Sudety Tour - 13.6.2009 - Teplice nad Metují

"přijel jsem, viděl jsem, ..."

Trať silničních sudet rozhodně nelze považovat za horskou. Svým zvlněným profilem a členitostí se spíše podobá holandským klasikám. V loňském roce jsem na tomto podniku testoval nový karbonový stroj. Také se zde, v roli doprovodu, poprvé ocitl Eda Pospíšil. Tak uvidíme, co nám letos nadělí.

Abych zvýšil naše šance na úspěch, pozval jsem do našeho týmu Pavla Bontu. Jednak je to spolehlivý parťák ale taky vlastní Felicii na plyn, což se hodí, neb mně to sníží náklady na dopravu. V neposlední řadě má nosič na kolo, takže se ve třech do jeho Feldičky pohodlně vejdeme.

Ještě před tím, než v pátek kolem poledne vyrazíme, čeká mně jedna radostná událost. Pavel má přivézt můj nový silniční tréninkový rám od pana Mudříka. Už se nemůžu dočkat, až jej budu mít doma.

Pavel doráží včas a rám má s sebou. Musím opět obdivovat tu skvělou práci. Nemůžu stále uvěřit, že jsem jej sehnal tak rychle a tak lacino. No ale žádné zdržování. Ještě nás čeká dlouhá cesta, takže nakládáme kolo a ostatní harapágy a vyrážíme na Olomouc. Cestou se zastavujeme ještě v Tršicích pro Edu.

Cesta byla fajn, až na ty protivné přeháňky, kterým se nedalo vyhnout. Vzali jsme to, na radu známých ze Zlína, přes Polsko a nelitovali jsme. Určitě jsme se vyhnuli odpolednímu provozu kolem Náchoda, kde jsme loni s Edou málem uvařili jeho Feldičku v zácpě. Takže jsme byli v Hotelu Bouda v České Metuji brzo a mohli jsme ještě před prezentací projet všechna tři místa plánovaných předávek a rekognoskovat terén. Prezentace proběhla bez potíží, jen z následné večeře jsme si dali běh k autu. Opět se rozpršelo a deštníky zůstaly na hotelu. Pak už jen chystáme věci na zítřek a před jedenáctou do pelechu.

Ráno nás vítá sice suchou silnicí, ale teplota kolem deseti stupňů není nic moc. Předpověď slibuje během dne slunečno, tak se to snad zlepší. Start je až v deset, to by už mohlo být lépe. Po absolvování obvyklých předstartovních příprav se teple oblékám a před půl devátou vyrážím směrem na Teplice.

Jak se člověk po pár kilometrech zahřeje, všechno se zlepší. Nervozita pomalu opadá a začínám se těšit na start. Vracím se do Teplic a motám se kolem startovní brány. Za chvíli jsou tady kluci. Převlíkám se a nemile zjišťuji, že jsem ztratil šátek. Dával jsem si jej za jízdy do kapsy dresu a asi musel vypadnout. Škoda, byl památeční ze Svatoslavské šlapky.

Na startu se stavím do první zóny, kterou jsem si loni vyjel. Jako obvykle se řeší, kdo sem smí a kdo ne. Jsou kolem toho dohady ale neřeším to a koukám, kdo je tady. Za chvíli doráží Kamil Ackermann a s ním také můj soupeř z kategorie Petr Pospíšil.

Start je opět trochu opožděný ale přesto krátce po desáté vyrážíme. Hned první metry po startu jsou kapku komplikované, protože organizátoři zapomněli oddělat mlíko před startovním koridorem. Takže přes něj packáme. Naštěstí těsně přede mnou se někomu dostalo na převodník a konečně prasklo. Nic se neděje, je to jen slavnostní start. Ostrý bude až za městem. Je to dobře, jinak by byl průjezd balíku městem nebezpečný.

Za městem nás konečně pouštějí a tempo se dostává do těch správných obrátek. Pochopitelně člověk musí být neustále ve střehu. Jede se ve velkém balíku, úzké a klikaté silnice, občas nějaké ty díry a auta v protisměru. Hlídám si, abych byl neustále v kontaktu s čelem závodu. Pokud se na nějakém místě balík natáhne, hned si to sjíždím. Za Broumovem je první horská prémie Honský pas. Po celou dobu stoupání si hlídám čelo, ale pochopitelně na poslední stojce před prémií mně to trochu odjíždí, když se spurtuje. Takže to dávám na krev a sjíždím ve sjezdu.

Vypadá to, že by to takhle mohlo fungovat celý závod. Na ty kopečky s prémiemi se bude tempo zrychlovat, ale jinak se pojede v balíku. Kéž by to tak bylo.

Pod kopcem se balík sjíždí a jedeme k další prémii na Bělém. Tam bych měl dostat první flašku. Je to úzká, klikatá silnička, ale balík se v závěru natáhne. Flašku chytám v pohodě a valím dolů. Škaredý úsek před nájezdem na hlavní silnici, který jsem si včera prohlédnul, projíždím bez potíží a opět se zařazuji do balíku.

Další prémie v Bezděkově probíhá jako přes kopírák. Do posledních stovek metrů se držím blízko čela, pak se spurtuje o prémiii a pod kopcem se zase sjíždíme. A ani se nenaději, stoupáme na další kopec - Solovnický dvůr. Nahoře opět trochu ztrácím, chytám flašku od Edy a druhou od Pavla. Po rychlém sjezdu se skupina opět formuje.

Následující prémie na Krčmově je plochá, takže balík se ani moc nenatahuje. Dolů valíme přes Adršpach, kde se začíná závodit a tempo je znatelně rychlejší. Mladíci na krátké trati pojedou v Teplicích do cíle, a tak si to rozdávají. Není zbytí, ale musím se udržet ve formaci. Daří se. Krátká se odpojuje a vedoucí skupinka na dlouhé vyjíždí z Teplic.

Zakrátko stavíme na technickou pauzu a jede se dál. Druhý výjezd na Solovnický dvůr zvládám a nahoře si chytám flašku. Je tam kapku zmatek, ale projíždím bez ztráty kytičky. Odbočujeme doleva na rychlý sjezd klikatou silnicí a najíždíme na další prémii Krkavčina. Je to nepříliš prudké stoupání a utahuje se až v závěru. Malou díru si pak zase sjíždím cestou dolů.

A je tu Rtyně a s ní její rozlezlé kostky. Neklamná známka toho, že se blíží důležitá prémie na Odolově. Tady se bude lámat chleba. Vyjíždíme z dědiny vpravo do kopce. V začátku se ještě drží balík pohromadě ale jak přijdou prudké úseky, začíná se rychle trhat. Jedu na krev a snažím se neztratit ani metr. V půlce, kde je krátký mírný úsek, vidím před sebou dvě malé skupinky a několik odpadlíků. Ty si postupně dojíždím a s některými pak dávám poslední metry stoupání.

Ve sjezdu se začíná nabalovat malá skupinka. Zatraceně, přehlídl jsem díru a vylítla mně skoro plná flaška. Ještě jsem na ni najel zadním kolem. Průser!!! Druhou mám už prázdnou a k další předávce je to skoro deset kiláků. Teď si nemůžu dovolit další chyby, takže se koncentruji na udržení ve skupině. Holt to musím vydržet.

Naštěstí se předávka rychle blíží. Prosvištíme Stárkovem a v Jívce odbočujeme doleva směrem na další prémii Kuprovka. Nahoře mám dostat flašku. Bohužel dělám další chybu a včas si neobsadím místo u pravého kraje. Když už se blížím k Edovi, snažím se tam procpat, ale nikdo mně nepustí. Musím zastavit a Eda přibíhá s flaškou. Ještě na něj houknu, ať mně dá další na Závoře a roztáčím kliky abych dojel skupinu. Ve sjezdu se motají nějaké doprovody ale daří se. Nakonec si je dojíždím. Uklízím se dozadu a vezu se až pod Závoru. To víte že jo, já vám budu střídat, tůdle. Vezu se a vidím Pavla s Edou, kteří nás předjíždějí. Takže flašku nahoře dostanu.

Teď je potřeba dát dobře tohle předposlední stoupání. Držím se zuby nehty a v těžších pasážích to dávám ze sedla. Ujíždí mně jen asi tři lidi ale mám je na dohled. Předpokládám, že se pod kopcem stejně sjedeme. Nahoře pak chytám od Edy poslední flašku.

Valíme dolů v malé skupince. Teď už je to hop nebo trop. Vepředu se stále někdo pokouší roztáčet tempo ale trhá se to a nikdo je není ochoten akceptovat. Už ta spolupráce kapku vázne. Průjezd Adršpachem je pak adrenalinový sport. Je tu spousta lidí a aut. Samý autobus, prostě hrůza. Je to místy o fous, ale projeli jsme. Blížíme se alejí k Teplicím. Někde tady jsem dnes ráno musel vytratit ten šátek. Na takové věci teď není čas. Blíží se závěrečné stoupání na Bišík. Ve skupině jsem podle čísla 32 poznal svého soupeře z kategorie. Je to jasné, toho nesmím v kopci pustit před sebe.

Průjezd Teplicemi je opět na prášky. Hlavně ta šikana za náměstím. Naštěstí je to rychle za námi a do prvních metrů toho krpálu na Bišík nedávám nikomu šanci a hrnu to tam jako první. Sice se po pár stovkách metrů ozývají nesmělé křeče v podkolení, ale směle je zaháním ještě usilovnějším šlapáním. Kupodivu to funguje a ustupují. Jedu na doraz a hlavně se co chvíli ohlížím a hlídám soupeře. Asi v půlce nastupuje jeden z mladíků, který se zatím držel pár desítek metrů za mnou. Docela za to vzal a na několika stech metrech mně dojíždí a jde dopředu. Ostatní zůstávají v bezpečné vzdálenosti vzadu. Využívám jeho momentální převahy a snažím se s ním alespoň držet krok. Do cíle tedy dojíždím kousek za ním.

Jdu se stranou vydýchat a sedám si na klády opodál. Nikde nevidím Pavla s Edou. Kdepak se asi toulají. Jak všechno dopiju a dojím zbytky gelů, vracím se k cíli. Odevzdávám čip, ale kluci stále nikde. Jdu stranou a zkouším se jim dovolat. Tak prý už jsou skoro tady. Netrvá dlouho a už je vidím. No abych vás nenapínal. Ze Závory je nějaký dobrák poslal zkratkou zadem na Bišík. Ale zapomněl jim říct, že je to pro off-roady! Takže Pavel málem odrovnal auto, když se plazil nějakým krpálem vymletým od vody. No ještě že tak.

Na tabuli už visí výsledky. Jdu se podívat a pic ho. Jsem první v kategorii a soupeři pěkně srovnaní za mnou. Takže jsme přijeli ve stejné skupině. Kluci mají radost a já pochopitelně taky. Na tuhle chvíli jsem se těšil několik let.

Jedu do areálu zámku k autu. Kluci jdou mezitím pěšky a já dřepím na lavičce a posílám SMS-ky na všechny strany.

Vyhlašování bylo pro mně obzvlášť pěkný, jednak jsem si šel poprvé pro vítězství na velkým maratonu a za druhé, Tomáš Čada si mně pamatuje z Šely, kde mně letos porazil a tak to při vyhlášení dal k lepšímu. Velmi mně to potěšilo.

No a v tombole? Jako obvykle nic! A bylo to všechno. Nazpátek jsme to vzali v nádherném letním soumraku zase přes Polsko domů. V Lipníku jsem byl krátce před půlnocí.

Dobro došli.

Váš Standa

Na úplný závěr jako obvykle mapa a profil trati.