Sudety tour - 31.5.2008 - Teplice nad Metují

V sobotu 31.5.2008 jsem se zúčastnil v pořadí již druhého letošního silničního maratonu, tentokrát to byl Sudety tour v Teplicích nad Metují. Byla to  pro mě premiéra jednak na samotném závodě ale také na novém silničním kole – celokarbonovém Ridley Excalibur.

Roli dopravce a podpory se tentokrát ujal Eda Pospíšil a zhostil se tohoto nelehkého úkolu skvěle. Cestou se nám sice v páteční odpolední zácpě v ulicích Náchoda podařilo vyvařit jeho ‚feldičku‘ ale když jsme jí domluvili dvěma litry destilky, tak si dala říct a dovezla nás až na romantické místo zvané Skály. Nachází se tam nejen barokní zámek Bischofstein, kde nám poskytli nocleh, ale také cíl závodu a jeho zázemí. Je to tam jak na konci světa neboť tam není ani signál GSM telefonů.

Protože jsme na místě byli mezi prvními, měli jsme možnost poznat toto kouzelné a klidné místo předtím, než tam vtrhla ta banda bláznů, co si říkají silničáři. Pár podvečerních dokumentárních foto přikládám.

Sobotní ráno nás přivítalo sluníčkem a teplíčkem, takže obligátní otázka co na sebe na start se vyřešila sama. Ještě poslední domluva s Edou, kde se pokusí mě předat bidony a už sjíždím z kopce směrem k Teplicím na start. Vyzvedávám čip (večer nebyly čipy připravené, firma SportSoft kapánek zakufrovala a skončila v Teplicích v Čechách - frapantní omyl). Ještě se trochu rozjíždím ale zavčasu zaujímám přední místo na startovním roštu. Bude to dnes dvojitá premiéra, nové karbonové kolo a nová, neznámá trať. Jsem v příjemném kapánek nervózním předstartovním stresu.
 
Předstartovní mekty a tlachy se kapánek protáhly, takže se startuje skoro deset minut po desáté. V prvních kilometrech se snažím udržovat v závětří hlavního pole. Na klikaté, členité a místy i rozbité silnici to je docela fuška. Pěkně to odsejpá, jede se stále kolem čtyřicítky. Než se nadějeme je tu Broumov a za ním první horská prémie na Honském pasu. Mám ještě dost sil a tak se bez problémů držím v hlavním poli i když v klesání si ho musím s ostatními dojíždět. V Polici se naštěstí náhle peloton uklidní a tempo se  vrátí k normálu. Už bylo na čase. Za Policí je kopec Bělý, kde mě má čekat Eda a podat první bidon. Čeká, ale na levé straně silnice! Já ho ale vyhlížím z balíku napravo, takže se krásně mýjíme. Chybička se vloudí. No nic, za chvíli je Vysoká srbská, kde je první občerstvovačka. Snad tam něco ulovím. Před chvílí jsem totiž udělal základní chybu nováčka v pelotonu, při pití jsem se netrefil do košíku a láhev vypadla na silnici. Naštěstí za mnou v tu chvíli nikdo nejel, takže se to obešlo jen několika nadávkami. Díky bohu za ně, nechtěl bych mít někoho na svědomí. Musím si dávat na tyhle věci větší pozor. Náhle se před námi, za nenápadnou pravou zatáčkou, zdvíhá stěna. Správně tušíte, Vysoká srbská je tu. Několik set metrů hrbatých kostek jako po střeše. Nahoru se vyklátím bez dechu na svůj nejlehčí převod (39x25), na občerstvení popadnu z jedné natažené ruky bidon a valím dolů. Pole už je roztrhané ale sklidím se do menší skupinky, se kterou pak pokračuji směrem na Polici a Teplice. Ještě nás čeká prémie Bezděkov, kde k mému překvapení čeká Eda a podává bidon. Skvěle zaimprovizoval a čekal na dalším vhodném kopci.

Se dvěma plnými bidony se valím směrem k Teplicím. Moje skupina mě trochu odjela a už jsem je do Teplic nesjel. Byla to škoda. Oni ale jeli krátkou, tak v Teplicích zahnuli do cílového kopce, zatímco já pokračuji rovně na Adršpach. Při průjezdu Teplicemi přemýšlím, jestli to Eda stihnul a čeká na druhou předávku. K mému úžasu je u školy a podává druhou flašku. Je to paráda. Také hlásí, že kousek přede mnou někdo jede. V Adršpachu se připojuji k malé skupince, ve které se za chvíli objevuje někdo od Cyklomaxů. Snaží se skupinu více rozjet ale pro nás je to moc rychlé. Na druhé občerstvovačce, kde zastavím a beru si PET-ku s vodou poznávám Martina Horáka. Má asi nějaký problém a shání se po šroubováku.

Valím dál a za mnou hrska věrných. Blbý je, že nechtějí moc střídat a tak to táhnu až pod Krkavčinu prakticky sám. Ve stoupání nás pak Martin předjíždí, já to ale dávám taky dobře, takže zbytku skupiny odjíždím. Následuje rychlý sjezd, jeden brdek a kostkový rozbitý průjezd Rtyní a je zde další ikona sudet - Odolov. Úzká rozbitá asfaltka se šplhá kamsi nahoru po úbočí prudkého kopce. Nevím jak je to možné ale vyjel jsem ho. Na občerstvovačce stavím, odhazuji prázdnou flašku a dostávám plnou s „joňťákem“ (nevím, proč tak říkají téhle obarvené vodě ale teď jsem za ni vděčný). Sjezd je krásnou odměnou ale jsou tu další brdky. V jednom dojíždím nějakého poláka, který se živě zajímá jak daleko to ještě je. Když mu řeknu, že asi pětatřicet, zůstává vzadu. Čeká mě předposlední kopec Závora. Je to dlouhé serpentinové stoupání lesem. Na tréningu krásný kopec ale teď ho mám plný zuby. Naštěstí zhruba v polovině míjím kluka na Pinarellu, který má nějaký technický problém a řeší to s doprovodem. To mě nabudí, další soupeř ze hry. Vzápětí ho ale vidím serpentýnu pode mnou, už je opět v sedle. To mě žene nahoru. Konečně sjezd, vděčně dávám velkou pilu a mastím to dolů.

Teď už je to jen z kopce do Teplic a pak poslední stoupání na Váhu. Kluk na Pinarellu se zezadu blíží, říkám si, proč ne. Aspoň na to budeme dva. Cestou jsme nabrali ještě dva odpadlíky, takže do Teplic dorážíme ve čtyřech. Pak ale přichází studená sprcha. Při průjezdu Teplicemi cítím nástup křečí v levém podkolení, za chvíli se ozývají i v pravém. Zkouším se uklidit dozadu a trochu protřepat nohy ale moc to nepomáhá. Už je tu ale poslední serpentýnové stoupání, tři kiláky po hrbatém asfaltu. Najíždím do něj hrdinně na čele skupiny ale po prvních stovkách metrů se přede mě dostává kluk, co jsme jej dojeli za Adršpachem. Chci zrychlit a zachytit jeho nástup ale křeče jsou proti. Jsem rád, že můžu ještě šlapat. Druzí dva se naštěstí drží vzadu a tak do závěrečných serpentýn se nic nemění. Poslední stovky metrů už se jen modlím a pak je tu cílový koberec. Svalím se do trávy a snažím se protáhnout ztuhlé nohy. Už je tu Eda, který čekal v cíli a gratujule. Ještě to moc nevnímám, dopíjím zbytek v bidonu a pomalu se vracím zpátky na zem. Po několika minutách už zvládám základní komunikaci. Vracím čip a beru si PETku s vodou, kterou hravě ztrestám.

Jak to nakonec dopadlo? V tombole jsem jako téměř vždy nic nevyhrál a jelikož začínalo poprchávat, tak jsme to v půl osmé zabalili a jeli domů. Odřídil jsem ještě půl cesty ale pak jsem byl rád, že to Eda převzal. V půl dvanácté jsem byl doma.

V závodě na 170 km s převýšením 2160 m jsem skončil celkově na 47. místě, ve své kategorii jsem dojel sedmý v čase 4:59:29. Necelých 29 minut za vítězem, exprofesionálem Honzou Hruškou. Do cíle dorazilo 177 závodníků (z toho dva tandemy). Z mého pohledu vydařená premiéra. Velký dík patří organizátorům. Hlavně zabezpečení tratě a občerstvovačky byly na vysoké úrovni. Taky Edovi patří velký dík. Svou premiéru při podpoře závodníka zvládl na jedničku. Jak jsem si zase jednou ověřil, tahle podpora vás podpoří nejen materiálně – podáním jídla a pití, ale také velmi psychicky. Ne nadarmo se říká, že ve dvou se to lépe táhne ?.

Standa Prokeš

P.S. Profil trati na konec …