás vítá ředitel závodu pan Kyselý. Prohodíme pár slov, dostaneme razítko a jede se dál. Při odjezdu míjíme přijíždějícího Jirku. Nejedeme ale daleko. Ještě ve městě stavíme pod lampou a děláme krátkou zastávku. Jsme na 263 km a je asi půl jedenácté. Začíná být trochu chladno a tak se teple oblékám, něco málo pojím a valíme dál.

Jedem po krásných širokých silnicích a prakticky po rovině. Krásně to odsýpá. Provoz je minimální a kluci bezvadně svítí. Měl jsem z nočních jízd obavy, zatím vše probíhá skvěle. Na 356 kilometru stavíme na parkovišti u nějakého obchodu na velkou přestávku. Beru si suché oblečení. Ivošek mně dělá teplou polívku a k tomu si dávám žemlovku. Kolem projíždí Jirka Hledík. Z doprovodného auta mu pouštějí muziku a tak to vypadá jako pojízdný cirkus. Pak se na chvíli natáhnu na zadním sedadle. Spát se mně ale nechce a tak asi čtvrt hodinky jen tak relaxuji. Za hodinku vyrážíme dál vstříc slovenským hranicím.

Jak se přehoupne pátá hodina, začíná se hlásit rozbřesk. Jedeme zrovna mírně zvlněným terénem kolem nějakého jezera. K hranicím to máme jen kousek. Už se těšíme na Slovensko a já na přestávku. Začínám toho mít dost a potřebuji si odpočinout.

Bojovným křikem oslavujeme přejezd hranice. Projíždíme Mníškem nad Popradem a začínáme hledat místo na přestávku. Jsou tady samé kopečky a já už sotva pletu nohama. Konečně pěkné místo na sluníčku. Přesně tohle potřebuji. Ivošek mně dělá teplou polívku a kafe. Tím mně staví na nohy, takže za necelých 40 minut pokračujeme dál. Jsme na 453 kilometru a je asi tři čtvrtě na osm.

Rychle se otepluje a tak těsně před nájezdem na tatranskou magistrálu na chvilku stavíme. Jsme na 488 km. Převlíkám se a něco málo pojím. Za čtvrt hoďky vyrážíme. Nejdříve jedu ještě pár kilometrů proti větru. Jakmile však odbočíme doleva směrem na Smokovec kopec se utáhne. Zato dostávám vítr do zad. Stoupání směrem na Štrbské pleso se jede krásně. Vír mám v zádech a sluníčko svítí. Navíc je teď z cesty perfektní výhled do údolí a na Nízké Tatry. Prostě si to užívám.

Za odbočkou na Štrbské začínáme klesat. Opět potkávám Jirku Hledíka. Zrovna končí přestávku a chystá se vyrazit. Navzájem se zdravíme. Ještě několik brdků nahoru dolů a valím dolů k Prybilině. Avšak na konci klesání dostávám studenou sprchu. Asi dvakrát se o mě pokouší mikrospánek. Nedá se nic dělat, v Hrádku mám plánovanou zastávku, musím se prospat.

V Liptovském Hrádku potkáváme u benzinky první tajnou kontrolu. Můj doprovod sice chvilku zmatkuje, ale rychle se orientujeme a vyrážíme směrem na Brezno. Kousek za městem stavíme u silnice ve stínu. Jsme na 567 km a je asi dvanáct hodin. Dávám si polívku a těstoviny. Pak si vrazím špunty do uší a na dvacet minut zalehávám. Spánek mně vždy pomáhá. Když mně Ivoš budí, cítím se daleko lépe. Dostávám informaci, že druhá skupina nás stíhá a měli bychom se s nimi setkat v několika dalších hodinách. Oblékám se a vyrážíme vstříc největším kopcům, které nás čekají.

Cítím se odpočatý a jede se dobře. První stoupání na nejtvrdší kopec celého závodu, Oščadnici,  zvládám skvěle a na vrcholu si neodpustím vítězné gesto. Z auta se ozývá bojový pokřik. Následuje opravdu krásný sjezd. V serpentýnách řežu zatáčky, v rovných úsecích zalehávám a místy se dostávám přes sedmdesátku. Dole mně pak kluci dojíždějí a říkají, že jedou kousek dopředu, kde by na nás měla čekat Irena s Pavlem. Ve vesnici ale dojíždím auto, kde jsou stále jen tři lidi. Nevím co se děje, asi čekají kousek dál, či co.

Začínám stoupat na další kopec. Po chvíli přijíždí Ivoš, že na nás čekají v půli kopce a tak jim jede naproti. Zatím teda šlapu sám. Netrvá však dlouho a vidím za zatáčkou stát doprovod. Irča s Pavlem nadšeně mávají. Mávám taky a mám radost, že jsme konečně kompletní. Doprovod se zařazuje za mě a společně se drápeme nahoru. Ten kopec je snad nekonečný, stále se za zatáčkou objevují další úseky nahoru. Přece jen mám dnes nastoupáno poměrně dost a začínám být unavený. Konečně jsme na vrcholu. Valím dolů. Sice nás ještě čekají nějaké kopce, ty už by neměly být tak dlouhé.

V dalším kopci mně doprovod předjíždí a staví na příhodném místě. Bude krátká zastávka. Jsme na 656 km a je asi půl páté. Zdravím se s Pavlem a Irčou, i když sotva stojím na nohou. Pavel dovezl makové pracky, krásně voní. Dávám si polívku a buchtu. Je nás o dva víc a je to znát. Kolem auta je nezvyklý ruch, všechno ale funguje dobře. Zakrátko se zvedám a jedeme dál.

Už se nejede tak lehce jako po obědě, ale stále to ještě jde dobře. Jen mně prudí, když se Pavel snaží navigovat, jaké kopce mám ještě před sebou. Je to tady samý dlouhý brdek, ale od něj se několikrát dovídám, že tohle je ten poslední. Není to moc příjemné a trochu mně to rozhodilo. Při průjezdu jednou z vesnic zažíváme malou úsměvnou příhodu, kdy nás s troubením předjíždí otřískaný žigulík a ze zadního okénka nám nadává a pěstičkou hrozí nějaký rachitický mladík. Asi jsme je zdrželi cestou na nějaký ten žůr. Tak sorry kluci.

Těsně před setměním stavíme na 743 km. První místo, kde jsme zastavili je ovšem absolutně nevhodné. Okamžitě na nás nalétávají desítky obrovských ovádů. Rychle balíme a přesouváme se o několik kilometrů dále. Tady jsou sice také, ale není jich tolik.

Krátká zastávka mně osvěžila na poslední úsek do Svodína. Oblékám se trochu tepleji, beru reflexní vestu a světla. Už se začalo stmívat. A jedeme. Etapa je to celkem rovinatá a převýšení nejsou velká. Přesto mám pocit, že se ploužím a cesta mezi poli ke Svodínu mně připadá nekonečná, ačkoli je to jen padesát kilometrů. Už toho mám za celý den plný zuby. Konečně je tu Svodín. Jedeme podle značení a zakrátko jsme v areálu nějaké školy, kde je pro nás připraveno zázemí. Vděčně slézám z kola. Zdravíme se s ředitelem závodu. Je asi tři čtvrtě na jedenáct v noci a jsme na 798 km.

Nejdříve se jdu najíst do jídelny. Dávám si polívku a palačinky. Pak beru sprchu a v čistém oblečení uléhám na půl hodinky. Ta je bohužel rychle pryč a musím opět vstát. Cítím se ale o hodně lépe. Teple se oblíkám a vyrážíme směr Maďarsko.

Prvních dvacet kilometrů na hranice je prakticky po rovině. Projíždíme Štůrovem a přes Dunaj se dostáváme do Esterhomu. Všude je klid a jede se krásně. Za městem se náhle ochlazuje, asi jak jsme přijeli k vodě. Beru si ještě návleky. Pak začínají první brdky. Věděl jsem, že v Maďarsku něco nastoupám v kopcích, ale nečekal jsem takové krpály. V noci a v neznámém terénu to je opravdu něco. Jede se neustále nahoru a dolů. Kopce se neustále vlní a zatáčejí. Když už si myslím, že je konec, objeví se za zatáčkou další prudký úsek nahoru. Výživné je jedno z posledních stoupání, kdy mně už nestačí převody, a musím ze sedla. Následuje dlouhý namotaný sjezd. Naštěstí řidič krásně svítí a tak jedu svižně dolů. Na následném rovinatém úseku stavíme na krátkou přestávku. Je půl čtvrté ráno a jsme na 868 km.

Děláme krátkou přestávku pod pouliční lampou. Cítím se v pohodě, ale přesto mně přestávka přišla vhod. Doprovod funguje skvěle. Rychle se najím a opět vyrážíme. Na poslední kontrolu v Tatě je to asi dvacet kilometrů. Ještě přejet jedno menší stoupání a sjíždíme do Taty. Kontrola je na benzince Shell. Je tady rozkopaná silnice a tak se musela kontrola přesunout z původně plánovaného místa sem. Dostáváme razítko a jedeme dál.

Jedeme teď po rovině, vlastně mírně z kopce a blížíme se opět k slovenským hranicím. Už začalo svítat. Je to nádhera. Projíždíme Komárom, přes most do Komárna a z něj pak vyjíždíme směrem na Bratislavu. Na prvním vhodném místě stavíme. Bude dlouhá zastávka. Po druhé noci v sedle se cítím unavený a potřebuji se zase trochu vyspat. Je čtvrt na sedm a jsme na 921 km.

Dávám si polívku a těstoviny. Jakmile se podaří Ivošovi probudit Romanu s Petrem, zalehávám na uprázdněné místo a okamžitě usínám. Když mně Ivoš zbudí, hned má pro mně nachystanou kávu. Normálně po ránu kafe nepiji, dnes mně však dělá tuze dobře. Začíná se oteplovat. Oblékám se a vyrážíme.

Na nejbližší benzině musíme stavět. V nádrži je téměř prázdno. Ujeli jsme na jedno tankování skoro tisíc kilometrů. Všichni kromě mě se střídají na záchodě. Při tom dochází k téměř tragické situaci, kdy je Ivoš zamčen Pavlem na záchodě. Naštěstí neztratil duchapřítomnost a bušil na dveře tak dlouho, až jsme si ho všimli. To by byl průšvih, odjet bez našeho vůdce :-).

Vyrážíme na další etapu, která bude opravdu samá rovina. Zalehávám do řídítek a jedu. Vítr mám více méně zprava a zezadu. Začíná být poměrně velký provoz, avšak díky autu za sebou to není takový problém. Soustředím se na udržení tempa. Navigace funguje bezvadně a tak průjezdy městečky zvládáme bez problémů. S Ivošem jsme se ráno domluvili, že budeme dělat dnes etapy kolem dvou a půl hodiny čisté jízdy. Takže za dvě a půl hodinky stavíme za vesnicí v polích. Jsme na 1003 kilometru a je asi čtvrt na jedenáct. Zakrátko kolem nás projíždí soupeř Davide Frana z Itálie, kterého jsem před chvílí předjížděl. Zdravíme se s ním a doprovod jej povzbuzuje potleskem.

Dávám si opět polívku a něco sladkého. Pak opět rychle do sedla a chutě dále. Stále se mně daří držet vysoké tempo a tak během necelé hodinky opět předjíždím svého italského soupeře. Netrvá dlouho a projíždíme okolo Nového mesta nad Váhom. K tomuto místu mně pojí dávné vzpomínky, studoval jsem tady střední vojenskou školu. Sem tam poznávám známá místa, i když město se za tu dobu hodně změnilo.

Za městem začínám vyhlížet nějaké místo pro přestávku. Je to tady samé pole, žádné stromy ani les. Mám ale pocit, že kousek před Trenčínem, by měl být nějaký most, kde se dá zastavit ve stínu. Netrvá dlouho a skutečně se objevuje na horizontu. Nevím, zda jsem to měl  zasuté kdesi v paměti nebo jsem si jej vymodlil. Prostě je tam. Dálniční most, pod kterým je krásná odstavná plocha a ve stínu. Prostě nádhera. Přijíždí ke mně doprovod a Ivošek navrhuje, že pod mostem uděláme přestávku. Když jsem mu odpověděl, že se na ten most už deset kiláků těším, neb o něm vím, málem mně vynadal.

Stavíme pod mostem. Jsme na 1081 km a je asi půl druhé odpoledne. Dávám si opět své oblíbené menu, polívku a těstoviny. K tomu pochopitelně nějaké ty suplementy. Pak na půl hodinky zaléhám. Špunty v uších a tisíc kiláků v nohou vás spolehlivě uspí během chvilky. Ta však netrvá dlouho a jsem opět probuzen a vypuštěn na trať.

Doprovod mně před odjezdem hlásí, že tahle předposlední etapa by neměla být delší jak šedesát kilometrů. Pouštím se tedy do boje s předposlední etapou. Za Trenčínem se začíná terén trochu vlnit a začínáme, zatím jen velmi mírně, nabírat nadmořskou výšku. Bohužel fouká trochu zepředu. S tím se nedá dělat nic jiného, než se smířit. Horší je, že mé sedací partie už toho mají plné zuby a tak nevím, jak si sednout a ulevit. Tím pádem nemůžu jet v optimální pozici a protivítr vadí o to víc. Nakonec ke svému překvapení, jedu už přes sedmdesát kiláků a teprve se blížím do Bytče. Někde se stala chyba. Konečně projíždíme Bytčí a za ní stavíme na poslední přestávku.

Jsme na 1157 kilometru a je půl šesté odpoledne. Mám toho plné zuby a to mně za chvíli čeká ještě pořádný kopec. Tým asi na mně vidí, že nejsem ve své kůži. Taky jsem si pochopitelně neodpustil je pokárat za chybný údaj o délce etapy. Takže se mně snaží povzbudit a dělají, co mně na očích vidí. Dávám si opět polívku a něco sladkého. Před odjezdem pojím ještě energetický gel a vyrážím vstříc poslednímu kopci na Velké Rovné.

Doprovod se rozhodl, že nepojede za mnou, ale jsou přede mnou. Fotí mně a natáčejí. Zdá se to neuvěřitelné, ale jede se mně docela dobře a zvládám i obtížné pasáže v závěru stoupání v podstatě bez větších problémů. Na vrcholu stoupání stavím. Musím se tepleji obléct. Začalo se stmívat a je chladno. Také nasazuji světla, abych pak nemusel znovu zastavovat. Posledních padesát kilometrů chci dojet na jeden zátah.

Už jsem oblečený a chystám se vyrazit, když se na vrcholu objevuje soupeř Richard Melek ze Slovenska. Na nic nečekám a vyrážím dolů. Valím to z kopce směrem na Turzovku. Za chvíli mně dojíždí doprovod a hlásí, že Richard nahoře zastavil, takže asi dělá přestávku. Nicméně, nehodlám se nechat dojet kousek před cílem, a tak jedu co to dá. Udělal jsem dobře. Po chvíli se situace obrací a doprovod hlásí, že jej mám asi tři sta metrů za sebou. Držím vysoké tempo a jsem odhodlán bránit se předjetí ze všech sil. Sice mám na něj náskok 18 minut ze startu, ale přece se nenechám předjet takový kousek před cílem, ne?

Projíždíme rychle Turzovkou a dalšími dědinami. Místy jsou jen tak nahrubo zaházené překopy a tak si moje pozadí opět užívá. Jsem ale tak rozpumpovaný, že to vnímám jen okrajově. Konečně jsme v Čadci. Vítá nás poměrně hustý provoz, nakonec však bezpečně odbočujeme doleva na výpadovku směrem česko.

Ale né! V další dědině zase semafory! Opravují most a jezdí se jednosměrně. Na pokyn od doprovodu na ně nečekám. Jakmile je to možné, projíždím a valím dál. Za chvíli jsou za mnou. To už se blížíme k bývalé celnici. Za ní je poslední táhlý kopec. Dávám si na něm interval a doufám, že mně síly ještě ten kousek vydrží. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem po takové štrece ještě schopen závodit, ale je to tak.

Nahoře si beru z auta flašku s kolou a dostávám informaci, že Richard je stále pár set metrů za námi. Rychle to roztáčím v mírném klesání a zalehávám do sjezdařského posedu. Všechno mně sice už bolí, ale zatím flintu do žita hodit nehodlám. Jak se klesání zmírňuje a klesá rychlost, začínám opět šlapat. Doprovod mě posílá na odbočku doprava a na křižovatce vlevo. Musím dát přednost několika autům a teprve pak se rozjíždím. Aniž však stačím přejet nadjezd jsem zastaven a vrácen zpátky. Odbočili jsme špatně. Mělo to být rovně. Vracím se na křižovatku a jedu doleva. Stačím se ohlédnout, ale svého pronásledovatele nevidím. To mně kapku uklidňuje. Roztáčím kola po rovině směrem na Bystřici a asi naposled zalehávám do řídítek.

Na křižovatce zahlédnu pana Bezecného, kterak natáčí můj průjezd na kameru. Nevím, zda tam něco bude, světla valem ubývá. Valíme po rovné silnici. Do Bystřice je to už jen kousek. Za chvíli mně dojíždí tmavě červená Fabie. Pan Bezecný je nakloněný z okýnka a opět natáčí. Na jeho pobídku, že to mám do cíle jen kousek odpovídám něco v tom smyslu, jako že si to užívám až do konce. Pak šlápnou na plyn a Fabie se pomalu vzdaluje.

Najednou dostávám z auta pokyn zahnout vpravo. Začínám brzdit, ale ještě než stačím vjet do odbočky, ozývá se nový pokyn. Mám pokračovat rovně. Znovu to tedy roztáčím. V autě asi vládne nervozita a trochu to nezvládají. Já jsem však tak rozparáděný, že mně to ani nevadí. Konečně je tady ta správná odbočka na Nýdek u benzinky. Za ní je pár serpentýn nahoru ke kruháči. Ten přejíždím rovně a hledám odbočku ke škole. Je to taková úzká doleva. Z auta volají, že je až za přechodem. Odbočuji ke škole, posledních sto metrů a zastavuji u vchodu do školy. Irča nadšeně volá do tlampače. Držím se kola a nemůžu tomu uvěřit. Já jsem to fakt ujel! Asi týden před závodem jsem jen tak v nadsázce říkal Pavlovi, že budeme v sobotu večer v Bystřici. Jenže ono to klaplo! Je půl deváté sobota večer a jsme tady!

Přicházejí pořadatelé a pomáhají mně slézt z kola. Přijímám od nich gratulace. Je tady také pan Bezecný a přichází mně podat ruku. No a také členové doprovodu přicházejí podělit se o radost, že jsme to dokázali. Objímačky a líbačky! Nakonec se zdravím s Lenkou, která tady na nás už nějakou dobu čeká.

Mezitím dorazil i soupeř Richard Melek. Takže mu mohu gratulovat jako první. Bohužel se dlouho nezdrželi. Naložili kolo a odjeli, asi na hotel.

Ještě se pořídilo několik památečních fotek a dlouho se hovořilo s organizátory o všem kolem závodu. Nejvíce chvály se organizátorům dostalo za perfektní itinerář. Irča rozdávala poslední buchty z Vojnic od paní Novákové a vůbec vládla taková skvělá domácká atmosféra. Ale na mně už šla únava a tak jsem zavelel, že by se mělo pomalu balit a jet. Ještě bylo třeba dořešit otázku slavnostního vyhlášení v neděli. Nakonec se podařilo ukecat Pavla, že mně sem zítra s Lenkou zavezou.

Tak jsme se rozloučili, naložili kolo a jelo se domů. Pavel s Lenkou jeli jeho autem, takže v Transitu na zadním sedadle bylo dost místa, abych se mohl natáhnout. V polosedě/pololeže, protože sedět jsem nemohl, jsme vykecávali celou cestu do Lipníka. Až tehdy jsem si uvědomil, že auto docela pěkně zavání. No nedivte se, hory propocených dresů a několik lidí, co se dva dny skoro nemyjí, to už něco vydá.

Jakmile jsme přijeli do Lipníka, vyházeli jsme moje krámy z auta, natahal jsem je do bytu. Rychle jsem se vyspršil, něco málo pojedl a buchnul sebou do postele.

V neděli jsme pak s Lenkou a Pavlem vyrazili na slavnostní vyhlášení. Ceremoniál byl opravdu pěkně připravený a i závěrečný raut byl fajn. Aspoň jsem měl příležitost vyměnit si pár slov se soupeři. Bylo to velmi pěkné zakončení této jedinečné akce.

Co říci závěrem? Jsem nadšen. Tohle je přesně ono, čemu se chci v budoucnu věnovat. Jen doufám, že zdraví dovolí a seženu vždy tak kvalitní doprovodnou osádku, jakou jsem měl napoprvé.

Standa

P.S. Přikládám několik všeříkajících tabulek s čísly.

1.    Celkové výsledky

2.    Moje časy průjezdů kontrol

3.    Sumární tabulka etap a přestávek

4.    Celková čísla