Rampušák - 20.6.2015 - Štíty

24.06.2015 17:59

V sobotu dvacátého června byl přede mnou letošní druhý maraton, Rampušák 2015 ve Štítech. Klasika mezi českými maratony, tradičně dobře organizovaná a rád na ni jezdím. Škoda jen, že královská trať se postupem času smrskla pod dvoustovku a v závěru chybí kopec, ačkoli trochu se to vylepšilo vložením závěrečného stoupání na Sv. Trojici. Nicméně, osobně mě velmi těší, že organizátoři pochopili, že bezpečnost závodníků se nejlépe podpoří samotnou organizací a startují všechny tratě samostatně. Kromě toho je trať dobře značená a zabezpečená. S rozvrtanými úseky silnic nic nezmohou, tak nás na ně předem upozornili a alespoň na čele závodu tam byli i regulovčíci. Zvláště rozbagrovaná křižovatka v Deštném byla výživná, tam to bylo opravdu „o hubu“.

Se svým doprovodem, který tradičně jel ve složení Eda Pospíšil a Pavel Bonta, jsme pro přespání měli zázemí opět v Mlýnickém dvoře v penzionu U čápa. Noc byla sice chladná, ale suchá. Ráno bylo pod mrakem a na teploměru 11°C. Předpověď na den slibovala dešťové přeháňky především dopoledne a nejvyšší teploty do 15°C. Tedy pravé počasí pro skalní cyklisty, cimprlíny v takový den na kole nepotkáte.

Náležitě vybaven do nepřízně počasí jsem vyrazil na start, kde se sešla početná skupina pravých maratonců. Jako obvykle nás i letos přivítal patron Orlických hor pan Rampušák. S jeho požehnáním jsme tedy v půl deváté vyrazili vstříc dobrodružství. Já jsem zažil horké chvilky hned po startu, kdy se mně smekla tretra z pedálu a musel jsem zastavit a opět se rozjet. Bylo to hned za startovní čárou a tak jsem to rychle vyřešil a dojel si do pelotonu.

Hned v úvodním stoupání se rozjelo poměrně rychlé tempo, o které se starala především početná skupina závodníků týmu LAWI. Hlídal jsem si pozici v popředí, ale hlavně jsem jezdil pečlivě sjezdy. Zhruba od desátého kilometru začalo pokapávat a po pár kilometrech se už jelo po mokru, takže bylo třeba jezdit hodně opatrně, jako s vejci. Nicméně tempo bylo stále poměrně rychlé a i první vážnější Výprachtické stoupání se jelo velice svižně.

První kopce zredukovaly peloton, ale stále jede v čele poměrně velká skupina. Zvlněným terénem se blížíme k Orlickým horám, jede se takřka stále po mokrých silnicích a občas drobně prší. Tempo je poměrně vysoké a skupina se pomalu zmenšuje. Před Nebeskou Rybnou dostávám první předávku od Pavla a začínám se těšit do kopců. Zatím se mně nejede nijak komfortně, ale věřím, že v kopcích se rozjedu.

Před Zdobnicí začíná na silnici přibývat vody, asi tady docela pršelo, teď ale nic nepadá, když nepočítám spršky vody, které dostávám od zadních kol soupeřů přede mnou. Najíždíme do prvního velkého stoupání na Luisino údolí (5km/250m). Jede se klidné tempo bez nástupů, ale jsem ve střehu a hlídám si pozici blízko čela. Kdyby se nastupovalo, nechci zůstat vzadu. Skupina však stoupání vyjíždí pohromadě a tak se před vrcholem posouvám na čelo, abych jel do sjezdu s prvními. Bude to na mokru a nechci chytit moc velkou díru.

Během sjezdu jsem se maličko skupinou propadl a na totálně rozkopané křižovatce v Deštném jsem musel jet velmi opatrně. Byla vyfrézovaná až na štěrk, byl zázrak, že jsem to projel bez defektu. Mám teď malý odlep od čela, který se ihned snažím dojíždět. Zezadu dojíždějí další a tak jsem před první serpentýnou uprostřed skupiny. Moc mně to nevyhovuje, ale nemůžu s tím nic dělat. V první serpentině stoupání na Šerlich (4km/300m) se začíná skupina dělit, ale jsem v ní trochu zavřený a než se dostanu ven, čelo má už pár desítek metrů náskok.

V prvních stovkách metrů jedu krev a snažím se držet tempo čela závodu. Jenže to moc nejde a pomalu se mně čelo vzdaluje. Za to mě dojíždějí jezdci zezadu. Chytám se tedy tohoto gruppeta a s ním už dokážu držet tempo, i když vlaji na chvostu. Na vrchol vyjíždíme asi padesát-šedesát metrů za vedoucí skupinou.

Ve sjezdu začíná okamžitě stíhání čela, které máme na dohled. Jenže sjet takovou díru nám trvá několik kilometrů, ale v dolní šlapavé pasáži klesání jsme už komplet. Tedy až na Petra Nováka, který odjel z čela a teď bojuje v sólovém úniku. To jsem se ale dozvěděl, až v cíli, teď jsem měl jiné starosti. Byl jsem zděšený z toho, jak špatně mě to na Šerlichu jelo. Honem jsem do sebe nacpal rychlé cukry a pořádně to zapíjel. Musel jsem vydržet další stoupání na Komáří vrch (5km/245m).

Jenže v kopci se opakuje stejný scénář, zůstávám ve druhé skupince. Ještě stíhám chytit flašku od Pavla a vlajíc na chvostu najíždím do mokrého sjezdu k Rokytnici desítky metrů za vedoucí skupinkou. Jedu velmi opatrně, mám z tohoto sjezdu velký respekt, loni jsem tady škaredě spadl na mokrém asfaltu. Dávám si velký pozor, nicméně ostatní jedou také opatrně, takže v Rokytnici si dojíždíme všichni do skupiny před námi. Je nás stále ještě hodně, počítám tak kolem dvaceti.

Pokud to jde, schovávám se v háku ve skupině a šetřím síly. Mým cílem pro nejbližší kilometry je vydržet ve skupině pod závěrečný kopec na Sv. Trojici. Nebude to jednoduché, jede se ostré tempo a občas se na čele nastupuje. Stále si to musím dojíždět. Ve stoupání za Českými Petrovicemi se však jede mírné tempo, takže se můžu vysunout dopředu a jet téměř suchý sjezd do Mladkova na čele. Najíždím si malý odstup od skupiny a v krátkém výšvihu za vesnicí si můžu odskočit pro poslední flašku s pitím od Pavla. Stejně chytám malou díru, ale to se mě daří zalepit. Zvolnění skončilo, už se opět jede tempo.

Na rovinaté pasáži do Králíků se snažím si trochu orazit a dostat do sebe nějaké cukry a tekutiny. Ještě nás čeká poslední a nejdelší kopec, tam se bude lámat chleba. Ve skupině jsou se mnou dva soupeři z kategorie, Petr Zahrádka a Pavel Kokeš. Takže ještě mám oč bojovat.

Na novém úseku za Králíky směrem na Červený Potok se jede vlažné tempo a zezadu se k nám dováží malá skupinka. Zahlédnu tam mezi nimi i dresy Vinohradských šlapek. Před nájezdem do posledního stoupání ve Vysokém Potoku se snažím být co nejblíže čelu, ale je nás hodně a nájezd je úzký. Začíná poslední stoupání na Sv. Trojici (6km/380m), přičemž první tři kilometry před vjezdem do lesa je to neskutečný tankodrom na rozbité úzké asfaltce. Než se vymotám ze skupinky, předek mě odjíždí, chytám se gruppetka a dřu jako Bulhar. Chvíli se mě daří držet tempo s Petrem, ale v závěru první poloviny mě neskutečně sekne. Mám tam nejlehčí převod a skoro nemůžu točit nohama. Petr se mě začíná vzdalovat a já nevím, jestli vůbec dokončím. Někde si ustelu do příkopy a bude po mě veta. Z posledních sil lámu zbývající stovky metrů rozbitého krpálu. Konečně vjíždím do lesa, kde se silnice mění jako zázrakem na krásnou lesní asfaltku a zároveň se výrazně snižuje stoupání. Petr jede ve dvojičce asi třicet metrů přede mnou.

Shazuji pár pastorků a jede se mě o poznání lépe, než před chvílí. Nicméně dvojice s Petrem se mě pomalu, ale jistě vzdaluje. Zezadu se ke mně pomalu přibližuje někdo z LAWI. Asi kilometr před vrcholem mě dojíždí a já se vděčně zavěšuji za Michaela Somra. Takto dojíždíme na vrchol. Za námi je díra, ve dvou bychom to mohli zkusit až do cíle.

Na začátku sjezdu jdu do čela a úvodní pasáž jedu na maximum. Je to nádherný sjezd po krásné lesní asfaltce s minimem zatáček. Není ale moc prudký, takže se musí šlapat. Občas mrknu dozadu, jestli tam Michaela ještě mám. V dolní pasáži už se musí hodně šlapat a tak se začínáme na špici střídat. Na vjezdu do Bílé Vody se při odstřídávání ohlížím a zdá se mně, že nás někdo dojíždí.

Po vyjetí na hlavní silnici je to jasné, máme v patách skupinku. Tohle už nedáme, kluci nás za chvíli dojíždějí. Ve skupině je také Pavel, což je pro mě prakticky konečná, ve spurtu na náměstí na něj nebudu mít. Nezbývá nic jiného, než se smířit se situací. Skupina celkem spolupracuje a na hrotu se střídá.

Vjíždíme do Štítů a já se snažím si udržet kontakt s čelem, je jasné, že se bude spurtovat. Silnice se zvedá a jdeme do finále. Jenže některé kluky na čele zmate zákaz vjezdu na náměstí, který je tam kvůli autům, a prudce zahýbají do boční uličky. Bylo to nečekané, je velkým štěstím, že nedošlo k žádné srážce. Řekl bych, že slečny, co tam stáli v roli regulovčíků, tu situaci maličko nezvládly. Jejich gesta byla dost rozporná, nebýt sám znalý situace, kdoví jak bych zareagoval. Ovšem i závodníci mají své máslo na hlavě, vždyť cílový prostor měli možnost vidět ráno před startem.

Prudké stoupání před cílem jedu na max., ale stejně mě většina lidí ze skupiny ujíždí. Při průjezdu cílem je mě jasné, že pokud jsem nikoho dalšího nepřehlédl, budu nejlépe v kategorii třetí.

Moje předpoklady se potvrdily. Naši kategorii vyhrál Petr ZAHRÁDKA, který do závěru pošetřil více sil a na posledním kopci si vybudoval dostatečný náskok. Na druhé místo dospurtoval Pavel Kokeš. Celkově královskou trať vyhrál famózním sólo výkonem Petr NOVÁK. Soupeřům blahopřeji a děkuji za pěkný závod!

Se svým výkonem jsem nebyl moc spokojený, bylo evidentní, že mě závod vůbec nesedl a především v druhé polovině jsem se neskutečně trápil. Tak velkou krizi jsem už dlouho nezažil. Třetí místo je z tohoto pohledu v podstatě úspěch. Ještě druhý den po závodě mě bolely nohy! Doufám, že to byla nějaká zdravotní indispozice a že se zase zvednu. Čeká mě ještě pár pěkných závodů a ve stejném duchu bych je rozhodně nechtěl absolvovat.

Děkuji svému doprovodu za perfektní servis a Edovi za fotky. Velké poděkování posílám organizátorům závodu. Rampušák je v jejich podání dospělý závod, který je dobře zorganizovaný a je radost se jej zúčastnit. Mají krásnou a náročnou trať, přidání stoupání na Sv. Trojici závodu velmi prospělo. Jen ten závěrečný kopec mě na trati stále chybí, moc bych se přimlouval za zařazení Zborova zpátky do itineráře královské trasy.

Závěrečný výsledkový servis:

Zpět