Tatry tour - 3.9.2016 - Starý Smokovec

12.09.2016 19:25

Letošní rok byl ve znamení změn a překvápek na poslední chvíli. Ne jinak tomu bylo i u posledního maratonu sezóny. Tatry tour se ve Starém Smokovci konají již tradičně poslední červencovou sobotu. Jenže letos se ve stejném termínu konalo v Polsku mezinárodní setkání mládeže s účastí papeže. Masivní bezpečnostní opatření na polské straně zabránili konání maratonu v původním termínu a závod byl přesunutý na první sobotu v září. Tuto jobovku jsem se dozvěděl úplně náhodou někdy koncem června, kdy už mívám poměrně jasně domluvené doprovody a zajištěné ubytování.

Dlouho jsem zvažoval, zda se i přes nevhodný termín závodu zúčastním, ale po posledních dvou závodech, kdy mě trápili technické problémy, jsem měl velkou motivaci si ještě naposled letos zazávodit. Tým se mně naštěstí přizpůsobil a tak jsme v plné sestavě vyrazili za dalším slovenským dobrodružstvím. Ubytování jsme měli v parádním apartmánu na jižním sídlišti v Popradu. Dobře jsme se vyspali a nálada před startem byla skvělá.

Zázemí celého závodu včetně startu a cíle bylo letos přesunuté do Nového Smokovce. Na startu se sešlo už od pohledu méně závodníků, než je na tomto podniku obvyklé, ale vzhledem k termínu konání to nebylo překvapující.

Start proběhl tradičním způsobem, slavnostní start u hotelu a ostrý až na magistrále za městem. Ve velké skupině se pak pokračovalo až k začátku stoupání na Huty, tedy na cca sedmdesátý kilometr. Je pravda, že v té době byl před pelotonem osamocený únik, ale to jsem příliš neřešil. Soustředil jsem se na to, abych vyjel slušně Huty a moc se nepropadl. Což se mně povedlo, navíc jsem se ocitl v poměrně silném gruppetu, takže jsme hlavní skupinu v Zuberci sjeli.

Skupina jela i nadále poměrně ostře a na čele se často nastupovalo, takže bylo poměrně obtížné se udržet hlavně ve stoupáních, kdy se peloton natahoval a pak opět sjížděl. Bylo to hodně hektické a tak docházelo i ke kolizím. Jeden nepěkný pád jsem viděl v přímém přenosu, ve sjezdu po hrbaté asfaltce před Bešeňovou. Pravá utažená zatáčka, přebržděná, skončila ustřelením předního kola na krajnici. Nic pěkného, jen doufám, že to skončilo jen odřeninami a modřinami.

Podobně se jelo i po přejetí hranice do Polska. Další klíčové stoupání na Ząb a opět zůstávám trochu zpět. Na vrcholu očekávám svůj doprovod, ale nejsou tam. A sakra! Naštěstí není moc horko a pití ještě mám. Jenže opět ztrácím, takže sjezd do Poroninu na hraně mezi doprovodnými auty (maximálka na 85km/h), ale za přejezdem ve městě si balík dojíždím.

Na výjezdu z města čeká můj doprovod a chytám novou flašku. Je to opět v děsném kalupu, čelo jede fest. Mě se zatím daří se držet a to až do začátku stoupání na Bukovinu. V kopci mě pochopitelně čelo začíná odjíždět. Držím se s několika odpadlíky a společně vyjíždíme až na vrchol tohoto dlouhého stoupání.

Na vrcholu zjišťuji, že mám za sebou Romana Broniše a Pavla Popiolka. Roman za to hned za vrcholem bere a mám co dělat, abych se zachytil do háku. V těsném závěsu za Pavlem se řítíme do Łyse Polany. Dole je ale neskutečná dopravní situace. Na obou stranách silnice stojí odstavené fronty aut  a před námi jede pár doprovodů, včetně mého. Naprosto neuvěřitelně se nám daří se mezi nimi vymotat a přes nový kruháč míříme na známý mostek, za kterým začíná další krátké stoupání.

Roman drží i v kopci vysoké tempo a tak jen visím na konci. Také z kopce sotva stíhám. Pěkně to pálí a tak není divu, že těsně před nájezdem do stoupání na Príslop, dojíždíme hlavní skupinu. Je mě jasné, že se jich musím pokusit udržet nadále. V kopci se to opět bude trhat. Stoupání s nimi zvládám, i když jak Roman tak i Pavel jedou hodně ostře. Jenže na vrcholu nastává problém. Motají se tady auta a pomalejší cyklisti. Musím se rozhodnout, jestli chytit flašku od Ivoše a tím se odpojit z háku, nebo jet dál na to co mě zbývá.

Bohužel se rozhoduji špatně a zajíždím pro flašku. Jenže Roman už do toho zase pere, takže mám hned dvacet metrů sekeru. Ve šlapavé části sjezdu zkouším jet hranu, ale už je to pryč. Skupinka se mně pomalu vzdaluje a v dolní části zůstávám sám. Tohle byla zatraceně hloupá chyba!

Jedu sám a zanedlouho mě dojíždí dvojice závodníků, kteří se vyvážejí za černým kombíkem s nápisem SIDI a tlampačem na střeše. Ten si pamatuji z polské strany, věčně tam s tím tlampačem houkal. Z počátku jsem se lekal, že nás předjíždí sanitka. Myslím, že ten starší je Ludo Nazarej. Kromě toho, že je to nesportovní, je to především hodně nebezpečné. Oba jedou těsně za autem. Držím se kousek za nimi, pod kopcem se auto odpojuje. Zjišťuji, že je nás tady asi pět, včetně Dana Pápeže. Jedeme společně až na začátek stoupání ke Smokovci. V začátku stoupání se skupina natahuje a já vlaji na konci. Zatím to ale jde a držím se s nimi, i když chvílemi si musím sjíždět odlepy.

Po několika kilometrech najednou dojíždíme Romana s Pavlem. Stojí u krajnice za svým autem a něco řeší. Když je dojíždíme, zrovna se také rozjíždějí. A je to tady opět, Roman tam nakládá a já už nemám kde brát a definitivně mě odjíždějí. Zůstávám sám a jen doufám, že mě nedojde úplně.

V poledních kilometrech už sotva pletu nohama. Pěkně jsem se utavil. Dva kilometry před cílem kolem mě projíždí Tomáš Čer, ale je to na mě moc rychlé, nejsem schopný zrychlit a chytit hák. Takže dojíždím z posledních sil do cíle chvíli za Tomem.

Jak to celé v naší kategorii dopadlo, je patrné z výsledkové listiny. Zaslouženě vyhrál Daniel PÁPEŽ. Nenechal se vybláznit jako já a pošetřil dost sil na závěr. Druhé místo bral Roman Broniš a na třetím místě dojel Ludo Nazarej. Na mě zbyla opět nepopulární brambora, kterou jsem navíc uhájil jen o půl minuty před pátým Michałem Bińciakem. Soupeřům blahopřeji!

Velké poděkování mému doprovodnému týmu: Ivo Prokeš, Ivona Prokešová, Tomáš Mrázek a Barbora Prokešová. Podpora byla perfektní, až na ten malý lapsus v Polsku. Tomáš udělal dost pěkných fotek, které jsem umístil do samostatné fotogalerie. Ivošovi moc děkuji za zajištění doprovodného auta.

Závěrečný výsledkový servis:

Štítky:

| |

Zpět