Šela maraton - 2.5.2009 - Lipník nad Bečvou

"... s Garym na sigletracích v Moravské bráně ..."

Letošní jubilejní (desátý) ročník se po všech stránkách vydařil. Teplé dubnové počasí připravilo téměř suchou, tvrdou a prašnou trať. Aleš Procházka se svým kolektivem připravil nejen fungl novou krátkou trať, čímž učinil závod atraktivnějším, ale i další překvápka jako např. divácky vděčný páteční sprint na lipenském náměstí a v neposlední řadě osobní účast legendy světové MTB scény Garyho Fishera. Jako vždy ale především perfektně klapající organizace celé akce včetně nádherného zázemí hradu Helfštýna a krásné květnové počasí tvořili nezaměnitelnou kulisu tohoto, dovolím si tvrdit již kultovního otvíráku sezóny MTB maratonů.

Osobně jsem se také hodně těšil. Po několika letech práce na tréningovém procesu jsem vychytal většinu chyb a tak letošní jarní příprava proběhla skvěle. Měl jsem natrénováno přes 300 hodin a najeto přes 4 tis. kilometrů. Navíc jsem letos neměl téměř žádné zdravotní potíže. Prostě takřka ideální stav. Jenže závod je závod. Těch 93 kilometrů je pekelně dlouhých a náročných. Může se stát spousta věcí. Takže nepředbíhejme a vezmu to pěkně od začátku.

Sobotní ráno mně vítá teplotou kolem jedenácti stupňů nad nulou a částečně zataženou oblohou. Slunce se objeví jen sporadicky mezírkou mezi mraky. Věci na závod mám už připravené od včerejška, takže jen mechanicky posnídám a těsně před osmou se zdravím s Lenkou a Pavlem před barákem. Dorazili stejně jako loni, aby mně poskytli podporu na trati. Dávám Pavlovi sáček s jídlem na předávky a ještě naposledy dolaďujeme místa předávek. Úplně jsem v předstartovním stresu zapomněl na předávku ve Zbrašově, naštětí ji teď Pavel připomíná.

Rozcházíme se. Oni jedou na první místo, do Hlinska a já se nejdřív jedu podívat, jak to vypadá na náměstí. Tam je už vše připravené ale startovní zóny jsou ještě uzavřené. Jedu se tedy trochu zahřát a rozjet kolem řeky. Když se pak krátce po půl deváté vracím na náměstí, před vstupem do zóny je krátká fronta. Stoupám si tedy do fronty a během několika minut organizátoři otevírají startovní zóny a začínají pouštět první nedočkavce. Protože jsem loni dojel na 36. místě celkově, moje letošní startovní číslo 176 mně posílá do druhé startovní vlny. Jsem tady mezi prvními, to znamená, že odstartuji někde kolem první stovky. Na takto nabitém závodě ideální stav. Navíc první tři kilometry jsou po silnici, pokud tu půjde, můžu si ještě něco sjet před vjezdem do lesa.

Na pódiu vyhrává skutečný velký orchestr populární melodie ale čtvrt hodiny před startem jej moderátor odstaví a z beden, které mám pár metrů od sebe se valí jedna tvrdá pecka za druhou. Úplně to vibruje tělem, což chvílemi není zrovna příjemné. Naštěstí se čas startu rychle blíží. Poslední sekundy před stratem odpočítává Gary ... three, two, one - go. Teď hlavně opatrně, nesmotat se ještě na náměstí.

Po rychlém vykroužení nového kruháče nasazuji tempo a pomalu dojíždím čelo, které se v úzkých uličkách trochu natáhlo. Jak vyjíždíme z Lipníka a blížíme se k Podhůře, vedoucí skupina se drží pohromadě a já se pohybuji někde na jejím konci. Těsně před nájezdem do terénu za to vezmu a ještě se trochu posunuji dopředu. Valíme dolů po polní cestě, prachu, že jeden skoro nic nevidí. Následující první terénní výjezd moc nemám rád, je to prudká a úzká silnička. Obyčejně se to tady ucpe a začne zpomalovat. Letos jedu asi hodně vpředu, neboť mám i prostor k předjíždění. Před Hlinskem míjím Lenku s Pavlem, kteří mohutně povzbuzují.

Peloton už je pěkně natažený, takže následující sjezd je v pohodě. Měl jsem z něj obavy, jelikož se tady letos těžilo a je to tady rozježděné od traktorů. Následující výjezd po loukách je jako vždy první náročnější stoupání a začíná dělit zrno od plev. Po krátkém odpočinku na silnici sjíždíme po lesních cestách zpět do Hlinska. Na výjezdu z něj, směrem k lomu, na mně Pavel volá že jsem kolem padesátky.

Do nového singlu kolem lomu najíždím na čele skupinky a využívám jeho znalosti, protože jsem jej pomáhal letos začátkem dubna klukům z Šela sportu připravovat. Následující singlové sjezdíky a výjezdíky před Týnem jsou v pohodě. Letos je tady prakticky sucho, takže to pěkně odsýpá. Žádné kluzké bláto jako jindy. Po výběhu vymleté kořenové stojky začínáme sjíždět k Týnu. Cestička je jako mlat a jede se poměrně rychle. Po průjezdu nízkým porostem dostávám nečekaně nějaký cuk do předního kola a najednou mám levou nohu mimo pedál. Protože jsem stál v pedálech, dosedám tvrdě na horní rámovou trubku a jen s obtížemi se držím na pěšince. Brzdím rukama nohama a snažím se ze všech sil udržet se na cestě. Po několika desítkách metrů divoké jízdy se mně podaří zastavit na kraji lesa v listí. Jsem trochu otřesený a v první chvíli mám v hlavě vymeteno. Když se ale kolem mně začínají hrnout další závodníci, vzpamatuji se a začínám počítat škody. Bolí mně zadek, který jsem si narazil o rám, jinak to vypadá dobře. Počkám na první díru, naskakuji a jedu dál. Šok naštěstí rychle ustupuje a tak další pasáže před hradem projíždím bez potíží, včetně obávaného kořenového výjezdu, který mám vždy problém vyjet. Jak se ukazuje, zlaté pravidlo pilotů letadel, platí obecně. Že nevíte které? Pilota, který se musel katapultovat z padajícího letadla, prý posadí co nejdřív zpátky za knipl, aby neměl čas se začít bát. Něco na tom asi bude i když dost pochybuji, že je to pravda.

K průjezdu hradem snad poznamenám jen to, že na horním nádvoří míjím Aleše Procházku s Garym Fisherem. Aleš si mně všímá a povzbudí mně. Díky Aleši!

Zadní brankou opouštíme hradní areál a po cestičkách kolem hradeb zpět před hrad a dále do lesa. Následuje náročný kamenitý výjez a valíme po široké lesní cestě vstříc sjezdu k chatám u Bečvy. V exponovaných pasážích kořenových drncáků je jako obvykle hodně diváků, kteří skvěle povzbuzují. Už jsem v pohodě a sjíždím bez problémů. Rychlý průjezd kolem chat a opět do lesa. V následujícím prudkém výjezdu lesem začínám dojíždět skupinku před sebou. Letos se tu jede skvělě, ale loni jsme tady všichni tlačili po kotníky v blátě. Najíždíme na Gabrielku a po pár stovkách rovných metrů opět vzhůru k chatě u Huberta. Dávám si záležet a během stoupání předjíždím pár lidí. Ale skutečně jen pár. Je znát, že jedu více vepředu, tady na to každý zatím ještě má.

U Huberta míjím občerstvovačku a za chvíli dorážím k Pavlovi a Lence. V poklusu mně předává tyčku a jabko. Prý jsem stále kolem padesátého místa a mám před sebou dva kluky z kategorie asi tři a půl minuty. Na rovinatém úseku do sebe rychle nasoukám tyčku i jabko. Jelení chodník se rychle blíží. Myslím, že sjezd Jelením chodníkem, který jsme stavěli předloni, je přesně to kvůli čemu sem jezdí každý rok tolik lidí. Najíždím do něj na konci vláčku a nechávám si trochu odstup. Je to paráda, stopa je krásně vyjetá a prostá větví. Pěkně to odsýpá, jen se trochu zasekneme na vybržděném padáčku ze skalky. Tady se musí opatrně, je to prudké přes kameny a kořeny na navíc v zatáčce mezi stromy. Pak hupky-hupky, první doleva, hupky-hupky, druhá doprava a hupky na Gabrielku. Prostě nádhera, bikerovo srdce zaplesá.

Rychlý úsek po Gabrielce se začíná pomalu utahovat. Po několika zatáčkách se z ní odpojujeme a stoupáme zpět na hřeben Maleníku. Tam se ale příliš nezdržíme a houpavým sjezdem letíme kolem jezírek k dalšímu krásnému sjezdíku kolem Krkavce. Bahnité pasáže jsou letos téměř suché, takže průjezd je velmi rychlý. Za prvním brodem je někdo v pankejtu a cosi kutí u zadního kola. Vypadalo to na nýtování řetězu ale byla to jen chvilka, tak si nejsem jistý. Mastím dál, co to jde. Jen si dávám pozor v zatáčkách, abych do něčeho nevletěl. Následuje krátké intermezo po louce a najíždíme do asfaltového stoupání přes Zbrašov. V půlce potkávám nejdřív Pavla a pak Lenku. Dostávám půlku tyčky a informaci, že jsem se propadl na čtvrté místo v kategorii a na prvního ztrácím asi čtyři minuty. Ještě není ani půlka závodu, takže jsem klidný a soustředím se na co nejrychlejší průjezd cestiček za Zbrašovem. Tenhle úsek dokonale prověří techniku jízdy. Dvakrát musím ze sedla a chvilku tlačit. Ani jednu ze stojek jsem dnes nedal i když v druhém případě to bylo jen tak-tak.

Nahoře dávám velkou pilu a mastím to dolů k závěrečným serpentinám. V tomhle namotaném sjezdu je jako obvykle hodně diváků. Čekají, že uvidí nějaké ty naše držkopády. Letos je navíc kládami přehrazena zkratka přímo dolů, takže je třeba vykroužit všechny zatáčky. Některé jsou hodně úzké a musí se projíždět krokem. Je to hodně o práci s těžištěm. Mám to najeté, takže s drobnými problémy ale projíždím. Dole házím velkou pilu a letím okrajem lesa k Rybářům. Skalnaté houpáky překonávám bez potíží, ještě překonat ležící kmen a je konec sjezdu. Míjím studánku a najíždím na cyklostezku. Následuje most přes Bečvu a průjezd druhou občerstvovačkou v Pony auto. Zakrátko odbočujeme na nový úsek kolem Žabníku směrem na druhou stranu Moravské brány.

Pomalu se přibližuji ke skupince asi deseti závodníků. Nová verze cesty do Slavíče mně přijde lepší. Vede kolem statku s výběhem koní a hlavně jsme schovaní za stromy proti nárazovitému východnímu větru. Jakmile se ale protáhneme Slavíčským tunelem s nezaměnitelnou atmosférou, dotvářenou zvukem parního vlaku a začneme stoupat polními cestami k Uhřínovu, opře se do nás pěkně z boku. Na kopečku uprostřed údolí dorážím skupinku, v následném prudkém sjezdu po louce se jich držím a jak začneme opět stoupat, propracovávám se pomalu dopředu. Na asfaltu už mám malý náskok.

Za mostem pak čeká Pavel. Dostávám další kousek tyčky a jabko. Hlásí mně, že jsem opět třetí a mám ztrátu kolem tří minut. Nalačím do sebe jídlo během stoupání k vjezdu na lesní cestu. Následuje rychlý úsek po lesní cestě okrajem lesa na jehož konci prudce točíme doprava do kopce. Začíná úsek prudkých stoupání lesními cestami k Uhřínovu. V první prudké pasáži se držíme ještě pohromadě ale pak se začíná odpadávat. S každým metrem trochu získávám a když vyjíždím na louky před Uhřínovem mám slušný náskok. Po prudkém sjezdu po louce najíždím do Uhřínova, kde míjím občerstvovačku a valím dolů ke sjezdovce. Na výjezdu kolen ní pak dorážím dva jezdce. Nahoře do sebe nacpu další dávku gelu a už se šteluji na sjezd do Pekla. Začátek sjezdu je nádherná jezdivá pěšinka, která se ale po několika stech metrech mění na solidní kaňon. Dříve to tu bývalo pěkné ale jak se postupně vyvraceli stromy kolem stezky, narušili její povrch. Je to tady samý kámen a šotolina. Naštěstí je letos sucho a hodně se tady trénovalo. Stezka je vybržděná a mám ji najetou. Sjíždím bez problémů ve velkém stylu a na výjezdu těsně míjím pořadatele. Trochu se leknul, asi myslel, že už to nevyberu.

Valím po cestě kolem zříceniny Drahotuše kousek na nějakým soupeřem. Rychlý rovinatý úsek končí na začátku dalšího namotaného sjezdu vymletou lesní cestou. Cesta funguje za tání sněhu a při deštích jako strouha k odvodu vody, takže je pěkně vymletá. Díky suchému počasí je ale opět pěkně vyježděná, takže letíme dolů bez větších potíží. Nechávám si trochu odstup, za soupeřem se pěkně práší a také je vidět, že to tady moc nezná, protože si občas vybírá nevhodnou stranu cesty. Pak musí v zatáčkách řešit problém s přejetím nějakého vymletého místa. Na konci nás posílají šipky ostře vlevo na lesní cestu, kterou rychle klesáme k mostku přes potok u hájovny.

Letos je to tady složité. Míjí se tu obě trati, dlouhá i krátká. Pořadatelům v rámci bezpečnosti nezbylo nic jiného, než tady postavit pomocí mlíka a výstražných panelů zpomalovací a třídící retardér. Takže opatrně projíždíme, hup dolů, přes mostek a hup nahoru na silnici. Ještě pár šlápnutí do pedálů a jsem u hájovny kde už čeká Lenka s Pavlem. Dostávám poslední jídlo a instrukce. Vnímám z toho jen to, že jsem stáhnul náskok na druhého na necelé dvě minuty. Což je dobré. Máme před sebou poslední a nejtěžší stoupání, pokud udržím tempo, mohl bych to sjet. Ve společnosti dalších dvou závodníků odkrajuji první desítky metrů stoupání z Pekla ke Skokově boudě. Nekonečných utažených 2,8 km po sypaném asfaltu. Rychle zhltnu tyčku a jabko, pak nasazuji maximální tempo. Cítím ale, že to bude těžké. Už v předchozím stoupání jsem měl občas náběh na křeče v podkolení, takže čekám potíže i tady. První dvě třetiny stoupání ale probíhají v pohodě, tedy relativně. Snažím se jezdit spíše frekvenčně, abych křečím předešel. V posledních několika stech metrech, kde se kopec pěkně zvedá nakonec stejně přicházejí. Pěkně to bolí ale rozhýbu to. Nezpomaluji a tempo držím až do konce.

Ke Skokově boudě dorážím splavený s jedním soupeřem za zadním kolem. Využívá toho, že jsem nahoře kapku zpomalil a do sjezdu k silnici najíždí první. Sjezd po opačně klopené pěšince jedu rychle. Je to tu pospravované, takže se to dá. Dříve býval sjezd dost nebezpečný a bývalo tady hodně pádů. Při výjezdu na silnici je špalír diváků a mohutně povzbuzují každého závodníka. Také si vybírám svůj díl slávy ale hned se zase zakusuji do posledních několika set metrů stoupání po asfaltu do Slavkova.

Ve Slavkově projíždíme kolem poslední občerstvovačky a rychle se blížíme k nejvyššímu bodu trati - Popelov (628 m n.m.). Netrvá dlouho a jsme nahoře. Dávám velkou pilu a valíme dolů. Tenhle sjezd je opravdu rychlý a výživný. Zpočátku téměř rovný ale pak se to začně klikatit a po vjezdu do starého úvozu, přes skalky a věčně rozbahněnou pasáž, kamenité rychlé pasáže střídají namotané úseky. Kdo to tady zná, může hodně získat. Netrvá dlouho a vyjíždím z lesa u ekotunelu nad dálnicí. Dvě ostré zatáčky doleva na šotolině nás posílají zpět okrajem lesa k sigletrackům po loukách až do Bohuslávek. Za Bohuslávkami v lese je moje oblíbená stojka ale nevím, zda ji dnes dám. Taky že jo. Zbývá posledních ale nejtěžších deset metrů. Jenže nohy jsou proti a zastavují se v křečích. Musím dolů a vyšlapat po svých. Od přihlížejících diváků přece jen získávám potlesk alespoň za snahu.

Nahoře naskakuji a co nejrychleji se rozjíždím. Ještě kousek lesem a je tu šotolinová cesta, které za chvíli klesá k rybníku nad Loučkou. Následuje rychlý vymletý sjezd k rybníku a nájezd na silnici do Loučky. Teď nás čeká pár kiláků z mírného kopce po silnici přes Loučku do Lipníka. Nasazuji nejtěžší převod a zalehávám za řídítka. Po výjezdu z Loučky a podjetí dálnice vidím před sebou několik soupeřů. Tesně před mostem nad tratí sjíždíme ostře vlevo na šotolinové cesty, které nás vedou zadem kolem kasáren k podjezdu pod hlavní silnicí. Prokličkujeme rychlý singletrack kolem potoka a po polní cestě valíme k našemu baráku. U odbočky na polní cestičku na mně Pavel volá, že druhého v kategorii mám těsně před sebou. Než dojedeme k mostu přes Bečvu, tak si ho dojíždím a hned za mostem jdu celkem lehce před něho.

Jelikož je před námi několik kilometrů podél řeky a proti větru, očekávám, že se bude pokoušet zavěsit, abych ho odtáhl až pod stoupání na hrad. Chci tomu zabránit a tak nastupuji a navzdory opět se ozývajícím náběhům na křeče získávám několik metrů náskok. Po pár stovkách metrů musím ale chtě nechtě trochu zmírnit. Neustále se ale ohlížím a kontroluji situaci za sebou. Naštěstí soupeř má asi sám se sebou také hodně práce, takže můj náskok stále roste. Když vyjedu na šotolinovou cestu za Týnem, opře se do mně protivítr a zase mně trochu zpomalí. Naštěstí je to už jen pár set metrů po pěšince a na jejím konci odbočuji ostře doprava do závěrečného stoupání na hrad.

Ohlížím se a vidím, že mám slušný náskok. Zezadu mně tedy nikdo neohrožuje a vepředu mám jednoho soupeře tak na dvěstě metrů. Jede dobře, jeho náskok už zřejmě nejsem schopný dojet. Musím se soustředit hlavně na udržení tempa, abych hloupě neztratil slušný náskok, který jsem si proti větru najel. Ve spodní mírné části si krapet orážím, abych zvládnul strmější pasáže, které mám před sebou. Na známém místě, kolem plaňkového plotu, najíždím do závěrečných prudkých pasáží. Nohy zatím neprotestují, a i na pěšince před silnicí držím slušné tempo. Následující krátký úsek po silnici využívám k vydýchání, protože mně čeká dnešní poslední zkouška.

Odbočka vlevo mně posílá na poslední kořenovou stojku. V závodě jsem to tady zatím nikdy nedal v sedle. Nahoře je ale hrozen diváků, přece to nevzdám i dnes? Hážu tam pivní tácek a jdu na to. Zatím to jde dobře, v horní strmější části to zkouším cik-cak, abych se vyhnul velkým kořenům. Jo! Posledních pár metrů a je to tam!!! Vnímám blesky od foťáků a uznalé povzbuzení diváků.

Paráda. Najíždím na cestičku přes louku a kolem stromořadí stoupám k hradu. U vjezdu na louku před hradem se také mohutně povzbuzuje. V poklidu už objíždím louku a při průjezdu nádvořím ještě krátce zaspurtuji a je tu cíl. Koukám na světelnou tabuli a začínám tomu věřit. Svítí tam nápis "2 M40". Navíc moderátor vyvolává moje jméno a gratuluje k druhému místu v kategorii. Vychutnávám si potlesk diváků. Při odevzdávání čipu vidím před sebou Tomáše Čadu z Redpointu. Dorazil asi kousek přede mnou. Gratuluji mu k vítězství v kategorii. Diví se mému camelbaku. Než se naději, je tu také Pepa Nestler, který tedy obsadil v naší kategorii třetí místo. Říká, že už toho měl dost a u řeky prostě neuvisel.

Vypil jsem drink, který jsem dostal v cíli, vyzvedl si jídlo a jel jsem domů, kde už na mně čekala Lenka s Pavlem. Když jsem jim potvrdil předjetí soupeře a druhé místo, měli  oba radost. Tak jsme to pak u mně doma oslavili, jakmile jsem smyl prach - vypadal jsem jako horník po šichtě. Dnes se opravdu hodně prášilo.

Navečer jsme se vrátili na hrad. Potkali jsme Renatu Kramplovou se synem Michalem. Tomáš s nimi nebyl neb v těch chvílích proháněl své nové celopéro Specialized někde v Pekle. Vyhlášení bylo parádní. Potřásl jsem si pravicí s Garym a od organizátorů dostal nafukovací karimatku. V následné tombole jsem zase nic nevyhrál. :-)

Standa

Výsledkové resumé je tedy následující: v čase 4:10:26 jsem obsadil celkově 30. místo a v kategorii bral již zmíněné druhé místo. Vítěz Pavel Boudný to zajel za 3:32:10 v rekordním čase. Ztratil jsem na něj jen 38:16. Vzhledem k tomu skvělému výkonu si ještě dovoluji prezentovat své výsledky z Šela maratonu za těch sedm ročníků, které jsem od roku 2003 absolvoval. Myslím, že progres mých výkonů je více než patrný.

Nakonec ještě přikládám mapu trati a výškový profil.