Tortour 2015, Schaffhausen, Švýcarsko - ultramaraton v roli navigátora

Shodou okolností jsem se v červnu stal členem doprovodného týmu Hanky Ebertové na letošním ročníku cyklistického ultramaratonu TORTOUR 2015, který se konal ve dnech 13.-16. srpna ve švýcarském Schaffhausenu. Byla to pro mě premiéra v roli doprovodu a rovnou na tak exponovaném podniku. Hanka si tento závod zvolila jako svou závodnickou derniéru mimo jiné pro jeho obtížnost. Náročná není jen trať, která vede přes šest průsmyků švýcarských Alp a měří celkem 1026 kilometrů s převýšením 12 500 metrů. Organizačně se jedná o nejsložitější ultramaraton, jaký jsem měl možnost zažít. Navíc má závod nastaveny nezvykle tvrdé limity, které neberou v potaz výkonnostní rozdíly mezi kategoriemi. Pro sólo ženy a muže nad padesát let je to v podstatě limitní faktor.

Nebudu se v tomto textu příliš rozepisovat o samotném průběhu závodu, myslím, že toho se zhostí lépe Hanka ve své reportáži a spíše se pokusím popsat své poznatky a dojmy ze své pozice v doprovodu a z pohledu organizačních specifik závodu.

Jak již bylo řečeno, zázemí závodu se nachází ve švýcarském městě Schaffhausen. Město se nahází v severním výběžku Švýcarska, co by kamenem dohodil od německých hranic. Centrální zázemí závodu je situováno do IWC-Areny (hala pro lední hokej). Jelikož by ale přilehlé parkoviště nezvládlo nápor všech doprovodných vozidel, jsou sólo závodníci a dvoučlenné týmy soustředěni na parkovišti u haly Kinepolis (asi kino – dovnitř jsme se nedostali) na opačné straně města. Zde probíhá registrace a odtud pak vyjíždějí autobusy, které závodníky a doprovod vozí dopoledne do IWC-Areny na slavnostní zahájení a brífing, odpoledne pak k vodopádům Rheinfall, kde se na nábřeží koná asi kilometr dlouhý tzv. SIG-prolog. V něm závodníci soupeří o startovní časy. Start závodu samotného pak začíná v pátek půl hodiny po půlnoci v IWC-Areně. Sólo závodníci jsou do závodu vypouštěni po 30 vteřinách.

SIG-prolog je v podstatě jediná příležitost, kdy se závodníci představují veřejnosti. Samotný start v nočních hodinách je komorní záležitost, kdy závodníci po oficiálním představení v IWC-Areně vyjíždějí do tiché noci a první 30km dlouhou etapu musí absolvovat sami. Doprovodné vozidlo na ně čeká na první TS Trauenfeld, kde se teprve smí k závodníkovi připojit.

Specifická je též technická přejímka vozidel a kol. Samozřejmě, že pro účast v závodě musí být vozidla i kola náležitě vybavena a upravena. Nálepky, vlaječky, startovní čísla, reflexní prvky – vše je přesně určeno v pravidlech závodu. Kontroluje se na parkovišti v průběhu zahájení závodu, kdy jsou všichni účastníci v IWC-Areně na zahájení a auta zůstávají zamčená na parkovišti. Jak by se tým dozvěděl, že nemá splněné náležitosti pro doprovodné vozidlo a jak by se to řešilo, mě zůstává záhadou. My jsme měli naštěstí vše v pořádku, alespoň nám nikdo nic nevytkl. Přejímka kola pak probíhá těsně před startem závodu v IWC-Areně, kdy závodník také dostane GPS-tracker, který musí vézt na kole po celou dobu závodu (Hanka jej vezla v podsedlové brašničce). Toto zařízení slouží pro sledování pohybu závodníka během závodu, pro měření času pak slouží čip, který má závodník celý závod na noze.

Jako třešnička na dortu se skví reflexní vesta, kterou dostal závodník a musel ji vozit v noci. Vesta v zadní části zakrývá kapsy na dresu, to se prostě opět zamyslel nějaký necyklista. Schválně bych ho nechal, aby si v dlouhých rukavicích a potmě v noci na kole za jízdy pokusil ze zadní kapsy dresu vytáhnout nějaké jídlo. Někdy mám pocit, že některé bezpečnostní prvky jdou proti samé podstatě věci. Kdyby měla vesta pouze poloviční velikost do půli zad, myslím, že by svou funkci splnila stejně dobře a neohrožovala by bezpečnost závodníka při lovení jídla ze zadní kapsy dresu.

Ve čtvrtek, kdy probíhalo zahájení a všechny přípravy ke startu včetně prologu, bylo ve městě stále hodně teplo. Tím se nám vše značně komplikovalo. Nejen, že jsme museli absolvovat několik úmorných přesunů rozpálenými autobusy, ale v autech, které stála celý den na parkovišti, bylo neskutečné vedro, čímž trpěli naše zásoby jídla. V tomto směru mě organizátoři zklamali. Předpokládal jsem, že když musíme takřka celý den stát na parkovišti, bude k dispozici nějaké důstojné zázemí, ale kromě několika TOI-TOI budek nám musel stačit stín u budovy Kinepolis. :-) Pro nás bylo velkým štěstím, že nás na parkovišti oslovila sympatická přítelkyně bulharského závodníka Miroslava Gencheva, Hanka. Po prologu nás odpoledne pozvala k nim na hotel, a tak jsme si s velkým štěstím mohli před startem dát sprchu a trochu si oddechnout. Ještě jednou za pomoc velké díky!

Samostatnou kapitolou je pohyb závodníka a doprovodného vozidla po trati a navigace. V této oblasti závodu jsou stanovena velmi striktní a omezující pravidla:

• v denních hodinách mezi 6:30 až 20:30 nesmí doprovodné vozidlo sledovat závodníka, ale musí se kolem něj pohybovat systémem, který organizátoři nazývají „Leapfrog mode“, jednoduše řečeno musí závodníka předjet a čekat na něj na vhodném místě mimo silnici a tak stále dokola,
• je zakázáno cokoli podávat závodníkovi za jízdy z vozidla,
• jsou zakázány audiosystémy a přídavné světlomety na doprovodných vozidlech.

Další problém v navigaci byl ten, že Hanka musela několik úseků trati absolvovat na cyklostezkách, kam za ní auto nemohlo. Ve finále to dopadlo tak, že Hanka vezla na kole navigaci, aby se mohla orientovat jednak na cyklostezkách, kam za ní doprovodné auto nemůže a také přes den, kdy s ní auto nesmí jezdit.

V reálu tak byl doprovod během dne pěkný „vopruz“ a musím se přiznat, že jsem toho měl po prvním dni plné zuby. Nechtěli jsme se příliš vzdalovat od Hanky, takže jsme stále jen hledali nějaké místo na zastavení. Nejhorší situace byla ve stoupáních na tři alpské průsmyky v páté etapě. V té době nás dohnaly týmy a tak bylo v kopcích přehuštěno a najít volné místo byl problém. Hanka se na nás párkrát zlobila, že jí moc ujíždíme, ale to se prostě nedalo. Do toho samozřejmě zasahovalo špatné počasí, kdy bylo třeba často měnit oblečení podle toho, jestli prší nebo ne. Neskutečně nás to zaměstnávalo. Ve stoupání na Furka pass jsme nemohli najít volné místo a Hance jsme odjeli moc. Věděli jsme, že bude chtít tablety. Jelikož byly serpentýny pod námi namotané jak špagety, Ivoš přišel s nápadem, že seběhne dolů po jakési pěšince. Raději jsem mu to rozmluvil, všude bylo mokro a kdoví, jestli by to stihl. Rozhodně jsme nepotřebovali, aby sebou ještě nedej bože na tom mokru seknul a my řešili ještě jeho.

Také bylo třeba řešit komunikaci mezi závodníkem a doprovodným autem. Hanka pořídila  komunikátor CARDO BK-1, který jí byl doporučen. Tento systém je určený na komunikaci mezi cyklisty za jízdy a je upravený pro montáž na cyklistickou helmu. Pro naše účely jednu stanici upravil Petr na náhlavní sluchátka, aby je mohl mít navigátor na hlavě. Hance připravil instalační sadu na obě její helmy.

Práce s komunikátorem nebyla zdaleka ideální. Podle mě největší nedostatek tohoto typu je, že po provedení synchronizace komunikátorů na jednom ze dvou dostupných kanálů (A nebo B) je v podstatě vytvořen trvalý duplexní kanál mezi zařízeními. Prostě mluvíte a o nic víc se nemusíte starat, druhá strana vás vždy slyší. Vypadá to pohodlně, ale ve finále to pro ultramaraton podle mně žádná velká výhoda není. Vysílač je stále aktivní a neskutečně to zatěžuje baterky, které je nutné po cca 4 hodinách dobíjet. Hanka to měla vyřešené tak, že měla dva páry komunikátorů a ty se po cca dvou etapách měnily. O jejich dobíjení se staral Petr, podobně se staral o výměnu baterek v GPS navigaci, kterou Hanka vezla na kole, tam baterky vydržely cca 8 hodin. A to se ještě musel dobíjet akumulátor pro přední světlo na noc! Prostě baterková válka! :-(

Dosah komunikátoru je omezený, na přímé viditelnosti maximálně do 200m, ale jak se zajelo za roh nebo kopec, hned se spojení rozpadlo. Když se Hanka opět přiblížila na dohled, musel jsem mačkat tlačítko synchronizace kanálu, aby se komunikace obnovila. Druhý problém byl v řízení komunikace u mě. Prakticky jsem nemohl normálně mluvit s ostatními v autě, aby to neslyšela i Hanka. Stejně tak, když někdo mluvil v kabině nahlas, slyšela to i Hanka. Zpočátku jsme se snažili šeptat nebo zakrývat mikrofon, ale s přibývajícími hodinami to nebylo možné uhlídat. Takže Hanka slyšela i to, co nebylo nutné a zbytečně ji to rozptylovalo. Stejně tak já, jsem byl sice stále ve spojení s Hankou, ale už jsem nestačil brát to, co se dělo v kabině. Slyšel jsem prostě vše, nejen to, co mě Hanka chtěla říct, ale i to, co jsem slyšet nepotřeboval a co mě tím pádem rozptylovalo a zaměstnávalo. Z mého pohledu to nebyla nejlepší volba. Myslím, že klasická vysílačka ovládaná PTT tlačítkem by udělala lepší službu. Nehledě na to, měla by větší výdrž na baterky a odpadla by nabíjecí válka.

Ke vší naší smůle v dešti zvlhly kontakty na Hančině přilbě a komunikátor přestal pracovat. Naštěstí měla Hanka nachystanou ještě druhou přilbu, kam Petr komunikátor předělal. Kdyby pršelo celý den a navlhly nám obě přilby tak potěš pánbů! Ačkoli samo zařízení je údajně voděodolné, vnější kontakty, kterými je připojené na platformu, už ne. Pro provoz v dešti by to chtělo ještě nepromokavý potah na přilbu.

Dalším specifikem závodu je organizace „Time stations“ – průjezdních kontrol na trati. Z jiných ultramaratonů jsme zvyklí, že se jedná o průjezdní kontrolu na trati, kam závodník přijede, podepíše se a jede hned dál po stejné silnici. Zde byly TS vždy situovány mimo trať a muselo se k nim někdy i poměrně složitě zajíždět. Bylo to navigačně složité a na TS se vždy motalo množství aut a lidí, takže bylo obtížné odtud zase rychle odjet.  Na první TS ve Frauenfeldu, kde jsme na Hanku čekali, byl neskutečný chaos. Závodníci na TS dojížděli na přeskáčku a nikdo nevěděl, kdo se za tím světlem, které přijíždí, skrývá. Když konečně dorazila Hanka, museli jsme si cestu z parkoviště doslova vyřvat, protože se před nás natlačila auta, která teprve na své závodníky čekala. Dokonalý chaos. To Hanka ještě neví, že pár minut před jejím příjezdem byla ještě horší situace, když nějaký trumbera se tak neopatrně motal kolem elektrocentrály, která zajišťovala napájení pro osvětlení, že nohou vykopl napájecí kabel a celá TS se na pár minut ponořila do tmy. Ještě štěstí, že závodníci měli světla na kolech a všichni to nějak ustáli a nedošlo k žádné nehodě. Na další TS Interlaken, která byla situována na místním letišti, jsme zakufrovali, protože ze značení a popisu v roadbooku nebylo jasné, kudy máme z TS odjet. Než nám naběhla další etapa na navigaci, což trvá pár minut, zoufale jsme hledali výjezd, který byl ve finále na opačnou stranu. Až to Hanka nevydržela a zajela zpět na TS se zeptat, kudy máme jet. Prostě TS byly jen na zlost a dost nás zdržovali. Ve finále by asi bylo nejlepší, kdyby na TS zajížděl jen závodník a auto na něj počkalo na cestě, to bychom však potřebovali dopředu všechny TS znát. Některé byly průjezdné, z jiných jsme se vraceli. Takto jsme se tam jen zoufale motali a nabírali další zbytečnou ztrátu.

Specifikum byla také navigace. Osobně považuji roadbook za bibli ultramaratonu. V tomto závodě to byla spíše informační a reklamní brožura. Popis trasy v roadbooku, který jsme dostali od pořadatelů, byl velmi strohý a v navigačně obtížných úsecích se nešlo spoléhat jen na něj. Bylo velké štěstí, že jsme měli v autech a Hanka na kole perfektně připravené GPS navigace. O ně se postaral Petr a bez nich bychom byli ztracení. Petr nad přípravou musel strávit neskutečně času, ale měl je připravené i včetně několika míst, kde mu sama navigace odmítala vést trasu a zaslouží si tak naše uznání a velký dík! Co se ještě týče popisu trati v roadbooku, mě tam nejvíce chyběli podrobnější informace o stoupáních na trase. Když Hanka najela do kopce, mohl jsem jen odhadovat z kilometráže, jak daleko máme na vrchol a o tom, že by tam bylo uvedené procento stoupání, už vůbec nemluvím. Takže pokud trať neznáte osobně a závod jedete poprvé, máte velký problém rozvrhnout síly na etapu, když znáte její obtížnost jen přibližně. Přitom podobný popis stoupání na trati je dnes takřka standardem i na maratonech!

Celkově mě způsob organizace závodu dost zklamal. Pro našince je celá záležitost poměrně drahý špás. Podle toho, co vím od Hanky, závod jí stál asi dvakrát tolik jako DOS ve Slovinsku. Myslím, že za ty peníze to prostě nestojí. Možná i to je důvodem, proč na tento, potenciálně pěkný závod, jezdí minimum cizinců. Přitom závod má k dispozici nádhernou trať, ale nedokáže tuto přednost využít. Na mě to dělá dojem, že organizace je uzpůsobena potřebám organizátorů, ale ne sportovců. Ti jsou vnímáni spíš jako inventář, který vydrží všechno a hlavně musí splnit do puntíku všechny regule. V den před startem, kdy by spíše potřebovali všichni maximálně odpočívat, se musí trmácet několikrát po městě, navíc závodníci na kole a ještě absolvovat tzv. prolog. Ke všemu ty nesmyslně tvrdé limity! Závod má časový limit v neděli do jedné hodiny po půlnoci, ale oficiální ukončení závodu s vyhlášením začíná až ráno v devět hodin. Organizátoři by mohli slabším závodníkům dát k dobru až osm hodin, pokud by měli zájem. Myslím, že vůči amatérům, jsou takto tvrdé podmínky nefér. Každý závodník a jeho tým do závodu investují obrovské úsilí, nemluvě o finanční náročnosti. Pro každého z nich je dokončení takového závodu velkou osobní výzvou, ale to asi nikoho z vedení závodu moc nezajímá. To se myslím potvrdilo právě letos, kdy hodně závodníků skončilo ne proto, že by nebyli stavu dojet, ale protože v tom obtížném počasí přestali stíhat limity na TS. Mě to přijde jako neúcta k těm lidem a jejich výkonům v závodě.

Co se týká samotné organizační stránky závodu, tu mají Švýcaři celkem zvládnutou a až na nějaké drobnosti funguje organizace docela dobře. Jen to občas působí poněkud chaoticky, protože ne vše mají dopředu připravené a řeší věci až na poslední chvíli. Dlužno přiznat, že nezřídka za to také může neukázněností účastníků nebo lidí, kteří se kolem závodu pohybují. Domnívám se, že tyto organizační zmatky pramení z toho, že mají organizaci závodu značně překombinovanou a složitou. Tím závodníky a jejich doprovody přivádějí zbytečně do stresu a nutí je improvizovat a nějak si prostě poradit.

Velké pozitivum závodu jsou velmi dobré švýcarské silnice. Úseků s trochu horší kvalitou asfaltu jsme zažili minimum. Nepamatuji se, že bychom někde potkali nějakou díru nebo výtluk. Také úroveň řidičů je na výši, až na nepatrné výjimky jsme se nepotkali s agresivním a hulvátským pojetím jízdy, které je u nás tak populární. Ačkoli jsme tam občas překáželi, takřka jsme se nesetkali s bláznivým a riskantním předjížděním. Pochopitelně, když se za námi tvořila kolona, snažili jsme se uhnout. Na švýcarských silnicích jsme se cítili poměrně komfortně a bezpečně.

Vlastní závod v podstatě nemá žádnou atmosféru. Prostě nemáte dojem, že se účastníte něčeho výjimečného, ale že si jdete jen pro housky do krámu. Nám dělal atmosféru v kopcích jen Pavel, který si k tomu účelu vezl řehtačku. :-) I když v našem případě alespoň jedna drobná, ale velmi potěšující výjimka byla. Při průjezdu městečky na břehu jezera Brienzersee se najednou vlevo na chodníku objevila skupinka lidí s českou vlaječkou skandující „Hanka go!“. Bylo to jak zjevení z čistého nebe, takže Hanka nestihla ani zareagovat. My v autě jsme to zvládli a za to krásné povzbuzení jsme jim stihli alespoň zamávat. Ještě jednou moc děkujeme!

Co se týká mého výkonu v doprovodu, jeho zhodnocení se doufám ujme Hanka ve své reportáži, já osobně si to netroufám hodnotit. Samozřejmě jsem se snažil, ale byla to premiéra a tak jistě nebylo vše perfektní. Osobně mě nejvíce mrzí moje selhání v akci „pumpička“. V ní šlo o to, že ve třetí etapě měla Hanka jet po cyklostezce asi 20 km sama. Řešili jsme to před startem a já jsem jí slíbil, že ji na ten úsek dám do kapsy pumpičku a tmel, aby si mohla při případném defektu pomoci sama. Jenže v okamžiku, kdy najížděla na stezku, jsem neměl pumpičku připravenou a navíc jsem jí v tom rozčilení nedokázal najít. Přitom jsem ji do nářadí ukládal den předtím sám. Takže Hanka odjela s kletbou bez pumpičky a já se klepal, jestli nepíchne. :-( Pochopitelně, že na další zastávce jsem pumpičku už v klidu bez potíží našel, a Hanka naštěstí projela kritický úsek bez defektu. Jenže hledáním jsme ztratili nějaký čas a ten jde na mé konto. Za ty nervy a ztracený čas se Hance ještě jednou omlouvám.

Druhá věc, která mě trochu mrzí, že jsem se nepokusil Hanku motivovat, abychom dojeli alespoň do další TS Bulle. Sice bychom tam dorazili s více jak hodinovou ztrátou na limit, ale ten konec uprostřed etapy byl hodně smutný. Jenže v té chvíli, kdy se rozhodovalo, jsem nedokázal najít ty správné argumenty. Asi by to nic nevyřešilo, ale myslím, že Hanka to cítí stejně, že nebylo nutné to balit před koncem etapy.

Asi nejdramatičtější akce v kopcích nás potkala při zastávce na Furka passu. Převlékali jsme Hanku na sjezd a já jsem potřeboval jí nalepit hřejivé náplasti na kolena. Jelikož pršelo a vítr strhával déšť do auta, Ivoš s Michalem roztáhli celtu a stínili, aby na ni nepršelo. Najednou se prudce rozpršelo a začal foukat silný vítr. Hanku jsme nacpali celou do auta a já běžel dopředu chytat kolo opřené o auto. Hrozně jsem se lekl, že ho ten silný vítr odnese. Naštěstí tam stálo, přikryté ručníkem. Popadl jsem ho a spěchal se s ním schovat dozadu. Když jsem ale strkal hlavu pod kapotu, zavadil jsem sluchátkem o zvednuté dveře a už letělo do louže. Reflexivně jsem po něm sáhnul a pustil kolo. To se také začalo poroučet k zemi. Pohotový Pavel je sice stihl částečně zachytit, ale řídítka přesto políbila zem. Takže „Jure“ má na pravé brzdové páce šrám, jako vzpomínku na Furka pass. :-( Prudký déšť trval jen pár minut, ale pěkně nám zasolil. Ivoš hrdinsky vydržel celou dobu venku a držel statečně plachtu. Byl durch a musel se převléknout.

Ještě je tu otázka, která visí ve vzduchu a ještě nebyla položena – proč Hanka závod nedojela a proč jsme tak brzo přestali stíhat limity? Příčin je několik a jejich důsledkem jsme nabrali poměrně rychle dost velkou ztrátu na Hančin časový plán. Rozhodně se nedá říct, že by prvotním problémem byl Hančin výkon. Naopak, zvlášť její výkon ve stoupáních byl vynikající. Měla velkou smůlu na počasí, které si vynutilo častější zastávky na oblékání. V několika případech ji přibrzdil protivítr, který bohužel zlobil občas i v kopcích, ale především na rovinách ji zpomaloval. Další problém byla naše neznalost místních podmínek a trati. Občas jsme zakufrovali, i když ne nějak zásadně, nějaký čas to vezme. Také nás zpomalovalo motání se na TS-kách. Ve finále jsme prostě ztratili moc času při stáních, z části vynucených počasím, z části díky našim chybám. A na to prostě nebyl v časovém rozpisu prostor. V tomto směru si Hanka vybrala nováčkovskou daň až do dna.

I když se Hance tento husarský kousek nezdařil, jak by si představovala, je pro mě hrdinkou, už jen z toho důvodu, že měla kuráž a odvahu se do tak obtížného podniku pustit. Přípravě na závod věnovala neskutečné množství energie a času. Do závodu nastupovala s velkým odhodláním.

Co říci závěrem? Rozhodně nelituji, že jsem byl u toho. Pro mě to byla ohromně zajímavá a poučná zkušenost. 

Děkuji Hance, že mě dala důvěru a angažovala mě do svého týmu!

Také děkuji spolubojovníkům z týmu – Petrovi, Pavlovi, Ivošovi a Michalovi.

Dámo a pánové, bylo mi ctí!