Tatry Tour – 2.8.2008 – Poprad

"otevřené mistrovství střední Evropy - otevřeně říkám "byl to mazec" ..."

V životě je všechno jednou poprvé. Na svou premiéru v závodě Tatry Tour 2008 jsem se do Popradu velmi těšil. Jednak mě k tomuto kraji pod Vysokými Tatrami vážou osobní vzpomínky na studentská léta strávená v nedalekém Liptovském Mikuláši a pak také to, že následující tři dny strávím v příjemné společnosti bratra Ivoše, jeho paní Simony a jejich pětileté dcerky Barborky. Tito lidé bláhově svolili, že mě na závodě doprovodí. No uvidíme, jak se jim povede.

V pátek dopoledne mě vyzvedávají v Lipníku. Nakládáme kolo a bágl. Směrem ke slovenským hranicím vyrážíme kolem půl jedenácté. Stavíme jen v Horní Bečvě. Prohlížíme si nové krásné dřevěné stavby a nacházíme zastrčený penzion, kde se nadlábneme. Pak už hurá směrem na Makov, Žilinu, Liptovský Mikuláš a Poprad. Bohužel se musíme poprat s pátečním provozem, takže rychlost našeho přesunu nedosahuje předpokládaných parametrů a do Popradu před ubytovnu Vagonár dorážíme krátce před pátou odpoledne. To už se raději ani nechci zmínit o tom, že při průjezdu liptovem jsme minuli jen o fous velkou bouřku, která řádila nad Nízkými Tatrami. Pro zítřek to nevěstí nic dobrého. Také jsou hlášené bouřky.

Ubytováváme se ve dvou dvoulůžkových pokojích. Jedná se o turistickou ubytovnu Vagonár patřící místním strojírnám. Vybavení bohužel ještě pamatuje sedmdesátá léta. Je tu ale uklizeno, čisté povlečení, sociálky funkční a teplá voda teče. Osazenstvo tvoří ve většině zahraniční dělníci. Avšak na prvním patře, kde jsme ubytováni, potkáváme turisty jako jsme my včetně několika cyklistů. Protože se blíží večer, zavrhujeme myšlenku na nějaký výlet po okolí, který byl původně v plánu a vyrážíme na zdejší náměstí sv. Edígia. Má tady být prezentace závodu, kterou nacházíme záhy v druhém patře městského informačního centra. Mají to dobře zorganizované, takže jsem prezentován než bys řekl švec. Ještě se chvíli procházíme po pěkném náměstí, které je teď v podvečer zaplněné lidmi a dáváme si zmrzku. Večeři řešíme v pěkné stylové restauraci na nábřeží Popradu, Barborka tady může na trávníku bezpečně řádit. Během večeře řešíme přípravy na zítřejší závod. Snažím se Ivoše informovat o všem podstatném, co potřebuje jako doprovod závodníka vědět. Bude to komplikované, protože na trati není možné použít zkracovačky, takže musejí absolvovat celou trať. Domlouváme se, že vyrazí ještě před startem a první předání uděláme těsně za bufetem v Jamníku na 48 km. Předjet v prvních desítkách kilometrů peloton je prakticky nemožné, takže nám to přijde jako jediné možné řešení. Po návratu na ubytovnu už jen nachystám věci na zítřek a před desátou zaléháme. Zítra nás čeká perný den.

V šest ráno se probouzím do poměrně teplého rána. Vypadá to, že obloha se v noci vyčistila, takže bude od rána pěkně teplíčko. Po nezbytných ranních procedurách vyrážím chvíli po sedmé na krátké rozjetí po městě. Ještě kontroluji, zda už vstal také můj doprovod a předávám jim tašky s pitím a věcmi. Po absolvování zahřívacího kolečka kolem centra města se jedu podívat do prostoru startu. Zatím se tady nic moc neděje. Vyrážím tedy na další kolečko. Kolem tři čtvrtě na osm už jsem opět v prostoru startu. Závodníci se začínají pomalu scházet, takže raději zaujímám pozici blízko startovní brány. Po chvíli přicházejí Ivoš se Simčou a Barčou. Prosím ještě Ivoše, aby mě z auta přinesl tašku s věcmi na převlečení. Rozhoduji se převléknout si tričko pod dresem. Na rozjezd jsem vzal s dlouhým rukávem. Teď ale začíná být  poměrně horko, takže si chci vzít to bez rukávů. Do startu zbývá dost času. Jakmile mě donese tašku, tak se převlíkám. On pak už rychle odchází k autu. Mají nejvyšší čas vyrazit, aby se dostali z města ještě před pelotonem. Zbývá asi deset minut do slavnostního startu a před bránou je pěkně těsno. Moc zábran tady není. Tlačí se sem lidi ze všech stran. Jedná se pouze o slavnostní start, je to jedno. Naostro se bude startovat až po 15 km ve Starém Smokovci. Do poslední chvíle před startem tančí před bránou místní folklorní skupina Vagonár. Moderátor ještě představuje cyklistické hvězdy, které se dnešního závodu účastní. Především paralympijského mistra světa Jirku Ježka. Má podkolení amputaci pravé nohy a jezdí s protézou vlastní výroby. Na startu také zahlédnu naši vynikající ultramaratonkyni Hanku Ebertovou. Také vidím zatím průběžně vedoucího závodníka 53x11 Maraton cupu Tomáše Čera.

Už je tu ale start a peloton se pomalu rozjíždí. Cesta přes město je zatím v poklidu. Je třeba bezpečně překonat kruhový objezd, několik zpomalovacích prahů před přechody pro chodce a nakonec ještě vyfrézovaný a rozbitý úsek v podjezdu budoucí dálnice. Po výjezdu z města se tempo zvyšuje a najíždíme na táhlé několikakilometrové stoupání na Starý Smokovec. Sice nevidím důvod, proč to tolik ženeme ale snažím se držet v čelní skupině. Ostřejší tempo peloton značně natáhlo. Do Smokovce dorážíme pěkně zpocení a k mému překvapení nás zastavují před startovní čárou, kde už je připravené startovací zařízení pro snímání čipů. Měl jsem za to, že tady už bude letmý start a proto jsem se snažil udržet vepředu. Jeden mladý kluk nám omdlívá, asi jak se picnul v tom stoupání. Zdravotník ho odvádí pryč, k závodu už nebude připuštěn. Z více úst se ozývá nevole, že tak dlouho čekáme. Nakonec přichází nějaký potentát, který dostává od pořadatelů startovní pistoli. Doprovodný suberb se rozjíždí a následuje startovní výstřel, který nás už konečně posílá na trať.

Prvních pár kilometrů je to takové houpání, chvíli dolů pak zase nahoru. Zakrátko ale nabíráme první metry stoupání dnešního úvodního kopce, kterým je sedlo pod Štrbským Plesem. Peloton se drží pěkně pohromadě. Tohle stoupání nemůže balík roztrhat, všichni mají ještě dost sil. Ani se nenadějeme a míjíme odbočku k plesu. Následující sjezd, při kterém ztratíme přibližně 500 výškových metrů, se jede velmi rychle. Silnice je dostatečně široká s dobrým povrchem. Všichni se pohodlně vejdeme. Jede se hodně rychle, tak je třeba mít všechny smysly v pohotovosti. Při těchto rychlostech stačí malá chybička a je z toho velký malér. Naštěstí všechno jde dobře a až na pár míst, kde jsou na vozovce nějaké nečistoty po svážení dřeva, je silnice v pořádku. Zakrátko prohučíme kolem Podbanského a vyjíždíme z lesa. Klesání se zmírňuje a s ním i tempo pelotonu. Zvolna klesáme Podtatranskou kotlinou kolem Pribyliny. Na čele pelotonu se to rojí, někteří se pokoušejí o zvýšení tempa ale peloton zůstává v klidu. Občasné pokusy o únik končí velmi rychle. Je to zatím jen takové kočkování, aby se něco dělo. Pořádně závodit se začne až v druhé půlce trati.

Podjíždíme pod dálnicí a vjíždíme do Liptovského Petra. Tady nás čeká odbočení na Jamník. Organizátoři závodu nám tady udělali takovou krosovou vložku. Jak jsme rozmlsaní z pěkných silnic, po kterých jsme se zatím pohybovali, tak nájezd na rozbitou vedlejší silnici k Jamíku není nic příjemného. Je to úzký a nemá to pořádný krajnice. Tož ale co se dá robit? Musíme se tady nějak vejít. Začínáme tedy už v trochu protáhlejší formaci stoupat k Jamníku. Průjezd Jamníkem je zpestřen prvním bufetem, na kterém se organizátoři snaží podat žíznícím jezdcům pití v plastových kelímcích za jízdy. Je to hrůza, vyhýbám se tomu místu velkým obloukem abych nedošel k úhoně. Pokoušet se chytit za jízdy kelímek s vodou je asi stejně naivní jako chytat prd sítkem. Myslím, že jsem tam zahlídnul i nějaký pád. Následuje prudký výšvih do kopce, který se po výjezdu z vesnice zmírní. Už si dávám bacha a držím se vpravo. Někde tady by měl čekat Ivoš s první flaškou. Jeho auto zahlídnu stát na konci delší rovinky, která je jen mírně do kopce. Jede se tedy poměrně rychle. Horší je to, že na pravé straně je skoro do půlky vozovky zaházený výkop. Jet se dá jen vlevo. Není tady moc místa. V tom krátkém zbývajícím čase si rychle hledám vhodnou pozici k předávce. Šup a mám ji. Ještě houknu na Simču, aby mě na Hutech dali dvě. Dělá se pěkné teplo a pití ve flaškách ubývá rychleji, než jsem čekal.

Po chvíli následuje krátký prudký sjezd na konci kterého odbočujeme prudce doleva. Už zdálky vidím, že je tam nějaká šotolina, takže se blížím opatrně. Kousek přede mnou to někdo neustojí a padá. Naštěstí se mě daří jej ležícího objet zprava. Drží si levou ruku. Počítám, že pro něj už závod dnes skončil. Rychle dojíždím díru na peloton, která se udělala po tom pádu. Profičíme Beňadikovou a po přejetí hnusného železničního přejezdu najíždíme opět na hlavní silnici směr Liptovský Mikuláš. Konečně zase široká a kvalitní silnice. Nicméně žádný lážo-plážo! Čeká nás průjezd městem, to bude mazec. Ještě jsem při těchto závodech nezažil průjezd pelotonu přes tak velké město. Tady se tomu ale organizátoři nemohou vyhnout.

Při vjezdu do města se silnice rozšiřuje na čtyřproudovou. Peloton zabírá oba pravé pruhy, já se držím na levém kraji balíku asi 15 metrů od čela. Myslím, že tohle je dobré místo, kde budu mít přehled o případných překážkách a volnost pohybu do strany v případě nějakých problémů. Musím jen dávat pozor na ostrůvky uprostřed silnice, které jsou u přechodů. Je to rozhodně impozantní záležitost. Několik set metrů před námi jede policie na motorkách s puštěnými majáky a sirénami, pak doprovodný superb a nakonec my. Na všech křižovatkách bliká žlutá a je zastavený provoz. Sjíždíme po nábřeží a zleva se objevuje budova hotelu Jánošík. Při vzpomínce na chvíle strávené v jeho zdech se na okamžik vracím do svých studentských let, leč je to jen mžik. Už sjíždíme na výpadovku směrem na Liptovský Trnovec. Silnice se zužuje na dva pruhy. Zabíráme prakticky celou šířku silnice. Policie nám naštěstí stíhá odklízet protijedoucí auta na krajnici, takže projíždíme bez větších problémů. Při přejíždění hrbaté železniční vlečky slyším vpravo přede mnou nepěkný zvuk. Vzápětí někdo padá. Naštěstí nejedeme moc rychle a tak se nám podaří nešťastníkovi vyhnout. Snad do něj nikdo zezadu nenajede. Plesknul sebou ale fest. Pravděpodobně neměl kolo pod kontrolou, když přejížděl ten přejezd. Bylo to hrbaté a hlavně trochu šikmo. Potom stačí jen málo a přední kolo si najde škvírku, kde se vzpříčí. Následně už to jde samo. Je mě ho líto, snad se mu nestalo nic vážného.

Ven z města vyjíždíme po pěkné a široké silnici. Míjíme místní aguapark, který je narvaný lidmi a také autokemp v Liptovském Trnovci. Po několika malých brdcích začínáme lehce stoupat přes  Matiašovce k dnešnímu největšímu kopci, stoupání na Huty. Je to nádherný kopec, který prověří každého cyklistu. Co bychom si počali bez takových krásných kopců? Začíná se opět závodit a vepředu vidím nějaký pokus o únik. Do začátku prvního těžšího stoupání vjíždíme ještě společně ale po několika stech metrech, se začíná peloton roztahovat a čelo nám pomalu odjíždí. Čekal jsem to. Soustředím se na svoje tempo. Vlevo se nás snaží předjíždět auta. Nemají to jednoduché. Jsme roztažení a zkracujeme si levé zatáčky. Koutkem oka zahlédnu také průjezd mého doprovodu, Barča vesele mává z okýnka. Teď jí nemůžu zamávat zpátky, mám co dělat sám se sebou. To, že se jim konečně podařilo nás předjet, mě ale těší. Měl jsem z toho obavy, které rozhodně nebyly liché. Zhruba v půli stoupání je krátké intermezzo, kde se jede chvíli skoro po rovině. Na jejím začátku čeká Ivoš a podává mě flašku. Beru si ji. Pak mě ale Simča zkouší podat druhou. Jen na ni houknu, ať mě ji dá až nahoře a valím dál. Nechce se mě táhnout do kopce dvě plné flašky. Jak se později ukáže, bylo to z mé strany chyba.

Najíždím do druhé poloviny stoupání. Stále se mě jede poměrně dobře a nemám problém držet tempo. V jedné pravé zatáčce mě vytlačí nějaký magor až do žlábku na odvod vody. Naštěstí tam nebylo moc smetí, ale příjemné to taky není. Takhle člověk chytí defekt, jedna dvě. Předjíždím ho z druhé strany a stoupám dál. Za chvíli ale na mě někdo houkne, že mám něco v přehazovačce. Koukám a z přehazovačky trčí nějaký suchý klacík s listy. Asi jsem jej nabral při tom výletu mimo vozovku. Měl bych teď zastavit a dát ho pryč, než se někam zamotá. Moc se mě ale nechce. Než s tím můžu něco dělat, mám ho namotaný na pastorcích. No potěš pánbů. Co mě tohle udělá? Zatím je to v klidu, jak ale přehodím na menší kolečko, začne řetěz přeskakovat. Po chvilce to naštěstí přestává. Jak se ten materiál rozmačká, tak se asi napresuje mezi kolečka. Postupně takhle musím očistit všechny pastorky, ale postup je účinný, převody opět bezchybně fungují. Na druhou stranu, těmi kouzly s přehazováním jsem ztratil trochu tempo, takže je otázka, jestli nebylo lepší hned zastavit a vyndat to, než následně řešit ten problém. Blíží se konec stoupání a já vyhlížím můj doprovod s druhou flaškou. K mému překvapení je ale nikde nepotkám. Následující prudký sjezd mastím, co to dá. Je potřeba se chytit do nějaké skupinky. Na rovince kolem Hutů vidím jednu před sebou ale jsou moc daleko, to už nesjedu. Za odbočkou na Huty vystoupám ještě jedno krátké stoupání ale pak letím dolů k Zuberci. Protijedoucí auta ještě způsobně stojí u krajnice. Kolona pelotonu tady byla asi jen chvíli přede mnou, takže se ještě nestačili rozjet. Na rovince před Zubercem posvačím a při jeho průjezdu mě docvakne malá skupinka zezadu. V brdcích za Zubercem ještě naposled zahlédnu konec doprovodné kavalerie pelotonu, to je ale pro dnešek naposledy. Ve stoupání před Oravicí ze skupinky trochu odjíždím ale jak sjíždíme dolů, zase mě dojíždějí. Průjezd vesnicí je divoký, všude je tu hodně turistů a motají se po silnici, včetně kolařů. V jednom místě je to zvlášť nahuštěné. Nechci do toho vpálit, tak trochu zpomalím. Kolega tam ale vletí a podaří se mu prokličkovat. Když pak zrychluje ozve se brnk a najednou za sebou táhne svůj rozpojený řetěz. Doufám, že má sebou nýtovač :-) Já to rozjíždím a valíme dál směrem na Hladovku a k Polským hranicím. Na vrcholu jednoho brdku před Hladovkou potkávám Ivoše, který mě podává další flašku. Následuje rychlý průjezd Hladovkou a Suchou Horou. Za bývalou celnicí, už v Polsku, pak sjíždíme do Chocholówa. Následuje odbočení doprava na hlavní silnici směrem na Zakopane. Čeká nás teď několik pohodových kilometrů mírně do kopce. Naše skupina se rozrostla, může nás být kolem dvaceti. Smůla je v tom, že se moc nespolupracuje. Na špici se střídá jen pár lidí, ostatní se vezou. Využívám toho a v závětří se nasvačím. Také si lupnu ampulku Magneslifu, kterou jsme dostali při prezentaci od pořadatelů. Jedná se o tekutou formu hořčíku, mělo by to oddálit křeče. Už jsem s nimi letos párkrát ke konci závodu bojoval, tak jsem zvědav, jak dopadnu tentokrát.

Na vrcholu stoupání před sjezdem do Zakopaneho se pohybuji na špici skupiny. Před námi  už od polských hranic jede policejní motorka, která nám uvolňuje cestu. Zatím, na široké silnici moc práce neměl ale při průjezdu městem, budeme rádi, že je před námi. Je něco kolem poledne a město je plné lidí a aut. Organizátoři nás naštěstí vedou bočními ulicemi, kde nejsou semafory, směrem nahoru ke skokanským můstkům a pak na výjezd směrem ke slovenským hranicím. Je to klikaté a po úzkých cestách. Policajt na motorce má ale zapnutý maják a houkačku. Takže se mu daří, uvolňovat nám cestu. Hodně lidí kolem cest nám fandí. Ale najdou se i tací, kterým je zatěžko si pospíšit na přechodu, aby nám uvolnili cestu. Tak jim aspoň mávám a hlasitě děkuji. Jasně, že každému se to nemusí líbit, když vás policajt popohání na přechodu, tak snad jim to zvedne náladu. Vypadají trochu naštvaně.

Stále se pohybuji na špici skupiny a před každou odbočkou ukazuji. Blížíme se k výjezdu z města. Kluk jedoucí vedle mně na modrém Duratecu říká, že mávám zbytečně. Ohlídnu se a fakt, skupina je skoro sto metrů za námi. Vyjíždíme ze Zakopaného. Domlouváme se, že se nám nechce na ně čekat a zkusíme to sami. Čeká nás několik kilometrů po špatných silnicích převážně do kopce. Po rovině a z kopce střídáme, do kopce jedeme spíš vedle sebe. Asi v polovině stoupání nás dojíždí modrá dodávka. Je to doprovod mého parťáka. Dostává od nich pití, rychlý cukry a něco proti křečím. Oni pak odjíždějí dopředu. Myslím, že máme docela slušný náskok, protože skupinu za námi se mě nedaří zahlédnout. Snažíme se ze všech sil ale to stoupání na hrbatým asfaltu je fakt asi nekonečný. Taky jsme asi trochu zvolnili, protože kousek před vrcholem vidím naše pronásledovatele asi dvě stovky metrů za námi. Tak tohle nám už nevyjde, začínám toho mít dost a to nás čeká ještě sedlo Príslop.

Na hlavní cestu, která sjíždí k hranicím, najíždíme ještě společně. Ale po přejezdu slovenských hranic už nás dojíždějí první lidi ze skupiny. Silnice je místy ještě mokrá. Musela tady být před chvílí malá přeháňka. Je to ale jen asi kilometr či dva. První kopec na Príslop tedy stoupáme ve skupině. Naštěstí z polské strany není kopec tak hrozný, navíc je rozdělený klesáním na dvě části. Už se nemůžu dočkat vrcholu. Nahoře dostanu od Ivoše další flašku. Nemám už skoro nic k pití a od Zakopaneho šetřím každou kapku. Jsme nahoře a Ivoš mě dává flašku. Volám na něj, že chci ještě jednu. Pokouším se pak ještě přibrzdit u bufetu, který je kousek dál ale je tam moc lidí. Tak se nezdržuji a valím dolů z kopce. Sjezd je dlouhý a prudký,  pěkně valíme. Koutkem oka zahlédnu Ivoše, jak nás předjíždí. Doufám, že mě pochopil a na nějakém vhodném místě mě podá ještě jednu flašku. S jednou do Popradu nevydržím. Je teplo a potřebuji hodně pít. Naštěstí mě slyšel a čeká v nějaké dědině před Tatranskou kotlinou. Je tu rovina a jede se dost rychle. V tomhle už ale začínám mít grif a přebírám flašku bez problémů.

Po projetí Tatranskou kotlinou odbočujeme vpravo a čeká nás poslední stoupání do Smokovce. Začínám mít problém, udržet se vůbec ve skupině. Přichází na mě krize. V tom úniku jsem se asi picnul a teď za to platím. Asi jsem taky málo pil. Zuby nehty se snažím držet v závětří skupiny. Jede se stále do kopce a navíc proti větru. Několikrát se vepředu nastupuje a někteří se snaží odjíždět. Snažím se úniky zachytávat ale pokaždé to skončí sjetím skupiny. Takže ten správný únik nakonec propásnu uprostřed skupiny. Pět lidí nám  odjíždí dopředu. Na jejich sjetí už nemám sílu. Než se vymotám dopředu, jsou už moc daleko. Navíc mám pořád problém s udržením tempa. Musím se hodně přemáhat. Kdy už kruci bude ten Smokovec! Konečně vjíždíme do Horního Smokovce. Teď už zbývá vydržet ty dva kiláky do Starého Smokovce. Pak už je to z kopce. Je to nekonečný, furt se trápím. Konečně Starý Smokovec. Odbočujeme přes železniční přejezd dolů. A teď už hurá do Popradu. Všichni to roztočíme a zaleháváme za řídítka. Vítr máme teď zprava, tak už tolik nevadí. Valíme několik kilometrů rovnou za nosem. Pár kilometrů před Popradem se klesání zmírní a skupinka se zase formuje. Cítím se už daleko líp než nahoře a usazuji se na špici. Blížíme se k rozbitému úseku u podjezdu dálnice. Před ním stojí kolona aut na červenou. Objíždíme auta z obou stran a projíždíme pokud možno opatrně rozbitý úsek. Naštěstí v té chvíli nejede nic v protisměru. Nejhorší by bylo chytit defekt takový kousek před cílem. Zdá se, že to všichni zvládli v pořádku. Valíme dál. Já a můj parťák z úniku jedeme na špici vedle sebe. Najíždíme na odbočku, která nás směruje na vjezd do města. Čeká nás ještě dlouhá rovná silnice, pak kruhový objezd a cílová rovinka. Držím se stále na špici. Pokud se někdo ukáže na mé úrovni, trochu přidávám. Přeskočím oba zpomalovací prahy před přechody a blížím se stále na čele ke kruháči. Jak nás policajti zahlédnou, začnou rychle vyklízet prostor, abychom mohli bezpečně projet. Z naší strany se to ale rozjíždí pomalu. Nechci do toho bezhlavě vletět a tak trochu zpomaluji. Jeden ze soupeřů se dostává přede mně. V těsném závěsu za ním projíždím kruháč a najíždíme do cílové rovinky. Přidávám a celkem lehce jdu přes něho. Rovinka je ale hodně dlouhá a tak ke konci už nestíhám držet vysoké tempo a soupeř jde opět přede mně. V tomhle pořadí také projíždíme cílem.

Kousek za cílem nás stavějí. Krásná slovenka mě bere čip a podává poukázku na jídlo. To už dojíždějí ostatní ze skupiny. Zdravím se s parťákem, se kterým jsem byl v úniku a přeji mu šťastnou cestu zpět do Nového Boru. Už jsou tady také Ivoš se Simčou a Barčou. Vítáme se a Ivošek to fotí. Potřebuji si na chvíli sednout a tak jdeme bokem. Na chvíli se natáhnu na trávu, abych se trochu vzpamatoval. Za chvíli mě ale otrne a cítím se líp. Všichni vypadají spokojeně, asi se jim to líbilo. To jsem rád. Jdeme tedy k autu a jedeme na ubytovnu.

Po tom, co jsem se dal do pořádku jsme se ještě do města vrátili na vyhlášení vítězů a na večeři. Počasí k nám bylo milostivé a bouřky s deštěm a silným větrem se přihnaly až k osmé hodině večerní.

V neděli vyrážíme na zpáteční cestu už v osm ráno. Opouštíme Poprad a pohledem na Vysoké Tatry zahalené do oparu po nočním dešti se s nimi loučíme.  Cestou jsme se ještě zastavili v muzeu kysucké dědiny ve Vychylovce. Chtěli jsme se také svézt místní úvraťovou železnicí. Raritou, která kdysi sloužila k přibližování dřeva z kysuckých kopců. Naneštěstí jsme přijeli zrovna mezi dvěma jízdami, a tak si jen prohlížíme muzeum, Barča si hladí ovečky a kozu. Ivoš jí pak ještě koupí na památku dřevěnou lžíci a valašku. Obdivujeme i čekající vyhlídkový vlak s parní lokomotivou ale rozhodujeme se, že čekat hodinu na další jízdu už nebudeme. Poobědváme cestou v Čadci, kde také dotankujeme benzín. Pak už valíme přes Klokočov a Frenštát na Lipník. Já jsem doma chvíli před pátou, Ivoš s holkama asi za hodinku na to.

Standa Prokeš

P.S. Výsledkově jsem dopadl velmi dobře. V silné konkurenci, kdy na startu dlouhé trati bylo přes 400 závodníků, jsem se umístil s časem 5:54:32 na 61. místě celkově. V kategorii jsem byl sedmý, když mě šesté místo uniklo v tom nepodařeném cílovém spurtu. Na vítěze závodu, profesionála Matěje Jurča, jsem ztratil 23:44. Je to zatím moje nejmenší ztráta na vítěze v silničních závodech.

P.P.S. Velký dík patří mému doprovodu, jmenovitě Barušce, Simoně a Ivošovi. Bez nich bych to sám nedokázal. Zvládli to skvěle. Moc díky.
Premiéru mají za sebou, takže příště už to bude jenom rutina :-)

P.P.P.S. nakonec ještě mapa a výškový profil trati závodu