Tatry tour - 26.7.2014 - Starý Smokovec

Ve své krátké cyklistické „kariéře“ jsem už po šesté zavítal do malebného kraje pod slovenskými velehorami, abych se postavil na start jedenáctého ročníku maratonu Tatry tour. Když jsem zde byl loni, ještě jsem si lízal šrámy z pádu na Beskyd tour a můj výkon v závodě to hodně ovlivnilo. Letos jsem měl za sebou čtrnáctidenní odpočinek, který jsem si naordinoval po těžké, ale velmi úspěšné první polovině sezóny. Na závod jsem byl hodně natěšený a docela jsem si věřil.

Jak je u mě zvykem, nebyl jsem na to sám. Můj doprovodný tým byl složený ze samých maratonských matadorů: Ivo Prokeš, Eda Pospíšil, Barča Prokešová. Hlavním aktérem byl především Ivoš. Zúčastnil se všech mých předchozích pokusů na Tatry tour a tak na něj hodně spoléhám. Podpora na tomto maratonu je poměrně složitá. Je zde hodně doprovodných vozů, které musí jet stejnou cestou jako peloton a trať si nemohou nikde zkrátit. Pro můj doprovod je hodně složité dodržet naše zásady bezpečné podpory závodníka. Nikdy nic nepodáváme z jedoucího auta, ale z předem domluveného stanoviště – předávky. Když vidím, jak zvláště na tomto závodu osádky doprovodů nebezpečně manévrují blízko pelotonu, aby jejich jezdec nemusel ze skupiny, když potřebuje občerstvení, tak bych vraždil! Tohle není závod na uzavřené silnici, ale jedeme za provozu, každou chvíli jezdí auta v protisměru. Někdy schází do katastrofy jen centimetry! Také letos mě několik doprovodů párkrát omezilo a jednou i ohrozilo. Opravdu se divím organizátorům, že to nechají jen tak a pohyb doprovodů neřeší. V profi pelotonu jsou jasná a neporušitelná pravidla pohybu vozidel, tady je to naprostý chaos.

No ale pojďme k samotnému závodu. Noc jsme strávili opět v Popradu na privátě u paní Matušové, kde je nádherný klid. Ráno nás probudilo azůro a příjemné teploty. Na odpoledne byly ovšem hlášené přeháňky a bouřky. To však bylo ještě daleko. Před devátou jsme se rozloučili v penzionu a nabrali směr na Starý Smokovec, kde se to už začínalo scházet.

Na start se kromě ostatních účastníků postavili nejen tři dřívější vítězové: Matej Jurčo, Jakub Svoboda a loňský vítěz Gábor Fejes, ale i dva silné polské týmy: Mexller a ActiveJet. Moderátor hlásil před startem více jak dvě stě padesát účastníků na dlouhé trati. Opět to vypadalo na pěkný mazec. Odpovídalo tomu také slušné tempo, které peloton nabral hned po výjezdu ze Smokovce. Jelo se pěkně rychle a peloton se natahoval a dělil. Já jsem si hlídal pozici poblíž čela, což mě vydrželo až k Liptovské Maře, kde se odbočuje do kopců směrem na Huty a Zuberec.

Před samotným začátkem stoupání na Huty jsem se natlačil co nejblíže čela. Vím, že tady se začíná rychle odpadat, a pak je problém sjíždět případný odlep. Podařilo se a celé stoupání jsem, sice v některých pasážích se zaťatými zuby, absolvoval s čelní skupinou. Nahoře mě byl odměnou plný bidon od Ivoška.

Po sjezdu do Zuberce se sjela asi dvacetičlenná skupina, jejíž tempo bylo ale vlažné. Zpočátku jsem se angažoval na čele spolu s dalšími, ale spolupráce vázla a navíc po nájezdu na hlavní silnici k hranici se začalo nastupovat. Schoval jsem se do závětří a šetřil síly. To jsme už přejeli hranici do Polska a začali stoupat na Ząb. Na zem dopadly první kapky deště a během stoupání se hustě rozpršelo. V poslední pasáži před vrcholem se už jelo na krev a chytal jsem malý odlep. Do toho se najednou zezadu dotáhla skupinka jezdců ActiveJet týmu! Ještě jsem stačil zaregistrovat, že je s nimi i někdo z mé kategorie, ale pak na mě houknul z krajnice Ivoš. Málem jsem jej v tom zmatku přehlédl. Na poslední chvíli jsem chytil bidon a spěchal zalepit tu díru.

Rychlý sjezd v prudkém dešti neskutečně bolel, ale podařilo se mě dorazit zpět do skupiny. Začínalo mě však být jasné, že v ní asi dlouho nevydržím. V následném dlouhém stoupání k hranicím, které se jelo celé v dešti, jsem ze skupiny postupně odpadával. Naštěstí nás bylo několik a tak jsem doufal, že se v Lysé Polaně sjedeme. Během následujícího sjezdu přestalo pršet a dole jsem se sjel se dvěma Poláky a jedním Slovákem.  Moc dlouho nám to však nevydrželo. Hned následující tempové stoupání udělalo z naší čtveřice pouze dvojici. Tempo jsem však jel sám, a aby toho nebylo málo, v dalším stoupání na sedlo Príslop jsem osiřel definitivně. Opět se rozpršelo a hromy bili do okolních kopců. V prudkém dešti jsem na Príslopu dostal poslední bidon od Ivoše a valil dolů.

Tenhle úsek už znám jako své boty a vím, že jsem schopen dát si jej jako časovku. Zalehávám za řídítka a rozjíždím to dolů. Jenže na absolutně rovném úseku málem končím. Paní v pláštěnce se rozhodla za každou cenu přejít zleva na druhou stranu. Kapuci naraženou na hlavě a kouká se na druhou stranu, kde se v dálky blíží auta. Tohle v sedmdesátce na mokru neubrzdíte! Řval jsem jako tur a ona na poslední chvíli otočila hlavu a zarazila se, takže jsem prosvištěl pár metrů před ní. Panebože děkuji!!! Můj anděl strážný se celý opotil!!!

V dolní pasáži přestává pršet a dojíždím odpadlíka, Jirku Hradila. Houknu na něj a on se zapojuje. Silnice začínají osychat a na odbočce k Tatranské Lomnici už jedeme na suchu a svítí sluníčko. Jedu na max a Jirka se drží za mnou. Na konci prvního rovného úseku stoupání se ohlížím, ale vidím za sebou v dálce jen tu trojici, kterou jsem utrhl za hranicí. Žádná větší skupina, mohlo by mě to vyjít a tak pokračuji v maximálním nasazení dál. Pár kilometrů před cílem se Jirka odpojuje a do cíle dojíždím sám. Vyčerpaný, ale spokojený projíždím za potlesku diváků prosluněným cílem.

V čase 5:17:54 jsem obsadil celkové 20. místo a v kategorii jsem obsadil skvělé druhé místo. Porazil mě Polák Andrzej Kaiser, který využil dobře sílu spolupráce týmu ActiveJet a díky tomu pošetřil do závěru více sil. Na třetím místě v naší kategorii dojel Slávek Švehla. Soupeřům blahopřeji!

Jak to dopadlo v celkovém pořadí je patrné z výsledkové listiny na první pohled. Čelo závodu ovládly polské týmy, mezi které se dokázal protlačit pouze Matej Jurčo. Jak vidno, je stále ve skvělé kondici.  Jakub Svoboda přivedl skupinku na celkovém devátém místě a loňský vítěz Gábor Fejes byl celkově sedmnáctý. Druhý pohled do výsledků napovídá, že letošní ročník byl díky rozmarům počasí poměrně obtížný. Hodně závodníků nedokončilo a do cíle jich dorazilo „jen“ 197.

Se svým výsledkem jsem velmi spokojený, po třech letech jsem dokázal na tomto obtížném závodě uspět a dojet si v kategorii pro bednu. Velký podíl na výsledku má můj doprovodný tým, kterému tímto moc děkuji. V těch bouřkách si to pěkně „užili“ no a já koneckonců s nimi.

Výsledkový servis:

• výsledková listina celkové pořadí
• výsledková listina kategorie
• záznam Polar
• fotogalerie Eda, Ivoš, Barča

Velká chvála patří organizátorům za velmi pěknou akci, která je již tradičně velmi dobře organizovaná. Především zázemí závodu ve Starém Smokovci nemá chybu, i když bývá kolem Grandhotelu velký nával, vždy to zvládají. Také zajištění pohybu pelotonu je na vysoké úrovni. Závod se odehrává na poměrně frekventovaných silnicích, zvláště na slovenské straně. Třeba jen zajištění průjezdu přes Liptovský Mikuláš je velký oříšek. Tudíž ještě jednou velké díky všem, kteří se na organizaci závodu podílejí! Letošní ročník byl v pořadí jedenáctý a závod stále drží vysokou laťku.

Bohužel kaňkou, na jinak skvělé akci, bývají neukázněné posádky doprovodných vozidel závodníků.  Jak už jsem se o tom několikrát na různých místech zmiňoval, určitá pravidla pro doprovody by nebyla od věci. Jedním z problémů, který asi také přináší na tento závod velký počet doprovodných aut, je tahání závodníků auty do kopce. Nedělám si iluze o vysoké morálce všech účastníků těchto závodů, všichni jsme jen lidé, ale stejně mě vždy překvapí, kolik účastníků zvlášť v těchto amatérských podmínkách je ochotných zaprodat svou čest za popovezení do kopce. Sám vím, jak je to těžké, když vám to začne v kopci ujíždět, ale je to velmi nesportovní a sobecké. Ani letošní ročník nebyl v tomto směru výjimkou a pár takových výtečníků se našlo. Ostatně gesto Karla Pragera, který odmítl na stupních vítězů podat ruku vítězi jejich kategorie, je více než výmluvné. Přejme si, aby podobných jevů bylo v tomto krásném sportu co nejméně. Záleží to však také na nás, zda budeme podobné jednání tolerovat, nebo se proti němu ozveme, když je to třeba.

Pojďme ale v závěru zpět k pozitivním stránkám. Pěkně jsem si zazávodil, zajel velmi dobrý výsledek a užil si vrcholné cyklistiky. Navíc, pohledem do svých statistik jsem seznal, že to byly nejrychlejší Tatry tour, které jsem od své premiéry v roce 2008 zajel. Jsem velmi spokojen.

Poslední poděkování směruji ke svému anděli strážnému, že na mě bedlivě dohlížel!