Tatry Tour 2013 - výsledky, fotogalerie

Účast na letošním jubilejním ročníku Tatry Tour jsem si musel doslova vybojovat. Po těžkém pádu na Beskyd Tour před čtrnácti dny ještě stále nemám dořešené jak zdravotní tak i materiální škody. I když vím, že tento závod není pro mě zrovna to pravé ořechové, docela jsem se těšil. Už pohled do startovní listiny naznačil, že budu mít velkou konkurenci. Vždyť jen v mé kategorii bylo přihlášeno kolem sedmdesáti závodníků. Předpověď navíc slibovala příjemné cyklistické počasí s teplotami do 23°C, jen mírný vítr a odpoledne přeháňky. Ty se také odpoledne konaly, ale jen v takové míře, že to bylo příjemné osvěžení.

Do Popradu jsme vyrazili v pátek ve složení Ivoš, Irča, Tomášek a moje maličkost. Přespání jsme měli opět zajištěné v penzionu u paní Matusové v Popradu. Jejich nádherný dřevěný zahradní domek nám už po několikáté poskytl perfektní zázemí. Škoda jen, že jsme se tentokrát nemohli zdržet do neděle. Ivošovi rodinné povinnosti nás donutili k návratu hned po závodě.

V sobotu ráno na startu jsem se potkal s Kamilem Ackemannem. Kamil se vrací k maratonům po dvou letech. Spolu jsme také vyrazili vstříc trati, která letos měřila 195 km a na které jsme vystoupali 2750 výškových metrů.

Bohužel tempo pelotonu bylo od samého začátku vlažné a nenadělil se ani v závěru stoupání na Štrbské pleso. K Liptovskému Mikuláši se tedy blížil v podstatě kompletní balík pohromadě. Už jsem si liboval, že mám průjezd městem šťastně za sebou, ale bylo to předčasné těšení. Na výjezdu z města jsem chytil podélnou díru v asfaltu a tento otřes mně zablokoval přední brzdu. Nedalo se jet. Musel jsem zastavit a brzdu uvolnit. Což se sice po chvíli podařilo, ale to už kolem mě projížděl závěr pelotonu.

Následné sjíždění čela balíku mě zabralo hodně času a sil, nicméně podařilo se a u Liptovského Trnovce, jsem měl čelo balíku opět na dohled. Nepolevil jsem a stále jsem se pokoušel dostat po levé straně vpřed. Bylo to poměrně riskantní, provoz v protisměru byl docela velký a tak se každou chvíli uhýbalo autům.

Konečně začalo stoupání na Huty a začalo se závodit. Ne nadarmo tvrdím, že Tatry Tour jsou v podstatě závod na 120 km. Vyjel jsem nahoru celkem dobře a dostal jsem se do třetí skupinky, která se formovala ve sjezdu do Zuberce. Jak už bývá zvykem na tomto závodě, skupinka byla dost nesourodá a domluvit se na společném tempu bylo prakticky nemožné. Ještě ke všemu jsme tam měli několik „rozumbradů“, kteří se snažili skupinku „řídit“. Nevím proč, ale tady jich bývá víc, než obvykle. Jejich „kecy“ ve spojení s tím, že několik dalších jedinců není schopných se podřídit tempu skupiny a když se dostanou na špic, zvedají se a nastupují, aniž by měli v úmyslu odjet, obvykle způsobí, že zbytek skupiny se za chvíli namíchne a odmítá s těmi blázny spolupracovat. Takže se nakonec jede buď kaše a nebo nic-moc tempo. Končí to tím, že nás co chvíli někdo zezadu sjede.

Co se týče nové trasy přes Polsko, velká poklona organizátorům. Úsek je cyklisticky zajímavější a hlavně odpadá nebezpečný a složitý průjezd přes Zakopane. Mě osobně nadchl krásný sjezd za vesnicí Ząb. V dalším dlouhém stoupání směrem k hranicím nás krásně ochladila mírná přeháňka. Po mokrých silnicích jsme pak přejeli hranice a vystoupali do sedla Príslop, kde jsem dostal od svého doprovodu poslední pití a vodu na osvěžení.

Ve sjezdu jsem se sice pokusil ještě s Honzou Šenkeříkem a dvěma dalšími závodníky odjet, ale nebyli jsme úspěšní a já jsem navíc ve sjezdu přišel o plnou flašku, která mě vyletěla z košíku po projetí dírou. Letěla Honzovi přímo pod kolo, naštěstí se jí vyhnul. Uff!

V Tatranské Kotlině nás dorazil nejen zbytek naší původní skupiny, ale i několik dalších závodníků zezadu. Dost mě to překvapilo, přece jen jsme nejeli zase tak pomalu. Zda je dotáhl někdo z čela závodu, který třeba zůstal s technickým problémem vzadu, nebo jsme skutečně jeli tak pomalu, nevím. Nicméně najednou nás byla docela velká skupina.

Můj doprovod si naštěstí všiml mého problému s flaškou a podali mě další. Za odbočkou na Tatranskou Lomnici jsem se zavěsil za někoho, kdo se snažil odjet. Spolu jsme vyjeli první část stoupání a vytvořili si několik set metrů náskok. Poté nás dojel další závodník. Ten však nasadil hodně ostré tempo, které jsem po chvíli nebyl schopen akceptovat a pomalu jsem jim odpadl z háku. Jelikož jsem měl stále slušný náskok na skupinu, rozhodl jsem se to nevzdat a pokračovat sám.

Za Tatranskou Lomnicí mě dojela dvojice odjetá ze skupiny, ale ani s ní jsem se nebyl schopen vyvézt. Stále jsem pokračoval sám s mírným náskokem před skupinou. Ještě na metě jednoho kilometru do cíle jsem měl k dobru víc jak sto metrů, ale závěrečné zrychlení skupiny spolu s dopravním zmatkem ve Smokovci, kde bylo auto na autě, mě o náskok připravili a tak mě ještě několik lidí v závěrečném stoupání k cíli předjelo.

V konečném zúčtování můj čas 5:28:54 znamenal celkové 39. místo a v kategorii jsem skončil na 6. místě. I když to není „bedna“, s výsledkem jsem spokojený. Spurter, který si místo vybojuje na posledním kilometru, už ze mě holt nebude. Podobně jako loni i letos jsme poskládaní, od třetího po osmé místo v kategorii, do jedné minuty. Můj pokus o odjetí možná vypadá jako pošetilost, ale mě přijde logičtější, než vyčkávat v závětří skupiny. Jak praví klasik: „nevadí mě, že mě bijí, hlavně když se peru“. Možná jsem jen měl chvíli počkat a nehrnout se hned do prvního úniku, ale to se zpětně hezky říká. V závodě se musíte rozhodnout ve vteřině.

Velké poděkování posílám doprovodnému týmu. Svou úlohu zvládli na sto procent včetně jednoho neplánovaného předání pití. A ještě k tomu zvládli předat pití Kamilovi na Hutech. Na tomto závodě je úloha doprovodu obzvlášť těžká, protože v pelotonu se pohybuje hodně doprovodných vozů a trasu si nemohou zkrátit, ale musí ji absolvovat stejně se závodem.

    Co se týká doprovodných aut, nemohu si odpustit krátkou vsuvku. Osobně si myslím, že v amatérských závodech doprovodná auta do pelotonu nepatří a nedisciplinovanost některých řidičů doprovodných aut právě zde mě o tom jen ubezpečila. To už nemluvím o tom, že jsou zde běžně k vidění zvláštní móresy, např. držení se auta, jízda za autem v háku či bránění ostatním doprovodům v předjetí skupiny. Bez ohledu na to, že se jedná o nesportovní chování, především si myslím, že je to časovaná bomba do prvního velkého průšvihu. Jelikož ale nikomu nepřeji nic zlého, doufám, že jsem v tomto bodě falešným prorokem. Nicméně, domnívám se, že primárním cílem organizátorů podobných závodů by měla být bezpečnost účastníků a samozřejmě také obecná bezpečnost všech ostatních na trati. Tím nechci říct, že by na Tatrách byla nízká úroveň zabezpečení trati ze strany organizátorů. Právě naopak, tu hodnotím jako velmi dobrou a nadprůměrnou. Co ale vnímám jako problém, je nekázeň účastníků, a to nejen cyklistů na kolech, ale i řidičů za volanty doprovodných vozů.

Tatry Tour jsou tedy v zdárně za mnou, a já si mohu trochu oddechnout. Po pádu na Beskyd Tour sice nejsem ještě úplně v pořádku a před Tatrami jsem měl čtyři týdny volna, takže panovala obava, jak jsem na tom s formou. Teď se zdá, že to zase tak špatné není. Začínám se těšit do Teplic na Krušnotona, kde se mě v minulých dvou ročnících dařilo.

Závěrem přikládám k nahlédnutí oficiální výsledkové listiny: celkové pořadí, pořadí podle kategorií. Ještě přikládám obrázek se záznamem z Polaru, ten je však neúplný a končí těsně před začátkem stoupání na Huty, kdy jsem přišel o magnet na předním kole. Zřejmě nějaký kamínek nebo co mě ho vyrazil z plastového držáku. Na záznamu je ale krásně vidět, jak mírné tempo se z počátku závodu jelo a také, jak jsem si dával při sjíždění čela závodu za Liptovským Mikulášem.

Irča nafotila pár fotek, které jsem dal do připojené fotogalerie. No a na úplný závěr ještě mapa a výškový profil trati.